11 Tcu 15/2024-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 16. 4. 2024 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky D. K., rozsudkem Soudního dvora v Bolzanu, Italská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 1311/2015, pro trestný čin obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 648 a čl. 110 italského trestního zákona a rozsudkem Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1469/2019, pro trestný čin krádeže podle čl. 110, č. 624 odst. 4, čl. 61 odst. 11 italského trestního zákona, a to ve spojení s opatřením Státního zastupitelství u Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 412/2021, a tomu odpovídající části trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky D. K., nar. 19. 2. 1993 ve Varnsdorfu, okres Děčín, rozsudkem Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1469/2019, a to pro trestný čin přisvojení totožnosti jiné osoby nebo veřejného činitele podle čl. 496 italského trestního zákona, a to ve spojení s opatřením Státního zastupitelství u Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 412/2021, a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců se zamítá.
Rozsudkem Soudního dvora v Bolzanu, Italská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 1311/2015, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2016, byl odsouzený D. K. uznán vinným trestným činem obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 648 a čl. 110 italského trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců a k peněžitému trestu ve výši 200 euro.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se D. K. dopustil trestné činnosti tím, že společně s rovněž odsouzeným L. Z.:
dne 18. 1. 2014, v obci XY, přechovávali horské kolo zn. Cannondale, model B3330, č. podvozku XY, ačkoliv jim bylo známo, že pochází z krádeže spáchané v době od 13. do 18. ledna 2014, ke škodě poškozené J. L..
Dále byl D. K. rozsudkem Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1469/2019, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2020, uznán vinným trestnými činy krádeže podle čl. 110, čl. 624 odst. 4, čl. 61 odst. 11 italského trestního zákona a přisvojení totožnosti jiné osoby nebo veřejného činitele podle čl. 496 italského trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 4 (čtyř) měsíců.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se D. K. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
společně s odsouzeným F. N.
dne 14. 1. 2018 v XY, v obci XY, na chatě „XY“, jako hosté tohoto ubytovacího zařízení, po vzájemné dohodě vnikli do místnosti vyhrazené personálu chaty, přičemž odsouzený N. měl u sebe dvoje nůžky a plastové pásky stahovacího typu, sloužící k násilnému otevírání zámků, a z peněženky patřící zaměstnankyni chaty paní E. M. odcizili částku 15 euro.
D. K. sám
dne 14. 1. 2018 v XY, poté, co byl dotazován příslušníky policie zasahujícími při vyšetřování v chatě „XY“ v místě XY v obci XY, podvodně prohlásil, že se jmenuje M. Š., přičemž předložil občanský průkaz České republiky prokazující tuto totožnost a opatřený fotografií subjektu, který mu byl podobný. Nicméně na základě následující osobní prohlídky L. N., která D. K. doprovázela, byl v její peněžence objeven pravý občanský průkaz D. K., jehož totožnost byla následně ověřena na základě kontroly v systému AFIS/SPAID.
Opatřením Státního zastupitelství u Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 412/2021, které nabylo právní moci téhož dne, bylo na základě shora citovaných pravomocných rozhodnutí Soudního dvora v Bolzanu, Italská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 1311/2015, a Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1469/2019, rozhodnuto o sloučení postupně uložených trestů do celkového trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 11 (jedenácti) měsíců a peněžitého trestu ve výši 200 euro.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený D. K. je občanem České republiky, a byl odsouzen cizozemským soudem (soudem jiného členského státu Evropské unie).
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týkají skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna, včetně jemu odpovídající části uloženého trestu. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, ohledně kterého se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, u něhož je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, určí v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 zákona (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona zamítne.
S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud jde o odsouzení rozsudkem Soudního dvora v Bolzanu, Italská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 1311/2015, ohledně skutku v němž je spatřován trestný čin obchodování s odcizenými věcmi, podle příslušných ustanovení italského trestního zákona, v tomto případě se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku).
Podmínka oboustranné trestnosti je pak s ohledem na výše uvedené splněna i ohledně skutku z rozsudku Soudního dvora v Udine, Italská republika, ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1469/2019, v němž je spatřován trestný čin krádeže, podle příslušných ustanovení italského trestního zákona, když v tomto případě se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (přinejmenším trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na odsouzení rozsudkem Okresního soudu Prachatice ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 4 T 64/2016, pravomocným dnem 25. 6. 2016, zaznamenaným pod bodem 7/ opisu z Rejstříku trestů).
Oproti tomu podle Nejvyššího soudu však podmínka oboustranné trestnosti není splněna v případě skutku, v němž je u D. K. spatřován trestný čin přisvojení totožnosti jiné osoby nebo veřejného činitele, podle italského trestního zákona, spočívající v podstatě v tom, že: dne 14. 1. 2018 v XY, poté, co byl dotazován příslušníky policie zasahujícími při vyšetřování v chatě „XY“ v místě XY v obci XY, podvodně prohlásil, že se jmenuje M. Š., přičemž předložil občanský průkaz České republiky prokazující tuto totožnost a opatřený fotografií subjektu, který mu byl podobný. Nicméně na základě následující osobní prohlídky L. N., která D. K. doprovázela, byl v její peněžence objeven pravý občanský průkaz D. K., jehož totožnost byla následně ověřena na základě kontroly v systému AFIS/SPAID.
Lze konstatovat, že takto popsané jednání nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle trestního zákona České republiky. Proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona v této části a za ně odpovídající část trestu v trvání 5 (pěti) měsíců zamítl.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený D. K. jednak přechovával věc, která byla výnosem z trestné činnosti a rovněž se pro svůj prospěch dopustil majetkové trestné činnosti. Společenská škodlivost jeho trestné činnosti je zvyšována jednak tím, že se na této podílel s dalším pachatelem, jakož i způsobem jejího provedení. Pokud jde o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen nezanedbatelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení D. K. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Přitom rozhodl tak, že část trestu D. K., ohledně něhož se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, činí trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu