11 Tcu 70/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 3. prosince 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky B. H., rozsudkem Soudního dvora v Amsterdamu ze dne 9. 8. 1995, sp. zn. 16-070143-91, Nizozemské království.
Rozsudkem Soudního dvora v Amsterdamu ze dne 9. 8. 1995, sp. zn. 16-070143-91, Nizozemské království, jenž nabyl právní moci dne 18. 6. 1996, byl B. H. uznán vinným činy, specifikovanými v tomto rozsudku takto:
„1. Mít skutečný tělesný styk se ženou, o které si je vědom, že je ve stavu bezmocnosti, vícekrát spácháno.
2. S někým, o kterém jsem si vědom, že je ve stavu bezmocnosti, dopustit se nemravných jednání, vícekrát spácháno.
3. Úmyslně používat nepravdivé písemnosti, jak je zmíněno v čl. 225, člen první (starý) trestního zákoníku, pravdivé a nefalšované, třebaže z tohoto použití mohla vzniknout nějaká újma, vícekrát spácháno.
5, 6 a 7. Podvod, vícekrát spáchán.
8. Úmyslně jednat v rozporu s daným zákazem podle čl. 2, první člen, úvod a pod C zákona o opiu“.
Uvedené činy měl spáchat: v bodech 1 a 2 od května 1989 do srpna 1989 v A.; v bodě 4 od května 1989 do května 1990 v A.; v bodě 5 od června 1989 do února 1990; v bodě 6 od dubna 1989 do ledna 1990 v A.; v bodě 7 od 29. října 1990 do 1. května 1991; v bodě 8 v měsíci dubnu 1991 v A. Za uvedené činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, z toho jeden rok podmíněně se zkušební dobou na dva roky.
Dne 15. 11. 2001 pod sp. zn. 3741/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení nizozemského soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. V návrhu uvedlo, že přiložená písemnost Soudního dvora v Amsterdamu (z níž je výše citován popis činů) mu byla zaslána na výslovnou žádost o poslání rozsudku tohoto soudního orgánu, když stejnou písemnost obdrželo již předtím a považovalo ji za trestní list.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Nejvyšší soud v tomto řízení tedy hodnotí čin, jehož se předmětné odsouzení týká, a to jednak z hlediska splnění podmínky jeho oboustranné trestnosti a jednak z hlediska jeho závažnosti. Splnění podmínky oboustranné trestnosti činu předpokládá jeho relativně přesné vymezení v odsuzujícím rozhodnutí cizozemského soudu, obsahující kromě právní kvalifikace činu podle právního řádu odsuzujícího státu také popis skutku, kterým se odsouzený tohoto soudně trestného činu dopustil, a to alespoň v jeho podstatných znacích.
V posuzovaném případě je však v rozsudku nizozemského soudu, pokud jde o popis spáchaných skutků, uveden pouze text citovaný v prvním odstavci odůvodnění tohoto usnesení. Nejedná se ani tak o popis skutků, jako spíše v zásadě o jakési „právní věty“ vyjadřující jejich právní hodnocení podle nizozemského právního řádu. Pro posouzení skutků z hledisek oboustranné trestnosti činu a jejich závažnosti v řízení podle § 4 odst. 2 zákona je však toto vymezení nedostačující. Není možné z něj určit, zda vůbec a pod jakou skutkovou podstatu trestného činu podle českého právního řádu by předmětné činy spadaly, natož posoudit míru jejich závažnosti.
Z návrhu se podává, že ministerstvo spravedlnosti o doplnění rozhodnutí cizozemského soudu již žádalo a znovu obdrželo pouze rozsudek ve shora citovaném znění. Proto by byl zřejmě nadbytečný postup, jímž by Nejvyšší soud věc vrátil navrhovateli k doplnění předložených podkladů. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podaný návrh zamítl.
Pro úplnost se dodává, že toto rozhodnutí neznamená, že, pokud by přesto došlo k odstranění uvedeného nedostatku, a to např. vyžádáním kompletnějšího spisového materiálu z řízení předcházejícímu odsuzujícímu rozhodnutí cizozemského soudu, jehož obsahem by byl popis předmětných skutků, by nebylo možno předložit návrh Nejvyššímu soudu znovu. Toto rozhodnutí tedy nebrání opětovnému podání návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík