11 Tcu 106/2015

11 Tcu 106/2015-12

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání návrh

ministra spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o

mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání rozhodnutí

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 11 Nt 51/2015, ve

spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 14 To

57/2015, o přípustnosti vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace, a

rozhodl t a k t o :

Podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se

návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 11 Nt 51/2015, ve spojení s usnesením

Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 14 To 57/2015, z a m í t á .

Ministr spravedlnosti podal podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o

mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, Nejvyššímu soudu návrh na

přezkoumání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, sp.

zn. 11 Nt 51/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7.

2015, sp. zn. 14 To 57/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil

a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k opětovnému projednání a

rozhodnutí po doplnění dokazování.

Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto tak, že

vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace pro spáchání trestného činu

podvodu podle č. 4 čl. 159 trestního zákoníku Ruské federace je přípustné.

Výrok tohoto usnesení současně obsahoval vymezení skutku, kterým měla vyžádaná

osoba skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit. Z podnětu stížnosti

vyžádané osoby se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn.

14 To 57/2015 ze dne 2. července 2015 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu

zrušil napadené usnesení ve výroku o přípustnosti vydání /bod 1) výroku

krajského soudu/. Výrok, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti vyžádané

osoby o propuštění z předběžné vazby, zůstal nedotčen.

Vrchní soud dále rozhodl tak, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. v

platném znění je vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace pro

trestný čin podvodu podle č. 4 čl. 159 trestního zákoníku Ruské federace (ve

znění federálního zákona ze dne 7. 3. 2011, č. 26–FZ) přípustné, a to za

současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace uvedených v

žádosti o vydání ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 81/3-747-14.

Dalším výrokem tohoto usnesení vrchní soud zamítl stížnost vyžádané osoby proti

výroku napadeného usnesení pod bodem 2) /rozhodnutí o dalším trvání vazby/.

Výrok usnesení vrchního soudu dále obsahuje i vymezení skutku, pro který je

vyžádaná osoba vydávána do Ruské federace, tedy kterého se měla dopustit.

Protože popis skutku je příliš rozsáhlý a jeho doslovná citace v usnesení

Nejvyššího soudu by byla nadbytečná, lze pouze v kostce konstatovat, že

vyžádaná osoba je v Ruské federaci stíhána pro trestný čin podvodu podle již

výše zmíněných ustanovení trestního zákoníku Ruské federace, kterého se měla

dopustit tím, že jako jediný společník společnosti „Komercia Sibir“, a v období

květen – červen 2007 současně jako finanční ředitel společnosti zneužila své

postavení a za použití fiktivních dokumentů, jejichž výrobu zrealizovala,

podvodně rozkrádala majetek společnosti FS „Eurokommerc“ u.a.s., získané

finanční prostředky si přivlastnila a použila pro svoji potřebu, přičemž

zmíněné společnosti způsobila škodu ve výši 15 790 425 rublů a 80 kopějek.

V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vymezuje 4

okruhy důvodů, pro které považuje rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání

vyžádané osoby za problematické, resp. vadné. Prvním je podle mínění ministra

nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Tu spatřuje ministr v nedostatečně

podrobném odůvodnění, ze kterého by bylo patrno, kterými důvody nepřípustnosti

se soud zabýval a k jakým závěrům ohledně nich dospěl a na základě jakých

důkazů. Dále uvádí, že ani krajský soud ani vrchní soud v rozhodnutích

neuvedly, jak by skutek, jehož se měla vyžádaná osoba dopustit, byl

kvalifikován českým trestním právem.

Soudy měly bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou

stát překážkou vydání, což jak soud prvního stupně, tak vrchní soud opomenuly.

Další výtka směřuje k tomu, že dle názoru navrhovatele soudy při posuzování

přípustnosti vydání neposuzovaly tuto otázku z hlediska možného rozporu s

mezinárodními závazky plynoucími pro Českou republiku ze smluv o lidských

právech a svobodách. Ministr spravedlnosti má na mysli posouzení případného

vydání z hlediska nebezpečí „špatného zacházení“. V návrhu poukazuje na to, že

není zřejmé, na základě jakých důkazů a okolností dospěl vrchní soud k závěru,

že trestní řízení vedené vůči vyžádanému v Ruské federaci nebude odporovat

zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Ministr k tomu namítá, že

soudy neměly spolehlivé a objektivní důkazy o situaci ve vyžadujícím státě,

jako jsou podle jeho názoru např. zprávy Amnesty International. Dodává, že

podle názoru Evropského soudu pro lidská práva nutno posoudit, zda v daném

případě hrozí tzv. „reálné riziko“, že vydaná osoba bude v cílové zemi mučena

nebo vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Poukazuje i

na to, že v rozhodnutí o přípustnosti vydání je soud povinen podle rozsudku

ESLP vzít v potaz předvídatelné důsledky vydání vyžádané osoby do vyžadujícího

státu s ohledem na tamní celkovou situaci, osobní situaci této osoby, jakož i

diplomatické záruky, byly-li vyžadujícím státem poskytnuty.

Vrchní soud sice mohl zohlednit diplomatické záruky, ale tyto dle názoru

navrhovatele nejsou ani nemohou být jediným či rozhodujícím faktorem pro

rozhodnutí o vydání dotyčné osoby. Je nezbytné se vždy zaměřit komplexně na

veškeré okolnosti případu, na to, zda dotyčné osobě v daném státě nehrozí

reálné nebezpečí špatného zacházení.

Dále se v návrhu navrhovatel zabývá otázkou, zda případné vydání dotyčné osoby

není v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Uvádí, že

vrchní soud se nezabýval dostatečně tvrzením B. T., že má těžce nemocnou dceru,

o kterou musí pečovat a hradit jí nákladnou léčbu. Mimo to vrchní soud, aniž by

zdůvodnil, jak k tomuto závěru došel, konstatoval, že se nejedná o jeho vlastní

dceru.

S odkazem na rozhodnutí ESLP dospívá ministr spravedlnosti v této otázce k

závěru, že nelze jednoznačně tvrdit, že by vydání vyžádané osoby bylo takovým

zásahem do jejího soukromého života, který by měl za následek porušení článku 8

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, avšak soudy se měly touto otázkou

podrobně zabývat a posoudit proporcionalitu porušení článku 8 k legitimnímu

cíli, kterým je veřejná bezpečnost, tj. vyšetření a posouzení trestné činnosti,

které se měl dopustit vyžádaný na území Ruské federace.

V závěru ve svém návrhu ministr spravedlnosti konstatuje, že vzal-li Vrchní

soud v Praze rozhodující jako druhoinstanční soud o přípustnosti vydání v úvahu

pouze diplomatické záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ruské federace,

aniž by hodnotil celkovou situaci ve vyžadujícím státě a vzal mimo jiné v potaz

i zprávy o stavu lidských práv v dané zemi, resp. nevypořádal se s námitkami

vydávaného ohledně jeho osobních poměrů, nezkoumal dostatečně všechny právně

relevantní okolnosti, jež se mohly stát překážkou vydání a neodstranil tak v

dostatečné míře nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyvstávají tedy

pochybnosti o správnosti předmětného usnesení o přípustnosti vydání. Proto v

souladu s ustanovením § 95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v

trestních věcech navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená usnesení v celém

rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k doplnění

dokazování a k následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.

Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí. S

názorem ministra spravedlnosti o vadnosti zejména rozhodnutí Vrchního soudu v

Praze se však neztotožnil. Pokud jde o údajnou nepřezkoumatelnost tohoto

rozhodnutí z důvodu nedostatečně podrobného odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé,

kterými důvody nepřípustnosti vydání se soud zabýval, a jeho úvahy o této

otázce lze poukázat na str. 15 – 17 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Zde

vrchní soud výslovně zmiňuje všechny pro tento případ právně relevantní důvody

nepřípustnosti vydání se závěrem, že je v této věci neshledal.

Lze souhlasit s návrhem v tom, že vrchní soud si nevyžádal zprávy o situaci v

oblasti ochrany lidských práv ve vězeňství a justičním systému Ruské federace.

Jak však plyne z rozhodnutí, vycházel z obecně známých faktů a na jejich

základě konstatuje existenci deficitů v justičním systému a v oblasti vězeňství

v Ruské federaci. Poukazuje přitom na zprávy orgánů a organizací sledujících

tuto problematiku. Vzhledem k tomuto konstatování vrchní soud zřejmě považoval

za nadbytečné vyžadování dalších zpráv k této otázce, které by nutně pouze

obecně konstatovaly ne příliš dobrou situaci. Přitom vrchní soud současně

poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž nevyplývá, že by vydání do

Ruské federace bylo obecně nepřípustné, ale že nepřípustnost vydání je dána až

na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Ústavní soud ve

svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2816/11 doslova uvádí, že pro vyslovení

nepřípustnosti vydání s odkazem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení nepostačí

popis dílčích incidentů, k nimž docházelo v minulosti, ale musí být dáno

konkrétní nebezpečí ve vztahu k vydávané osobě.

Pokud jde o přítomné další zprávy k situaci ohledně ochrany lidských práv v

ruské federaci, je třeba ještě uvést, že z judikatury ESLP plyne, že je zejména

na vyžádané osobě, aby předložila důkazy, že existují vážné důvody věřit, že

pokud bude vydána, bude vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 (rozsudek ESLP

Saadi proti Itálii z 28. 2. 2008, č. 37201/06 a rozsudek Othman proti Spojenému

království ze 17. 1. 2012, č. 8139/09).

Takovou zprávu B. T. předložil až v průběhu řízení před Nejvyšším soudem, když

o ni požádal Amnesty International. Zpráva sice popisuje obecně známé

nedostatky ve fungování justice Ruské federace včetně faktu, že mučení a jiné

špatné zacházení nadále zůstává rozšířenou praktikou, neplyne z ní však, že by

v této konkrétní věci hrozilo vydávané osobě konkrétní nebezpečí. Tak se v

podstatě potvrzuje důvodnost výše zmíněného postoje a postupu vrchního soudu.

Minstr spravedlnosti ve svém návrhu vytýká jak krajskému tak vrchnímu soudu, že

ve svých rozhodnutích neuvádějí expressis verbis právní kvalifikaci jednání

vyžadované osoby podle českého práva. K tomu však považuje Nejvyšší soud za

vhodné uvést, že z celého rozhodnutí krajského soudu plyne, že se ztotožnil s

názorem, který ve svém návrhu uvedl státní zástupce, že totiž jednání B. T.

vykazuje i podle českého trestního práva znaky trestného činu podvodu a je

stejně tak jako v Ruské federaci ohroženo trestem odnětí svobody až na 10 let a

není promlčeno. Vrchní soud v Praze se s tímto závěrem ztotožnil a i když to

výslovně neuvedl, je zřejmé z obsahu jeho rozhodnutí, že jednání rovněž

považoval za majetkový delikt. Podle názoru Nejvyššího soudu za této situace

trvat na tom, aby byla v odůvodnění rozhodnutí uvedena výslovně právní

kvalifikace podvodu, by byl čirý formalismus.

Nejvyšší soud chce ještě zdůraznit význam garancí, které poskytla ruská strana,

konkrétně Generální prokuratura Ruské federace. Neztotožňuje se s názorem

ministra spravedlnosti o jakési druhořadosti významu těchto garancí a domnívá

se, že tyto záruky poskytnuté orgánem členského státu Rady Evropy a smluvní

stranou Úmluvy jsou důležitým faktorem pro rozhodnutí v konkrétním případě,

významnějším jako povšechné zprávy o stavu lidských práv v zemi již proto, že

jejich eventuální nedodržení by vážně podkopalo důvěryhodnost státu, který je

poskytl a vedlo by k odmítavým stanoviskům České republiky (ev. dalších států

EU) k dalším žádostem Ruské federace o vydání. Obsah těchto garancí rozhodnutí

vrchního soudu sumarizuje na str. 17-18, stejně také jako vrchní soud i

Nejvyšší soud považuje tyto garance za dostatečné a kontrolovatelné, takže jsou

způsobilé zamezit případnému možnému porušení práv vyžádané osoby a zároveň

umožňují kontrolu jejich plnění. Konec konců i rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva ve věci Shamayev a další proti Gruzii a Rusku ze 14. 4. 2005, č.

36378/02, výslovně potvrzuje důležitost takovýchto garancí, pokud jsou vydány

generálním prokurátorem, který v ruském systému dohlíží nad činností všech

prokurátorů v ruské federaci, které pak zastupují veřejnou žalobu před soudy a

současně orgány veřejné žaloby plní dozorovou roli ve vztahu k právům vězňů a

mají právo bez omezení navštěvovat věznice a dohlížet nad místy vazby. Obdobné

stanovisko zaujal ESLP i ve věci Chentiev a Ibraghimov proti Slovensku ze 14.

9. 2010, č. 21022/08 a 51946/08.

Návrh vytýká rozhodnutí vrchního soudu ale i rozhodnutí krajského soudu, že se

nevypořádaly dostatečně s možným porušením práva na respektování rodinného a

soukromého života, a to zejména v souvislosti s tím, že B. T. uváděl, že má

těžce nemocnou dceru, o kterou musí pečovat a hradit jí nákladnou léčbu. Kromě

toho Vrchní soud v Praze konstatoval, že dotyčná není dcerou vydávaného, ale

dcerou jeho družky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vlastně sám B. T. poněkud

mlžil, pokud jde o vztah s jeho dcerou. Jeho vyjádření nebyla přesná a šlo z

nich vyvodit, že se jedná o dceru jeho družky, o kterou on sice pečuje, ale

není jejím pokrevním otcem. Takové mlhavé vyjádření je např. na č. l. 28

spisu. Ale podle názoru Nejvyššího soudu otázka, zda dotyčná je pokrevní

dcerou vyžádaného a nebo je dcerou jeho družky, která s ním žije ve společné

domácnosti a o kterou pečuje, tedy v podstatě spolu žijí rodinným životem, není

nijak podstatná. K tomu je třeba ještě uvést, že se jedná o již mladou ženu,

která bude mít zanedlouho 18 let. Kardinální otázkou tedy je, zda vydání jako

zásah do soukromého života by bylo v tomto případě porušením čl. 8 Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a nebo zda má v tomto případě přednost ochrana

veřejné bezpečnosti, tj. vyšetření a posouzení trestné činnosti, které se měl

B. T. dopustit. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v případě vydání B. T. zůstane

v České republice dcera B. T. spolu se svojí matkou, jinými slovy péči a pomoc

při řešení jejích zdravotních problémů bude zajišťovat právě matka, odhlédneme-

li od toho, že se jedná v podstatě již o dospělou ženu, takže nepochybně bude

i sama s to si své potřeby zajistit. Kromě toho Nejvyšší soud podotýká, že

situace z hlediska rodinného života, že v případě stíhání jmenovaného na území

České republiky pro stejně závažný delikt by byla v podstatě obdobná a

nepochybně by stíhání rušivě zasáhlo do soukromého a rodinného života a tento

fakt by nebyl důvodem na „nestíhání“. Koneckonců i ministr spravedlnosti ve

svém návrhu má jisté pochyby, že by vydání vyžádané osoby bylo takovým zásahem

do soukromého života, který by měl za následek porušení čl. 8 Evropské úmluvy o

ochraně lidských práv.

Na závěr Nejvyšší soud chce poukázat na rozhodnutí ve věci Soering proti

Spojenému království ze dne 7. 7. 1989, č. 14038/88, kde se vysloveně uvádí, že

jak vyplývá z čl. 5 odst. 1 písm. f), Úmluva nechrání žádné právo nebýt vůbec

vydán. Článek 1 nelze interpretovat jako by odůvodňoval obecnou zásadu, že bez

ohledu na své extradiční závazky smluvní strana osobu nemůže předat, ledaže

dojde k závěru, že podmínky na ni čekající v cílové zemi jsou v naprostém

souladu s každou zárukou stanovenou Úmluvou. Užitek při zabraňování uprchlým

pachatelům trestných činů ve vyhýbání se spravedlnosti, který je účelem

extradice, nemůže být ignorován při stanovení rozsahu použití Úmluvy, zvláště

pak čl. 3. ...Jelikož pohyb kolem světa se stává snazší a zločin má stále více

mezinárodní rozměr, je stále v zájmu všech národů, aby podezřelí pachatelé

trestné činnosti, kteří uprchnou do ciziny, byli přivedeni před spravedlnost.

Naproti tomu vytváření bezpečných útočišť pro uprchlé osoby by nejen vedlo k

nebezpečí pro stát, který měl závazek poskytnout útočiště chráněné osobě, ale

také by směřovalo k podkopání základů extradice.

Protože těmito myšlenkami se Nejvyšší soud při svém rozhodování řídil, rozhodl

tak, že návrh ministra spravedlnosti zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu