11 Tcu 59/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 22. října 2001 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozhodnutí soudů Slovenské republiky a rozhodl t a k t o :
Podle § 384a tr. ř., v trestní věci odsouzeného J. Š., státního občana České republiky, se návrh na uznání rozsudku Okresního soudu v Senici ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 1 T 75/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 To 234/98, Slovenská republika, na území České republiky, z a m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Senici ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 1 T 75/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 To 234/98, Slovenská republika, byl J. Š. uznán vinným (podle níže uvedených ustanovení trestního zákona Slovenské republiky):
1, 2) dvojnásobným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1,
3) pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1,
4) pokusem trestného činu neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle § 8 odst. 1 k § 249a odst. 1,
5) pokusem trestného činu neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle § 8 odst. 1 k § 249a odst. 2,
6) trestným činem neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle § 8 odst. 1 k § 249a odst. 2.
Za tyto trestné činy a pokusy trestných činů mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a trest propadnutí věci - zavíracího nože. Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený (řazeno podle výše uvedených bodů):
1) dne 5. 3. 1996 okolo 20.45 hod. v K., na ulici Š., vešel do dvora rodinného domu Š. P., v úmyslu zmocnit se jeho peněz, přičemž měl přes tvář přetáhnutou punčochu a v rukou nepravou výbušninu, jejiž použitím vyhrožoval, když však Štefan Pavlovič začal řičet, dostal strach a z místa činu utekl.
2) dne 7. 3. 1996 okolo 06.00 hod. v K., na ulici R., zazvonil na domě I. M., v úmyslu zmocnit se jejích peněz, přičemž měl přes tvář přetáhnutou punčochu a v ruce držel nůž, když však poškozená začala ze strachu křičet, z místa činu utekl.
3) dne 7. 3. 1996 okolo 16.30 hod. v K., na ulici V., vešel do neoploceného dvora rodinného domu M. K. v úmyslu zmocnit se jejích peněz, přičemž měl pře tvář přetáhnutou punčochu a v ruce držel nůž, uchopil kliku dveří od domu v úmyslu je otevřít, vchodové dveře však byly zamčené, do domu se mu proto vniknout nepodařilo, dostal strach a z místa činu utekl.
4) dne 16. 4. 1996 okolo 01.00 hod. v K., na ulici Š., vnikl do neuzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda 120 v hodnotě 40 000 Sk, vozidlo nastartoval avšak jízdu nevykonal, neboť byl uzamčený volant, čímž způsobil vytrhnutím kabelů a poškozením startéru poškozené J. G. škodu ve výši 2 500 Sk.
5) dne 16. 4. 1996 v nočních hodinách v K., na ulici R., v garáži rodinného domu vnikl do neuzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda 130 v hodnotě 65 000 Sk, které se mu nepodařilo nastartovat, čímž způsobil poškozením kabelů poškozenému B. M. škodu ve výši 500 Sk.
6) dne 16. 4. 1996 okolo 02.30 hod. v K., na ulici Š., ze dvora rodinného domu odcizil osobní motorové vozidlo zn. VAZ 2103 v hodnotě 70 000 Sk, se kterým jezdil v okrese S. a následně havaroval, čímž způsobil poškozenému R. V. škodu ve výši 8 313 Sk.
Odsouzený J. Š. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu ve výroku uvedenými rozhodnutími Slovenských soudů nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb.) s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 28. září 2001 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle § 384a tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny.
V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb.- dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.- dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Listiny o udělení státního občanství, kterou vydalo dne 19. 8. 1999 Ministerstvo vnitra České republiky, je J. Š. státním občanem České republiky. J. Š. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy a pokusy trestných činů, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné loupeže podle § 234 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák, resp. pokusy těchto trestných činů a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák.). Z uloženého dvou a půl letého trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.
Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.
Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky (srov. § 21 odst.1 tr. zák.) nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu. Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, tj. v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. a stan. tr.).
Ve věci byl sice proveden dne 30. 8. 2000 na dožádání Okresního soudu v Senici (Slovenská republika) Okresním soudem v Olomouci výslech odsouzeného, ve kterém tento vyslovil souhlas s předáním k výkonu trestu do České republiky, avšak ze sepsaného protokolu o tomto úkonu není patrno, zda tak učinil se skutečně plnou znalostí výše zmíněných právních důsledků či nikoliv. V protokolu je doslova uvedeno: „Po poučení k dotazu uvádí: Mám české státní občanství, vyřizoval jsem si jej asi před rokem, a to v souvislosti s mojí svatbou, nepodmíněný trest odnětí svobody jsem ochotný vykonat, ale rád bych jej vykonal na území České republiky a to především s ohledem na to, že jsem již českým státním příslušníkem a že zde mám manželku. To je vše co chci k věci uvést.“ Není z něj tedy zřejmé, zda byla v rámci úkonu před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována znalost odsouzeného ohledně předmětných právních důsledků (kterou nelze bez dalšího předpokládat), ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen /srov. § 55 odst. 1 písm. e) tr. ř./. Pokud se totiž týká textu protokolu „po poučení k dotazu“, z tohoto není možné určit o čem byl, případně ve smyslu jakých ustanovení, odsouzený poučen.
Souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu tak nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudku Slovenské republiky na území České republiky podle § 384a tr. ř. zamítnout.
Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku na žádost Slovenské republiky nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu nemůže být Českou republikou vydán. O zamítnutí návrhu na uznání rozsudku cizozemského soudu rozhodl Nejvyšší soud formou usnesení, když na území České republiky s tímto rozhodnutím nejsou spojovány žádné právní důsledky a toto rozhodnutí nijak nebrání opětovnému podání návrhu na uznání výše již označeného rozhodnutí soudu Slovenské republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch