11 Tdo 1073/2025-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání obviněného J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 23/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá.
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2025, č. j. 1 T 23/2025-218, uznal (mimo jiné) obviněného Josefa Galbu (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Přisouzených přečinů se přitom obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice v blíže nezjištěném období do dne 15. 4. 2024 vymyslel a zrealizoval zaslání poštovní zásilky obsahující pervitin, kdy za tímto účelem se domluvil se spoluobviněným J. P. (dále jen „spoluobviněný“), že si na jeho osobu nechá zásilku zaslat, za což mu slíbil odměnu, a následně pomocí neoprávněně drženého telefonu požádal svoji družku spoluobviněnou M. K. (dále jen „spoluobviněná“), aby zásilku s pervitinem zaslala a instruoval ji, jak postupovat. Přitom ani jeden z nich nejsou držiteli příslušného povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami. Spoluobviněná zásilku obsahující mimo jiné pervitin podle instrukcí obviněného prostřednictvím pošty do uvedené věznice zaslala, přičemž tato byla dne 16. 4. 2024 zajištěna zaměstnanci oddělení výkonu trestu dané věznice. Jejich jednání navíc směřovalo k porušení jejich základních povinností vyplývajících ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
3. Soud prvního stupně (mimo jiné) obviněnému za uvedené přečiny uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud přitom dodává, že z opisu z evidence rejstříku trestů zjistil, že uvedený trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 2 T 72/2025, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2025, a tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest, ve výměře dvaceti šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal (mimo jiné) obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Plíška, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí se způsobem vypořádání svého odvolání, neboť odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto jeho odvolání vypořádal pouze omezeně, když těžiště odůvodnění je v bodě 8 jeho usnesení.
6. V dalším textu obviněný cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Podle něj z bodu 8 usnesení odvolacího soudu vyplývá, že systém důkazů spočívá na výpovědi spoluobviněného, na vyjádření obviněného z přípravného řízení a na zprávě věznice o průběhu výkonu trestu (dále jen „zpráva věznice“), z níž se podává, že obviněný má sklony k užívání návykových látek. Tato zpráva přitom neindikuje, že se podílel na zaslání poštovní zásilky s pervitinem do věznice. Takové hodnocení této zprávy je nepřípustné, neboť se k přisouzenému jednání nijak nevztahuje.
7. Z usnesení odvolacího soudu podle obviněného není zcela zřejmé, v jakém vyjádření uvedl, že spoluobviněná byla před nástupem do výkonu trestu jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony. Při podání vysvětlení nevypovídal a během výslechu uvedl, že s ní chodil asi tři měsíce, než ho zavřeli v roce 2019. Od té doby byli společně v kontaktu dopisy a telefony asi půl roku. Nejpozději v roce 2020 tak došlo k ukončení jejich kontaktu, přičemž v rozhodné době ji neměl ani v kartě povolených hovorů a návštěv. Navzdory tomu odvolací soud konstatoval, že podle „vyjádření odsouzeného z přípravného řízení“ byla spoluobviněná před nástupem do výkonu trestu jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony, což považoval za důkaz o jeho vině. Vzhledem k úplnému znění výpovědi obviněného je ale zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou pravým opakem toho, co uvedl. Jediným důkazem v jeho neprospěch je tak podle něj výpověď spoluobviněného a za takové situace provedené důkazy netvoří systém prokazující jeho vinu. Naopak lze konstatovat, že ve věci je tak dána vada zjevného rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů.
8. Obviněný následně opětovně cituje z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, přičemž nyní se zaměřuje na zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Výpověď spoluobviněného podle něj rozhodně nemůže být důkazem prokazujícím jeho vinu. Poukazuje na to, že spoluobviněný v přípravném řízení nevypovídal, dále porovnává jeho výpovědi z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2025 a ze dne 5. 5. 2025 a přibližuje změnu výpovědi v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že spoluobviněný nebyl schopen popsat, čeho se měl obviněný dopustit, a pouze opakovaně odkazoval na obžalobu, což zásadně snižuje hodnotu jeho výpovědi. Nelze rovněž opomenout skutečnost, že během hlavního líčení dne 5. 5. 2025 spoluobviněný usiloval o přijetí svého prohlášení viny. Ani tyto skutečnosti odvolací soud nevypořádal.
9. Obviněný připomíná, že nesouhlasil s tím, co mu bylo obžalobou kladeno za vinu, a proto se nedoznal a následně podal odvolání. Jelikož ostatní důkazy neprokazovaly jeho vinu, stály proti sobě pouze skutková verze jeho a spoluobviněného, přičemž nebyl důvod preferovat skutkovou verzi spoluobviněného. Pokud se oba soudy přiklonily ke skutkové verzi spoluobviněného, porušily tím podle jeho názoru princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14.
10. Obviněný poukazuje dále i na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, z nichž se podává, že informace z hodnoceného důkazu nesmí být jakkoliv zkresleny a obecné soudy musí náležitě odůvodnit závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Vytýká tak odvolacímu soudu, že v celém rozsahu neuvedl jeho tvrzení ohledně kontaktu se spoluobviněnou, a tím jej zkreslil. Zároveň řádně neodůvodnil spolehlivost výpovědi spoluobviněného, což lze konstatovat i ohledně dalších důkazů prokazujících jeho vinu. Dále vytýká odvolacímu soudu, že pokud poukázal na výpověď spoluobviněného a na jeho prohlášení viny, nevypořádal se s rozpory mezi jeho výpověďmi, ani se skutečností, že tento pouze opakovaně mechanicky odkazoval na obžalobu. Jestliže pak odvolací soud předestřel úvahu, že polehčující okolnost spojená s prohlášením viny spoluobviněného by byla shledána i v případě, kdy by obviněného jako spolupachatele trestných činů neoznačil, a proto spoluobviněný neměl žádnou motivaci jej nepravdivě obvinit, vyslovuje názor, že taková úvaha je však v příkrém rozporu s tím, že soud prvního stupně nepřijal prohlášení viny spoluobviněného poté, co ve výpovědi uvedl, že se obviněný na protiprávním jednání nepodílel. Obviněný je tedy přesvědčen, že odvolací soud porušil i jeho právo na zachování rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny) a jeho právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), neboť postup soudu neodpovídal zásadám vyjádřeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
11. S poukazem na skutečnost, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jeho jednání prokazuje výpověď spoluobviněného a řada listinných a věcných důkazů, obviněný konstatuje, že i soud prvního stupně se bezdůvodně přiklonil ke skutkové verzi spoluobviněného. Trvá na tom, že tímto soudem zmiňovaná řada listinných důkazů však jeho vinu neprokazuje, což pak představuje závažné nedostatky, které odvolací soud nezohlednil. Proto jsou výroky o jeho vině a trestu a výrok o zamítnutí jeho odvolání nesprávné. K tomu připomíná nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž byl vysloven závěr, že soudy mají poskytovat ochranu základním právům a tato musí být ochránitelná cestou všech zákonných opravných prostředků včetně dovolání.
12. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 5. 2025. č. j. 1 T 23/2025-218 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michal Basík (dále jen „státní zástupce“). Konstatuje, že dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze v části, v níž obviněný poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jeho vlastním vyjádřením k povaze jeho vztahu ke spoluobviněné. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídá poukaz na údajné porušení pravidla in dubio pro reo. Státní zástupce přibližuje možnosti uplatnění tohoto pravidla v dovolacím řízení a dodává, že taková situace v této trestní věci nenastala. Uvedené pravidlo se v této trestní věci nemohlo uplatnit, neboť z provedených důkazů je zjevné, že z nich vyvozená skutková zjištění jsou náležitým podkladem závěru o vině obviněného, přičemž soudy pečlivě objasnily okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a vypořádaly se s jeho obhajobou ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. K pochybnostem o vině obviněného tak reálně nevznikl žádný prostor.
14. Ani s obecně relevantně uplatněnou výhradou, že dílčí skutkové závěry opírající se o jeho vlastní vyjádření z přípravného řízení mají být ve skutečnosti jeho opakem, se státní zástupce neztotožňuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů totiž vyplývá, že obviněný připustil, že spoluobviněná byla jeho přítelkyní před nástupem do výkonu trestu a po určitou dobu byli dále v telefonickém a písemném kontaktu. S tímto vyjádřením přitom není v rozporu závěr odvolacího soudu, že ji obviněný znal a byl s ní v kontaktu i po nástupu do výkonu trestu, oproti tomu spoluobviněná neznala spoluobviněného, s nímž byl ve výkonu trestu v kontaktu právě obviněný. O tzv. zjevný rozpor tudíž podle státního zástupce v případě původního vyjádření obviněného z přípravného řízení nejde.
15. Pokud jde o námitku obviněného směřující na nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného, tuto státní zástupce označuje za pouhou polemiku se skutkovým stavem. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně se předmětnou výpovědí dostatečně zabýval, přičemž vyšel i z ostatních důkazů, zejména nálezu psychotropní látky, zjištění o sklonu obviněného k jejich zneužívání ve výkonu trestu a nijak nezpochybněné skutečnosti, že spoluobviněná se znala právě s ním, nikoli se spoluobviněným, kterému však zásilku účelově adresovala. Závěr o vině obviněného tak s těmito skutečnostmi rozhodně není nijak v rozporu. Na tom nic nemění ani poukaz obviněného na údajně nesprávný postup odvolacího soudu, pokud akceptoval postup soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým odlišným verzím výpovědi spoluobviněného. Tato námitka je podle státního zástupce nadto nesrozumitelná, neboť podle protokolu o hlavním líčení k prohlášení viny spoluobviněného nedošlo. Odvolacímu soudu lze sice vytknout jistou nepřesnost, pokud „prohlášení viny“ zmiňuje, což ale nezpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi spoluobviněného. Zpochybňuje-li obviněný dílčí závěr odvolacího soudu, že polehčující okolnost spočívající „v prohlášení viny“ by byla spoluobviněnému přiznána i v případě, že by jej neusvědčil, jde opět o nepřesnost v odůvodnění usnesení tohoto soudu. K tomu státní zástupce poukazuje na obsahové meze dovolání ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. Nadto lze toto vyjádření přesněji interpretovat i tak, že i v případě prvotní výpovědi spoluobviněného by z ní bylo možno dovozovat existenci polehčující okolnosti spočívající v doznání spoluobviněného k jeho vlastní trestné činnosti, a to bez ohledu na to, zda obviněného usvědčoval či nikoli.
16. Dále státní zástupce konstatuje, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, kterou lze úspěšně uplatnit pouze při existenci vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání v řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozsudek soudu prvního stupně zatížen není, proto nemůže být naplněna ani uvedená alternativa citovaného důvodu dovolání.
17. Státní zástupce shrnuje, že ve věci neshledává žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Řádně zjištěný skutkový stav soudy odpovídajícím způsobem právně posoudily, což
obviněný ani nezpochybnil. Dovolání je podle státního zástupce proto zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou obdržel dne 16. 12. 2025. V ní obviněný nesouhlasí s názorem státního zástupce, že z provedených důkazů vyvozená skutková zjištění jsou náležitým podkladem pro závěr o jeho vině. Setrvale přitom namítá, že jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď spoluobviněného, jež však nemůže zakládat dostatečnou oporu pro závěr o jeho vině, a to z důvodů, které uvedl v dovolání, a nelze tedy konstatovat, že by nevznikl prostor pro pochybnosti o vině. Neztotožňuje se ani s vyjádřením státního zástupce, jestliže tento konstatuje, že není dán zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a vyjádřením obviněného z přípravného řízení ohledně jeho vztahu ke spoluobviněné. V tomto směru opětovně poukazuje na protokol o své výpovědi z přípravného řízení, z něhož vyplývá, že v rozhodné době v kontaktu se spoluobviněnou nebyl, a odkazuje-li státní zástupce na odůvodnění soudních rozhodnutí stran této otázky, jedná se o odkaz nepřípadný. V dalším textu pak opakovaně zdůrazňuje, že příklonem ke skutkové verzi předestřené spoluobviněným, která pro něj byla nepříznivá, došlo v řízení před oběma soudy k porušení principu in dubio pro reo a tím i zásady presumpce neviny. Konečně má za to, že významné rozpory ve výpovědi spoluobviněného přitom nelze zlehčovat tím, že podle protokolu o hlavním líčení nedošlo k řádnému formalizovanému prohlášení viny tohoto spoluobviněného, jak na to poukazuje státní zástupce. Obviněný tudíž setrvává na svých dovolacích námitkách s tím, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a na tento by v dovolacím řízení mělo být reagováno.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
20. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem obou rozhodnutí a s průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného zčásti neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť jsou založeny na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů a na vlastním hodnocení provedených důkazů. Dále Nejvyšší soud shledal, že zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné, a to tehdy, když obviněný namítá rozpor mezi svou výpovědí a skutkovými závěry soudů. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, že v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice vymyslel a zrealizoval dodávku psychotropní látky do této věznice prostřednictvím spoluobviněných J. P. a M. K. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř.) uvádí Nejvyšší soud následující.
26. Pokud jde o obviněným namítaný zjevný rozpor mezi jeho výpovědí stran jeho vztahu ke spoluobviněné a skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, je však zjevně neopodstatněná, neboť jím namítaný zjevný rozpor není dán. Obviněný totiž ve svém výslechu uvedl, že se spoluobviněnou před svým nástupem do výkonu trestu chodil a následně spolu byli zhruba půl roku v telefonickém a korespondenčním kontaktu (srov. č. l. 98 spisu). Pokud soudy uzavřely, že spoluobviněná byla před nástupem do výkonu trestu jeho přítelkyně, se kterou byl následně v kontaktu dopisy a telefony (srov. bod 8 usnesení odvolacího soudu), nezakládá takový skutkový závěr podle Nejvyššího soudu vadu zjevného rozporu ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu.
27. Obviněný rovněž brojí proti provedeným důkazům (výpovědi spoluobviněného a zprávě věznice). Ze zprávy věznice podle něj nevyplývá jeho účast na trestné činnosti a takto ji nelze hodnotit, neboť se vůbec nevztahuje k zaslání zásilky s pervitinem. Stran výpovědi spoluobviněného namítá, že tato nemůže být důkazem o jeho vině, poukazuje na změnu v této výpovědi při hlavním líčení a rovněž na to, že spoluobviněný usiloval o přijetí svého prohlášení viny. Taková argumentace však podle Nejvyššího soudu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž jejím prostřednictvím pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení uvedených důkazů a se závěry, k nimž soudy na jejich základě dospěly. To je zřejmé i ze znění dovolací argumentace, v níž obviněný uvádí, že „takové hodnocení zprávy věznice o průběhu výkonu trestu je nepřípustné“. Pokud jde o výpověď spoluobviněného, pak Nejvyšší soud konstatuje, že z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že spoluobviněný ve věci vypovídal dvakrát, přičemž svou druhou výpověď změnil významně v neprospěch obviněného. Této změny si však byl soud prvního stupně vědom a spoluobviněného se na ni dotázal, přičemž dospěl k závěru, že druhá výpověď spoluobviněného koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, a proto se k ní přiklonil (srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně). Shodně věc posoudil i odvolací soud (viz bod 8 jeho usnesení).
28. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v dané věci neshledává žádné další vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Podrobně přitom zdůvodnil (a stejně tak učinil i soud odvolací), proč hodnotil výpověď spoluobviněného jako věrohodnou (srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně a bod 8 usnesení odvolacího soudu).
31. Ve vztahu k obviněným namítanému porušení pravidla in dubio pro reo soudy obou stupňů Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
32. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení výpovědí svědků (dříve spoluobviněných) a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětné skutky spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
33. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.] v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. G. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Jelikož na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu