11 Tcu 158/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. října 2004 v neveřejném
zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle
§ 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného K. H. R. S.,
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp.
zn. 1 Nt 1/2004, a rozhodl t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt
1/2004, s e z r u š u j e v celém rozsahu a znovu se rozhoduje tak, že:
Není p ř í p u s t n é vydání K. H. R. S., státního občana SRN, do Rumunské
republiky k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Soudu v Medias
č. 640 ze dne 17. 12. 1993, ve spojení s rozsudkem č. 344/1995 Soudního
tribunálu města Sibiu ze dne 31. 10. 1995, Rumunsko, za trestné činy porušování
dobrých mravů a narušování veřejného pořádku podle čl. 321 § 1 rumunského
trestního zákona a násilí podle čl. 239 § 2 rumunského trestního zákona s
přihlédnutím k čl. 2 Dekretu ? Zákon č. 41/1990, jichž se měl dopustit tím, že
dne 22. 11. 1993 v podnapilém stavu v nočním klubu E. v obci D., Rumunsko, za
přítomnosti asi dvaceti hostů se choval násilnicky, rozbíjel sklenice, láhve,
útočil na hosty, a útočil i na policisty, kteří se dostavili na místo s cílem
jeho zklidnění a obnovení veřejného pořádku, přičemž jednoho z policistů uhodil
pěstí a plivl mu na služební průkaz, kterým se mu tento prokazoval.
Ministerstvo spravedlnosti Rumunské republiky podáním ze dne 5. 6. 2003
adresovaným Ministerstvu spravedlnosti České republiky požádalo o vydání K.
H. R. S. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců za
výše označené trestné činy, jichž se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve
výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky.
Návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Rumunské republiky
týkající se výše popsaného skutku podala u Krajského soudu v Českých
Budějovicích po předběžném šetření (§ 379 tr. ř.) státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1
Nt 1/2004, bylo podle § 380 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání
obviněného K. H. R. S. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 8
měsíců uloženého mu rozsudkem Soudu v Medias č. 640 ze dne 17. 12. 1993 ve
spojení s rozsudkem č. 344/1995 Sb. Soudního tribunálu města Sibiu ze dne 31.
10. 1995 není přípustné. Usnesení nabylo právní moci v řízení před soudem
prvního stupně dne 29. 6. 2004.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením § 380 odst. 3 tr.
ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen \"Nejvyšší
soud\") k přezkoumání správnosti uvedeného pravomocného rozhodnutí s
odůvodněním, že toto rozhodnutí trpí formálními nedostatky ve výrokové části,
když vůbec neobsahuje popis skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným, a dále,
že ve výroku usnesení není uvedeno ve vztahu ke kterému cizímu státu bylo o
nepřípustnosti vydání rozhodnuto. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích zrušil a sám ve věci učinil vlastní rozhodnutí,
kterým by byly odstraněny namítané formální nedostatky.
Nejvyšší soud podle § 380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného
opravného prostředku správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Především je nutno připomenout, že podle § 380 odst. 3 tr. ř. platí, že po
právní moci rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání může ministr spravedlnosti
věc předložit k přezkoumání Nejvyššímu soudu, má-li pochybnosti o správnosti
takového rozhodnutí. Návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí
soudu učiněný na podkladě ustanovení § 380 odst. 3 tr. ř. představuje
specifický opravný prostředek. Poněvadž tento opravný prostředek směřuje proti
již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, resp. ministr spravedlnosti se jeho
prostřednictvím domáhá přezkoumání takového rozhodnutí, je třeba učinit závěr,
že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání pravomocného rozhodnutí soudu o
tom, zda je přípustné vydání do ciziny je zvláštním mimořádným opravným
prostředkem použitelným v řízení podle hlavy dvacáté páté trestního řádu.
Poněvadž trestní řád v ustanovení § 380 odst. 3 tr. ř., popřípadě ani v jiných
ustanoveních, nemá výslovnou úpravu ohledně rozsahu přezkumné činnosti
Nejvyššího soudu v řízení o tomto opravném prostředku proti rozhodnutí o
přípustnosti vydání, tak bylo nutno se zabývat otázkou, zda v tomto zvláštním
přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném
opravném prostředku, či nikoliv (tedy zda je povinností Nejvyššího soudu z
podnětu tohoto opravného prostředku přezkoumat správnost všech výroků
napadeného rozhodnutí, a to bez ohledu na důvody uplatněné v podaném opravném
prostředku). Nejvyšší soud při řešení této otázky vycházel z rozsahu přezkumné
činnosti příslušných soudů v řízení o jiných mimořádných opravných
prostředcích. Na základě srovnání s právní úpravou vztahující se k rozsahu
přezkumného oprávnění a přezkumné povinnosti v řízení o dovolání (srov. § 265i
odst. 3 až 5 tr. ř.), v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. § 267
odst. 3 až 5 tr. ř.) a v řízení o obnově (srov. ustanovení § 278 odst. 1 tr.
ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsah přezkumu napadeného pravomocného
rozhodnutí je podle platné právní úpravy výhradně ovládán principem vázanosti
přezkumného orgánu rozsahem a důvody obsaženými v podaném mimořádném opravném
prostředku. Tento závěr lze pak obdobně vztáhnout i na řízení o přezkoumání
správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny na podkladě návrhu
ministra spravedlnosti učiněného podle § 380 odst. 3 tr. ř. Jinak řečeno,
neuplatňuje se tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností
přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného
rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném
prostředku.
Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že Nejvyšší soud nemohl posuzovat
věcnou opodstatněnost důvodů, které vedly krajský soud k rozhodnutí o
nepřípustnosti vydání obviněného K. H. R. S. do Rumunské republiky. Na základě
výše rozvedených úvah byl Nejvyšší soud oprávněn a povinen v rámci své
přezkumné činnosti založené ustanovením § 380 odst. 3 tr. ř. zabývat se toliko
námitkami navrhovatele spočívající v podstatě v tom, že výrok napadeného
usnesení trpí závažnými formálními nedostatky, neboť v něm není uveden popis
skutku, pro nějž cizí stát žádá o vydání obviněného a o němž bylo rozhodnuto,
že vydání není přípustné, a že ve výroku rovněž není uvedeno ve vztahu ke
kterému cizímu státu bylo rozhodováno o přípustnosti vydání.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci obě tyto námitky navrhovatele shledal zcela
opodstatněnými.
Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České
republiky koná řízení o vydání do ciziny (§ 379 a násl. tr. ř.) na podkladě
Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., dále jen \"Úmluva
\"), která zavazuje jak Českou republiku, tak Rumunsko.
S ohledem na obsah námitek opravného prostředku ministra spravedlnosti je
nutno zdůraznit, že ve vydávacím řízení prováděném podle této Úmluvy se
důsledně respektuje tzv. zásada speciality. Podstata této zásady je v Úmluvě
vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude
vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu
trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před
jejím předáním, než pro ten, pro který byla vydána. Tato zásada se vztahuje na
skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu,
pro který je obviněný vydáván, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí
tvořícího podklad pro vydání skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis
skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení,
neboť jen výrokem soud rozhoduje. Uvedení popisu skutku do výroku usnesení je
důležité i proto, že proti usnesení krajského soudu podle § 380 odst. 1 tr. ř.
je přípustná stížnost, přičemž stížností lze napadnout jen výrok usnesení,
nikoli jeho odůvodnění. V tomto směru lze připomenout právní závěry obsažené v
rozhodnutí publikovaném pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr. V něm se uvádí, že \"ve
výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti
vydání do ciziny podle § 380 odst. 1 tr. ř. soud musí popsat skutek, pro
který má být určitá osoba vydána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným
skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní
ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání. To se týká i případu, kdy
soud rozhodne, že vydání je zčásti přípustné a zčásti nepřípustné. Ta část, ve
které soud rozhodne, že vydání je nepřípustné, musí být také ve výroku
usnesení jednoznačně vymezena popisem příslušných skutkových okolností.\"
Tento závěr podle názoru Nejvyššího soudu se vztahuje i na případ, kdy soud
rozhodující o přípustnosti vydání dospěje k závěru, že vydání je nepřípustné v
celém rozsahu žádosti cizího státu. Jestliže soud rozhodne o tom, že vydání do
ciziny není vůbec přípustné, pak musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat
skutek, o němž takto rozhodl, a to tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem
jiným. Jedná se o důsledné provedení výše citované zásady speciality v
extradičním řízení. Lze tedy přisvědčit ministru spravedlnosti, pokud vytýká
napadenému usnesení nesprávnost v tom, že výrok rozhodnutí o nepřípustnosti
vydání obviněného K. H. R. S. neobsahuje popis skutkových okolností trestného
činu, pro který bylo takto rozhodnuto. Stejně tak nutno přisvědčit opravnému
prostředku ministra spravedlnosti i v tom, že rozhodnutí o přípustnosti vydání
do ciziny se z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z
vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv posuzuje jen ve vztahu ke
konkrétnímu cizímu státu, jenž o vydání žádá. Nejde o rozhodování abstraktní v
tom smyslu, že vydání je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (tj. ve vztahu
ke kterémukoliv cizímu státu). Proto ve výrokové části usnesení o
nepřípustnosti vydání obviněného musí soud též uvést konkrétní cizí stát, jehož
žádosti o vydání obviněného pro konkrétní skutek (skutky) k výkonu trestu
(popř. k trestnímu stíhání) nebylo vyhověno (tedy bylo rozhodnuto o
nepřípustnosti požadovaného vydání).
Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti
shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt 1/2004,
a sám ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, čímž
také současně napravil ministrem spravedlnosti vytýkané formální nedostatky
napadeného usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík