11 Tcu 91/2019-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky J. R., nar. XY, rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, oddělení pro trestní a přestupkové věci, Spolková republika Německo, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 202 Ls 424 Js 40957/15, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2015.
1. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, oddělení pro trestní a přestupkové věci, Spolková republika Německo, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 202 Ls 424 Js 40957/15, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2015, byl J. R. uznán vinným trestným činem krádeže velkého rozsahu v organizované skupině podle § 242 odst. 1, § 243 odst. 1 č. 2 a 3, § 244a odst. 1, § 25 odst. 2 německého tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců.
2. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci dne 25. 6. 2019 návrh Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
3. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona.
4. Z aktuálního opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob Nejvyšší soud zjistil, že o uznání shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Drážďanech, oddělení pro trestní a přestupkové věci, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 202 Ls 424 Js 40957/15, rozhodl dne 10. 1. 2017 rozsudkem sp. zn. 3 T 10/2016 Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 14 To 53/2017, dne 11. 5. 2017. V důsledku uznání citovaného rozsudku německého soudu podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se tak na něj hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 4a odst. 3 zákona by proto bylo za daného právního stavu ryze nadbytečné. Právní úprava zákona o Rejstříku trestů je přitom koncipována tak, aby rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí (rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie) a rozhodnutí o zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 4a odst. 3 zákona, nestála vedle sebe.
5. Podle § 4 odst. 4 zákona pokud byly do evidence Rejstříku trestů zaznamenány údaje o odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby podle odstavce 2 nebo 3 a soud podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních následně rozhodne o uznání takového rozhodnutí, Nejvyšší soud z podnětu tohoto soudu zruší své předchozí rozhodnutí o zaznamenání údajů o odsouzení; Rejstřík trestů v takovém případě eviduje pouze rozhodnutí o uznání rozhodnutí. V posuzovaném případě proto Nejvyšší soud postupoval analogicky podle tohoto ustanovení a návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky v celém rozsahu zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Tomáš Durdík