11 Tcu 110/2024-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky L. Z., rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, Rakouská republika, ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 502 Hv 69/21a, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2022, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
1. Rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, Rakouská republika, ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 502 Hv 69/21a, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2022, byl L. Z. (dále též jen „odsouzený“) uznán vinným jednak trestným činem krádeže vloupáním, částečně ve formě účastenství podle § 12 třetí případ rakouského trestního zákoníku (StGB), podle § 127, § 129 odst. 1 alinea 1, § 15 odst. 1 rakouského trestního zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění Zemského soudu Korneuburg se L. Z. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že
I./ odcizil cizí movité věci vloupáním, a to v úmyslu sebe nebo jiného protiprávně obohatit jejich přisvojením, konkrétně dne 28. 2. 2021 v XY, ve vědomé a úmyslné součinnosti s odděleně stíhanými B. F. a J. L., oprávněným osobám společnosti B. vloupáním odcizili alkohol a parfémy v hodnotě 593,19 EUR, a to tak, že prorazili levou stranu vstupních dveří prodejny B.; II./ přispěl k provedení trestného činu odděleně stíhaného J. H., který se v XY zmocnil nebo se pokusil zmocnit cizích movitých věcí vloupáním v úmyslu se jejich přisvojením neoprávněně obohatit, konkrétně A./ v čase od 22. 8. 2021 do 23. 8. 2021 se pokusil odcizit cennosti oprávněným osobám společnosti l. T.; B./ dne 23. 8. 2021 odcizil oprávněným osobám společnosti l. T. české koruny v hodnotě cca 3 EUR a pokusil se odnést další věci tak, že vypáčil posuvné skleněné okno snack baru a vlezl do jeho vnitřních prostor, přičemž L. Z. dělal hlídače.
3. Dne 4. 12. 2024 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na výše citované odsouzení rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, Rakouská republika, ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 502 Hv 69/21a, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2022, ve vztahu k osobě L. Z. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že jsou v daném případě splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona.1.
2. Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
3. Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České publiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno Rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence).
4. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že L. Z. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému Rejstříku trestů dne 7. 2. 2022 (viz č. l. 13 spisu). Předmětné odsouzení se navíc týká skutků, jež vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dílem ve formě účastenství v podobě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění rakouského soudu totiž jasně plyne, že si odsouzený více dílčími útoky, jež byly ve smyslu § 116 tr. zákoníku vedeny jednotným záměrem a byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí, jakož i předmětem útoku, přisvojil, popř. se pokusil přisvojit cizí věci tím, že se jich zmocnil, čin spáchal vloupáním (tj. ve smyslu § 121 tr. zákoníku vniknutím do uzavřeného prostoru nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly) a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou [tj. ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku škodu dosahující částky nejméně 10.000,- Kč], přičemž tohoto jednání se zčásti dopustil společným jednáním s dalšími osobami a zčásti jako pomocník, když usnadnil jinému spáchání trestného činu zejména tím, že při činu hlídal. Oboustranná trestnost jednání, jímž byl L. Z. uznán vinným výše citovaným rozsudkem rakouského soudu, je přitom dána rovněž trestní minulostí odsouzeného, který se výše uvedeného jednání dopustil přesto, že byl za takový čin (v podobě neoprávněného přisvojení si cizí věci) v posledních třech letech odsouzen a potrestán. Z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů totiž jasně plyne, že se odsouzený uvedeného jednání dopustil před uplynutím zákonné tříleté lhůty (z pohledu českého trestního práva rozhodné pro naplnění znaku speciální recidivy u přečinu krádeže ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku) poté, co byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 1 T 112/2019, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2021, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců (s tím, že výkon tohoto trestu mu byl následně dne 4. 5. 2023 nařízen se zařazením do věznice s ostrahou, načež byl z výkonu tohoto trestu usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 1 PP 86/2023, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání dvou let). Za daného stavu jsou tedy splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením § 4a odst. 3 citovaného zákona.1.
1. V posuzované věci však pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona svědčí i podmínky materiální povahy, neboť společenská škodlivost trestné činnosti odsouzeného je zvyšována zejména způsobem provedení činu, když nelze pominout, že se odsouzený dopustil celkem třech dílčích útoků, přičemž přehlédnout nelze ani jeho bohatší trestní minulost. Z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů je totiž zřejmé, že v rozmezí let 2004 až 2023 byl na území České republiky celkem osmkrát trestně stíhán a odsouzen, a to výhradně pro trestnou činnost majetkového charakteru, byť zčásti je v důsledku zahlazení některých z těchto odsouzení na něho třeba hledět tak, jako by nebyl odsouzen. Z výše uvedeného tak plynou zjevné sklony odsouzeného k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného delikventního jednání, páchaného navíc na území více států, když ani několik předchozích pravomocných odsouzení tomuto nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
2. Ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze současně konstatovat, že odsouzenému byla za jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, uložena nikoli zanedbatelná sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře patnácti měsíců. Za tohoto stavu lze dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení L. Z. příslušným soudem Rakouské republiky hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
3. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě výše jmenovaného odsouzeného zcela vyhověl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu