11 Tcu 145/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 6. září 2002 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny K. H. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2002, č. j. 10 Nt 156/2002-70, a rozhodl t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2002, č. j. 10 Nt 156/2002-70, se zrušuje a Krajskému soudu v Hradci Králové se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2002, č. j. 10 Nt 156/2002-70, bylo podle § 380 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že není přípustné vydání K. H. M. k trestnímu stíhání v Arménské republice pro trestný čin podle druhé části čl. 173 tr. zák. Arménské republiky, kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 4. 1993 kolem 20.00 hod. nezvládl pod vlivem alkoholu řízení motorového vozidla zn. VAZ 2106 vjel na levou stranu vozovky, kde se automobil převrátil a spadl do řeky A., následkem čehož jeho spolujezdkyně H. R. A. se utopila, a to s přihlédnutím k § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 4. 2002.
Ministr spravedlnosti České republiky využil oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 380 odst. 3 tr. ř. a předložil věc Nejvyššímu soudu s návrhem na přezkoumání správnosti výše označeného rozhodnutí. Poukázal především na to, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o přípustnosti vydání do ciziny v době, kdy vydávaná osoba, tj. K. H. M., se nenacházela na území České republiky. V tomto směru i krajský soud vycházel ze zjištění, že vydávaná osoba se nachází se na území Polské republiky. Ministr spravedlnosti poukázal na publikovanou judikaturu (rozh. č. 26/1996 Sb. rozh. tr.), podle níž nelze rozhodovat o přípustnosti vydání, jestliže osoba, která má být vydána do ciziny v řízení podle § 379 a násl. tr. ř., se již nezdržuje na území České republiky. V takovém případě je nutno návrh státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání zamítnout. To se v posuzované věci nestalo, i když z obsahu spisu, jakož i z napadeného usnesení, vyplývá, že krajský soud rozhodoval v nepřítomnosti vydávané osoby s tím, že tato se nachází v cizině (v Polské republice). Dále pak ministr spravedlnosti poukázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové při posuzování otázky, zda nezanikla trestnost činu vydávané osoby promlčením, se nesprávně odvolával na Evropskou úmluvu o vydávání, neboť Arménská republika v době jeho rozhodování ještě nebyla smluvní stranou této úmluvy. Podle názoru navrhovatele v takovém případě povinnost soudu zkoumat, zda jde o trestný čin, jehož trestnost případně nezanikla, vyplývá z ustanovení § 379 odst. 1 tr. ř.
V závěru opravného prostředku pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a Krajskému soudu v Hradci Králové uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě podaného opravného prostředku podle § 380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že opravný prostředek byl podán zcela důvodně.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 3. 2002 vyplývá, že k návrhu státního zástupce bylo ve věci vydání K. H. M. do ciziny konáno řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. Podkladem pro to bylo zjištění, že jmenovaný se nachází mimo území České republiky; údajně má pobývat u své matky v Polsku (viz č. l. 49 spisu).
Jestliže se vydávaná osoba v době rozhodování soudu o návrhu státního zástupce o přípustnosti jejího vydání do ciziny (§ 379 a násl. tr. ř.) již nezdržuje na území České republiky, pak nepřichází v úvahu rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti jejího vydání. Pokud vydávaná osoba není k dispozici příslušným orgánům České republiky (orgánům činným v trestním řízení), pak by Česká republika vůbec nemohla dostát svým závazkům vyplývajícím z příslušných mezinárodních smluv, popř. na základě reciprocity. Nelze tak ani naplnit účel vydávacího řízení a uskutečnit skutečné předání vydávané osoby do ciziny. V takovém případě je nutno návrh státního zástupce na vydání do ciziny zamítnout, neboť není splněn základní předpoklad pro posuzování otázky přípustnosti vydání, když osoba, o jejíž vydání jde, se nenachází v moci orgánů České republiky (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1996 Sb. rozh. trestních).
Z těchto důvodů nemohl Krajský soud v Hradci Králové v projednávané věci rozhodnout v řízení proti uprchlému o přípustnosti, resp. nepřípustnosti vydání K. H. M., nýbrž při zjištění, že jmenovaný se nezdržuje na území České republiky, měl návrh státního zástupce zamítnout.
Proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení bude třeba zjistit, kde se vydávaná osoba (K. H. M.) v současné době zdržuje, zda na území České republiky či stále mimo její území. Od tohoto zjištění se pak bude odvíjet i další postup v řízení o návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny.
Bude-li zjištěno, že jmenovaný se nachází na území České republiky, a bude-li tedy přicházet do úvahy rozhodnutí o přípustnosti vydání, pak se bude nutno zabývat též splněním všech právních podmínek přípustnosti vydání tak, jak vyplývají z ustanovení § 379 a násl. tr. ř. a z příslušných mezinárodních smluv zavazujících v době rozhodování soudu Českou i Arménskou republiku (jak je na to správně v návrhu poukazováno), a to včetně problematiky případného zániku trestnosti činu, pro který má být vydání uskutečněno, v důsledku promlčení trestního stíhání (v tomto směru srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1997 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík