11 Tcu 120/2019-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 18. 12. 2019 v neveřejném zasedání návrh
Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3
zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a
rozhodl takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve
znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky L. M.,
narozeného XY v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu,
Spolková republika Německo, ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 3 Ls 112 Js 2427/13
jug., který nabyl právní moci dne 28. 6. 2013, jímž byl uznán vinným trestným
činem loupeže podle § 249 odst. 1 StGB, kterého se dopustil ve
spolupachatelství podle § 25 odst. 2 StGB ve spojení s § 17 odst. 2, § 18, § 31
odst. 2 a § 105 odst. 1 JGG, při zahrnutí trestu uloženého rozsudkem Obvodního
soudu v Kronachu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls
320 Js 9751/11 jug., za trestný čin loupeže podle § 249 odst. 1 StGB a dva
trestné činy krádeže podle § 242 odst. 1 StGB a tomu odpovídající část trestu
odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, hledí jako na
odsouzení soudem České republiky.
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §
4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších
předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky L. M., narozeného XY
v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Kronachu, Spolková republika
Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., a to pro trestný
čin podvodu podle § 263 odst. 1 StGB a padělání úřední listiny podle § 267
odst. 1 StGB ve spojení s § 1, § 17 odst. 2, § 21 odst. 1, 2, § 105 JGG, a jemu
odpovídající část trestu v trvání 3 (tří) měsíců.
Rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 28. 6.
2013, sp. zn. 3 Ls 112 Js 2427/13 jug., který nabyl právní moci téhož dne, byl
L. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 249 odst. 1
StGB, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 25 odst. 2 StGB ve
spojení s § 17 odst. 2, § 18, § 31 odst. 2 a § 105 odst. 1 JGG. Za uvedený
trestný čin mu cizozemský soud, při zahrnutí trestu uloženého rozsudkem
Obvodního soudu v Kronachu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp.
zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., za trestný čin loupeže podle § 249 odst. 1 StGB a
dva trestné činy krádeže podle § 242 odst. 1 StGB, uložil úhrnný trest pro
mladistvé v trvání 4 (čtyř) let a 9 (devíti) měsíců. Dále cizozemský soud
nařídil umístění odsouzeného do ústavu pro léčbu závislostí.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora
označeného trestného činu loupeže tím, že:
Dne 13. 8. 2012 přibližně ve 14:30 hodin se vydal obžalovaný L. M. a zvlášť
stíhaní J. Z., A. M. a J.. F. do blízkosti nemovitosti, kdysi zemědělsky
využívané, A. E., 83 letého poškozeného zemědělce v důchodu, ve XY, XY.
Zatímco A. M. čekal v bezpečné vzdálenosti u osobního motorového vozidla,
kterým přijeli, vydali se obžalovaný, F. a Z. na dvůr usedlosti. Obžalovaný
zazvonil a poškozený E. otevřel domovní dveře. Po krátké hádce s E. vnikli
F., Z. a obžalovaný do domu. Na základě společného plánu trestného činu, že
prohledají dům ke zjištění věcí, které by stály za odcizení, a přitom zároveň
vyloučí odpor poškozeného E., držel zvlášť stíhaný F. pevně poškozeného E.,
zatímco obžalovaný a zvlášť stíhaný Z. hledali předměty stojící za odcizení, a
to nejdříve v horním patře a pak také v přízemí. V dalším průběhu dění řekl
obžalovaný F. poškozenému, aby mu dal peníze. E. pak donesl svou peněženku.
F. chtěl poškozenému peněženku vzít z ruky, avšak E. ji pevně držel. Nato
tahal F. za peněženku, takže se mu nakonec podařilo ji násilím poškozenému
vzít. F. vzal z peněženky částku cca 150 € v hotovosti a nakonec hodil
peněženku na zem. Tato jednání zvlášť stíhaného F. byla zahrnuta do
společného plánu trestného činu, který předtím učinili obžalovaný a oba jiným
zvlášť stíhání F. a Z., a sice, že vezmou poškozenému E. peníze násilím.
Obžalovaný vzal ještě několik náramkových hodinek poškozeného E. v celkové
hodnotě cca 50 €. Zvlášť stíhaný Z. odcizil ještě navíc mobilní telefon
poškozeného značky Panasonic v hodnotě cca 40 €. S hotovostí, hodinkami a
mobilním telefonem pak opustili obžalovaný a zvlášť stíhaní F. a Z.
usedlost, aby si tyto věci neoprávněně ponechali. Hotovost si později rozdělili
mezi sebou. Hodinky zůstaly v osobním motorovém vozidle, kterým přijeli.
Mobilní telefon byl později zahozen.
Z rozsudku cizozemského soudu se dále podává, že rozsudkem Obvodního soudu v
Kronachu, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., byl odsouzený
uznán vinným trestným činem loupeže podle § 249 odst. 1 StGB a dvěma trestnými
činy krádeže podle § 242 odst. 1 StGB, trestným činem podvodu podle § 263 odst.
1 StGB a trestným činem padělání úřední listiny podle § 267 odst. 1 StGB ve
spojení s § 1, § 17 odst. 2, § 21 odst. 1, 2, § 105 JGG.
Uvedených trestných činů se přitom odsouzený dopustil tím, že:
1. Přesně nezjištěného dne v půli července 2011 se vydal obžalovaný L.
M. k bytu velmi staré M. S., jejíž chůze byla velmi omezená, do XY, XY, v
ulici XY. Protože M. S., u které obžalovaný nejdříve žebral, neměla po ruce
žádné drobné peníze, ujednal si s ní obžalovaný půjčku na částku ve výši 50,00
€ v hotovosti. Obžalovaný ujistil M. S., že peněžní obnos za krátkou dobu
vrátí a zanechal ji za účelem domnělého podepření jeho příslibu lístek s
poznámkami psanými rukou. Pokud by měla M. S. povědomost o skutečném stavu
věci, bývala by obžalovanému požadovanou půjčku neposkytla. Podle svého předem
přijatého záměru obžalovaný následně M. S. půjčku nesplatil a o tuto částku se
obohatil, zatímco M. S. vznikla majetková škoda v příslušné výši.
2. O několik dnů později, dne 26. 7. 2011, se vydal obžalovaný L. M.,
tentokrát v doprovodu obžalovaného J. M., svého bratrance, znovu k bytu M.
S., v XY, v ulici XY. Oba obžalovaní požádali M. S. o sklenici vody, načež
je jmenovaná vpustila do bytu. Obžalovaní se předtím rozhodli ke společnému
trestnému činu tak, že odvedou pozornost staré ženy s omezenou chůzí žádostí o
sklenici vody a zatím – jak obžalovaný L. M. věděl z předchozího trestného
činu – odcizí hotové peníze uložené v její kuchyňské skříni. Poté, co M. S.
na základě chování obžalovaných pojala podezření a vzala proto svou peněženku,
kterou měla odloženou na kuchyňském stole, do pravé ruky, rozhodl se obžalovaný
L. M. – nad rámec společného trestného činu – spontánně, že peněženku staré
paní vytrhne, v případě nutnosti za použití fyzického násilí, aby tuto včetně
obsahu odcizil. Z důvodů nečekaně prudké obrany M. S., která svou peněženku
pevně držela, se obžalovanému L. M. podařilo až při druhém pokusu za použití
značné fyzické síly jí peněženku vytrhnout z ruky a vzít si ji. V peněžence M.
S. se nacházely různé karty a hotovost ve výši alespoň 140 €. Zatím odcizil
obžalovaný J. M. podle společného plánu trestného činu z kuchyňské skříně M.
S. peněžní hotovost ve výši 120 €. S odcizenou hotovostí v celkové výši 260 €
opustili oba obžalovaní následně úprkem byt M. S.
3. V zahrádkářské kolonii v XY odcizili obžalovaní J. a L. M. za
vědomé a záměrné součinnosti, přičemž měli rozdělené práce, přibližně v 16:15
hodin z osobního motorového vozidla Audi A4 patřící poškozené E. F.,
registrační značky „XY“ v hodnotě cca 50 € připevněné na vozidle, aby si tyto
ponechali a následně připevnili na osobní motorové vozidlo Opel Vectra, aby
předstírali jeho úřední registraci. Poté co oba obžalovaní připevnili jednu z
odcizených registračních úředních značek na motorové vozidlo Opel Vectra, jeli
s ním dále do XY.
4. Dne 24. 11. 2011 se vydali obžalovaní L. a J. M. k bytu letité
a demencí postižené E. S., v XY, XY, XY. Poté, co je E. S. vpustila do
bytu, odcizili za vědomé a záměrné součinnosti, přičemž měli rozdělené role, z
ložnice poškozené prsten ze zlata (585) s růžově-fialovým kamenem v hodnotě
nejméně 600 €, perlový řetízek v hodnotě alespoň 100 € a ze skříně v obývacím
pokoji červenou náprsní tašku včetně hotovosti cca 300 €, aby si šperky a
hotovost ponechali pro sebe. Když u bytu své matky se objevila A. R., aby tuto
navštívila, opustili obžalovaní byt a uprchli. Protože A. R. zahájila svým
vozidlem pronásledování obžalovaných na krátkém úseku, rozhodli se, že schovají
odcizené šperky v hotelu XY v XY, aby si je tam později opět vyzvedli. Za tímto
účelem zastavili obžalovaní v XY a uložili odcizené šperky tajně do květináče
před toaletou. Úkryt šperků, které chtěli obžalovaní nechat v Čechách
postříbřit je dosud nejasný. Pokud jeden z obžalovaných nejednal sám,
schvaloval počínání toho druhého jako své vlastní.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné
podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud
na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana
České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na
odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i
podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a
druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený L. M. je
občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem.
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy
podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem
odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka
oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků
(viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku
více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona
České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky
hledí jen na část odsouzení, které se týkají skutku (skutků), u něhož je
podmínka oboustranné trestnosti splněna, včetně jemu odpovídající části
uloženého trestu.
Odpovídající část trestu, která se týká skutku, ohledně kterého se hledí jako
na odsouzení soudem České republiky, u něhož je podmínka oboustranné trestnosti
činu splněna, určí v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud s
přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož se hledí jako na odsouzení
soudem České republiky, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky
splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, ohledně něhož se na
základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České
republiky je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu
učiněného podle § 4a odst. 3 (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně
skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož
není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu) se návrh Ministerstva
spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona, zamítne.
Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka
oboustranné trestnosti činu není splněna v případě jednání, ve kterém je
cizozemským soudem spatřováno spáchání trestného činu podvodu podle § 263 odst.
1 StGB a trestného činu padělání úřední listiny podle § 267 odst. 1 StGB
(skutky označené shora pod č. 1, 3).
Je tomu tak proto, neboť prvně uvedené jednání (skutek č. 1) by sice odpovídalo
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak pouze za předpokladu,
že by odsouzený sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a
způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. V daném případě však
bylo předmětem podvodného jednání odsouzeného vylákání částky 50 €, což zjevně
nedosahuje hranice škody nikoliv nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku.
Stejně tak nejsou ani ve druhém případě (skutek č. 3) naplněny obligatorní
znaky přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť registrační značky motorového vozidla nelze považovat za
veřejnou listinu ve smyslu § 131 tr. zákoníku. Současně pro obě shora uvedená
jednání platí, že tato nenaplňují znaky ani žádného jiného trestného činu podle
tr. zákoníku České republiky. Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva
spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení ve
vztahu k uvedeným skutkům a jim odpovídajícímu trestu zamítl.
Pokud jde o zbývající skutky, jichž se rozhodnutí cizozemského soudu týká,
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dané odsouzení se týká skutků, které lze
právně kvalifikovat přinejmenším jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
dále jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a
přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Formální podmínky ustanovení § 4a
odst. 3 zákona jsou tedy v těchto případech splněny.
V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se
totiž dopustil jednání, kterými zasáhl hned do dvou chráněných zájmů, skutkem
č. 4 navíc způsobil škodu na cizím majetku, která znatelně převyšovala hranici
škody nikoliv nepatrné ve smyslu § 205 odst. 1 písm. a) a § 138 tr. zákoníku.
Odsouzenému navíc přitěžuje skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve
vzájemné součinnosti s dalšími osobami a navíc vždy na osobách staršího věku.
Uvedené skutečnosti tak jednoznačně zvyšují společenskou škodlivost jeho
trestné činnosti. Co se týče druhu uloženého trestu, ze spisového materiálu
vyplynulo, že odsouzenému byl uložen citelný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud tedy návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl
pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl, že pouze na část trestu L. M.,
který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, se hledí jako na odsouzení
soudem České republiky, snížil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to z
původních 4 (čtyř) let a 9 (devíti) měsíců na konečné 4 (čtyři) roky a 6 (šest)
měsíců, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.