11 Tcu 7/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. ledna 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o:
Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. F., rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 4 Ls 4 Js 8074/98, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců v souběhu s trestným činem výdělečného převádění cizinců uskutečňovaného ve skupině ve třech případech podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92b odst. 1, 2 cizineckého zákona, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 4 Ls 4 Js 8074/98, jenž nabyl právní moci dne 19. 4. 1999, byl P. F. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců v souběhu s trestným činem výdělečného převádění cizinců uskutečňovaného ve skupině ve třech případech podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92b odst. 1, 2 cizineckého zákona, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že ve prospěch české převaděčské organizace napomáhal v ilegálním převádění cizích státních příslušníků z České republiky na území Spolkové republiky Německo, a to tak, že na německém území v blízkosti státní hranice přebíral do automobilu osoby převedené přes hranici pěším převaděčem a tyto pak dále přepravoval do vnitrozemí. Konkrétně se uvedeným způsobem účastnil ilegálního převádění v těchto případech:
1. dne 29. 5. 1998 okolo 12.00 hod. na spojovací silnici mezi místy L. – L. v oblasti B. Ž. R. převzal do skříňového automobilu české státní poznávací značky 8 jugoslávských státních příslušníků a dopravil je do M.;
2. dne 16. 6. 1998 u E. převzal do, pro tyto účely, najatého nákladního automobilu zn. Iveco, německé státní poznávací značky 34 jugoslávských a libanonských státních příslušníků a dopravil je k restauraci P. na spolkové dálnici A 93, kde automobil i s přepravovanými osobami převzala další osoba k další jízdě do A.;
3. v noci z 23. na 24. 6. 1998 u E. převzal do, pro tyto účely, najatého skříňového automobilu VW LT 15 jugoslávských státních příslušníků a dopravil je do M.;
4. dne 30. 6. 1998 v tzv. skladišti v parku lesní zvěře u E. převzal do, pro tyto účely, najatého skříňového automobilu Mercedes Sprinter, německé státní poznávací značky, 31 jugoslávských státních příslušníků k další přepravě do M. Poté co osoby nastoupily do vozu, jevil se mu jejich počet pro další přepravu příliš vysoký, od svého záměru upustil a osoby nechal opět vystoupit. Následně byl, stejně jako pěší převaděč a převáděné osoby, zadržen.
Ve všech případech odsouzený jednal s vědomím, že převáděné osoby nedisponují potřebnými doklady pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za svou účast při převádění obdržel v prvním shora popsaném případě 500 DM, v druhém případě mu byla stejná částka přislíbena, ve třetím případě obdržel 500 DM a 900 Kč a v posledním případě mu byla opět přislíbena částka 500 DM. Za uvedené trestné činy byl P. F. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Dne 17. 1. 2002 pod sp. zn. 2805/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. F. opakovaně napomáhal pro finanční prospěch v organizované ilegální přepravě velkého množství osob přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o rozmáhající se společensky nebezpečnou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Byl mu také uložen poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík