11 Tdo 1009/2015

11 Tdo 1009/2015-II.-173

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 v

řízení o dovolání obviněného P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 2/2013 o vazbě

obviněného t a k t o :

Podle § 2651 odst. 4 tr. ř. se obviněný P. K. b e r e d o v a z b y

z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.

Obviněný P. K. v současné době vykonává ve Věznici V. úhrnný trest odnětí

svobody v trvání jedenácti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v

Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 51 T 2/2013, pro pokračující zvlášť

závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními

látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za

tyto trestné činy byl dále obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí v rozsudku

vyjmenovaných), podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní

hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 22 300 Kč zajištěné při domovní

prohlídce v domě č. p. ...... v L. , 24 550 € zajištěné tamtéž, 758 000 Kč

zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. ...... v K. ul. v Ch. a 5 843

Kč s příslušenstvím zajištěné na běžném účtu č. ....... vedeném u Komerční

banky, a. s., a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500

denních sazeb po 2 000 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené

lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, podle

§ 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně mimo

jiné ohledně obviněného zrušil ve výrocích o trestech propadnutí věci a jiné

majetkové hodnoty a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému

P. K. při nezměněných výrocích o vině a o ostatních uložených trestech nově

uložil podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci nebo

jiné majetkové hodnoty. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak rozhodl o

ochranném opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v

rozsudku vyjmenovaných.

Nejvyšší soud projednal dne 17. března 2016 v neveřejném zasedání dovolání

obviněného, dalších spoluobviněných a nejvyššího státního zástupce podaná proti

citovanému rozsudku odvolacího soudu a ohledně obviněného rozhodl tak, že

rozsudek podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se výroku o

trestu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody

uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu

zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

Podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z

jeho jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava, že uprchne nebo se bude

skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho

totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo

zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou

zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na

osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze

v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

Nejvyšší soud přezkoumal okolnosti významné pro rozhodnutí o vazbě a dospěl k

závěru, že obviněný byl zrušeným rozsudkem uznán vinným pokračujícím zvlášť

závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm.

c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,

přičemž výrok o vině těmito trestnými činy zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu

nedotčen. Nejvyšší soud přitom neshledal vadu ani ve výroku o trestu odnětí

svobody. Tento musel být zrušen pouze z procesních důvodů. Vadnými shledal

Nejvyšší soud výroky o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle

§ 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr.

zákoníku. Bylo však nutné zrušit celou část týkající se výroku o trestu, neboť

v opačném případě by zde bylo pravomocné rozhodnutí o vině i trestu ve druhém

stupni a odvolací soud by tak nemohl věc opětovně projednat a rozhodnout.

V novém řízení lze za této situace očekávat opětovné pravomocné uložení

úhrnného trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let (řízení se de facto vrací

do stádia, kdy byl tento trest uložen obviněnému nepravomocně). Nejvyšší soud v

této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp.

zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou

vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy

na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze

spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny

uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).

Hrozba, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání

nebo trestu vyhnul, tak v jeho případě vyplývá již ze samotné výše hrozícího

trestu odnětí svobody, který v judikatuře vymezenou hranici významně překračuje.

Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp.

zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v

důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např.

šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) skutečností

značně zesilující obavu z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na

judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní

svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již

považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c)

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale

jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1

písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze

dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní

podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v

těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro

zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný ze shora

uvedeného důvodu bere do vazby.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 17. března 2016

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 11 Tdo 1009/2015

Datum rozhodnutí: 17.03.2016

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2,3 písm. c) tr. zák., § 70 odst. 1 tr. zákoníku, § 71 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: C

Podána ústavní stížnost.

Výsledek US: odmítnuto

Datum rozhodnutí US: 23.9.2016

11 Tdo 1009/2015-I.-160

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016

dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných Z. V. ,

a A. P. , roz. S. , a dovolání podaná obviněnými P. K. , P. J. , A. H.

, J. Š. , , J. D. , P. D. , a P. V. T. , proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T

2/2013 a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, v části

týkající se obviněného Z. V. a obviněné A. P. a dále v části týkající se

výroku o trestu obviněného P. K. včetně té, kterou byl ponechán nezměněn

výrok o trestu odnětí svobody, peněžitém trestu a trestu propadnutí náhradní

hodnoty v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2014, sp. zn.

51 T 2/2013.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na

zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných J.

D. a P. D. o d m í t a j í .

V. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných P. J.

, A. H. , J. Š. a P. V. T. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 51 T

2/2013, byli obvinění P. K. a P. J. uznáni vinnými pokračujícím zvlášť

závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm.

c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a

obviněný P. J. dále přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1

tr. zákoníku. Obviněný A. H. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, J. Š. zločinem nedovolené

výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §

283 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, obvinění J. D. a P. D. přečinem

krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, obviněný Z. V. zločinem

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněná A. P. zločinem

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a obviněný P. V. T.

zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm.

c) tr. zákoníku.

Za tuto trestnou činnost byl obviněnému P. K. uložen podle § 283 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v

trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou, podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo

jiné majetkové hodnoty (věcí v rozsudku vyjmenovaných), podle § 71 odst. 1 tr.

zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 22

300 Kč zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. .... v L. , 24 550 €

zajištěné tamtéž, 758 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. .....

v K. ul. v Ch. a 5 843 Kč s příslušenstvím zajištěné na běžném účtu

č. ........... vedeném u Komerční banky, a. s., a podle § 67 odst. 1 tr.

zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč, přičemž pro

případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí

svobody v trvání jednoho roku.

Obviněnému P. J. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst.

1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti

měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice

s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle

§ 70 odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a

podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty.

Obviněnému A. H. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí

svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a)

tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, podle §

71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty a podle § 67 odst. 1

tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 500 Kč, přičemž

pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest

odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněnému J. Š. byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí

svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci

nebo jiné majetkové hodnoty.

Obviněnému J. D. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst.

2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro

jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500

denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené

lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku

Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 1 T 4/2012, a výrok o

trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 T

75/2011.

Obviněnému P. D. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst.

1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti

měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice

s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1

000 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Obviněnému Z. V. byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí

svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obviněné A. P. byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí

svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání čtyř let. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb

po 1 000 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Obviněnému P. V. T. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest

odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen

do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře

500 denních sazeb po 1 500 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené

lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Dále bylo rozhodnuto o vině a o trestu dalších spoluobviněných a někteří

obvinění byli pro část žalovaného jednání zproštěni obžaloby.

Trestné činnosti se obvinění podle soudu prvního stupně dopustili tím, že

1. P. K. , P. L. a A. H.

a) v přesně nezjištěný den v září 2011 v T. prodal A. H. P. K. a

P. L. za částku 140 000 € 17,5 kg prekurzoru efedrin, přičemž P. K. a P.

L. tento prekurzor zakoupili za účelem výroby metamfetaminu – pervitinu;

b) dne 8. 11. 2011 v Ch. či L. , okres Ú. n. L. , objednal A. H. u

P. K. prodej 2 kg metamfetaminu - pervitinu, kdy toto množství na základě

pokynů od P. K. následně z garáže č. p. ...... v Ch. vyzvedl P. L. ,

který jej dovezl do hotelu Panorama v T. s určením pro J. K. , který byl za

nakládání s tímto metamfetaminem – pervitinem rozsudkem Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 18. 1. 2013 pod sp. zn. 48 T 3/2012 odsouzen;

c) v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce dubna až května 2012 v P. ,

okres T. , prodal A. H. P. L. za částku 25 000 € 3 kg prekurzoru efedrin,

přičemž P. L. tento prekurzor zakoupil za účelem výroby metamfetaminu

pervitinu;

2. P. K. , P. L. , P. J. a J. Š. v době od září 2011 do 10. 7.

2012 v prostorách rodinného domu a zahrady v L. , okres Ú. n. L. , z

prekurzoru efedrinu s použitím velkého objemu chemikálií, zejména červeného

fosforu, jodu, kyseliny fosforečné, kyseliny chlorovodíkové, toluenu a acetonu,

a různých laboratorních zařízení vyráběli metamfetamin - pervitin, přičemž při

jeho výrobě měli rozdělené úkoly a vzájemně kooperovali, a takto

a) od září 2011 do konce roku 2011 P. K. a P. L. společně z

množství 17,5 kg efedrinu zakoupeného od A. H. vyrobili nejméně 12 kg

metamfetaminu – pervitinu,

b) od počátku roku 2012 do 10. 7. 2012 P. L. sám z množství nejméně 3

kg efedrinu zakoupeného od A. H. vyrobil nejméně 2,1 kg metamfetaminu -

pervitinu,

c) od počátku roku 2012 do 10. 7. 2012 P. K. dílem společně s P.

J. nejméně ve dnech 12. 1. 2012, 22. až 26. 3. 2012, 24. až 26. 4. 2012 a 1.

až 7. 5. 2012, vyrobili nejméně 2,8 kg metamfetaminu – pervitinu, a dílem

společně s J. Š. ve dnech 24. až 26. 4. 2012 vyrobili nejméně 0,7 kg

metamfetaminu – pervitinu,

3. P. K. , P. J. , D. B. a P. L.

a) počátkem léta 2011 D. B. zprostředkoval s osobami žijícími v

Nizozemí prodej prekurzoru efedrin v předem sjednaném množství 40 kg P. L. a

P. K. za částku 200 000 €, poté P. L. a P. K. společně odjeli do R. v

Nizozemí, kde v přesně nezjištěném bytě předali osobě vystupující pod jménem

F. A. H. nezjištěného data narození a L. A. J. V. W. , uvedenou

finanční hotovost 200 000 € a domluvili další podmínky obchodu, k němuž však

nakonec nedošlo, neboť zaplacený efedrin jim nebyl dodán,

b) v průběhu listopadu 2011 D. B. ve spolupráci s I. Č. ,

zprostředkoval s osobami žijícími v Nizozemí prodej prekurzoru efedrin v

množství 20 kg efedrinu za částku 110 000 €, což P. L. telefonicky a

e-mailem prověřil u osoby vystupující pod jménem F. A. H. nezjištěného data

narození, poté dne 17. 11. 2011 kolem 1:00 hodiny na základě pokynů od P. K.

odjeli P. L. s M. K. , jemuž účel cesty do Nizozemí nebyl znám, vozidlem

zn. Audi A6, RZ ....., a P. J. vozidlem zn. Mercedes Benz Sprinter, RZ

........., registrovaným na M. K. z ČR přes SRN do Nizozemí, kde se v R. , v

přesně nezjištěném bytě, sešli s osobou L. A. J. V. W. , I. Č. a

dalšími osobami ze zemí bývalé Jugoslávie, jimž předali P. L. a P. J.

finanční hotovost 100 000 €, avšak k předání efedrinu poté nedošlo, neboť I.

Č. s penězi odešel a s efedrinem se již nevrátil,

4. P. D. a J. D. společně s dalšími dvěma osobami v době od 22. do

26. 11. 2011 v Ch. , okres Ú. n. L. , vnikli po odvrtání zámku do garáže č.

e. ...... ve vlastnictví P. L. , odkud společně odcizili 6 kg metamfetaminu –

pervitinu uloženého ve třech plastových krabičkách, lyžařské boty a další věci

v hodnotě nepřevyšující 2 000 Kč, které následně odvezli do místa bydliště J.

D. , přičemž J. D. a P. D. se vloupání do garáže dopustili s vědomím, že

se zde nachází jim neznámé množství metamfetaminu – pervitinu a s úmyslem se

tohoto metamfetaminu – pervitinu zmocnit, neboť několik dnů před vloupáním

požádali P. L. o poskytnutí vzorku pervitinu, kdy na základě této jejich

žádosti P. L. za souhlasu P. K. odjel do garáže č. e. ..... v Ch. , kde

odsypal do sáčku vzorek pervitinu, který předal u svého bydliště ve S. zde

čekajícímu P. D. , čímž před J. D. a P. D. odhalil skrýš metamfetaminu –

pervitinu,

5. P. K. , P. J. a P. L. poté, co 26. 11. 2011 kolem 11:50 hodin

P. K. zjistil vloupání do uvedené garáže a odcizení nejméně 6 kg pervitinu

uloženého ve třech plastových krabičkách, vylákali dne 27. 11. 2011

prostřednictvím telefonátů uskutečněných P. J. a P. K. mladším pod

falešnou záminkou koupě náhradních dílů P. D. do místa jeho zaměstnání na

autovrakovišti u K. , kam dne 27. 11. 2011 odpoledne P. J. , P. K. a P.

L. přijeli s úmyslem získat zpět odcizené drogy, P. D. za použití pohrůžky

fyzickým násilím přinutili nastoupit do vozidla P. J. zn. Škoda Octavia, RZ

......., a vezli jej do L. u Ú. n. L. , kde se jim P. D. ke krádeži

pervitinu doznal a přislíbil vrácení drogy, následně se P. K. a P. L. s P.

D. vrátili zpět na vrakoviště a P. D. svým vozidlem odjel do bydliště v K.

, kde z bytu v prvním patře přinesl zhruba 1,25 kg pervitinu, rozděleného v

deseti sáčcích, které předal P. L. a P. K. , poté dne 28. 11. 2011

telefonicky dohodli P. K. a P. L. s J. D. další setkání a předání

zbylého odcizeného pervitinu, k čemuž došlo dne 29. 11. 2011 po 16:30 hodině v

K. , kde J. D. a P. D. společně s dalšími dvěma osobami předali ve dvou

plastových krabičkách P. K. a P. L. nejméně 4,05 kg pervitinu, čímž bylo

společně s již dříve vráceným pervitinem vráceno celkem 5,3 kg pervitinu,

6. P. K. a Z. V. : dne 21. 1. 2012 u obce V. , okr. L. , prodal P.

K. za účelem další distribuce Z. V. po předchozí telefonické dohodě za

nezjištěnou finanční částku 198,708 g pervitinu obsahujícího 80,34 % báze

metamfetaminu, což v zajištěném množství odpovídá 159,642 g báze metamfetaminu,

přičemž Z. V. byl téhož dne v 19:45 hodin u průmyslové zóny na silnici L. –

P. při řízení motorového vozidla zn. VW Sharan, RZ ......., kontrolován

hlídkou Celního ředitelství Ústí nad Labem a v pravých předních dveřích byl

nalezen plastový sáček s výše uvedeným pervitinem,

7. P. K. , P. L. a P. V. T. : v průběhu října 2011 na různých

místech v okrese Ú. n. L. po předchozí dohodě a předání 50 g metamfetaminu

– pervitinu jako vzorku opakovaně prodali P. K. a P. L. P. V. T. za

účelem další distribuce nejméně 7 kg metamfetaminu, který předtím vyrobili, za

částku 350 000 až 470 000 Kč (v eurech či korunách) za 1 kg, a to

a) dne 1. 10. 2011 v odpoledních hodinách v Ú. n. L. , v ulici U N. ,

prodali P. K. a P. L. P. V. T. 1 kg metamfetaminu – pervitinu za předem

domluvenou částku 470 000 Kč, přičemž metamfetamin – pervitin později téhož dne

P. P. K. a P. L. vrátil, neboť se mu toto množství nepodařilo prodat,

b) v blíže nezjištěném dni v říjnu 2011 v P. , okres Ú. n. L. , v

prostorách benzínové čerpací stanice SHELL prodal P. L. po dohodě s P. K.

P. V. T. množství 2 kg metamfetaminu za částku celkem 32 000 až 33 000 €

(16 000 až 16 500 € za 1 kg),

c) dne 21. 10. 2011 v odpoledních hodinách v P. , okres Ú. n. L. , na

benzínové čerpací stanici SHELL, prodali P. K. a P. L. P. V. T. 4 kg

metamfetaminu – pervitinu, které po předchozí dohodě předali neustanovenému

řidiči osobního vozidla zn. Mercedes Sprinter, RZ ......, a posléze P. V.

T. v Ú. n. L. , ulici U N. P. K. a P. L. zaplatil předem dohodnutou

finanční částku 64 000 € (16 000 € za 1 kg),

a skutku se dopustil P. V. T. přesto, že byl dne 17. 8. 2009 podmíněně

propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2007 pod zn. 6 T 18/2007 v délce 6 let a 6 měsíců za

trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů

podle § 188 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona č. 140/1061 Sb., se stanovením

zkušební doby do 17. 8. 2014,

8. P. L. , P. V. T. a A. P. : od počátku roku 2012 do 10. 7. 2012

na různých místech po předchozí dohodě opakovaně P. L. prodal P. V. T.

celkem 2,5 kg metamfetaminu – pervitinu, a A. P. 200 g metamfetaminu –

pervitinu za účelem další distribuce, a to

a) počátkem roku 2012 celkem ve dvou případech, poprvé přesně

nezjištěného dne, podruhé dne 13. 2. 2012, po předchozí telefonické domluvě s

A. P. předal P. L. nezjištěné osobě v Ú. n. L. , ulici U N. , po 100

gramech metamfetaminu – pervitinu, celkem 200 g, přičemž přesně nezjištěnou

částku za tento prodej mu následně uhradil P. V. T. ,

b) na jaře roku 2012 na odpočívadle u silnice před obcí V. , okres Ch. ,

po předchozí telefonické domluvě prodal P. L. P. V. T. celkem 2 kg

metamfetaminu – pervitinu za částku 27 000 €, přičemž toto množství později P.

V. T. P. L. vrátil z důvodu údajné špatné kvality,

c) dne 25. 6. 2012 v P. , V. ul. , v místě bydliště P. V. T. prodal

P. L. P. V. T. 500 g metamfetaminu – pervitinu za částku 160 000 Kč,

a skutku se P. V. T. dopustil přesto, že byl dne 17. 8. 2009 podmíněně

propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2007 pod zn. 6 T 18/2007 v délce 6 let a 6 měsíců za

trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů

podle § 188 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona č. 140/1061 Sb., se stanovením

zkušební doby do 17. 8. 2014,

9. P. J. od přesně nezjištěné doby do 11. 7. 2012 v L. , okres Ú.

n. L. , ačkoli nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu, přechovával

samonabíjecí pistoli bez výrobního čísla, ráže 9 mm Luger, sestavenou ze

součástí různých modelů pistolí typu ČZ 75/85, a 102 ks nábojů v krabičce s

označením 9 mm Luger, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na

základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.

Metamfetamin - pervitin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 4 zákona

č. 167/98 Sb., o návykových látkách, a v seznamu I Úmluvy o psychotropních

látkách a prekurzor efedrin je uvedený v kategorii 1 přílohy I přímo

použitelného předpisu Evropských společenství – Nařízení Evropského Parlamentu

a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004.

Proti citovanému rozsudku podali někteří obvinění a státní zástupkyně odvolání.

Na základě odvolání obviněných P. K. , Z. V. , A. P. a manželky jednoho z

obviněných, P. L. , Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn.

11 To 92/2014, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený

rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestu obviněných Z. V. (bod 6) a A.

P. (bod 8a) a ve výrocích o trestech propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty

uložených obviněným P. K. a P. L. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl

tak, že obviněné Z. V. a A. P. (při shodných skutkových zjištěních jako

soud prvního stupně) uznal vinnými přečinem nedovolené výroby a jiného

nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.

zákoníku, za které Z. V. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a

šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, obviněné A.

P. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož

výkon podmíněně odložil na dobu čtyř let. Obviněným P. K. a P. L. při

nezměněných výrocích o vině a o ostatních uložených trestech nově uložil podle

§ 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové

hodnoty. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak rozhodl o ochranném

opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku

vyjmenovaných. Odvolání státní zástupkyně a obviněných P. J. A. H. , D. B.

, J. Š. , J. D. a P. V. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání nejvyšší státní zástupce v

neprospěch obviněných Z. V. a A. P. a dále obvinění P. K.

(prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Lucie Kyčkové), P. J. (prostřednictvím

svého obhájce JUDr. Rostislava Sochora), A. H. (prostřednictvím svého

obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého), J. Š. (prostřednictvím své obhájkyně

JUDr. Evy Šámalové), J. D. (prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše

Výborčíka), P. D. (prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Kindla) a P. V.

T. (prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Krejčíře).

Nejvyšší státní zástupce dovoláním napadl výroky týkající se Z. V. a A. P.

Uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený

rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel

shrnul, že Vrchní soud v Praze vycházel ze závěrů usnesení velkého senátu

trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo

1003/2012, pokud jde o vymezení kvalitativních (množství účinné látky v

substanci) a kvantitativních (celkové množství substance) kritérií jednotlivých

typů rozsahů. Ve smyslu citované judikatury bylo dle názoru vrchního soudu pro

naplnění kvalifikačního znaku „ve značném rozsahu“ u metamfetaminu – pervitinu

třeba prokázat buď 60 g účinné látky, anebo 200 g celkové substance. Účinnou

látkou u metamfetaminu – pervitinu je (+)- 1-fenyl-2-methylaminopropan, jehož

množství však u pervitinu zajištěného ve vozidle užívaném obviněným Z. V.

dle názoru vrchního soudu zjištěno nebylo, došlo pouze ke zjištění celkové

hmotnosti pervitinu jako takového (198,708 g – tedy méně než požadovaných 200

g) a hmotnosti báze metamfetaminu (159,642 g). Dle názoru odvolacího soudu však

pojem „báze metamfetaminu“ není identický s pojmem „účinné látky“. Proto měl

krajský soud při právní kvalifikaci skutku vyjít z celkové hmotnosti zajištěné

substance, která ovšem nedosahuje požadovaných 200 g, zejména nelze-li kromě

tohoto množství vycházet i z dalších rozhodných skutečností majících vliv na

trestnost a míru společenské škodlivosti jednání (např. pokud by šlo o kvalitu

prodávané drogy, délku doby, po niž pachatel drogu prodával, zisk z prodeje

apod.). Ve vztahu k jednání obviněného Z. V. tak vrchní soud jako podklad

pro právní kvalifikaci vzal pouze hmotnostní ukazatel, nepřesahující ovšem

citovaným judikatorním rozhodnutím požadovanou výši 200 gramů.

Obdobným způsobem podle dovolatele postupoval vrchní soud též ve vztahu k

posouzení jednání obviněné A. P. , v jejímž případě metamfetamin – pervitin

zajištěn fyzicky vůbec nebyl a závěr o jeho množství byl učiněn toliko na

základě výpovědí obviněného P. L. a záznamu telekomunikačního provozu.

Vrchní soud v Praze se na jednu stranu ztotožnil se zjištěním krajského soudu,

že se jednalo o pervitin v celkové hmotnosti 200 g, ovšem s ohledem na

skutečnost, že pervitin zajištěn nebyl a nebyla tak určena jeho přesná hmotnost

(ani kvalita), a rovněž při absenci dalších okolností shora zmíněných, použil

odvolací soud zásadu in dubio mitius (v pochybnostech mírněji). Jednání

obviněné A. P. proto rovněž posoudil pouze jako přečin nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1 tr. zákoníku.

S výše uvedenými závěry odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce

neztotožňuje. Ve vztahu k obviněnému Z. V. vrchní soud podle něj správně

vyšel z toho, že účinnou látkou drogy běžně nazývané jako pervitin je chemická

látka (+)- 1-fenyl-2-methylaminopropan, jak to vyplývá z příslušné položky v

Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (dále jen „zákon o

návykových látkách“), která obsahuje psychotropní látky zařazené do seznamu II

podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb. (pozn.: nyní

je tato látka uvedena v Seznamu č. 5 psychotropních látek v Příloze 5 k

nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek). Ze skutkových

zjištění soudu prvého stupně, z nichž soud odvolací beze změny vyšel a

akceptoval je jako správná, vyplývá, že u obviněného Z. V. bylo zajištěno

198,708 g pervitinu obsahujícího 80,34 % báze metamfetaminu, což vzhledem k

zajištěnému množství odpovídá 159,642 g báze metamfetaminu. Nesprávný je však

podle dovolatele na to navazující závěr vrchního soudu, že nebylo zjištěno

množství účinné látky v zajištěné substanci, když dovodil, že látka (+)-

1-fenyl-2-methylaminopropan není identická s pojmem metamfetamin báze. Tak tomu

podle dovolatele není, neboť pojem metamfetamin báze (často též jako „base“) je

pouze tzv. triviálním názvem právě látky s chemickým názvem (+)-

1-fenyl-2-methylaminopropan. Pojem metamfetamin báze označuje laicky řečeno

„čistý metamfetamin“ a vyjadřuje tak objem dané látky bez dalších příměsí. Jde

v podstatě o teoretický propočet skutečného množství konkrétní zákonem

reprobované omamné či psychotropní látky v dané směsi, tj. po odečtení dalších

látek, ať už záměrně sloužících k ředění psychotropní látky, popřípadě reziduí

z výroby takové návykové látky. Skutečnost, že pojem „báze“, užívaný v

odborných zkoumáních a právní pojem „účinné látky“, je zcela identický, lze

přitom podle dovolatele považovat při postihu drogové trestné činnosti za

notorietu. Vrchní soud svůj opačný názor toliko konstatuje, aniž by jej jakkoli

odůvodnil. Nelze tedy podle dovolatele zjistit, na základě jakých úvah vrchní

soud k závěru o odlišném významu uvedených pojmů dospěl, ani co konkrétně by

měl údajně odlišný pojem „báze metamfetaminu“ označovat, nejedná-li se dle

názoru vrchního soudu o synonymum pojmu účinná látka.

Podle nejvyššího státního zástupce tak obviněný Z. V. nedovoleně nakládal

celkem s 159,642 gramy (+)- 1-fenyl-2-methylaminopropanu, tj. metamfetaminu

báze. Takovéto množství přitom zcela jednoznačně překračovalo hranici značného

rozsahu ve smyslu kvantitativních kritérií vyplývajících z výše citovaného

usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, jež v případě metamfetaminu

činila v rozhodnou dobu 60 gramů (+)- 1-fenyl-2-methylaminopropanu, tj.

metamfetaminu báze. Jednání obviněného Z. V. proto mělo být ve shodě s

rozsudkem soudu prvého stupně právně posouzeno jako zločin nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce dále nesouhlasí ani s právním posouzením jednání

obviněné A. P. Vrchnímu soudu lze podle něj vytknout nedůslednou aplikaci

závěrů vyplývajících z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15

Tdo 1003/2012. Z tohoto usnesení mj. vyplývá, že: „[V] konkrétním případě není

vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje

použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného

činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl,

nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo

celému výše uvedenému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu

dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn,

třebaže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný

pro daný rozsah. Jak totiž vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury

Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.), závěr o naplnění

znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného

nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve větším rozsahu, ve

značném rozsahu nebo ve velkém rozsahu podle § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku je nutné opřít především o množství omamné nebo

psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku,

prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v

ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této

látky. Současně je však třeba podpůrně respektovat též další okolnosti, za

nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s

uvedenými látkami, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich

prodej získal, případně i jiné skutečnosti.“. Tímto posouzením se přitom vrchní

soud vůbec nezabýval a pouze odkázal na obecnou zásadu in dubio mitius a

nezhodnotil zejména skutečnost, že takto zjištěný objem distribuovaného

pervitinu dosahoval příslušného judikaturou stanoveného množství. Vrchním

soudem akcentovanou zásadu by přitom bylo podle dovolatele na místě aplikovat

toliko v případě, pokud by takového množství obviněnou distribuovaný objem

pervitinu nedosáhl, či v případě zjištění výjimečných skutkových okolností. V

případě obviněné A. P. však takové výjimečné okolnosti zjištěny nebyly,

naopak lze podle dovolatele konstatovat, že se v jejím případě nejednalo o

ojedinělý exces, neboť k předávce pervitinu došlo ve dvou případech. K tomu pak

přistupuje další okolnost významná z hlediska naplnění znaku „značného

rozsahu“, jíž se však odvolací soud rovněž nijak nezabýval. Sám vrchní soud v

odůvodnění svého rozhodnutí (srov. str. 37 tohoto rozsudku) uvádí, že není

důvodu pochybovat o kvalitě pervitinu prodávaného obviněnými, přičemž ten měl

kvalitu cca 80 %. Zároveň měl za prokázané, že obviněný L. prodal obviněné A. P. celkem 200 gramů pervitinu. Aniž by byla jakkoli skutková zjištění ve

vztahu k jednání obviněné A. P.

přehodnocována, lze podle dovolatele

dovodit, že také pervitin, kterým disponovala obviněná P. , měl značně vysokou

kvalitu (jež mohla jako v ostatních zjištěných případech dosahovat až 80 %

metamfetaminu báze). Třebaže podle dovolatele nelze o skutečné čistotě

pervitinu opatřeného obviněnou P. spekulovat, měla být ve světle zmíněného

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 náležitě vyhodnocena

skutečnost, že obviněná pořizovala pervitin od producentů, kteří prokazatelně

distribuovali tuto látku ve vysoké čistotě. Tato okolnost vedle konkrétního

zjištěného množství (200 gramů) v podstatě vylučuje ve prospěch obviněné

aplikovat judikaturou nastíněnou korekci stanovených rozsahů v hraničních

případech.

Dovolatel pak dále poukazuje na schválení stanoviska trestního kolegia

Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Z přílohy k tomuto stanovisku vyplývá,

že za množství větší než malé, jež je referenčním kritériem pro určení

konkrétního typu rozsahu, je třeba v případě pervitinu považovat množství 1,5

gramů substance obsahující psychotropní látku metamfetamin. Za hranici značného

rozsahu tak je nutno v současnosti považovat množství nejméně 150 gramů drogy

(resp. nejméně 50 gramů metamfetaminu báze), tedy množství, které obviněná

zcela spolehlivě překročila. Vrchní soud v Praze přitom v dané věci rozhodoval

až poté, co bylo uvedené stanovisko Nejvyššího soudu přijato. Třebaže přímou

aplikaci na trestné činy spáchané před jeho přijetím lze podle nejvyššího

státního zástupce považovat za doktrinálně spornou, nelze obecně pominout

důvod, jež Nejvyšší soud vedl k přijetí této nižší hodnoty množství většího než

malého v případě pervitinu, a to snahu zpřísnit trestní represi v této oblasti

jako reakci na nárůst drogové trestné činnosti podobného typu. Rovněž tyto

okolnosti podle dovolatele zpochybňují správnost právního posouzení jednání

obviněné pouze podle základní skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1 tr. zákoníku. I z tohoto důvodu bylo namístě dovodit u obviněné A. P.

naplnění znaku ve značném rozsahu ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr.

zákoníku.

Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání,

aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014,

sp. zn. 11 To 92/2014, ve výrocích ohledně obviněných Z. V. a A. P. , jakož

i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal

Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. K. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen

druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně pak namítá, že rozhodnutím

soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména

pokud jde o hodnocení důkazů a opomenutí jeho důkazních návrhů. Dále

zpochybňuje postup soudů, které akceptovaly postavení obviněného P. L. jako

spolupracujícího obviněného. Domnívá se, že P. L. podmínky tohoto institutu

podle § 178a tr. ř. nesplnil, neboť nepodal úplnou a pravdivou výpověď, což

spatřuje v tom, že odmítl odpovídat na otázky obhájců. V postupu soudů, které

tuto skutečnost akceptovaly, spatřuje obviněný porušení principu rovnosti

stran. Další vadu spatřuje obviněný v tom, že soudy neprovedly jím navrhovaný

výslech svědka Č. , přičemž odvolací soud jeho námitku v tomto směru zcela

opomenul, jedná se s tedy o opomenutý důkaz. Prostý odkaz na nedosažitelnost

tohoto svědka potvrzený jedinou snahou policejních orgánů jej zajistit obviněný

považuje za nedostatečný. Pokud jde o skutek právně posouzený jako zločin

vydírání, výslechy spoluobviněných D. nelze podle obviněného procesně použít

pro kolizi mezi těmito obviněnými na začátku trestního řízení, kdy měli

stejného obhájce, přičemž již v této fázi se objevily rozpory mezi jejich

výpověďmi. Soudy se podle obviněného také vůbec nezabývaly zákonnými podmínkami

pro uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trestu

propadnutí náhradní hodnoty. Pokud jde o propadnutí vozidla VW Caddy, nebylo

prokázáno, že by sloužilo k páchání trestného činu. Pokud jde o zajištěnou

finanční hotovost, namítá, že nijak nesouvisí s jakoukoli trestnou činností a

že minimálně část těchto finančních prostředků byla ve vlastnictví jeho

manželky, neboť se jednalo o výtěžek z prodeje bytové jednotky, což obviněný

prokázal předloženými listinami. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje,

aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, dále zrušil

i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto

soudu byla věc vrácena „se závaznými pokyny k novému projednání a rozhodnutí“.

Obviněný P. J. své dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g) a l) tr. ř. Soudy podle něj nesprávně vycházely z výpovědi obviněného

L. , kterou argumentují jako základním důkazem, ten však v žádné ze svých

výpovědí neuvedl, že by obviněného J. viděl drogy vyrábět nebo že by věděl o

jeho aktivní účasti na výrobě drogy. Výslovně také vyloučil, že by se obviněný

J. podílel na přípravě výroby nebo distribuci drog, které vyráběli s

obviněným K. Také ve věci slyšení svědci, např. H. , podle obviněného jeho

účast na opatřování věcí potřebných pro výrobu vyloučili. Z odposlechů

telefonních hovorů ani z vyhodnocení záznamů na zajištěných počítačích,

telefonech apod. také žádný důkaz v tomto směru nevyplývá. Jeho manipulaci s

příslušným materiálem nepotvrzují ani kamerové záznamy. Interpretace obviněného

L. je v rozporu s jeho vlastní obsáhlou výpovědí. Obviněný neměl nikdy žádnou

zkušenost ani znalosti potřebné k chemické výrobě. V objektu měl několik rádiem

řízených leteckých modelů na motory poháněné leteckou směsí. Obviněný má dále

za to, že i skutkové závěry ohledně jeho aktivní účasti na nákupu prekursoru v

Nizozemí jsou v rozporu s výpovědí spoluobviněného L. Ve vztahu k jednání

vůči bratrům D. obviněný nevidí důvod, aby byl posuzován jinak, než syn

obviněného K. , který podle soudů o vydírání nevěděl. Zdůrazňuje přitom, že z

vydírání nemohl mít žádný prospěch. Z jeho strany také nešlo o jednání v rámci

organizované skupiny. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že se s jeho

argumentací nevypořádal, soudy není přesvědčivě odůvodněna „diferenciace“ mezi

jeho osobou a osobou obviněných Š. , K. na straně jedné a svědka K. mladšího

na straně druhé. Navrhuje proto, aby byl napadený rozsudek ve výroku VI zrušen

s tím, že nesprávný je i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ovšem

„odvolací soud by měl věc znovu projednat“.

Obviněný A. H. uplatnil rovněž dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)

a l) tr. ř. napadené rozhodnutí podle něj spočívá „zejména na nesprávném

skutkovém zjištění jeho viny, čímž došlo k nesprávnému posouzení ustanovení

trestního zákona a k uložení trestu, který je v každém případě nepřiměřený“.

Obviněný nesouhlasí s posouzením výpovědi obviněného P. L. jako věrohodné,

na skutečnosti, které jeho tvrzení zpochybňují, poukazoval dovolatel již před

soudem prvního stupně a připomíná je i ve svém dovolání. Domnívá se, že soudy

opustily zásady spravedlivého procesu, což vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu

posouzení. Naznačuje pak, že spolupracující obviněný měl být uznán vinným „jako

člen organizované skupiny působící ve více státech“. Podle dovolatele mohlo jít

o jakýsi obchod s tímto spolupracujícím obviněným, takový mnohonásobný pardon

je však v naprostém rozporu s principem spravedlnosti. Za zcela nepřípustné pak

dovolatel považuje úvahy nalézacího soudu, že šlo vlastně o dvě organizované

skupiny na sobě nezávislé. Diskrepance mezi trestem uloženým spolupracujícímu

obviněnému a dovolateli podle jeho názoru natolik porušuje zásady pro ukládání

trestu, že jemu uložený trest je v důsledku toho v rozporu „s jeho přiměřeností

dle norem ústavních“ a především s principem rovnosti před zákonem. Obviněný

proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu

rozhodl vázán právním názorem Nejvyššího soudu.

Obviněný J. Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

v textu dovolání argumentuje, jakým způsobem se stopy jeho DNA dostaly na

kožené rukavice nalezené v L. a otisky prstů na další předměty. Poukazuje na

to, že ani na obrazových záznamech není zachycen při činnosti související s

výrobou drogy. Spoluobviněný P. L. , z jehož výpovědi jinak soud vychází,

uvedl, že se dovolatel na výrobě drogy nepodílel. Tuto část jeho výpovědi však

soud pomíjí. Soudy tedy podle obviněného nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 6

tr. ř. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i

rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. D. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., neboť neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl, a rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obviněného nelze z důkazů,

tak jak byly hodnoceny odvolacím soudem i soudem prvního stupně, dovodit, že se

dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným. Obviněný nesouhlasí s

postavením spoluobviněného L. jako spolupracujícího obviněného, neboť k tomu

nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný L. nepodal úplnou a pravdivou

výpověď ve smyslu § 178a tr. ř., neboť odmítl odpovídat na otázky obhájců. V

důsledku toho mu byly připravené otázky tlumočeny zbylými spoluobviněnými, což

však znemožnilo obhájcům na jeho odpovědi dále reagovat. Jeho výpověď pak

nemůže být považována ani za výpověď, v níž je obsaženo úplné doznání ve smyslu

citovaného ustanovení, neboť využil svého práva a částečně odmítl vypovídat. Dovolatel také zdůraznil, že obviněný není povinen vypovídat pravdivě, nejde o

svědka. Proto jej udivuje, že soudy z výpovědi spoluobviněného L. takřka bez

dalšího vycházely. Pokud jde o výpovědi dovolatele a jeho bratra P. D. z

přípravného řízení, nevyplývá z nich, že by se k trestné činnosti doznali. Navíc jsou tyto výpovědi podle obviněného jako důkaz nepoužitelné, neboť měli v

přípravném řízení s bratrem stejného obhájce, ačkoli se v jejich výpovědích

objevily rozpory. Policejní orgán měl z tohoto důvodu výpověď přerušit, což

však neučinil. Podle obviněného tak došlo k porušení jeho práva na obhajobu,

přičemž soud prvního stupně se touto námitkou nezabýval, odvolací soud se s ní

podle obviněného nevypořádal. Na konkrétní rozpory mezi vlastní výpovědí a

výpovědí bratra pak obviněný poukázal i ve svém dovolání. Dále se zabývá

otázkou, o jakou látku se vůbec mělo jednat, resp. jaký mohl být obsah účinné

látky v předmětném pervitinu, přičemž poukazuje na to, že obviněný K. zkoušel

míchat pervitin s krystalickým kofeinem. Podle dovolatele i samotné množství 6

kg vyplývá pouze z výpovědi obviněného L. Klade si proto otázku, jak mohl

soud dospět v jeho případě k závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Podle obviněného přichází v úvahu i možnost, že nebylo vůbec prokázáno, že

látka byla drogou. Kromě toho mu také nebylo prokázáno úmyslné zavinění. Pro

účel trestního řízení nejsou podle jeho názoru použitelné ani pořízené

odposlechy, neboť byly nařízeny proti jiným osobám. Informace použitelné k

usvědčení obviněného z nich navíc lze dovodit jen s notnou dávkou fantazie. Ve

většině okolností stojí podle obviněného jako jediný důkaz výpověď obviněného

L. , odvolací soud tak měl vzhledem k četným pochybnostem rozsudek soudu

prvního stupně zrušit. Věrohodnost L. je také oslabovaná několika záznamy v

jeho trestním rejstříku. Již v přípravném řízení byl přitom navrhován výslech

svědka R. W. , který byl přítomen jednání bratrů D. , avšak soud tento důkaz

nepřipustil. Podle obviněného není z napadeného rozsudku zřejmé, kterým

konkrétním jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr.

zákoníku, z logiky věci však vyplývá, že se mohlo jednat o

přechovávání pro jiného nebo opatření pro jiného. Ze skutkových zjištění přitom

nelze dovodit, pro jakou jinou osobu by měla být tato droga přechovávána, a

takový závěr je proto spekulací. Zákonodárce v § 284 tr. zákoníku připouští

možnost přechovávání drogy pro vlastní potřebu ve značném rozsahu. Pokud jde o

přečin krádeže, odkazuje obviněný na svou argumentaci k procesní použitelnosti

své výpovědi a výpovědi svého bratra. Závěrem pak obviněný navrhl, aby

Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, která se jej

týká, a sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně aby věc

přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. D. , ačkoli prostřednictvím jiného obhájce, podal až na několik z

hlediska podstaty uplatněných námitek nevýznamných textových změn dovolání

téměř shodného znění, jako obviněný J. D. Lze tak odkázat na výše uvedené.

Obviněný P. V. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Soud prvního stupně v jeho případě vycházel pouze ze dvou důkazů, především

z výpovědi spoluobviněného L. Stejně jako další spoluobvinění nesouhlasí s

tím, že je na tohoto obviněného pohlíženo jako na spolupracujícího. Navíc

upozorňuje, že v rozsudku soudu prvního stupně by měl být tento obviněný také

takto označen a měly by byt uvedeny důvody, proč soud převzal v tomto směru

názor státního zástupce. Obviněný L. dostal podle dovolatele nejnižší trest

díky tomu, že si vymyslel nepravdivá tvrzení o trestné činnosti jiných osob.

Dále se obviněný vyjádřil k vyhodnocení odposlechů, v nichž se o žádném prodeji

nebo předání drog nehovořilo. Např. jeho hovory s obviněným K. se týkaly

automobilů. Obviněný hovoří velmi špatně česky, proto komunikoval krátce a

zjednodušeně. Výpověď spoluobviněného L. je podle něj nejen účelová, ale také

v rozporu se všemi ostatními důkazy. Pokud šlo o údajnou dodávku drog pro

manželku obviněného, L. uváděl, že mu za ně peníze přivezl obviněný, ačkoli

ten doložil, že byl v té době s dítětem ve Vietnamu. Soudy tuto zřejmou lež

přešly tím, že se L. zřejmě spletl. Podle obviněného je také nepochopitelné,

že ještě před skončením hlavního líčení byly zničeny CD nosiče s nahrávkami

odposlechů. Neobvyklá je také skutečnost, že státní zástupkyně během hlavního

líčení předávala soudu další a další písemné materiály, s nimiž nebyl obviněný

seznámen při uzavírání spisu. Rozhodnutí podle obviněného „spočívá na

nesprávném hmotně právním posouzení ve vztahu k § 178a odst. 1 trestního řádu a

následně i na nesprávném právním posouzení skutku“. Navrhuje proto, aby

Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp.

zn. 11 To 92/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4.

2014, sp. zn. 51 T 2/2013, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému

projednání a rozhodnutí, případně aby sám postupoval podle § 226 tr. ř.

Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebyla Nejvyššímu soudu doručena vyjádření

obviněných Z. V. a A. P.

K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím

státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí

předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání nejprve uvedl,

že pokud jde o obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., odpovídá mu pouze část námitek, a to pouze u některých

obviněných. S poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se

přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve

věci přitom podle státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor,

mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

K námitce některých obviněných ohledně nesprávnosti aplikace institutu

spolupracujícího obviněného v případě obviněného L. státní zástupce

konstatoval, že jde o procesní institut, projevující se pouze ve výroku o

trestu uloženého takové osobě. Výpověď spolupracujícího obviněného s sebou

nenese žádnou vyšší či zvláštní procesní hodnotu. Zpochybňování naplnění

podmínek aplikace tohoto institutu v případě obviněného L. tak je ve vztahu k

posouzení jednání ostatních obviněných irelevantní. K závěru o vině ostatních

obviněných soudy dospěly mj. na základě obsahu výpovědi obviněného L. , nikoli

na základě aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného.

Skutečnost, že výpověď podal spolupracující obviněný, toliko klade na soudy

vyšší požadavky z hlediska hodnocení její hodnověrnosti, aby byl vyloučen

případný motiv takového obviněného „zalíbit se“ orgánům činným v trestním

řízení. Těmto vyšším požadavkům však soudy obou stupňů podle státního zástupce

dostály, neboť se s velkou mírou pečlivosti zabývaly obsahem výpovědi

obviněného L. a tuto kriticky konfrontovaly s ostatními, ve věci provedenými

důkazy, včetně důkazů ryze objektivní povahy. Za pochybení pak nelze považovat

ani to, že obviněný L. nebyl za spolupracujícího obviněného výslovně v

rozsudku označen. Nejedná se totiž o obsahovou náležitost výroku rozsudku a

povinnost takto obviněného označit má pouze státní zástupce v podané obžalobě.

Tento okruh námitek pak nemůže být podle státního zástupce relevantní nejen z

toho důvodu, že se týká procesních otázek, ale také proto, že výše uvedení

dovolatelé nejsou vůbec osobami oprávněnými ke zpochybňování aplikace tohoto

institutu, neboť obsahově jsou takové námitky zaměřeny v neprospěch

spolupracujícího obviněného L. K uplatnění takto formulovaných námitek by byl

ryze hypoteticky oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce v neprospěch tohoto

spolupracujícího obviněného, nikoli však jiné osoby. Proto považuje státní

zástupce za nadbytečné blíže polemizovat s dovolateli o tom, zda podmínky pro

přiznání postavení spolupracujícího obviněného u obviněného L. dány byly, či

nikoli. Jde navíc o problematiku, kterou se velmi zevrubně zabýval již i

odvolací soud, na jehož úvahy ohledně aplikace tohoto institutu i za situace,

kdy obviněný odmítl odpovídat na otázky obhájců obviněných, lze podle státního

zástupce odkázat. Zároveň podle státního zástupce odpovídal-li spolupracující

obviněný na otázky ostatních obviněných, nelze ani hovořit o porušení zásady

rovnosti stran, neboť stranou v trestním řízení je právě obviněný.

K námitce obviněného P. K. týkající se tzv. opomenutých důkazů (výslechu

svědka Č. ) státní zástupce konstatoval, že za opomenutý důkaz nelze považovat

jakýkoli některou ze stran navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze

takový, který nebyl proveden bez adekvátního odůvodnění. Obviněným citovaný

důkazní návrh však nebyl proveden zcela relevantně, neboť tento svědek nebyl

pro soud dosažitelný. Touto námitkou se zabýval jak soud nalézací (str. 71 jeho

rozsudku), tak i soud odvolací (str. 38). Nejednalo se tedy podle státního

zástupce o důkaz opomenutý, jenž by představoval vadu zasahující samu podstatu

práva obviněného na spravedlivý proces.

Námitka procesní nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných D. je podle státního

zástupce opět pouze procesní povahy, neodpovídající uplatněným dovolacím

důvodům. Zároveň se touto námitkou velmi podrobně zabýval i odvolací vrchní

soud, přičemž dovodil, že o žádnou kolizi mezi zájmy obviněných v právním slova

smyslu nešlo. Lze tak v tomto směru odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku

vrchního soudu (str. 39).

Dle názoru státního zástupce ani námitkám podřaditelným pod dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku nelze přiznat důvodnost. Pokud

jde o trest propadnutí vozidla VW Caddy, obviněný zcela pomíjí skutkové

zjištění, že toto užitkové vozidlo sloužilo k rozvozu pervitinu minimálně dne

21. 1. 2012, kdy byla uskutečněna dodávka pro obviněného Z. V. (srov. str. 56

rozsudku soudu nalézacího). V případě uloženého „trestu propadnutí náhradní

hodnoty“ (resp. přesněji trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

spočívající v propadnutí náhradní hodnoty), jsou podle státního zástupce

námitky obviněného, že zajištěné finanční prostředky neměly přímý vztah k

přisouzené trestné činnosti, irelevantní. Jak totiž vyplývá ze samotného

institutu propadnutí náhradní hodnoty, tento vztah věci k trestnému činu zde

naopak zpravidla dán není. Pokud by se totiž jednalo o výnos z trestné

činnosti, bylo by namístě uložit přímo trest propadnutí věci nebo jiné

majetkové hodnoty. Tvrdí-li obviněný v dovolání, že zajištěné finanční

prostředky spadaly do společného jmění manželů, nelze to podle státního

zástupce ze skutkových zjištění soudů reprodukovaných v jejich rozsudcích

jakkoliv dovodit. Za těchto okolností považuje státní zástupce tuto námitku za

pouze skutkovou polemiku o podmínkách uložení trestu propadnutí věci nebo jiné

majetkové hodnoty ve vztahu k náhradní hodnotě. Takto skutkově podmíněné

námitky však dle názoru státního zástupce opět deklarovanému dovolacímu důvodu

obsahově neodpovídají.

V případě dovolání obviněného P. J. lze podle státního zástupce za obsahově

zdánlivě odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považovat námitky týkající

se naplnění subjektivní stránky. Tyto námitky však obviněný primárně opírá o

vlastní interpretaci provedených důkazů a vlastní skutková zjištění, jež se od

skutkových zjištění soudů odlišují. V prvé řadě tak obviněný J. rozporuje

základní zjištění soudů o tom, že na přisouzené trestné činnosti vědomě

participoval. Poukazuje-li obviněný na odlišné závěry soudů v případě svědků

K. mladšího a K. , podle státního zástupce se skutková zjištění ohledně těchto

dalších osob od situace obviněného J. podstatně odlišují. Bylo prokázáno, že

obviněný J. společně s obviněnými K. a částečně též J. Š. jednak vyrobil

nejméně 2,8 kg pervitinu, a dále s obviněnými K. , L. a B. se podílel na

(neúspěšném) zprostředkování dodávky 20 kg efedrinu určeného k nedovolené

výrobě pervitinu. O vině obviněného J. pod bodem 2 c) rozsudku svědčí kromě

výpovědi obviněného L. také další důkazy, a to kamerový záznam, zajištěné

daktyloskopické stopy obviněného J. nalezené na předmětech používaných k

výrobě pervitinu a výsledky provedené domovní prohlídky v domě, který obviněný

J. užíval. Ve vztahu k jednání obviněného J. uvedenému pod bodem 3 b) lze

podle státního zástupce opět vyjít z výpovědi obviněného L. , s níž se však

pojí i provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Přitom je

logické, že vzhledem k tomu, že pokus o pořízení prekursoru byl neúspěšný,

nebyly zajištěny konkrétní hmotné stopy, tj. zejména vlastní prekursor. V

případě jednání uvedeného pod bodem 5 pak obviněný vědomě participoval na

násilném jednání vůči bratrům D., které směřovalo k tomu, aby tito navrátili

jimi předtím odcizený pervitin.

Obsahově relevantně podle státního zástupce obviněný J. namítl, že v jeho

případě nebyl naplněn znak organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku, resp. podle § 178 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za

organizovanou skupinu je třeba považovat sdružení nejméně tří trestně

odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy

a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností,

což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou

umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší

charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný

čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení

ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její

činnosti podílel. Tomuto vymezení přitom činnost obviněného J. podle státního

zástupce odpovídala nejméně pod bodem 3 b) rozsudku soudu prvého stupně. V

případě zamýšleného dovozu prekursoru obviněný J. opět participoval na

činnosti celé skupiny, jež zahrnovala jednak opatření finančních prostředků

(obvinění K. , L. ), jednak kontakt na dodavatele v Nizozemsku (obviněný B. ),

přičemž sám obviněný J. logisticky zajišťoval realizaci vlastní cesty do

Nizozemska. Jednání obviněného J. uvedené pod bodem 2 c) rozsudku pak

spočívalo ve výrobě pervitinu v rámci skupiny, v jejímž čele stál obviněný K.

a tvořil ji rovněž obviněný Š. Obviněný K. na jedné straně zajišťoval

finanční prostředky a suroviny potřebné pro výrobu pervitinu, přičemž obviněný

J. v podřízené roli drogu vyráběl. V bodě 5 obviněný J. ve zjevné koordinaci

s K. a L. zajistil přítomnost P. D. na místě, kde jej posléze všichni tito

obvinění fyzicky přinutili nastoupit do vozidla a dále jej nutili k doznání k

odcizení pervitinu. Obviněný J. byl přímo na místě, kde došlo k fyzickému

útoku na P. D. a věděl tak o celém jednání, což v případě svědka K.

mladšího nijak prokázáno nebylo. Ve všech těchto případech přitom konkrétní

rozdělení úloh mezi více osob jednoznačně sloužilo k úspěšnějšímu provedení

činu.

K dovolání obviněného A. H. státní zástupce částečně odkázal na shora

uvedené. Dále podle něj obviněný H. doplňuje pouze spekulativní úvahu o

uzavření jakéhosi „obchodu“ s orgány činnými v trestním řízení o ne/užití znaku

kvalifikované skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou působící

ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tato úvaha však

postrádá jakýkoli podklad, neboť jak vyplývá z podané obžaloby, tento znak byl

spolupracujícímu obviněnému L. podanou obžalobou za vinu kladen. Námitky

obviněného H. tak nevykročily z rámce prosté polemiky s procesním postupem

orgánů činných v trestním řízení a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak podle státního zástupce obsahově ani

nepřiblížily. Neobstojí pak ani jeho námitka o údajně extrémním nepoměru trestů

uložených jednotlivým obviněným. Výše trestu uloženého jinému obviněnému nemůže

být sama o sobě důvodem pro nezákonnost trestu uloženého dovolateli. Pakliže

spolupracující obviněný L. splnil podmínky § 58 odst. 4 tr. zákoníku,

nezakládá to nerovnost ve vztahu k dovolateli, který uvedené podmínky sám

nesplnil. Nejde tedy o porušení rovnosti obviněných před zákonem, neboť právní

postavení obou obviněných není totožné. Jde přitom rovněž o námitky obsahově

neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Proti výroku o trestu lze totiž

brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř., který však obviněný H. ani neuplatnil, ovšem ani tomuto

důvodu by citovaná námitka neodpovídala.

K dovoláním obviněných J. a P. D. státní zástupce doplnil ohledně právní

kvalifikace jejich jednání „ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c)

tr. zákoníku, a to zejména s odkazem na neznámou koncentraci účinné látky, že

je třeba ve shodě s rozhodnutími soudů obou stupňů v dané věci aplikovat

rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo

1003/2012, jež zakotvilo konkrétní kvantitativní hranice rozsahu. Z těchto

metodologických východisek pak vyplývá, že určujícím je zde kritérium

„desetinásobku“, kdy větší rozsah je desetinásobkem množství většího než

malého, značný rozsah desetinásobkem většího rozsahu a velký rozsah

desetinásobkem rozsahu značného. Výchozí referenční hodnotou v době jednání

obviněných přitom bylo množství větší než malé vyplývající z tehdy platného

nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví,

co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek,

psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů. Tato výchozí hodnota

pak byla stanovena na 2 gramy směsi, jež musela obsahovat nejméně 0,6 gramu

(0,72 gramu hydrochloridu) účinné látky metamfetaminu. Zároveň však Nejvyšší

soud v tomto rozhodnutí stanovil, že v případech, kdy konkrétní množství účinné

látky nelze zjistit (látka nebyla zajištěna, byla již spotřebována apod.), je

třeba vyjít z celkového množství směsi. Z tohoto pohledu je nepochybné, že znak

velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl jednáním

obviněných jednoznačně naplněn, neboť příslušnou hranici velkého rozsahu, jež

činí 2 000 g substance, překonali přibližně třikrát. K námitce, že se mohlo

jednat o směs se zcela zanedbatelným množstvím účinné látky, pak lze podle

státního zástupce odkázat na skutková zjištění, jež tuto spekulaci vylučují.

Obvinění K. a L. , jimž odcizený pervitin náležel, disponovali s pervitinem o

vysoké čistotě. Skutečnost, že se jednalo o pervitin nejméně v jeho obvyklé

kvalitě (vzhledem k dovednostem obviněných K. a L. však spíše v

nadstandardní kvalitě) lze dovodit i z toho, jaké enormní úsilí obvinění L. a

K. pro jeho získání zpět vyvinuli, což by zjevně nebylo možno očekávat v

případě moučkového cukru. K vědomosti obviněných D. o povaze odcizované látky

lze podle státního zástupce odkázat na to, že obvinění od obviněného L.

obdrželi dávku „na zkoušku“. K námitce, že z rozsudku soudu prvého stupně

nevyplývá naplnění znaku „přechovávání pro jiného“ pak státní zástupce

zdůraznil, že odcizený pervitin obvinění D. rozdělili na menší dávky,

počínali si tak zjevně s úmyslem jej dále distribuovat. Zároveň zde obvinění

pomíjejí, že k odcizení došlo ve zřejmé časové návaznosti na pořízení pervitinu

od obviněného L. , z čehož vyplývá, že naopak jednali zcela cíleně s úmyslem

odcizit a opatřit si tak pro účely další distribuce právě tuto psychotropní

látku. K nevěrohodnosti obhajoby obviněných ohledně pouze náhodného objevení

pervitinu při odcizování jiných věcí se pak podle státního zástupce již

přesvědčivě vyjádřily soudy obou stupňů.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou nepoužitelnosti pořízených odposlechů

a záznamů telekomunikačního provozu, jež byly nařízeny proti jiným osobám.

Použitelnost odposlechu není limitována osobou, vůči níž byl příslušný příkaz k

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán, ale povahou věci. Lze

podle něj analogicky odkázat na ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř., který upravuje

podmínky použití odposlechu i v jiné trestní věci, jsou-li splněny obecné

podmínky pro nařízení odposlechu dle § 88 odst. 1 tr. ř. Takové podmínky pro

užití odposlechů a záznamů v jiné věci přitom byly splněny a tím spíše lze tedy

odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu použít v téže trestní věci,

pouze proti dalším osobám.

Ve vztahu k obviněnými shodně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.

1 písm. c) tr. ř. státní zástupce odkázal na výše uvedené vyjádření k obdobně

konstruované námitce obviněného K. K žádné reálné kolizi mezi zájmy obou

obviněných ve skutečnosti nedošlo. Cítil-li původně společný obhájce potřebu z

tohoto údajného důvodu vypovědět plnou moc, jednalo se spíše o pouhý procesní

manévr, který však neměl reálný dopad do práv obviněných na obhajobu. I zde

proto státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku vrchního soudu. O absenci

kolize mezi oběma obviněnými svědčí podle něj i to, že nyní podaná dovolání

obou obviněných jsou koncipována ve shodě obou jejich obhájců a obsahově v

podstatě totožná.

Obviněný J. Š. podle státního zástupce pouze předestírá vlastní hodnocení

provedených důkazů, polemizuje se stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů a

sám nevznáší žádné relevantní námitky hmotněprávní povahy. Takto koncipované

dovolání se tak s deklarovaným dovolacím důvodem obsahově míjí.

Rovněž z dovolání obviněného P. V. T. nelze dle názoru státního zástupce

dovodit relevantní námitky, jež by obsahově spadaly pod jím uplatněný

hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec

zpochybňování výpovědi obviněného L. obviněný P. V. T. napadl zejména

skutkové závěry plynoucí z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního

provozu. Jde tedy opět o prostou polemiku s hodnocením provedených důkazů, tedy

otázku, jež spadá do oblasti ryze procesní a uplatněnému dovolacímu důvodu

neodpovídá. K tomu státní zástupce odkazuje na hodnotící pasáž rozsudku soudu

prvého stupně na str. 97 – 109, kde se velmi podrobně vyjadřuje ke

skutečnostem, jež vyplývají jednak z provedených odposlechů a zároveň jsou i v

souladu s výpovědí obviněného L. Obviněný L. pak vysvětlil i význam

jednotlivých kódových označení a zcela tak vyvrátil obhajobu obviněného P. V.

T. , že obsah komunikace byl nezávadný, nehledě na to, že obsah zachycené

komunikace ani logicky neodpovídal jejímu celkovému kontextu. Skutečnost, že

osoby participující na drogové kriminalitě o tomto svého druhu zboží komunikují

kódovaně, lze považovat v praxi orgánů činných v trestním řízení za notorietu.

Obvinění J. a H. uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

ř. v jeho druhé alternativě, který může být úspěšný jen v případě, že by byla

zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která

by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí

soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být

naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé

alternativě.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

dovolání obviněných odmítl, a to v případě obviněných P. K. , P. J. , J. D.

a P. D. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., v

případě obviněných A. H. , J. Š. a P. V. T. podle § 265i odst. 1 písm.

b) tr. ř., neboť nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání

nejvyššího státního zástupce i dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst.

1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je

lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§

265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli

uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení

zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve

vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání

vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v

předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska

hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným

skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém

rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto

směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při

zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se

pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných

právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost

může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že

buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní

předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může

rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v

žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod

dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém

zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i

v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale

ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Jak je z tohoto vysvětlení zřejmé, nejvyšším státním zástupcem namítané vady

odpovídají podstatě jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud nadto

zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze těmito vadami skutečně

trpí.

V případě obviněného Z. V. vyslovil odvolací soud překvapivý a blíže

nezdůvodněný názor, že pojem báze metamfetaminu „není identický s účinnou

látkou“, z něhož následně vyvodil, že obsah účinné látky nebyl zjištěn, a proto

měl krajský soud vyjít z celkového množství 198,708 g zajištěného pervitinu,

které však nedosahuje hodnoty 200 g, což při absenci dalších rozhodných

skutečností, jež by mohly mít vliv na trestnost jednání, vedlo k závěru o

nenaplnění znaku značného rozsahu. Nejvyšší soud se naopak ztotožňuje s názorem

dovolatele, že pojem „báze metamfetaminu“ je v praxi běžně používán právě pro

označení účinné látky. Jak správně podotknul nejvyšší státní zástupce, vrchní

soud nejen neuvedl, jak ke svému názoru dospěl, ale nezdůvodňuje ani, co by

pojem „báze metamfetaminu“ měl podle jeho názoru označovat. Také odborné

vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, Kriminalistického ústavu

Praha založené na č. l. 3357-3358 spisu jako odpověď na otázku č. 2 ve znění

„určit hmotnost účinné látky“ doslova uvádí: „Metamfetamin je zde ve formě

velmi čisté rekrystalizované substance, pouze s nepatrnou příměsí vedlejšího

produktu, jak je uvedeno výše. Dle kvantitativního stanovení bylo zjištěno, že

obsah base metamfetaminu v předloženém vzorku se v rámci přirozeného

experimentálního rozptylu naměřených hodnot blíží 80,34 %, což odpovídá 159,642

gramů base metamfetaminu v předloženém množství 198,708 gramu krystalické

látky“. Tedy i odborné vyjádření zjevně chápe pojem „base metamfetaminu“ ve

smyslu „účinná látka“.

V případě obviněné A. P. vrchní soud nejprve konstatoval, že pervitin nebyl

vůbec zajištěn a jeho množství bylo zjištěno pouze výpovědí obviněného L. a

zachycenou telekomunikací. Ztotožnil se přitom se závěrem krajského soudu, že

se jednalo o množství 200 g. Přesto však následně toto množství zpochybnil,

neboť uvedl, že nebyla určena přesná hmotnost ani kvalita pervitinu, což jej

při absenci dalších okolností vede k uplatnění zásady in dubio mitius. Vrchní

soud si tak odporuje v závěru, zda bylo či nebylo provedeným dokazováním

zjištěno množství předmětného pervitinu, přičemž je třeba podotknout, že soud

prvního stupně považoval množství 200 g za prokázané a odvolací soud neprováděl

příslušné dokazování znovu. Jestliže pak vrchní soud přistoupil k přehodnocení

závěrů soudu prvního stupně, ke kvalitě pervitinu konstatoval pouze, že nebyla

zjištěna, aniž by dále hodnotil okolnosti zdůrazněné nejvyšším státním

zástupcem, jako skutečnost, že obvinění převážně disponovali s látkou vysoké

kvality. Vrchní soud žádné další okolnosti relevantní z hlediska posouzení

příslušného rozsahu páchání trestné činnosti jako znaku kvalifikované skutkové

podstaty neshledal, pominul při tom však rovněž skutečnost, že se obviněná

trestné činnosti dopustila dvěma samostatnými útoky, jak opět připomněl

dovolatel. Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s názorem nejvyššího státního

zástupce, že při zjištěném celkovém množství 200 g pervitinu by při absenci

dalších okolností ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu č. 44/2013 Sb. rozh. tr.

bylo na místě učinit závěr o naplnění znaku značného rozsahu, neboť uvedené

množství odpovídá hodnotě stanovené v době spáchání skutku přílohou č. 2

nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví,

co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek,

psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, v příslušném znění,

(množství 2 g) ve spojení s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu č.

44/2013 Sb. rozh. tr., tedy v případě značného rozsahu právě množství 200 g. K

opačnému závěru, tedy nenaplnění uvedeného znaku, by pak ve smyslu citovaného

usnesení bylo namístě dojít při zjištění dalších okolností svědčících ve

prospěch obviněné. Takové okolnosti však vrchní soud neuvádí.

Obviněný P. K. uplatnil výše vysvětlený dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., žádná z jeho námitek však podstatě tohoto dovolacího důvodu

neodpovídá. Nad rámec dovolacího řízení lze v tomto směru odkázat na výstižné

vyjádření státního zástupce a rozsudek zejména soudu prvního stupně, který se

již podrobně zabýval námitkami směřovanými vůči výpovědi spoluobviněného L. i

jeho postavení jako spolupracujícího obviněného. K námitkám údajně opomenutých

důkazů státní zástupce odkázal na příslušné pasáže rozhodnutí soudů, které se

danými důkazními návrhy zabývaly, vyvrátil i námitky ohledně procesní

nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných D. z přípravného řízení, s jeho

vyjádřením se tak nad rámec dovolacího řízení lze ztotožnit.

Obviněný dále uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li

obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v

nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v

důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného

trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného

v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o

trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry

trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl

být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb.

rozh. tr.).

Citovanému dovolacímu důvodu odpovídá argumentace obviněného směřovaná do

výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku a propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku.

Lze také uvést, že je také tato argumentace důvodná alespoň v tom směru, že oba

soudy se nedostatečně zabývaly všemi okolnostmi, které byly pro uložení těchto

trestů podstatné.

Státní zástupce sice ohledně použití VW Caddy k trestné činnosti poukazuje na

str. 56 rozsudku soudu prvního stupně s tím, že bylo použito k dodávce drog pro

V. Z rozsudku ale vyplývá, že za V. jel P. K. Avií. Není zřejmé, z jakých

konkrétních okolností vycházel soud při závěru o použití tohoto vozidla k

trestné činnosti.

Státní zástupce dále k zmíněným trestům uvádí, že z opatřených důkazů

nevyplývají, žádné skutečnosti, ze kterých by bylo patrno, že zajištěné a

propadlé finanční částky byly ve spoluvlastnictví někoho jiného. Takovýto stav

v rámci dokazování a hodnocení důkazů však nestačí. Je nutno, aby se soudy s

těmito okolnostmi zabývaly v rámci zjišťování důkazního podkladu pro rozhodnutí

důsledněji a pokusily se případné spoluvlastnictví k propadlým věcem vyloučit.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015 ,,

Uložit propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze jen

ohledně věci, která náleží výlučně pachateli trestného činu ( srov. přiměřeně

č. 46/1967-II. a č. 12/1969-II.Sb. rozh. tr.).“

Obviněný P. J. uplatnil nejprve také dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., jemuž však žádná z jím předestřených námitek neodpovídá. Nad

rámec dovolacího řízení lze říci, že i v případě tohoto obviněného soudy

logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily příslušná skutková

zjištění, z nichž je patrný podíl obviněného na trestné činnosti, a toto

zdůvodnění nebudí pochybnosti. Z rámce tzv. skutkových námitek nevybočují ani

námitky týkající se subjektivní stránky jeho jednání stejně jako nesouhlas s

posouzením jeho jednání jako spáchaného v rámci organizované skupiny, neboť v

obou případech jeho argumentace směřuje proti hodnocení důkazů.

Obviněný pak také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

který v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde

tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání

proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř.

bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny

procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z

nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo

vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z

důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o

případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího

soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem

podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný výslovně neuvedl, kterou z alternativ citovaného dovolacího důvodu

chtěl uplatnit. První z nich však nepřichází v úvahu již proto, že v

projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání

obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto

dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými

námitkami obsahově nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stejné dovolací důvody jako obviněný P. J. pak uplatnil obviněný A. H. , a

také v jeho případě lze v podstatě konstatovat výše řečené. Námitky obviněného

směřují opět proti výpovědi spoluobviněného L. a jeho procesnímu postavení

spolupracujícího obviněného. I v tomto směru tak lze odkázat na výše citované

vyjádření státního zástupce. Pokud jde o námitky směřované do výroku o trestu,

tyto neodpovídají obviněným uplatněným dovolacím důvodům, ale ani dovolacímu

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je přezkoumávání vad výroku

o trestu vyhrazen. Nad rámec dovolacího řízení lze konstatovat, že trestní

sankce se ukládá především s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného

trestného činu a poměrům pachatele, přičemž u spolupachatelů je třeba přihlížet

i k tomu, jak který z nich přispěl ke spáchání trestného činu, což ovšem

neznamená, že by v důsledku toho pachatelům, kteří se podíleli na trestné

činnosti stejnou měrou, měl být ukládán stejný trest, neboť je zde právě

hledisko poměrů pachatele a trestní sankci je třeba individualizovat tak, aby

bylo dosaženo optimálního výchovného efektu na konkrétního obviněného. Již z

tohoto důvodu nelze srovnávat výše trestů jednotlivých spoluobviněných, v tomto

případě navíc obviněný L. významně přispěl k objasnění trestné činnosti, k níž

se sám také doznal. Pakliže by zákonné podmínky institutu spolupracujícího

obviněného podle § 178a tr. ř. naplnil obviněný H. , byl by mu nepochybně

uložen mírnější trest. O žádné porušení principu rovnosti před zákonem se tedy

jednat nemůže. Obviněný de facto napadá samotný institut spolupracujícího

obviněného, který je však součástí právního řádu a Nejvyšší soud o jeho ústavní

souladnosti nemá pochyb.

Obviněný J. Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

ani jeho námitky však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují

pouze do skutkových zjištění. Stejně jako u předchozích obviněných lze nad

rámec dovolacího řízení odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak na

hodnotící úvahy obsažené v rozsudku soudu prvního stupně.

Obvinění J. D. a P. D. ve svých obsahově téměř shodných dovoláních

uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, pokud obviněný

neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy přestože byl dán důvod

nutné obhajoby (např. podle § 36 tr. ř.). Pro úplnost je však třeba

připomenout, že tento dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na

obhajobu. Je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy

obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby,

skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního

rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného

vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v

případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl,

mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo

1061/2006). Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě,

ve výkonu trestu odnětí svobody, na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je-li

zbaven způsobilosti k právním úkonům, je-li jeho způsobilost k právním úkonům

omezena nebo jde-li o řízení proti uprchlému. Stejně tak musí mít obviněný

obhájce tehdy, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest

odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 36 odst. 1 až 3 tr.

ř.).

Citovanému dovolacímu důvodu lze podřadit námitky obviněných týkající se jejich

zastoupení společným obhájcem v přípravném řízení, neboť šlo o případ nutné

obhajoby a v dané době byly také prováděny procesní úkony. Uvedeným námitkám

nicméně nelze přisvědčit. Předně existence případný rozporů ve výpovědích není

totožná se situací, kdy si zájmy obviněných v trestním řízení odporují. Obě

situace se pochopitelně mohou v konkrétním případě překrývat, avšak existenci

určitých rozporů ve výpovědích nelze automaticky považovat za důvod vylučující

možnost zastoupení společným obhájcem. Naopak si lze představit i situaci, kdy

dva z obviněných vypovídají v řízení shodně, jejich zájmy si však odporují

(např. z jejich výpovědí vyplývá větší podíl jednoho na spáchání skutku, ačkoli

ostatní důkazy vyznívají tak, že na jednání se více podílel druhý z nich). V

posuzovaném případně měli nicméně oba obvinění spáchat skutek společným

jednáním, na němž se podíleli stejnou měrou, a oba také z valné části v tomto

smyslu vypovídali. Jejich výpovědi se lišily pouze v detailech, přičemž

stěžejní část byla podporována dalšími důkazy. Nešlo o situaci, kdy by obvinění

svalovali vinu jeden na druhého apod. O žádné odporující si zájmy se tak

nemohlo jednat. Této otázce se navíc již podrobně věnoval odvolací soud na str.

39 rozsudku, na jeho vyjádření lze v tomto směru odkázat. Není tedy možno

přisvědčit obviněným, že v řízení nebyli zastoupeni obhájcem, resp. nebyli

zastoupeni řádně. Pro úplnost pak lze dodat, že z hlediska druhého uplatněného

dovolacího důvodu by tvrzená procesní nepoužitelnost výpovědí z důvodu

zastoupení společným obhájcem byla tzv. skutkovou námitkou, tedy námitkou

nezpůsobilou k dovolacímu přezkumu.

Další námitky obviněných pak neodpovídají ani jednomu z uplatněných dovolacích

důvodů, neboť rovněž směřují do skutkových zjištění. To se týká i spekulací

ohledně množství a čistoty odcizené látky, z čehož pak obvinění odvozují

nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty. V tomto směru lze nad rámec

dovolacího řízení odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce. Do hodnocení

důkazů pak směřují i námitky zpochybňující úmyslné zavinění. I zde ovšem soudy

logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k příslušným skutkovým závěrům.

Státní zástupce pak ve svém vyjádření správně reagoval i na námitku údajné

nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Lze tak rovněž

nad rámec dovolacího řízení odkázat na výše uvedené. Ani závěr, že obvinění

předmětnou látku přechovávali pro jiného, nestojí pouze na jejím množství, jak

se snaží tvrdit. V tomto ohledu totiž nelze přehlédnout, že obvinění drogu

částečně rozdělili do deseti sáčků.

Obviněný P. V. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., ani v jeho případě však žádná z námitek tomuto (ani jinému) dovolacímu

důvodu neodpovídá. Velká část námitek opět směřuje proti výpovědi

spoluobviněného L. , resp. proti jeho postavení jako spolupracujícího

obviněného, což jsou de facto námitky směřující v neprospěch tohoto

spoluobviněného. Následně obviněný napadá hodnocení odposlechů telefonních

hovorů, přičemž trvá na tom, že nehovořil o drogách, ale o automobilech. V

tomto směru lze tedy nad rámec dovolacího řízení odkázat na rozsudek soudu

prvního stupně. K poslední námitce obviněného naznačující záměr státní

zástupkyně, aby se nemohl s některými písemnými materiály seznámit v přípravném

řízení, lze rovněž konstatovat, že je zaměřena proti procesnímu postupu, tedy

mimo dosah dovolacího důvodu. Kromě toho trestní řád umožňuje stranám

předkládat důkazy i během hlavního líčení a obviněný neuvádí žádný konkrétní

příklad důkazu, k němuž by se neměl možnost vyjádřit.

Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je

opodstatněné, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu

druhého stupně v části týkající se obviněných Z. V. a A. P. Dále po

zjištění, že i dovolání obviněného K. je v části týkající se výroku o

trestech propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty opodstatněné, zrušil

vadné výroky o těchto trestech. Jelikož však z procesních důvodů (otázka

skončení trestního stíhání) je nutno, pokud tuto vadu nenapraví sám dovolací

soud a je potřeba věc k jejímu odstranění vrátit jinému orgánu trestního

řízení, musel zároveň zrušit výrok o trestu u tohoto obviněného celý, ač výroky

o trestu odnětí svobody a peněžitém trestu v rozsudku soudu prvého stupně

nevykazovaly žádné vady a odvolací soud je jinak správně ponechal spolu s

výrokem o vině beze změny. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil

rovněž další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud znovu projedná odvolání jmenovaných obviněných, v případě potřeby

doplní dokazování a poté znovu rozhodne. Pokud jde o obviněného P. K. ,

vypořádá se vhodným způsobem podrobněji s jeho námitkami k zákonnosti uložení

trestů propadnutí věci a náhradní hodnoty, které zatím zůstaly pochybné.

V novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil

Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §

265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo

možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2016

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu