11 Tdo 1014/2023

11 Tdo 1014/2023-7011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2024 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 28/2023-6961, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného P. S. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 28/2023-6961, a to v celém rozsahu, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 40 T 10/2018-6907, a to ve výroku, jímž bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věcí blíže uvedených v tomto výroku.

II. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 79f odst. 1 tr. řádu se zrušuje zajištění věcí:

1. jednotky č. XY, garáže, umístěné v 1. nadzemním podlaží v budově XY č. p. XY, na pozemku parcelní číslo XY zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a s tím související spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/20 na společných částech domu – budovy XY, č. p. XY na pozemku parcelní číslo XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a s tím související spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/20 na pozemku parcelní číslo XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a s tím související spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/30 na pozemku parcelní číslo XY, ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a s tím související spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/30 na pozemku parcelní číslo XY, ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY.

2. peněžních prostředků na běžném účtu č. XY, vedeném u Raiffeisenbank a.s., IČO: 492 40 901, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, a to ve výši 154 000 Kč.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 6. 2019, č. j. 40 T 10/2018-4222, (dále též „odsuzující rozsudek soudu prvního stupně“), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2020, č. j. 4 To 76/2019-4465, (dále též „rozsudek odvolacího soudu“), byl obviněný P. S. (dál jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Rozsudkem odvolacího soudu pak byly obviněnému uloženy tresty, a to podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 1, § 70 odst. 2 písm. a) a § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výrokové části tohoto rozsudku. Usnesením ze dne 7. 2. 2023, č. j. 40 T 10/2018-6907, soud prvního stupně v trestní věci obviněného rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí náležejících obviněnému a specifikovaných pod body I. 1. a I. 2. výrokové části tohoto rozhodnutí. V dané trestní věci šlo konkrétně o zabrání nemovitých věcí a peněžních prostředků na účtu obviněného, které byly zajištěny v přípravném řízení jako náhradní hodnoty (č. l. 447, 467).

2. Proti shora citovanému usnesení soudu prvního stupně, jímž tento rozhodl o uložení výše specifikovaného ochranného opatření, podal obviněný stížnost, o níž Vrchní soud v Olomouci (dále jen „stížnostní soud“) v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti usnesení stížnostního soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Gabriela, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), k) a m) tr. řádu.

4. Po stručném odůvodnění přípustnosti jeho dovolání a přiblížení uplatněných dovolacích důvodů obviněný rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně rozvádí své argumenty. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou. Soud prvního stupně podle jeho názoru v podstatě zcela ignoroval svůj rozsudek ve věci samé, ve kterém podrobně zdůvodnil, z jakého důvodu nemůže být obviněnému uložen trest propadnutí věci (srov bod 77. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) a následně po téměř čtyřech letech od vyhlášení tohoto rozsudku dospěl na základě nezměněného skutkového stavu ke zcela opačnému závěru. Obviněný je přesvědčen, že tento soud postupoval zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, a to konkrétně s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 1 To 27/2012. V tomto usnesení vrchní soud uvedl, že jsou-li splněny podmínky předpokládané § 70 tr. zákoníku pro uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, nemůže soud podle § 230 odst. 2 tr. řádu vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření zabrání věcí do veřejného zasedání ohledně těchto věcí, a dále, že neuložení tohoto druhu trestu ve vztahu k takovým věcem nelze napravit postupem podle § 101 tr. zákoníku. Obviněný připomíná, že v daném případě soud prvního stupně už dříve rozhodl ve věci samé a již v tomto odsuzujícím rozsudku rozhodoval o propadnutí věcí jednotlivých obžalovaných, a proto nebyly splněny podmínky pro postup podle § 230 tr. řádu.

5. Obviněný následně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 394/2017, podle něhož nelze uložit ochranné opatření v podobě zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dodatečně po právní moci odsuzujícího rozsudku, pokud byly v době rozhodování o vině a trestu pachatele (tj. obviněných, jichž se výrok o zabrání věci týká) splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, kterým by byla daná věc postižena, nebo pokud soud nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání podle § 230 odst. 2 tr. řádu.

6. S ohledem na shora uvedené je podle obviněného zcela zřejmé, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení [§ 265 odst. 1 písm. i) tr. řádu], současně mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, jelikož došlo k prolomení zásady ne bis in idem, neboť mu byl dodatečně uložen další trest za totožnou trestnou činnost. A současně podle obviněného došlo k nerespektování překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, jehož závěry podle něj lze vztáhnout i na projednávanou věc.

7. Obviněný připomíná, že soud prvního stupně vydal usnesení o ochranném opatření po dvou a půl letech ode dne pravomocného skončení věci, a více než po roce od podání návrhu státní zástupkyně. Tento postup soudu je podle obviněného zcela v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení, neboť podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů.

8. Obviněný poukazuje na skutečnost, že v dané věci tak nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro postup soudu podle § 101 tr. zákoníku (což podporuje i závěry komentářové literatury), neboť zabrané věci nepochází z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, a navíc absentuje jakýkoliv důvod ve vztahu k těmto věcem pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Soud v rámci hlavního líčení ani žádný takový důvod, pro který lze uložit trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku nevymezil a současně ani nevymezil důvod, pro který je zapotřebí ukládat ochranné opatření ve smyslu § 101 tr. zákoníku. Obviněný upozorňuje na pasáž z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v níž v bodě 78. na straně 95 tento soud vyloučil, že garáže na ulici XY (č. l. 3083) a XY (č. l. 3095) zakoupil obviněný za finanční prostředky získané z projednávané trestné činnosti. Ani u jedné garáže pak nebylo prokázáno, že by sloužila k páchání trestné činnosti. Obviněný má za to, že z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že zde není důvod pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, a tím spíše zde není ani důvod pro uložení ochranného opatření podle § 101 tr. zákoníku. Postup soudu tak shledává zcela v rozporu s platným právem.

9. V další dovolací argumentaci obviněný opětovně zdůrazňuje, že počátek páchání trestné činnosti nebyl nikdy a nikým stanoven k 1. 1. 2011, ale nejdříve od května 2011 a neurčité vymezení v popisu skutku nelze dodatečně a účelově vykládat v jeho neprospěch a k jeho tíži. Tímto postupem ze strany soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Navíc s odkazem na citovanou judikaturu je však – se zohledněním skutkových okolností případu – podle obviněného zřejmé, že nebyly vůbec splněny podmínky pro meritorní rozhodnutí o návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství o uložení ochranného opatření a tento měl být z procesních důvodů bez dalšího zamítnut (překážka věci rozhodnuté a aplikace zásady ne bis in idem). To se nestalo, čímž došlo ze strany obou soudů k porušení zákona. Věcné posouzení a vyhovění návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ohledně obou věcí proto nemůže obstát a musí být sjednána náprava v rámci dovolacího řízení.

10. Obviněný dochází k závěru, že napadeným usnesením stížnostního soudu i předchozím usnesením soudu prvního stupně tedy ve smyslu výše uvedené argumentace bylo rozhodnuto o zabrání věci v rozporu s ústavní zárukou vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 Listiny, následkem zásadního vybočení ze zásad spravedlivého procesu, což opodstatňuje závěr o rozporu předmětného rozhodnutí se základním právem na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

11. Zásadní pochybení spatřuje obviněný v účelovém přehodnocení skutkových zjištění o době počátku páchání jeho trestné činnosti, aby bylo možné argumentačně postihnout zabrání věcí. Na uvedené pochybení podle jeho

názoru navazuje nesprávné právní posouzení ve smyslu, že je třeba zohlednit veškerý (byť tento je pouze potenciální, a nikoliv reálný) výnos z trestné činnosti za celé období, kterého se týká jeho odsouzení. Obviněný dodává, že vše podstatné k tomuto uvedl již v rámci rekapitulace svého případu a k ní připojeným poznámkám. Znovu opakuje, že garáž pořídil před okamžikem započetí páchání trestné činnosti, za níž byl odsouzen. Ohledně prostředků na její pořízení přitom nemohlo jít o jakýkoliv výnos z trestné činnosti, u samotné garáže pak o výnos zprostředkovaný, jak dovodil stížnostní soud. Pokud jde o peněžní prostředky tyto jednoznačně podle důkazů obsažených ve spise nemohly pocházet z trestné činnosti, ale mají jednoznačný původ v prodeji jiné garáže, kterou obviněný zakoupil již v roce 2009.

Je proto podle něj zcela vyloučeno, aby šlo o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Právní názor o jejich zahrnutí do výnosu z trestné činnosti by v případě správnosti vedl k absurdním situacím, neboť by bylo například možné zabrat věci včetně peněz jako zprostředkovaný výnos, ač by obviněný v rozhodné době získal prostředky z jakýchkoliv legálních zdrojů. Postup soudu proto obviněný považuje za ryze účelový a činěný s vědomím jeho nesprávnosti, neboť jinak si podle něj nelze vysvětlit extrémní nesoulad a zjevný rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními ani právní názor stížnostního soudu, čímž podle obviněného došlo k naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr.

řádu.

12. Obviněný připomíná, že již v rámci přípravného řízení byly orgány činnými v trestním řízení zajištěny věci, a to nemovitosti, peněžní prostředky, respektive zůstatky na účtech a mnoho dalších movitých věcí, o kterých následně soudy rozhodovaly v rámci trestního stíhání obviněného (k čemuž odkazuje na výše uvedená rozhodnutí obecných soudů) a posléze v souvislosti s návrhem státní zástupkyně ze dne 22. 3. 2022, kdy soud prvního stupně nejprve samostatně rozhodl o části těchto věcí usnesením ze dne 25. 4. 2022 a o zbytku předmětným usnesením ze dne 7. 2. 2023, které obviněný napadl u stížnostního soudu.

13. Dále se obviněný vyjadřuje k usnesení soudu prvního stupně a k jeho faktickým pochybením. Tento soud podle jeho názoru, i přes podrobné vysvětlení obviněného, že zakoupení garáže dne 15. 4. 2011 za 190 000 Kč nemohlo být financováno z výnosů z trestné činnosti, za níž byl odsouzen, uvedl a dospěl k jednoznačnému závěru, že zmíněná garáž byla zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, neboť byla zakoupena cca čtyři měsíce poté, co obviněný začal páchat trestnou činnost a lze proto důvodně dovodit, že byla pořízena za finanční prostředky získané z trestné činnosti páchané od roku 2011 (policejní orgán tuto nemovitost prvotně zajistil jako náhradní hodnotu). Nic bližšího k tomu prvostupňový soud podle názoru obviněného neuvedl. Ohledně zajištěných peněžních prostředků na bankovním účtu, které podle obviněného problematicky vyčíslil v údajné symbolické výši podle stavu účtu k 7. 2. 2023, soud uzavřel, že šlo o přímý výnos z trestné činnosti (policejní orgán tyto prostředky zajistil též nejprve jako náhradní hodnotu).

14. Obviněný uvádí, že již v rámci své výpovědi před soudem prvního stupně a posléze v čl. IV. odůvodnění své stížnosti uvedl jasné a zásadní skutečnosti podložené listinnými důkazy i výsledky jeho trestního stíhání, které jednoznačně vylučovaly, že by garáž či peněžní prostředky byly zprostředkovaným či dokonce přímým bezprostředním výnosem z trestné činnosti, za niž jej soudy pravomocně odsoudily. K tomu odkazuje na dobu pěstebního cyklu konopí a jejich četnost, jak byly konečným způsobem zjištěny v průběhu trestního řízení.

15. Obviněný následně doplňuje, že i v návaznosti na výpověď tehdy spoluobžalovaného Martina Svačiny důvodně a přesvědčivě prokazoval, že finanční prostředky z trestné činnosti, kterou bylo možné zahájit nejdříve na začátku května roku 2011, mohly být získány právě až od uvedené doby (uvedené skutkové zjištění není v rozporu s popisem skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, dle kterého se měl dopouštět trestné činnosti od roku 2011) ostatně i sám soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku upřesnil v bodě 78. na straně 95 a pro úplnost podotknul, že obě garáže, t. j. následně zabavená garáž zakoupená dne 15. 4. 2011 a dále jiná garáž obviněného zakoupená dne 24. 9. 2008, ohledně níž došlo ke zrušení zajištění, byly pořízeny předtím než začal páchat projednávanou a prokázanou trestnou činnost. Výslovně dále uvedl, že nelze tedy konstatovat, že obviněný tyto garáže zakoupil za finanční prostředky získané z projednávané trestné činnosti, ani u jedné garáže rovněž nebylo prokázáno, že by sloužila k páchání trestné činnosti.

16. Je proto podle názoru obviněného zcela nepochopitelné a zjevně účelové, že stejný soud po čtyřech letech rozhodná skutková zjištění o počátku páchání trestné činnosti přehodnotil, když k tomu zneužil neurčitě vymezený počátek páchání trestné činnosti ve výroku rozsudku, což obviněný shledává nejen nepřípustným a nepochopitelným, ale i v přímém rozporu se zásadou in dubio pro reo, a to právě ve vztahu ke skutkové okolnosti počátku doby páchání trestné činnosti. K tomu odkazuje na detailní argumentaci obsaženou v jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně.

17. Obviněný připomíná, že ohledně peněžních prostředků doložil a prokázal (a to výpisem z účtu a výpisem z katastru nemovitostí a smlouvami o prodeji nemovitostí včetně smlouvy o uložení listin a kupní ceny do advokátní úschovy ze dne 16. 5. 2016), že šlo o výnos z prodeje garáže číslo 904/6 zapsané na LV 6434 pro obec Brno, katastrální území Lesná, s tím že na předmětném účtu u Raiffeisenbank (dále jen „účet“) žádné jiné finanční prostředky nežli ty, které obviněnému vyplatila advokátka z úschovy poté, co došlo k převodu vlastnického práva na kupujícího, nebyly. Zmíněnou garáž přitom obviněný zakoupil dne 7. 12. 2009 respektive 11. 12. 2009, jak vyplynulo z příslušného výpisu z katastru nemovitostí. Tím bylo podle obviněného zcela vyloučeno, že by se mohlo jednat o přímý bezprostřední či jiný výnos z trestné činnosti páchané od roku 2011. Navíc v odůvodnění své stížnosti poukázal na aspekt, že citované finanční prostředky jsou součástí společného jmění manželů obviněného a jeho manželky, která v řízení o uložení ochranného opatření zabrání věci nevystupovala, a to přesto, že v rámci přípravného řízení podávala proti usnesení, kterým byly finanční prostředky na citovaném účtu zajištěny stížnost. Usnesení o zajištění finančních prostředků bylo doručováno i manželce obviněného, která v této části byla již od počátku stranou tohoto trestního řízení. Obviněný doplňuje, že i v předchozím trestním řízení se soud prvního stupně předmětnou věcí zabýval s tím, že neuložil trest jejich propadnutí z důvodů neprokázání výlučného vlastnictví obžalovaného (viz strana 96 rozsudku soudu prvního stupně), navíc se s touto námitkou nevypořádal ani ve svém nyní napadeném usnesení.

18. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím stížnostního soudu, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně a své rozhodnutí i řádně zdůvodnil, poukázal na skutečnost, že odsuzujícím rozsudkem nebylo rozhodnuto o všech zabraných věcech, a proto státní zástupkyně podala dne 22. 3. 2022 návrh na uložení ochranného opatření ve smyslu § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedené konstatování totiž podle obviněného zjevně neodpovídá skutečnosti, neboť soud prvního stupně v původním trestním řízení ohledně obou věcí řešil, zda jsou dány zákonné důvody k vyslovení trestu jejich propadnutí ve smyslu § 70 tr. zákoníku a dospěl po meritorním posouzení k závěru, že tyto důvody dány nejsou. S tím podle obviněného úzce souvisí i procesní stránka celé věci.

19. Obviněný uvádí, že v rámci odůvodnění napadeného usnesení ze dne 27. 7. 2023 dospívá překvapivě stížnostní soud k novému přesnému a nepochybnému zjištění o počátku páchání trestné činnosti obviněného, a to již od 1. 1. 2011 s tím, že směrodatnou částku zisku z trestné činnosti je třeba vztáhnout k celé době jejího páchání, když podle nepodložených spekulativních výpočtů mohl mít obviněný zisk nejméně 1 181 450 Kč (žádný důkaz o dosažení takového zisku nebyl v trestním řízení předložen). Ohledně zabrané garáže stížnostní soud uvedl, že ji obviněný koupil za 190 000 Kč v době páchání trestné činnosti, ze které měl nemalý zisk, když zisk z prodeje 1 kg konopí v roce 2011 ve výši 25 000 Kč sice nestačil na její pořízení, ale k věci podle něj nelze přistupovat izolovaně.

20. Obviněný poukazuje na to, že ve vztahu k peněžním prostředkům soud prvního stupně správně připomenul nesporné skutkové okolnosti prodeje garáže obviněného č. 904/6 Brno, Lesná a zaslání částky 238 000 Kč na jeho bankovní účet z protiúčtu advokátky zajišťující advokátní úschovu. Dne 17. 6. 2016 dospěl soud prvního stupně v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku ke správnému závěru, že zůstatek na účtu ve výši 153 877,66 Kč pochází z prodeje výlučného majetku obviněného, nesouhlasí však s tím, že v souvislosti s připsáním těchto prostředků na jeho účet za trvání manželství mohou být v režimu společného jmění manželů, přičemž odkazuje na § 709 odst. 1 o. z. a komentářovou literaturu k tomuto předpisu (stížnostní soud v této souvislosti podle obviněného zcela pomíjí zejména § 709 odst. 2 o. z., podle kterého je součástí společného jmění manželů zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů; ohledně výtěžku z prodeje garáže ve vlastnictví obviněného zakoupené v roce 2009 a prodané za mnohem vyšší cenu v roce 2016 tedy není právní posouzení věci takto jednoznačné, s ohledem na dovolací důvody však uvedené pochybení neúplné posouzení nebude mít dopad na projednávanou věc).

21. S ohledem na výše uvedené tedy nebylo, podle názoru stížnostního soudu, nutné přibírat jako zúčastněnou osobu do řízení manželku obviněného. Poté v bodě 12. odůvodnění tento soud stroze a podle obviněného naprosto nepochopitelně vyhodnocuje skutkový stav a uzavírá, že na rozdíl od názoru soudu prvního stupně jsou i finanční prostředky na účtu zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, což však nemá vliv na správnost jejich zabrání. V bodě 13. odůvodnění svého usnesení pak stížnostní soud doplňuje, že finanční prostředky na účtu spadají do doby páchání trestné činnosti a s ohledem na celkový možný zisk z trestné činnosti od nejméně 487 725 Kč do nejméně 1 181 450 Kč „nelze konstatovat zanedbatelnost zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti na hodnotu těchto věcí, což by jinak bránilo jejímu zabrání viz § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“. Uvedený soud podle obviněného naznačuje, resp. říká, že není rozhodné, zda peněžní prostředky mají či nemají původ či souvislost s trestnou činností, rozhodná je doba jejich získání v době páchání trestné činnosti. Podle názoru obviněného je zcela evidentní, že výše citované odůvodnění je zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a s provedenými důkazy a nemůže obstát, neboť soud v podstatě „vymyslel“ vlastní skutkovou verzi.

22. Obviněný také podává návrh na pozastavení nakládání se zabavenými věcmi, a to v souladu s § 265h odst. 3 tr. řádu a zdvořile žádá o přednostní projednání jeho dovolání.

23. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud shledal jeho dovolání důvodným a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 28/2023-6961, jakož i jemu předcházející výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 40 T 10/2018-6907, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

24. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného státní zástupce vyjadřuje názor, že přestože ne všechny dovolací důvody byly obviněným uplatněny relevantně, je jeho dovolání důvodné. V této souvislosti podle státního zástupce není nutné reagovat na jeho závěrečné námitky, v jejichž rámci s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu zpochybňoval skutková zjištění v otázce okamžiku nabytí předmětné garáže a právní závěry související s povahou předmětných peněžních prostředků na účtu získaných prodejem jiné jeho garáže. Státní zástupce se sice s těmito výtkami obviněného neztotožňuje, podstatné však podle něj je, že lze přisvědčit již prvnímu okruhu jeho výhrad, jimiž zpochybnil splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci. V této souvislosti poukazuje na judikaturu zmíněnou obviněným, kterou lze přiměřeně aplikovat rovněž na danou trestní věc.

25. V naznačeném směru shledává státní zástupce podstatným, že v nyní posuzované věci rozhodl soud prvního stupně ve veřejném zasedání o ochranném opatření v podobě zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 239 odst. 1 tr. řádu na základě návrhu státní zástupkyně. Tento návrh týkající se mimo jiné shora zmíněné garáže a peněžních prostředků na účtu podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně po uplynutí více než jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku za trestnou činnost, v rámci níž byly dané věci zajištěny. Ohledně těchto věcí přitom obviněnému v původním řízení rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 40 T 10/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 4 To 76/2019, nebyl uložen trest propadnutí věci ve smyslu § 70 tr. zákoníku a současně v původním řízení nebylo rozhodnuto ani o ochranném opatření v podobě zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku. Soud prvního stupně pak ve smyslu § 230 odst. 2 tr. řádu ani nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání. V bodě 77. odůvodnění shora zmíněného odsuzujícího rozsudku se přitom soud prvního stupně možností uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. a) i b) tr. zákoníku zabýval, přičemž zákonné podmínky pro takový postup neshledal. K předmětné garáži na ulici XY tento soud konkrétně zmínil, že nesloužila k páchání trestné činnosti, přičemž obviněným byla nabyta ještě předtím, než začal páchat projednávanou trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, a nelze tudíž dovodit, že byla zakoupena za finanční prostředky pocházející z trestné činnosti. Důvodem neuložení trestu propadnutí věci ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu pak bylo podle soudu zjištění, že s ohledem na společné jmění manželů nebylo spolehlivě prokázáno výlučné vlastnictví obviněného.

26. K tomu státní zástupce podotýká, že následné, dovoláním zpochybňované uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v řízení zahájeném na návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně odůvodnily soud prvního stupně a ve shodě s ním i stížnostní soud zásadní změnou názoru. Konkrétně totiž v porovnání s hlavním líčením vyjádřily přesvědčení, že předmětná garáž byla obviněným nabyta již v době páchání trestné činnosti, a tedy se jedná o nemovitost, která byla financována z peněz získaných trestnou činností a byla zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Uvedené peněžní prostředky na účtu pak byly podle soudů přímým výnosem z trestné činnosti, a navíc se jednalo o peníze ve výlučném vlastnictví obviněného. K uvedené změně názoru přitom dospěly v zásadě pouze na podkladě přehodnocení důkazů provedených v průběhu hlavních líčení předcházejících vyhlášení odsuzujícího rozsudku.

27. Státní zástupce zastává názor, že za popsané situace nebylo možno uložit ochranné opatření v podobě zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dodatečně po právní moci odsuzujícího rozsudku, pokud byly v době rozhodování o vině a trestu obviněného, jehož se výrok o zabrání věci týká, splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, kterým by byly dané věc postiženy, nebo pokud soud nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání podle § 230 odst. 2 tr. řádu. Existovaly-li totiž podle soudů podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v době jejich rozhodování o něm, musely být na podkladě shodné důkazní materie dány podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i v minulosti v době, kdy bylo rozhodováno o vině a trestu obviněného. I pokud by pak tyto podmínky pro uložení trestu propadnutí věci v minulosti neexistovaly, soud prvního stupně zjevně rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání nevyhradil. Lze tudíž podle státního zástupce učinit závěr, že dodatečně uložené ochranné opatření fakticky rozšířilo, doplnilo a zpřísnilo již dříve pravomocně uložené trestní sankce za stejný skutek, a to nad rámec pravomocného odsuzujícího rozsudku. Postupem, jímž bylo obviněnému usnesením soudu prvního stupně ve spojení s usnesením stížnostního soudu uloženo ochranné opatření zabrání věci pak podle státního zástupce došlo k porušení zásady ne bis in idem a k nerespektování překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu.

28. Státní zástupce je proto přesvědčen, že dovolání obviněného je důvodné, neboť zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. řádu splněny nebyly. Usnesením soudu prvního stupně, který přesto takto rozhodl, byl tudíž naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Pokud přes existenci uvedené vady stížnostní soud posléze podanou stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

29. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 28/2023-6961, dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 40 T 10/2018-6907, ve výroku I., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v rozsahu zrušené části věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjadřuje státní zástupce souhlas s tím, aby bylo dovolání obviněného ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu projednáno v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodne.

30. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu do dne vydání tohoto usnesení Nejvyšší soud neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

32. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

33. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. i), písm. k) a písm. m) tr. řádu.

34. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

35. Jestliže v posuzované věci stížnostní soud rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito jsou dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. i) a písm. k) tr. řádu, jejichž podstata je přiblížena níže.

36. Obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.

38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

40. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

41. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených usnesení soudů obou stupňů, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného dílem odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. m), neboť napadeným usnesením stížnostního soudu byla zamítnuta důvodná stížnost obviněného proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265i odst. 3 až 5 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání obviněného je důvodné. Naopak k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu Nejvyšší soud pouze krátce dodává, že tento nepřichází v úvahu, neboť z napadeného rozhodnutí vyplývá, že v daném řízení nebyl uložen trest, ale ochranné opatření podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

42. Pro pořádek Nejvyšší soud doplňuje, že dovolací argumentaci obviněného, v jejímž rámci s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu zpochybňuje správnost skutkových zjištění určujících pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku, se již nezabýval, a to s ohledem na důvodnost dovolacích námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

43. Obecně lze ochranné opatření zabrání věci definovat jako právní následek trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám, obecně nebezpečné věci nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestného činnosti, s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti nebo opatřené k prospěchu pachatelů nebo jiných osob (srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1542).

44. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku může být zabrána věc, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, v tomto případě však trestní zákoník stanovuje určité omezení („… pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná…“). Další zákonné podmínky pro případné vyslovení zabrání věci již stanovuje trestní zákoník alternativně v § 101 odst. 2 písm. a) až f), když tyto se vždy týkají osoby, které věc náleží.

Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak soud může uložit zabrání věci, pokud taková věc náleží pachateli, který byl odsouzen za trestný čin, ze kterého věc pochází. Zabrání věci podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku, narozdíl od § 101 odst. 1 tr. zákoníku, není podmíněno tím, že nebyl uložen trest propadnutí věci. Podle odborné literatury bude uložení zabrání věci podle tohoto ustanovení přicházet v úvahu např. za situace, „kdy již došlo k pravomocnému odsouzení pachatele za trestný čin, ze kterého pochází věc, která má být zabrána, a z určitého důvodu nebyl k této věci uložen trest propadnutí věci podle § 70 tr.

zákoníku. K této situaci může dojít např. v rámci jiného trestního stíhání vedeného o stejném trestném činu, za který byl již pachatel pravomocně odsouzen, avšak proti jiné osobě (např. spolupachateli, účastníkovi, ale i právnické osobě, v jejímž zájmu se tento trestného činu dopustil). V tomto trestním řízení také vyjde najevo, že tato osoba vlastní věc, která je výnosem (bezprostředním či zprostředkovaným) z trestné činnosti a bude jí přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno poučení a umožněno uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr.

řádu. Tento zákonný důvod pro uložení ochranného opatření zabrání věci se může dále v aplikační praxi uplatnit např. v situaci, kdy věc, která má být zabrána, se nachází na území České republiky a náleží pachateli, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu dřívějšího odsouzení v jiném státě za stejný trestný čin, ze kterého tato věc pochází (tzv. mezistátní ne bis in idem) [srov. ÚS 109/2016-n.]“ [ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 3. vydání, Praha: C.

H. Beck, 2023, s. 1551-1552; shodně též srov. KALVODOVÁ, V. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1069-1070, a dále též BOHUSLAV, L. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné, 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 473].

45. Jestliže bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto o uložení ochranného opatření, pojme soud výrok o jeho uložení do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny [§ 121 písm. b) tr. řádu]. Uložení ochranného opatření může navrhnout státní zástupce, avšak shledá-li soud důvod k jeho uložení, může jej uložit i bez takového návrhu (§ 230 odst. 1 tr. řádu). Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání (§ 230 odst. 2 tr. řádu). Jinak může soud uložit ochranné opatření ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce (§ 239 odst. 1 tr. řádu).

46. V nyní posuzované trestní věci rozhodl soud prvního stupně ve veřejném zasedání o ochranném opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to k návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 239 odst. 1 tr. řádu. Za podstatnou považuje Nejvyšší soud skutečnost, že uvedený návrh učinila státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně dne 22. 3. 2022 (č. l. 6778), tedy více než po jednom a půl roce od právní moci odsuzujícího rozsudku za trestnou činnost, v rámci které byly dané věci zajištěny. Přitom ohledně těchto věcí (jednalo se nemovité věci a peněžní prostředky na účtu obviněného, které byly zajištěny v přípravném řízení jako náhradní hodnoty) nebyl obviněnému uložen trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zákoníku nebo trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku [resp. soud prvního stupně takový postup výslovně vyloučil, a to s ohledem na provedené dokazování (srov. bod 77., s. 95 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně)] a v původním řízení nebylo rozhodnuto ani o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že soud prvního stupně si pak ve smyslu § 230 odst. 2 tr. řádu ani nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání.

47. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že za shora popsané procesní situace soud prvního stupně nemohl uložit ochranné opatření zabrání věci, a to ani podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť takto dodatečně uložené ochranné opatření totiž představovalo faktické rozšíření a zpřísnění již dříve pravomocně uložené trestní sankce za stejný skutek, a to zcela nad rámec pravomocného odsuzujícího rozsudku. Přitom se nejednalo o žádnou ze situací, které jsou popsány v bodě 44. tohoto usnesení, které by naopak odůvodňovaly uložení tohoto ochranného opatření podle tohoto ustanovení.

48. Uvedeným postupem obou soudů tak došlo k porušení zásady ne bis in idem, která je nedílnou součástí spravedlivého trestního procesu, a jako taková je na ústavní úrovni výslovně upravena v článku 40 odst. 5 Listiny a dále též v článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě nebo v článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a k nerespektování překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud, ve shodě s obviněným, ale i státním zástupcem, odkazuje dále také na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, uveřejněný pod č. N 109/81 SbNU 719, který se sice primárně týká uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku, nicméně jeho závěry dopadají i na postup při ukládání ochranného opatření zabrání věci. Z citovaného nálezu především vyplývá, že zabráním náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku nelze dodatečně, po právní moci odsuzujícího rozsudku, doplňovat trestní sankci, jestliže soud při rozhodování o vině a trestu neuložil trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (dotčení zásady „ne bis in idem“). Neuložení takového druhu trestu nelze nahrazovat postupem podle § 101 tr. zákoníku (zabrání věci), a tím spíše ne podle jeho § 102 tr. zákoníku (zabrání náhradní hodnoty za takovou věc).

49. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že neshledává žádný důvod k tomu, aby se v této trestní věci odchyloval od dosavadní judikatury. Ve vazbě na uvedené především upozorňuje na závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 1 To 27/2012, uveřejněném pod č. 67/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož platí, že jsou-li splněny zákonné podmínky předpokládané § 70 tr. zákoníku, aby alespoň ohledně části věcí soud v odsuzujícím rozsudku obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, pak soud nemůže rozhodnout, že podle § 230 odst. 2 tr. řádu vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty do veřejného zasedání též ohledně těchto věcí. Neuložení tohoto druhu trestu ve vztahu k takovým věcem totiž nelze napravit postupem podle § 101 tr. zákoníku. Uvedený závěr je podle názoru Nejvyššího soudu nutné vztáhnout nejen na situaci, kdy si soud podle § 230 odst. 2 tr. řádu vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření zabrání věci veřejnému zasedání, ale také na situaci, kdy soud rozhoduje o takovém ochranném opatření na základě návrhu státního zástupce ve veřejném zasedání podle § 239 odst. 1 tr. řádu, jak tomu bylo ostatně i v posuzované trestní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 394/2017).

50. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného týkající se nesplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí je důvodná, jelikož postupem soudu prvního stupně byla porušena ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, což je vada odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Pokud tedy posléze podanou stížnost obviněného stížnostní soud zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

51. Nejvyšší soud z tohoto důvodu podle § 265 odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení stížnostního soudu, a to v celém rozsahu, jakož i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, a to ve výroku, jímž bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věci, resp. věcí blíže uvedených v tomto výroku. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu také zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 79f odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o zrušení zajištění věcí blíže uvedených ve výroku III. tohoto usnesení, protože s ohledem na výše uvedené závěry jejich zajištění již není třeba (a jiné rozhodnutí o zajištění věcí nepřichází v úvahu). Výrok II. usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo podle § 79f odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o zrušení zajištění věcí specifikovaných v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně, tedy zůstává nezměněn. V. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí

52. Obviněný v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud s odkazem na § 265h odst. 3 tr. řádu učinil podnět „k pozastavení nakládání se zabavenými věcmi“ a požádal o přednostní projednání svého dovolání. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Pokud tak učiní, provede všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně odložen nebo přerušen anebo bylo pozastaveno nakládání s propadlými nebo zabranými věcmi. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (narozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. řádu – na který nesprávně obviněný poukazuje) však není obligatorní. S ohledem na poznatek o postupu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových při výkonu tohoto konkrétního ochranného opatření předseda senátu důvody pro odklad či přerušení výkonu napadených rozhodnutí nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

53. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. S. zjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentaci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. k) a písm. m) shledal důvodnou. Z tohoto důvodu podle § 265 odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 To 28/2023-6961, a to v celém rozsahu, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 40 T 10/2018-6907, a to ve výroku I.1.

a I.2., jímž bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věci, resp. věcí blíže uvedených v tomto výroku. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu také zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 79f odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o zrušení zajištění věcí blíže uvedených ve výroku III. tohoto usnesení. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr.

řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 1. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu