11 Td 61/2011-13
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v trestní věci odsouzeného K. P., projednal v neveřejném
zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 návrh odsouzeného na odnětí a přikázání
věci podle § 25 tr. řádu a rozhodl t a k t o :
Návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Olomouci vedené pod sp. zn. 5 T
35/2007 a její přikázání Okresnímu soudu v Pardubicích podle § 25 tr. řádu se
z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 5 T
35/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 22. října 2007, sp. zn. 2 To 495/2007, byl K. P. uznán vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a za tento
trestný čin a za trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne
20. července 2006, sp. zn. 5 T 74/2006, mu byl uložen společný souhrnný trest
odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněn odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř let; během zkušební doby byl nad odsouzeným
vysloven dohled a zároveň mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil
uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně soud zrušil výrok o
trestu z výše již citovaného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ve věci sp.
zn. 5 T 74/2006, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.
Podáním ze dne 17. května 2011 odsouzený K. P. podal k Okresnímu soudu v
Olomouci návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 T
35/2007, o němž Okresní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. června
2011, sp. zn. 5 T 35/2007, tak, že podle § 283 písm. d) tr. ř. za použití § 278
odst. 1 tr. ř. návrh odsouzeného zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci podal odsouzený K. P.
stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, kde se věc
odsouzeného v současné době nachází.
Dne 6. října 2011 podal odsouzený ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci návrh podle § 25 tr. ř. na odnětí věci Okresnímu soudu v Olomouci a
její přikázání Okresnímu soudu v Pardubicích. Jako důvod pro takový postup
označil skutečnost, že v jeho trestní věci rozhodoval místně nepříslušný soud.
Podle § 281 odst. 2 tr. ř. sice o návrhu na povolení obnovy řízení v řízeních
tam uvedených rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, tj. v
posuzovaném případě Okresní soud v Olomouci, ten ale vůbec nebyl k projednání
věci odsouzeného příslušný. Odsouzený se totiž celé trestné činnosti kladené mu
za vinu měl dopustit v obci Ch. a v jejím okolí, tedy v okrese Pardubice.
Místně příslušným k projednání trestné činnosti odsouzeného tedy byl Okresní
soud v Pardubicích, nikoli Okresní soud v Olomouci. Odsouzený proto navrhl, aby
bylo rozhodnuto tak, že se věc odnímá Okresnímu soudu v Olomouci a přikazuje se
místně příslušnému soudu, kterým je podle jeho názoru Okresní soud v
Pardubicích.
V podání ze dne 4. listopadu 2011 (Nejvyššímu soudu bylo toto podání doručeno
dne 8. listopadu 2011), kterým doplnil svůj návrh ze dne 6. října 2011,
odsouzený K. P. za další důvod postupu podle § 25 tr. řádu označil podjatost
Okresního soudu v Olomouci a konkrétně předsedy senátu Mgr. Petra Bednáře,
který podle jeho názoru není vzhledem k předcházejícímu průběhu trestních
řízení (usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení byla okresnímu
soudu stížnostním soudem opakovaně zrušena) a četným zjištěným pochybením
schopen objektivního nestranného rozhodování. Předsudky předsedy senátu vůči
odsouzenému jsou patrné z usnesení, kterým rozhodl o své nepodjatosti, jakož i
ze způsobu, jakým v řízení o obnově hodnotil odsouzeným předložené důkazy.
Nejvyšší soud podle § 25 tr. řádu zhodnotil předložený návrh a dospěl k
následujícímu závěru.
Podle § 25 tr. řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému
soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“
sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o
skutečnosti, jež budou svojí povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. řádu,
podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným
průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené
v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci
příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby
dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
V posuzovaném případě byl návrh na obnovu řízení podán u věcně a místně
příslušného soudu, kterým je Okresní soud v Olomouci, jenž o trestní věci
odsouzeného rozhodl jako soud prvního stupně pravomocným rozsudkem (§ 281 odst.
2 tr. ř.). Odsouzený se domáhá odnětí věci tomuto soudu a její přikázání
Okresnímu soudu v Pardubicích, a to jednak s ohledem na jím tvrzenou místní
nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci, která měla být dána již v původním
trestním řízení odsouzeného (místo spáchání trestného činu odsouzeného se má
nacházet v obvodu pardubického nikoli olomouckého soudu) a jednak vzhledem k
tvrzené podjatosti Okresního soudu v Olomouci a jeho předsedy senátu Mgr. Petra
Bednáře, kterou má (shrneme-li námitky odsouzeného) zakládat způsob rozhodování
tohoto soudce ve věci.
Pokud jde o otázku místní příslušnosti soudu, pak je v prvé řadě třeba
připomenout, že o delegaci věci podle § 25 tr. ř. lze uvažovat až tehdy, pokud
příslušnost soudu je nepochybně dána. Pokud se tedy odsouzený domáhá postupu
podle § 25 tř. ř. zpochybněním místní příslušnosti soudu, pak je zřejmé, že s
takovým odůvodněním svého návrhu nemůže mít naději na úspěch. Odsouzený navíc v
posuzovaném případě ani tak nezpochybňuje místní příslušnost soudu v řízení o
povolení obnovy řízení, tj. v posuzované věci, ale namítá, že Okresní soud v
Olomouci nebyl místně příslušným soudem v původním, již pravomocně skončeném
trestním řízení odsouzeného. V současné době místní příslušnost tohoto soudu
přezkoumávat již vůbec nelze.
Pokud jde o namítanou podjatost ve věci rozhodujícího předsedy senátu
Mgr. Petra Bednáře (resp. celého Okresního soudu v Olomouci), která má být
podle odsouzeného dána vzhledem k jeho v minulosti zjištěným pochybením v
rozhodování a zaujatosti vůči odsouzenému, která se projevuje ve způsobu
hodnocení předložených důkazů a konečném způsobu rozhodování o návrzích
odsouzeného, pak ani tyto tvrzené okolnosti nemohou být důvodem postupu podle §
25 tr. ř.
Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. totiž
nemůže být pouhá ničím nepodložená nedůvěra odsouzeného v objektivní
rozhodování soudce (popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda
senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním
obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné,
nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci
tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že
způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z
rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb.
rozh. tr. a rozhodnutí publikované pod označením T 339. v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck); takovým důvodem by dokonce nebylo
ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených
základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru,
že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k
odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov.
přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). V posuzované věci navíc z obsahu
spisu i tvrzení odsouzeného vyplývá, že proti rozhodnutí soudce Mgr. Petra
Bednáře o námitce podjatosti podal ve lhůtě stížnost, je tedy nyní na
stížnostním (nikoli Nejvyšším) soudu, aby tvrzení odsouzeného přezkoumal a
následně se s nimi vypořádal ve svém rozhodnutí.
Dále je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného
pod č. 33/2001 Sb. rozh. tr., podle nichž, v případě bylo-li řízení u
příslušného soudu (tj. v dané věci u Okresního soudu v Olomouci), byť
nepravomocně skončeno (což se stalo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne
22. 6. 2011), pak za této procesní situace nelze návrhu na delegaci vyhovět už
proto, že zde není „věc“, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík