11 Tcu 273/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. prosince 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :
Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky D. Ch. rozsudkem Obvodového soudu ve Würzburgu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 301 Ls 230 Js 18207/00, a to pro trestný čin pašeráckého převádění cizinců podle § 3 odst. 1 č. 1, § 55 odst. 1, § 92 odst. 1, § 92a odst. 1, č. 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, § 69, § 69a, § 69b, § 74 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců a trestu zákazu řízení motorových vozidel na území Spolkové republiky Německo po dobu dvanácti měsíců.
Rozsudkem Obvodového soudu ve Würzburgu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 301 Ls 230 Js 18207/00, jenž nabyl právní moci dne 19. 7. 2001 , byl D. Ch. uznán vinným trestným činem pašeráckého převádění cizinců podle § 3 odst. 1 č. 1, § 55 odst. 1, § 92 odst. 1, § 92a odst. 1, č. 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, § 69, § 69a, § 69b, § 74 německého trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 14. 9. 2000, poté co přicestoval z pověření jistého R. s VW minibusem značky Multi Van, české státní poznávací značky PUO 77-25, přes hraniční přechod C. z České republiky do Spolkové republiky Německo, a nabral na jednom parkovišti na začátku obce H. mezi 5.15. hod. a 6.00 hod. sedmnáct čínských státních občanů, o nichž věděl, že za pomoci dalšího pěšího převaděče vstoupili mimo hraniční přechod z České republiky na území Spolkové republiky Německo, ukryl je v nákladovém prostoru a odvezl je z pohraniční oblasti do vnitrozemí, kde byli v krátké době objeveni, přičemž věděl, že cizinci neměli povolení k pobytu a za své služby měl obdržet cca 2.000,- DM.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců a trestu zákazu řízení motorových vozidel na území Spolkové republiky Německo po dobu dvanácti měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. D. Ch. se pro finanční prospěch podílel společně s dalšími osobami na ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík