11 Tcu 63/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. prosince 2001 v neveřejném
zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle
§ 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného P. G. T.,
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001,
a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a
rozhodl t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001 a
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001 se
zrušují. Krajskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, bylo
rozhodnuto, že vydání P. G. T. k trestnímu stíhání do Ruské federace je
přípustné. Jde o vydání pro trestný čin podvodu podle § 159 odst. 3 písm. b)
tr. zák. Ruské federace, jehož se měl dopustit tím, že v červnu 1997 na základě
vylákané plné moci převzal jako zástupce firmy A., „M. závod O.“ od
společnosti B. montážní správa „E.“ 74 ks motorů zn. A-41 a 74 ks stojanů k
těmto motorům v hodnotě 3 436 200 000 nedenominovaných rublů, avšak zmíněné
firmě poskytl pouze 4 kusy motorů a ostatní si ponechal pro svou potřebu, čímž
měl způsobit škodu v uvedené výši. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 381 odst.
12 tr. ř. se P. G. T. bere do vydávací vazby, která počíná okamžikem
propuštění z vazby ve věci 4 T 15/2001 Obvodního soudu pro Prahu 9 případně
okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bude-li mu v této věci
uložen.
Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost obviněný, kterou Vrchní soud v Praze
dne 20. 8. 2001 usnesením sp. zn. 12 To 110/2001zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky využil v této věci svého oprávnění
svěřeného mu ustanovením § 380 odst. 3 tr. ř. a předložil ji Nejvyššímu soudu
k přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání. Ministr
spravedlnosti poukázal především na to, že dne 18. 4. 2001 bylo doručeno Odboru
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného
ze dne 17. 4. 2001 o úmyslu požádat o udělení azylu na území České republiky,
přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s § 3 odst. 9 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na
účastníka řízení o udělení azylu.
Pochybení Krajského soudu v Praze spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že
ačkoli mu bylo známo z protokolu Krajského státního zastupitelství v Praze o
výslechu obviněného sepsaného dne 30. 5. 2001 pod sp. zn. KZn 558/2001, že
obviněný oznámil úmysl požádat v České republice o azyl, nezabýval se otázkou,
zda zde nejsou dány právní překážky vydání dané čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o
vydávání, tedy, zda žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhání osoby z
důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů. Nesprávně
dovozuje, že teprve v okamžiku, kdy by byl osobě udělen azyl, by bylo nutno na
změnu situace reagovat, aniž by samostatně posoudil, zda nejsou dány právní
překážky bránící vydání, které vyplývají nejen z uvedených ustanovení čl. 3
odst. 2 Evropské úmluvy o vydání, ale též z dalších mezinárodních závazků,
zejména závazků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č.
208/1993 Sb.), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) a Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Ministr spravedlnosti v této souvislosti
poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu v ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu
26/2001, ve kterém byly povinnosti soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání ve
věci, v níž obviněný požádal o udělení azylu, podrobně rozvedeny.
Z uvedených důvodů má ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a navrhuje,
aby tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a věc vrácena Krajskému soudu
v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud na základě tohoto opravného prostředku ministra spravedlnosti
přezkoumal podle § 380 odst. 3 tr. ř. správnost napadených rozhodnutí a dospěl
k těmto závěrům:
V posuzované věci se koná řízení o vydání do ciziny na podkladě Evropské úmluvy
o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., která zavazuje jak Českou
republiku, tak Ruskou federaci.
Má-li být tedy P. G. T. vydán do ciziny musí být především splněny právní
podmínky, které jsou stanoveny v této mezinárodní smlouvě. Krajský soud v Praze
se splněním těchto podmínek pečlivě zabýval, a s jeho závěry je možno se plně
ztotožnit. Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležejících v oboustranné
trestnosti činu, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o čin, pro které
je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla podle obou v úvahu
připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je
občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné.
Správný je i závěr krajského soudu, že námitka obviněného, že důvodem pro jeho
trestní stíhání v Ruské federaci je snaha ovlivnit probíhající arbitrážní
řízení, není z hlediska posouzení právních podmínek vydání rozhodující. V
těchto směrech ministr spravedlnosti České republiky se závěry krajského soudu
ve svém opravném prostředku ani nepolemizuje.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami uvedenými v opravném prostředku
ministra spravedlnosti České republiky, které se týkaly otázky rozlišení úloh,
které mají v extradičním řízení probíhajícím v České republice nezávislé soudy
na jedné straně a ministr spravedlnosti jako správní orgán na straně druhé v
souvislosti s problematikou ochrany práv vydávané osoby vyplývající z
mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
V průběhu řízení o povolení vydání u ministerstva spravedlnosti bylo přípisy
Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 9. 2001
sděleno, že dne 26. 7. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení
azylu v ČR. Správním orgánem I. stupně bylo dne 16. 8. 2001 vydáno rozhodnutí o
neudělení azylu, proti němuž podal jmenovaný dne 14. 9. 2001 rozklad. Podle
aktuálních informací řízení o udělení azylu nebylo dosud ukončeno.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt
261/2001, vyplývá, že Krajský soud vzal na vědomí skutečnost, že jmenovaný
oznámil prohlášením doručeným Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva
vnitra ČR dne 18. 4. 2001 úmysl požádat o udělení azylu, přičemž od tohoto dne
je na něj nahlíženo jako na účastníka řízení o udělení azylu. Fakt, že
jmenovaný žádost o udělení azylu avizoval, by ještě jeho vydání nepřípustným
nečinil. Teprve v okamžiku, kdy by mu azyl byl udělen, bylo by nutno na změnu
situace reagovat. Krajský soud konstatoval, že faktické povolení vydání ale
stejně soudu nenáleží, oprávnění vydání povolit nebo odmítnout má jen ministr
spravedlnosti.
Zde je třeba především zdůraznit, že při rozhodování o vydání do ciziny soud
posuzuje otázku přípustnosti vydání (§ 380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění
právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje
právní překážka vylučující vydání. V případě, že žádná taková překážka není
dána, rozhodne soud o přípustnosti vydání. Na základě toho pak vlastní
rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§ 382
odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání
není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozhodnutí č. 24/1996 Sb. rozh.
tr.).
Pokud jde o skutečnost, že v době, kdy Krajský soud rozhodoval o přípustnosti
vydání, probíhalo u osoby, o jejíž vydání jde, řízení o azylu. Nejvyšší soud v
jiné trestní věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, zaujal tento právní
názor: Samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde,
nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v
kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou
právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá
právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem
zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek
pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení
mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby
rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo takovým závazkům. Je třeba
připomenout zejména ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, podle něhož
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, pokud je jimi
Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné ve vnitrostátním právu a
mají přednost před zákonem. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba
uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním
postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a
jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna
pod č. 143/1988 Sb.). Z pohledu extradičního řízení je nutno zdůraznit, že
smyslem těchto úmluv ovšem rozhodně není chránit osoby podezřelé ze spáchání
trestné činnosti, naopak zcela zřetelným záměrem je rozvíjet mezinárodní
spolupráci v trestních věcech v zájmu zabezpečení efektivní trestní
spravedlnosti. Jestliže soud činí rozhodnutí o přípustnosti vydání, pak je
současně jeho povinností, aby v tomto řízení zcela samostatně posoudil
existenci případných překážek, které brání vydání osoby cizímu státu, z důvodů
respektování mezinárodněprávních závazků České republiky. Je tedy nutno dospět
k závěru, že konání azylového řízení nijak nepřekáží rozhodování soudu o
extradici. Soud tedy nemusí vyčkávat pravomocného ukončení řízení o udělení
azylu. Na druhé straně si však soud musí opatřit náležité podklady k posouzení
splnění právních podmínek přípustnosti vydání, a to i z hledisek výše
naznačených. Jestliže soud si opatří náležité skutkové podklady pro závěr, že
zde nejsou žádné právní překážky bránící vydání, tak současně činí závěr, že ve
vztahu k vydávané osobě a k dožadujícímu státu zde nejsou důvody k tomu, aby
této osobě byla poskytnuta ochrana např. z hlediska výše již citovaných
mezinárodních smluv. Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu v jakém rozsahu
provede dokazování k objasnění splnění právních podmínek pro své rozhodnutí
včetně toho, jakým způsobem se vypořádá s výsledky či s průběhem řízení před
správním orgánem o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. S ohledem na
rozdělení úloh v extradičním řízení mezi soudy a správní orgán (ministra
spravedlnosti - viz § 382 odst. 1 tr.
ř.) je pak zabezpečeno, aby ministr
spravedlnosti i přes kladné rozhodnutí o přípustnosti vydání, vlastní vydání
nepovolil (např. právě s ohledem na odlišný názor na stav či výsledky řízení o
udělení azylu).
Stejné závěry o povinnostech soudu České republiky rozhodujícího o přípustnosti
vydání ve věci, ve které osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení azylu,
je nutno učinit i v této věci týkající se vydání do Ruské federace. Krajský
soud nepodnikl žádné kroky, aby opatřil náležité podklady k posouzení právních
podmínek vydání z uvedených hledisek. Ačkoliv mu bylo známo, že P. G. T. podal
návrh na udělení azylu, bez dalšího rozhodl o přípustnosti vydání. Soud se
nezabýval tím, zda ve vztahu k dožadujícímu státu v případě vydávané osoby
vůbec přichází do úvahy aplikace Úmluvy o právním postavení uprchlíků [srov.
zejm. čl. 1 písm. f)], a to v návaznosti na ustanovení § 15 zák. č. 325/1999
Sb., o azylu. Stejně tak bylo třeba uvážit okolnosti odůvodňující případnou
aplikaci čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání, který stanoví, že žádný stát, který je
smluvní stranou, nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat,
že by jí v něm hrozilo mučení, přičemž pro stanovení toho, zda existují takové
důvody, musejí příslušné orgány vzít v úvahu veškeré související okolnosti,
včetně v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo
masového porušování lidských práv v daném státě. Krajský soud si v tomto směru
neopatřil žádné podklady k posouzení uvedených otázek, např. zprávy nevládních
institucí vztahující se k dodržování lidských práv v dožadujícím státě, zprávy
zastupitelského úřadu České republiky v Ruské federaci k této problematice.
Nejvyšší soud však k tomu podotýká, že v takových věcech je již úkolem státního
zástupce provádějícího tzv. předběžné šetření podle § 379 tr. ř. podklady pro
posouzení uvedených právních otázek opatřit. Přitom vzhledem k charakteru
objasňovaných skutečností, jakož i prostředků k tomu sloužících, je nezbytné,
aby státní zástupce i příslušný krajský soud úzce spolupracovali s
Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které jako centrální orgán
soustřeďuje potřebné poznatky ve všech extradičních věcech v České republice.
Vzhledem k tomu, že jde v této věci o postup podle Evropské úmluvy o vydávání,
je třeba při uvedených úvahách vyvolaných existencí žádosti o udělení azylu
osobou, o jejíž vydání jde, brát zřetel i na ustanovení jejího čl. 3 odst. 2,
zda žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhání z důvodu rasy náboženství
národnosti nebo politických názorů. Pokud by v této otázce vznikly nějaké
pochybnosti, bylo možné postupem podle čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání
dodatečně vyžádat od Ruské strany dodatkové informace.
Na všechny výše popsané nedostatky, jimiž byl zatížen předchozí postup soudu
prvního stupně a jeho meritorní rozhodnutí, nijak nereagoval Vrchní soud v
Praze a v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení
Krajského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a stížnost
obviněného nesprávně zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud v rámci řízení o opravném prostředku ministra spravedlnosti
České republiky zvažoval, zda by nebylo možné uvedené nedostatky odstranit v
tomto řízení. Pokusil se opatřit potřebné dokumenty a zjistil, že
Ministerstvo spravedlnosti České republiky nemá žádné konkrétní poznatky
vztahující se k této věci k dispozici. Jsou pouze známy některé obecné údaje
vyplývající z výroční zprávy Amnesty International pro rok 2001 týkající se
Ruské federace, které popisují mimo jiné podmínky ve věznicích a označují je za
špatné.
Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že v této věci nejsou podmínky pro to,
aby sám nahrazoval činnost, která přísluší soudům nižších stupňů v tom smyslu,
že by posuzoval podmínky pro vydání i z těch hledisek, kterými se krajský soud,
jakož i vrchní soud zatím nezabývaly. Podstatné pro tento závěr Nejvyššího
soudu zejména bylo zjištění, že právní překážky, které by připadaly v této věci
reálně v úvahu, jsou vlastně obecné povahy, týkající se zhodnocení poměrů v
Ruské federaci z hlediska dodržování lidských práv a svobod a případného
rozporu vydání se závazky České republiky vyplývajícími z čl. 3 Úmluvy proti
mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Není vhodné, aby tyto obecné závěry, byť je to v konkrétní trestní věci, činil
Nejvyšší soud, neboť jeho rozhodnutí by mohlo nabýt ve vztahu k dožadujícímu
státu precendenční povahy, což by při posuzování dalších extradičních věcí, se
stejným dožadujícím státem mohlo mít za následek mechanické rozhodování
opomíjející specifika těchto věcí.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadená rozhodnutí obou soudů
zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Nejvyšší soud má za to, že odstranění nedostatků v této
věci postačí řízení před soudem, že věc není nutné vracet do předběžného
šetření byť, jak bylo již výše zdůrazněno, provázely vytýkané vady již tuto
část řízení. V novém řízení bude krajský soud postupovat způsobem naznačeným v
tomto usnesení Nejvyššího soudu při vytýkání dosavadních nedostatků. Při
zvažování otázek, které je ještě třeba ve věci zodpovědět, je třeba mít na
zřeteli, že u států, které jsou členy Rady Evropy a jsou i signatáři Evropské
úmluvy o vydávání, by pochybnosti o dodržování lidských práv a špatného
zacházení s vydanou osobou v intenzitě předpokládané čl. 3 Úmluvy proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání musely
vycházet ze zcela konkrétních a přesvědčivých poznatků. České republika je
totiž vůči takovému státu vázána Evropskou úmluvou o vydávání v tom smyslu, že
její povinností je, pokud jsou splněny v ní uvedené podmínky, žádanou osobu
vydat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch