11 Tcu 216/2021-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 17. 3. 2022 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky P. J., narozeného XY, rozsudkem Zemského soudu Fulda, Spolková republika Německo, ze dne 17. 7. 1996, sp. zn. 112 Js 365.5/96 1 KLs, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1996.
1. Rozsudkem Zemského soudu Fulda, Spolková republika Německo, ze dne 17. 7. 1996, sp. zn. 112 Js 365.5/96 1 KLs, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1996, byl P. J. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání závažného případu loupežného vydírání. Za uvedený trestný čin mu cizozemský soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců.
2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označeného trestného činu stručně řečeno tím, že:
dne 19. 1. 1996 kolem 12 hodiny jel odsouzený J. spolu s odsouzeným R. vozem VW Polo do XY. Předtím si trasu projel odsouzený J. s odsouzeným W., který ho seznámil s lokalitou. Zatímco odsouzený W. čekal s pronajatým vozem na dálničním parkovišti v blízkosti XY, vtrhli odsouzení R. a J., kteří byli podle plánu ozbrojeni, s nabitými plynovými pistolemi do pobočky banky Raiffeisen v XY. Odsouzený J. se obrátil ke svědku G., namířil na něj zbraň a požadoval vydání peněz. Zatímco obžalovaný J. šplhal přes přepážku a následoval svědka G. k trezoru, odjistil odsouzený R. plynovou pistoli vytažením závěru a ohrožoval svědkyni H., této vyhrožoval a též požadoval vydání peněz. Svědkyně vzala ze zásuvek bankovky a dala je do tašky. Mezitím svědek G. otevřel trezor a balil pro odsouzeného J. peníze. Protože mu to nešlo dost rychle, položil odsouzený J. svou zbraň na podlahu a dal sám všechny bankovky do tašky. Potom připoutal svědka G. přinesenými pouty k trubce od radiátoru. Svědkyni H. ponechali odsouzení nespoutanou, a to s ohledem na její psychický stav, kdy byla velmi rozrušená, a nepředstavovala tak pro tyto žádné nebezpečí. Následně odsouzení J. a R. opustili banku a odjeli vozem VW Polo do XY, kde vozidlo odstavili a šli pěšky k dálničnímu parkovišti, kde na ně již čekal odsouzený W. Odsouzení se při loupeži zmocnili celkově částky 83 165 DM, kterou si následně rozdělili.
3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
5. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že P. J. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku).
7. Co se týče právního posouzení shora popsaného jednání, má Nejvyšší soud za to, že toto vykazuje nejméně znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odsouzený totiž užil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a jednání se dopustil jako člen organizované skupiny. Formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona jsou proto splněny.
8. V posuzované věci však podle Nejvyššího soudu nejsou dány podmínky materiální povahy, neboť od jednání odsouzeného a jeho odsouzení cizozemským soudem uplynula doba více než 25 let. Tento značný časový odstup již podle Nejvyššího soudu snižuje závažnost uvedeného jednání natolik, že není dán zájem na tom, aby se na výše uvedené odsouzení cizozemským soudem hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. V projednávané věci tedy nejsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na odsouzení P. J. výše uvedeným rozhodnutím cizozemského soudu hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
9. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Petr Škvain, Ph.D. soudce