11 Tcu 63/2025-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanky České republiky H. N., rozené Ř., rozsudkem Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni, Řecká republika, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2054/2015, který nabyl právní moci téhož dne, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
1. Rozsudkem Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni, Řecká republika, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2054/2015, který nabyl právní moci téhož dne, byla H. N., rozená Ř. (dále též jen „odsouzená“) uznána vinnou ze spáchání trestného činu únosu dítěte podle článků 1, 14, 18, 26 odst. 1, 27, 51, 52, 79, 324 odst. 1a a odst. 2a řeckého trestního zákona, za což byla odsouzena jednak k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a dále k trestu odnětí občanských práv na dobu tří let.
2. Podle skutkových zjištění Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni se odsouzená H. N. shora uvedené trestné činnosti dopustila v podstatě tím, že:
v Soluni dne 30. 6. 1996 odebrala nezletilé dítě, které ještě nedosáhlo věku čtrnácti let, jeho matce, která je oprávněna se o něj starat, když konkrétně na výše uvedeném místě a ve výše uvedeném čase odebrala tehdy dvanáctiapůlletého nezletilého syna AAAAA, dcery R., jménem J., kterého získala z nemanželského vztahu s R. N., kdy toto dítě uznala za své vlastní a kdy rodičovskou zodpovědnost k dítěti vykonávala výlučně jeho matka Z. S., přičemž odsouzená dítě vzala bez jejího souhlasu nebo schválení a oba odcestovali neznámo kam.
3. Dne 18. 7. 2025 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na výše citované odsouzení rozsudkem Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni, Řecká republika, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2054/2015, který nabyl právní moci téhož dne, ve vztahu k osobě H. N. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že jsou v daném případě splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona.
5. Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno Rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence).
7. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že H. N. je občankou České republiky, byla pravomocně odsouzena cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému rejstříku trestů dne 10. 3. 2022 (viz č. l. 6 spisu). Předmětné odsouzení se navíc týká skutku, který vykazuje zákonné znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění příslušného řeckého soudu je totiž zřejmé, že odsouzená odňala dítě (tj. ve smyslu § 126 tr. zákoníku osobu mladší osmnácti let) z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat. Za daného stavu jsou tedy splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením § 4a odst. 3 citovaného zákona.
8. V posuzované věci však pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona svědčí i podmínky materiální povahy, zejména význam celospolečenského zájmu na ochraně rodinných vztahů, jejž obviněná svým úmyslným jednáním porušila. Společenská škodlivost trestné činnosti odsouzené je, i přes její dosavadní trestní bezúhonnost, zvyšována zejména charakterem a povahou trestné činnosti, jíž se dopustila vůči nezletilé osobě, která vůči ní chovala důvěru, neboť v rozhodné době byla partnerkou (a následně manželkou) otce uneseného chlapce. Pominout nelze ani nízký věk uneseného dítěte, které bylo v době činu ve věku pouhých dvanácti a půl roku a tedy zvýšeně zranitelné. Byť od jednání odsouzené, za které byla v roce 2015 (tj. před deseti lety) pravomocně odsouzena výše citovaným rozsudkem Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni, uplynul již delší časový odstup (konkrétně doba cca dvaceti devíti let), přičemž k její osobě nebylo zjištěno žádných jiných poznatků závadového charakteru, neboť v evidenci rejstříku trestů nemá evidováno (vyjma dotčeného rozsudku řeckého soudu, který je předmětem tohoto řízení) žádné jiné odsouzení českými soudy ani soudy jiných členských států Evropské unie, pro postup podle § 4a odst. 3 citovaného zákona svědčí zejména povaha a charakter jí spáchané trestné činnosti, stejně jako druh a výše trestu, který jí byl za toto jednání pravomocně uložen.
9. Ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze totiž konstatovat, že odsouzené byla za jednání, jímž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Tříčlenného Odvolacího soudu pro zločiny v Soluni, uložena sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let za současného uložení trestu odnětí občanských práv na dobu tří let. Za tohoto stavu tak lze dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení H. N. příslušným soudem Řecké republiky hledělo jako na odsouzení soudem České republiky, a to i přes delší časový odstup od spáchání dotčeného činu a dosavadní trestní bezúhonnost její osoby.
10. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě odsouzené zcela vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu