11 Tcu 32/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. března 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o:
Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. Š., rozsudkem Okresního soudu v Plauen, Spolková republika Německo, ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 5 Ls 652 Js 22934/99, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců v rámci převaděčské organizace ve třech případech podle § 92a odst. 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo,
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců.
Rozsudkem Okresního soudu v Plauen, Spolková republika Německo, ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 5 Ls 652 Js 22934/99, jenž nabyl právní moci dne 28. 11. 2000, byl R. Š. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců v rámci převaděčské organizace ve třech případech podle § 92a odst. 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že jako člen převaděčské organizace, ke které se připojil nejpozději v únoru 1999,
1. dne 2. 4. 1999 společně se zvlášť stíhaným G. převedl v oblasti obce O. přes „zelenou hranici“ z České republiky na území Spolkové republiky Německo 16 cizích státních příslušníků, kteří byli v 11.45 hod. v prostoru obce G. zadrženi orgány spolkové ochrany hranic;
2. dne 12. 4. 1999 přicestoval společně s G. na německé území do prostoru obce G., kde jej zasvětil do podrobností provedení a znalosti místa plánovaného převzetí převedených osob, které se mělo uskutečnit dne 16. 4. 1999 (bylo převedeno devět cizích státních příslušníků);
3. dne 29. 4. 1999 převedl v oblasti obce O. přes „zelenou hranici“ z České republiky na území Spolkové republiky Německo 13 cizích státních příslušníků.
Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za tento trestný čin byl odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců.
Dne 10. 3. 2003 pod sp. zn. 792/2002-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje
o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a
tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. R. Š. se jako člen organizované skupiny jednak opakovaně podílel na přepravě většího počtu osob přes státní hranici na území jiného státu, jednak k této činnosti připravoval další osobu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch