11 Tcu 29/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. března 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :
Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky K. D., rozsudkem Obvodového soudu
v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 4 Ds 954 Js 23511/99, a to pro trestné činy ilegálního převádění cizinců v souběhu čtyř případů a ilegálního převádění cizinců v souběhu devatenácti případů podle § 92a odst. 1,
č. 1 a 2, § 92 odst. 1 č. 1 a 6 německého cizineckého zákona, § 52, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců.
Rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne
11. 4. 2000, sp. zn. 4 Ds 954 Js 23511/99, jenž nabyl právní moci dne 11. 4. 2000, byl K. D. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců v souběhu čtyř případů a ilegálního převádění cizinců v souběhu devatenácti případů podle § 92a odst. 1, č. 1 a 2, § 92 odst. 1 č. 1 a 6 německého cizineckého zákona, § 52, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že:
1. dne 14. 11. 1999 na základě nabídky k ilegálnímu převádění osob přes hranici od bratří jménem O. za přislíbenou odměnu ve výši 1.150,- Kč převedl spolu se spoluobviněným S. čtyři cizí státní příslušníky z České republiky na území Spolkové republiky Německo a předali je třetí osobě, přičemž mu bylo známo, že tito cizinci neměli povolení k pobytu, ani tzv. strpění pobytu ve Spolkové republice Německo
2. dne 18. 11. 1999 podle pokynů bratří O. převedl za přislíbenou odměnu ve výši 50,- DM na smluvené místo převzetí z České republiky na území Spolkové republiky Německo, spolu se spoluobviněným S., 25 Afghánských státních příslušníků, z nichž devatenácti bylo více než šest let, přičemž mu bylo známo, že tito cizinci neměli povolení k pobytu ve Spolkové republice Německo ani tzv. strpění k pobytu.
Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců.
Dne 7. 3. 2002 pod sp. zn. 4921/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje
o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje
o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a
tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. K. D. se pro finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě značného počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík