11 Tcu 5/2025-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky L. V., rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, který nabyl právní moci téhož dne, v němž byl uznán vinným trestným činem profesionálně páchané závažné krádeže, částečně vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1 č. 5, § 129 odst. 1 č. 3, § 130 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (body I. A. a B. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Naproti tomu se zamítá návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky L. V., rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, který nabyl právní moci téhož dne, a to pro trestný čin neoprávněného držení zakázaných zbraní podle § 50 odst. 1 č. 2 rakouského zákona o zbraních (bod II. rozsudku) a jemu odpovídající část trestu v trvání dvou měsíců.
1. Rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, který nabyl právní moci téhož dne, byl L. V. (dále též jen „odsouzený“) uznán vinným jednak trestným činem profesionálně páchané závažné krádeže, částečně vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1 č. 5, § 129 odst. 1 č. 3, § 130 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (body I. A. a B. rozsudku) a dále trestným činem neoprávněného držení zakázaných zbraní podle § 50 odst. 1 č. 2 rakouského zákona o zbraních (bod II. rozsudku), za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
2. Podle skutkových zjištění Zemského soudu v Eisenstadtu se L. V. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. společně se spoluobviněnou V. C. ve vědomé a úmyslné součinnosti jako spolupachatelé (§ 12 rakouského trestního zákoníku), a od v pořadí třetího spáchaného trestného činu také za účelem pravidelného výdělku (§ 70 odst. 1 č. 3 první případ rakouského trestního zákoníku), v úmyslu se protiprávně obohatit přisvojením si cizích movitých věcí v hodnotě přesahující 5.000,00 EUR, ostatním osobám odcizili nebo se pokusili odcizit následující předměty, konkrétně: A./ a./ odcizili po vypáčení zamykacího zařízení, a to řádně zamčených zámků na jízdní kola: 1./ dne 17. 7. 2022 ve Vídni jízdní kolo značky KTM v hodnotě 1.014,98 EUR, čímž způsobili škodu poškozenému B. E.; 2./ dne 18. 7. 2022 v XY dvě elektrokola, každé v hodnotě nejméně 3.500,00 EUR, přičemž jedno z kol patřilo poškozenému H.-O. W., kterému tak vznikla škoda; b./ odcizili 1./ dne 19. 7. 2022 v XY jedno elektrokolo, čímž způsobili škodu poškozenému L. A. W., a to v hodnotě, kterou již nelze určit; 2./ dne 15. 7. 2022 ve Vídni jízdní kolo značky KTM v hodnotě cca 1.000,00 EUR; 3./ dne 20. 7. 2022 v XY nejméně jedno elektrokolo v hodnotě cca 2.500,00 EUR;
B./ L. V. samostatně 1./ dne 18. 7. 2022 v XY odcizil dvě trička značky MARC O' POLO, každé v hodnotě 13,95 EUR, čímž způsobil škodu pobočce obchodu MARC O' POLO; 2./ dne 18. 7. 2022 v XY odcizil batoh značky oxybag v hodnotě 49,99 EUR, čímž způsobil škodu pobočce obchodu PAGRO; II./ dne 20. 7. 2022 v XY, byť jen z nedbalosti, neoprávněně přechovával zakázanou zbraň, a to teleskopický obušek, tím, že jej měl u sebe.
3. Dne 20. 1. 2025 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu doručen návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na odsouzení L. V. rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, který nabyl právní moci téhož dne, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že v daném případě jsou ve vztahu k osobě odsouzeného splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona, byť toliko částečně.
5. Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České publiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno Rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence).
7. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že L. V. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému Rejstříku trestů již dne 5. 1. 2023 (viz č. l. 7 spisu). Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Současně platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se v takovém případě jako na odsouzení soudem České republiky jen na část odsouzení, které se týká toho skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti řádně splněna.
8. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, následně určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na cizozemské odsouzení (resp. na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie) na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je přitom nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se naopak zamítne.
9. Nejvyšší soud při posuzování případu odsouzeného L. V. dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. cizozemského rozhodnutí, ve kterém je pravomocným rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, spatřován trestný čin neoprávněného držení zakázaných zbraní podle § 50 odst. 1 č. 2 rakouského zákona o zbraních. Skutek popsaný pod bodem II. rozsudku příslušného rakouského soudu spočívající v tom, že odsouzený u sebe dne 20.
7. 2022 neoprávněně přechovával v Rakousku zakázanou zbraň v podobě teleskopického obušku, byť takto činil jen z nedbalosti, totiž není podle platné české právní úpravy trestným činem, neboť se nejedná o předmět, konkrétně zbraň či bojové prostředky, k jejichž držení (přechovávání) by bylo zapotřebí zvláštního povolení ve smyslu § 279 či § 280 českého tr. zákoníku, přičemž v úvahu nepřichází ani použití jiné skutkové podstaty obsažené ve zvláštní části trestního zákoníku České republiky. Vzhledem k těmto skutečnostem tak Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení stran tohoto skutku popsaného pod bodem II.
citovaného rozsudku Zemského soudu v Eisenstadtu, včetně tomuto skutku odpovídající alikvotní části celkově uloženého trestu odnětí svobody v rozsahu dvou měsíců, zamítl.
10. Naopak jde-li o zbylé skutky popsané pod body I. A. a B. rozsudku Zemského soudu v Eisenstadtu, které byly právně kvalifikovány jako trestný čin profesionálně páchané závažné krádeže, částečně vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1 č. 5, § 129 odst. 1 č. 3, § 130 odst. 1 rakouského trestního zákoníku, lze konstatovat, že toto odsouzení se týká skutků, resp. z pohledu hmotného práva jednotlivých dílčích útoků téhož skutku, které vykazují zákonné znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky [konkrétně pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.
zákoníku, spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku] a jsou tedy oboustranně trestné. Ze skutkových zjištění rakouského soudu totiž jasně plyne, že si odsouzený více dílčími útoky (jež byly ve smyslu § 116 tr. zákoníku vedeny jednotným záměrem a byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí, jakož i předmětem útoku) přisvojil, a to dílem sám a dílem společným jednáním s další osobou, cizí věci tím, že se jich zmocnil a způsobil tím na cizím majetku větší škodu [tj. ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku škodu dosahující částky nejméně 100.000,- Kč]. Oboustranná trestnost jednání popsaného ve výrokové části rozsudku Zemského soudu v Eisenstadtu pod bodem I. A. a B. je přitom dána rovněž bohatší trestní minulostí odsouzeného, který se výše uvedeného jednání dopustil přesto, že byl za takový čin (v podobě neoprávněného přisvojení si cizí věci) v posledních třech letech potrestán. Z aktuálního opisu z evidence rejstříku trestů totiž jasně plyne, že se odsouzený uvedeného jednání dopustil před uplynutím zákonné tříleté lhůty (z pohledu českého trestního práva rozhodné pro naplnění znaku speciální recidivy u přečinu krádeže ve smyslu § 205 odst. 2 tr.
zákoníku) poté, co dne 1. 9. 2021 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 4 T 173/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 172/2016, a to mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Za daného stavu jsou tedy ve vztahu ke skutkům popsaným v citovaném rozsudku rakouského soudu pod body I.
A. a B. splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením § 4a odst. 3 citovaného zákona.
11. V posuzované věci však pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona svědčí I podmínky materiální povahy, neboť společenská škodlivost trestné činnosti L. V. je zvyšována zejména způsobem provedení činu, když nelze pominout, že se odsouzený svým jednáním dopustil více (celkem sedmi) dílčích útoků pokračujícího trestného činu krádeže, to během relativně krátkého časového období (cca osmi dnů), přičemž celková výše jím způsobené škody významným způsobem přesahuje minimální hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tj. částku ve výši 100.000,- Kč), která je zákonným znakem přečinu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku. Přehlédnout nelze ani bohatou trestní minulost odsouzeného, když z aktuálního opisu z evidence rejstříku trestů je zřejmé, že tento byl v rozmezí let 2006 až 2024 na území České republiky celkem patnáctkrát trestně stíhán a odsouzen, a to výhradně pro trestnou činnost majetkového charakteru. L. V. byl navíc v letech 2015 a 2018 celkem ve dvou případech odsouzen za další trestnou činnost výhradně majetkového charakteru též na území Italské republiky. Z výše uvedeného tak plynou zjevné sklony odsouzeného k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného delikventního jednání, páchaného navíc na území více států, když ani několik předchozích pravomocných odsouzení, včetně opakovaného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, tomuto nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
12. Ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze současně konstatovat, že odsouzenému byla za jednání, jímž byl pod body I. A. a B. pravomocně uznán vinným rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, uložena sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody.
13. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě L. V. vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném v bodě I. výrokové části tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl, že se pouze na – byť převážnou - část trestné činnosti, jíž byl L. V. uznán vinným rozsudkem Zemského soudu v Eisenstadtu, Rakouská republika, ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 15 Hv 58/22p, který nabyl právní moci téhož dne, hledí jako na odsouzení soudem České republiky, v souladu s tím alikvotně snížil i původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let na konečných jeden rok a deset měsíců, který svým druhem i výměrou zcela odpovídá závažnosti jednání odsouzeného popsanému pod body I. A. a B. citovaného rozsudku rakouského soudu, v rámci něhož byl uznán vinným trestným činem profesionálně páchané závažné krádeže, částečně vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1 č. 5, § 129 odst. 1 č. 3, § 130 odst. 1 rakouského trestního zákoníku.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu