11 Tdo 1073/2025-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání
obviněného J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To
180/2025-326, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T
23/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G.
odmítá.
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 5. 5. 2025, č. j. 1 T 23/2025-218, uznal (mimo jiné) obviněného Josefa
Galbu (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve
formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Přisouzených přečinů se přitom obviněný dopustil (stručně řečeno)
tím, že v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice v blíže
nezjištěném období do dne 15. 4. 2024 vymyslel a zrealizoval zaslání poštovní
zásilky obsahující pervitin, kdy za tímto účelem se domluvil se spoluobviněným
J. P. (dále jen „spoluobviněný“), že si na jeho osobu nechá zásilku zaslat, za
což mu slíbil odměnu, a následně pomocí neoprávněně drženého telefonu požádal
svoji družku spoluobviněnou M. K. (dále jen „spoluobviněná“), aby zásilku s
pervitinem zaslala a instruoval ji, jak postupovat. Přitom ani jeden z nich
nejsou držiteli příslušného povolení k zacházení s omamnými a psychotropními
látkami. Spoluobviněná zásilku obsahující mimo jiné pervitin podle instrukcí
obviněného prostřednictvím pošty do uvedené věznice zaslala, přičemž tato byla
dne 16. 4. 2024 zajištěna zaměstnanci oddělení výkonu trestu dané věznice.
Jejich jednání navíc směřovalo k porušení jejich základních povinností
vyplývajících ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
3. Soud prvního stupně (mimo jiné) obviněnému za uvedené přečiny uložil
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný
trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud
přitom dodává, že z opisu z evidence rejstříku trestů zjistil, že uvedený trest
byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 2 T
72/2025, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2025, a tímto rozsudkem byl
obviněnému uložen souhrnný trest, ve výměře dvaceti šesti měsíců se zařazením
do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal (mimo jiné)
obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací
soud“) usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, podle § 256 tr.
ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Milana Plíška, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesouhlasí se způsobem vypořádání svého odvolání, neboť odvolací soud se plně
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto jeho odvolání vypořádal pouze
omezeně, když těžiště odůvodnění je v bodě 8 jeho usnesení.
6. V dalším textu obviněný cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3.
2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Podle něj z bodu 8 usnesení odvolacího soudu
vyplývá, že systém důkazů spočívá na výpovědi spoluobviněného, na vyjádření
obviněného z přípravného řízení a na zprávě věznice o průběhu výkonu trestu
(dále jen „zpráva věznice“), z níž se podává, že obviněný má sklony k užívání
návykových látek. Tato zpráva přitom neindikuje, že se podílel na zaslání
poštovní zásilky s pervitinem do věznice. Takové hodnocení této zprávy je
nepřípustné, neboť se k přisouzenému jednání nijak nevztahuje.
7. Z usnesení odvolacího soudu podle obviněného není zcela zřejmé, v
jakém vyjádření uvedl, že spoluobviněná byla před nástupem do výkonu trestu
jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony. Při podání
vysvětlení nevypovídal a během výslechu uvedl, že s ní chodil asi tři měsíce,
než ho zavřeli v roce 2019. Od té doby byli společně v kontaktu dopisy a
telefony asi půl roku. Nejpozději v roce 2020 tak došlo k ukončení jejich
kontaktu, přičemž v rozhodné době ji neměl ani v kartě povolených hovorů a
návštěv. Navzdory tomu odvolací soud konstatoval, že podle „vyjádření
odsouzeného z přípravného řízení“ byla spoluobviněná před nástupem do výkonu
trestu jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony, což
považoval za důkaz o jeho vině. Vzhledem k úplnému znění výpovědi obviněného je
ale zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou pravým opakem toho, co
uvedl. Jediným důkazem v jeho neprospěch je tak podle něj výpověď
spoluobviněného a za takové situace provedené důkazy netvoří systém prokazující
jeho vinu. Naopak lze konstatovat, že ve věci je tak dána vada zjevného rozporu
mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů.
8. Obviněný následně opětovně cituje z výše uvedeného nálezu Ústavního
soudu, přičemž nyní se zaměřuje na zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio
pro reo. Výpověď spoluobviněného podle něj rozhodně nemůže být důkazem
prokazujícím jeho vinu. Poukazuje na to, že spoluobviněný v přípravném řízení
nevypovídal, dále porovnává jeho výpovědi z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2025 a
ze dne 5. 5. 2025 a přibližuje změnu výpovědi v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že
spoluobviněný nebyl schopen popsat, čeho se měl obviněný dopustit, a pouze
opakovaně odkazoval na obžalobu, což zásadně snižuje hodnotu jeho výpovědi.
Nelze rovněž opomenout skutečnost, že během hlavního líčení dne 5. 5. 2025
spoluobviněný usiloval o přijetí svého prohlášení viny. Ani tyto skutečnosti
odvolací soud nevypořádal.
9. Obviněný připomíná, že nesouhlasil s tím, co mu bylo obžalobou
kladeno za vinu, a proto se nedoznal a následně podal odvolání. Jelikož ostatní
důkazy neprokazovaly jeho vinu, stály proti sobě pouze skutková verze jeho a
spoluobviněného, přičemž nebyl důvod preferovat skutkovou verzi
spoluobviněného. Pokud se oba soudy přiklonily ke skutkové verzi
spoluobviněného, porušily tím podle jeho názoru princip in dubio pro reo a
zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne
14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14.
10. Obviněný poukazuje dále i na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne
30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS
1104/08, z nichž se podává, že informace z hodnoceného důkazu nesmí být
jakkoliv zkresleny a obecné soudy musí náležitě odůvodnit závěry o
spolehlivosti použitého důkazního pramene. Vytýká tak odvolacímu soudu, že v
celém rozsahu neuvedl jeho tvrzení ohledně kontaktu se spoluobviněnou, a tím
jej zkreslil. Zároveň řádně neodůvodnil spolehlivost výpovědi spoluobviněného,
což lze konstatovat i ohledně dalších důkazů prokazujících jeho vinu. Dále
vytýká odvolacímu soudu, že pokud poukázal na výpověď spoluobviněného a na jeho
prohlášení viny, nevypořádal se s rozpory mezi jeho výpověďmi, ani se
skutečností, že tento pouze opakovaně mechanicky odkazoval na obžalobu.
Jestliže pak odvolací soud předestřel úvahu, že polehčující okolnost spojená s
prohlášením viny spoluobviněného by byla shledána i v případě, kdy by
obviněného jako spolupachatele trestných činů neoznačil, a proto spoluobviněný
neměl žádnou motivaci jej nepravdivě obvinit, vyslovuje názor, že taková úvaha
je však v příkrém rozporu s tím, že soud prvního stupně nepřijal prohlášení
viny spoluobviněného poté, co ve výpovědi uvedl, že se obviněný na protiprávním
jednání nepodílel. Obviněný je tedy přesvědčen, že odvolací soud porušil i jeho
právo na zachování rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny) a jeho
právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), neboť postup soudu
neodpovídal zásadám vyjádřeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
11. S poukazem na skutečnost, že odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, že jeho jednání prokazuje výpověď spoluobviněného a řada
listinných a věcných důkazů, obviněný konstatuje, že i soud prvního stupně se
bezdůvodně přiklonil ke skutkové verzi spoluobviněného. Trvá na tom, že tímto
soudem zmiňovaná řada listinných důkazů však jeho vinu neprokazuje, což pak
představuje závažné nedostatky, které odvolací soud nezohlednil. Proto jsou
výroky o jeho vině a trestu a výrok o zamítnutí jeho odvolání nesprávné. K tomu
připomíná nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž
byl vysloven závěr, že soudy mají poskytovat ochranu základním právům a tato
musí být ochránitelná cestou všech zákonných opravných prostředků včetně
dovolání.
12. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11
To 180/2025-326, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 5. 2025.
č. j. 1 T 23/2025-218 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání.
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství JUDr. Michal Basík (dále jen „státní zástupce“).
Konstatuje, že dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. odpovídá pouze v části, v níž obviněný poukazuje na údajný
zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jeho vlastním vyjádřením k
povaze jeho vztahu ke spoluobviněné. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak
neodpovídá poukaz na údajné porušení pravidla in dubio pro reo. Státní zástupce
přibližuje možnosti uplatnění tohoto pravidla v dovolacím řízení a dodává, že
taková situace v této trestní věci nenastala. Uvedené pravidlo se v této
trestní věci nemohlo uplatnit, neboť z provedených důkazů je zjevné, že z nich
vyvozená skutková zjištění jsou náležitým podkladem závěru o vině obviněného,
přičemž soudy pečlivě objasnily okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
obviněného a vypořádaly se s jeho obhajobou ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. K
pochybnostem o vině obviněného tak reálně nevznikl žádný prostor.
14. Ani s obecně relevantně uplatněnou výhradou, že dílčí skutkové
závěry opírající se o jeho vlastní vyjádření z přípravného řízení mají být ve
skutečnosti jeho opakem, se státní zástupce neztotožňuje. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů totiž vyplývá, že obviněný připustil, že spoluobviněná byla
jeho přítelkyní před nástupem do výkonu trestu a po určitou dobu byli dále v
telefonickém a písemném kontaktu. S tímto vyjádřením přitom není v rozporu
závěr odvolacího soudu, že ji obviněný znal a byl s ní v kontaktu i po nástupu
do výkonu trestu, oproti tomu spoluobviněná neznala spoluobviněného, s nímž byl
ve výkonu trestu v kontaktu právě obviněný. O tzv. zjevný rozpor tudíž podle
státního zástupce v případě původního vyjádření obviněného z přípravného řízení
nejde.
15. Pokud jde o námitku obviněného směřující na nevěrohodnost výpovědi
spoluobviněného, tuto státní zástupce označuje za pouhou polemiku se skutkovým
stavem. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně se předmětnou výpovědí dostatečně
zabýval, přičemž vyšel i z ostatních důkazů, zejména nálezu psychotropní látky,
zjištění o sklonu obviněného k jejich zneužívání ve výkonu trestu a nijak
nezpochybněné skutečnosti, že spoluobviněná se znala právě s ním, nikoli se
spoluobviněným, kterému však zásilku účelově adresovala. Závěr o vině
obviněného tak s těmito skutečnostmi rozhodně není nijak v rozporu. Na tom nic
nemění ani poukaz obviněného na údajně nesprávný postup odvolacího soudu, pokud
akceptoval postup soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým odlišným verzím
výpovědi spoluobviněného. Tato námitka je podle státního zástupce nadto
nesrozumitelná, neboť podle protokolu o hlavním líčení k prohlášení viny
spoluobviněného nedošlo. Odvolacímu soudu lze sice vytknout jistou nepřesnost,
pokud „prohlášení viny“ zmiňuje, což ale nezpochybňuje skutkový závěr soudu
prvního stupně o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi spoluobviněného.
Zpochybňuje-li obviněný dílčí závěr odvolacího soudu, že polehčující okolnost
spočívající „v prohlášení viny“ by byla spoluobviněnému přiznána i v případě,
že by jej neusvědčil, jde opět o nepřesnost v odůvodnění usnesení tohoto soudu.
K tomu státní zástupce poukazuje na obsahové meze dovolání ve smyslu § 265a
odst. 4 tr. ř. Nadto lze toto vyjádření přesněji interpretovat i tak, že i v
případě prvotní výpovědi spoluobviněného by z ní bylo možno dovozovat existenci
polehčující okolnosti spočívající v doznání spoluobviněného k jeho vlastní
trestné činnosti, a to bez ohledu na to, zda obviněného usvědčoval či nikoli.
16. Dále státní zástupce konstatuje, že pokud obviněný uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z dovolání vyplývá, že jej uplatnil
v jeho druhé alternativě, kterou lze úspěšně uplatnit pouze při existenci
vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání v řízení před soudem
prvního stupně. Takovou vadou však rozsudek soudu prvního stupně zatížen není,
proto nemůže být naplněna ani uvedená alternativa citovaného důvodu dovolání.
17. Státní zástupce shrnuje, že ve věci neshledává žádný, natož zjevný,
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a nedošlo ani k
narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Řádně
zjištěný skutkový stav soudy odpovídajícím způsobem právně posoudily, což
obviněný ani nezpochybnil. Dovolání je podle státního zástupce proto zjevně
neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k případné replice, kterou obdržel dne 16. 12. 2025. V ní obviněný
nesouhlasí s názorem státního zástupce, že z provedených důkazů vyvozená
skutková zjištění jsou náležitým podkladem pro závěr o jeho vině. Setrvale
přitom namítá, že jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď spoluobviněného,
jež však nemůže zakládat dostatečnou oporu pro závěr o jeho vině, a to z
důvodů, které uvedl v dovolání, a nelze tedy konstatovat, že by nevznikl
prostor pro pochybnosti o vině. Neztotožňuje se ani s vyjádřením státního
zástupce, jestliže tento konstatuje, že není dán zjevný rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a vyjádřením obviněného z přípravného řízení ohledně jeho
vztahu ke spoluobviněné. V tomto směru opětovně poukazuje na protokol o své
výpovědi z přípravného řízení, z něhož vyplývá, že v rozhodné době v kontaktu
se spoluobviněnou nebyl, a odkazuje-li státní zástupce na odůvodnění soudních
rozhodnutí stran této otázky, jedná se o odkaz nepřípadný. V dalším textu pak
opakovaně zdůrazňuje, že příklonem ke skutkové verzi předestřené
spoluobviněným, která pro něj byla nepříznivá, došlo v řízení před oběma soudy
k porušení principu in dubio pro reo a tím i zásady presumpce neviny. Konečně
má za to, že významné rozpory ve výpovědi spoluobviněného přitom nelze
zlehčovat tím, že podle protokolu o hlavním líčení nedošlo k řádnému
formalizovanému prohlášení viny tohoto spoluobviněného, jak na to poukazuje
státní zástupce. Obviněný tudíž setrvává na svých dovolacích námitkách s tím,
že ve věci je dán zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
a na tento by v dovolacím řízení mělo být reagováno.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. ř. v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní
obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f
tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené
zákonné náležitosti.
20. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno,
obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu
pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je
pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
(první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá
varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy
došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně
upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv.
zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která
jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové
zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a
aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného),
včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem obou rozhodnutí a s
průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného
zčásti neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť jsou založeny na nesouhlasu se
skutkovými zjištěními soudů a na vlastním hodnocení provedených důkazů. Dále
Nejvyšší soud shledal, že zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné, a to
tehdy, když obviněný namítá rozpor mezi svou výpovědí a skutkovými závěry
soudů. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při
hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.),
obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, že v době výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice vymyslel a zrealizoval dodávku
psychotropní látky do této věznice prostřednictvím spoluobviněných J. P. a M.
K. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř.) uvádí
Nejvyšší soud následující.
26. Pokud jde o obviněným namítaný zjevný rozpor mezi jeho výpovědí
stran jeho vztahu ke spoluobviněné a skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud
konstatuje, že tato námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, je však zjevně neopodstatněná, neboť
jím namítaný zjevný rozpor není dán. Obviněný totiž ve svém výslechu uvedl, že
se spoluobviněnou před svým nástupem do výkonu trestu chodil a následně spolu
byli zhruba půl roku v telefonickém a korespondenčním kontaktu (srov. č. l. 98
spisu). Pokud soudy uzavřely, že spoluobviněná byla před nástupem do výkonu
trestu jeho přítelkyně, se kterou byl následně v kontaktu dopisy a telefony
(srov. bod 8 usnesení odvolacího soudu), nezakládá takový skutkový závěr podle
Nejvyššího soudu vadu zjevného rozporu ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu.
27. Obviněný rovněž brojí proti provedeným důkazům (výpovědi
spoluobviněného a zprávě věznice). Ze zprávy věznice podle něj nevyplývá jeho
účast na trestné činnosti a takto ji nelze hodnotit, neboť se vůbec nevztahuje
k zaslání zásilky s pervitinem. Stran výpovědi spoluobviněného namítá, že tato
nemůže být důkazem o jeho vině, poukazuje na změnu v této výpovědi při hlavním
líčení a rovněž na to, že spoluobviněný usiloval o přijetí svého prohlášení
viny. Taková argumentace však podle Nejvyššího soudu uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž jejím
prostřednictvím pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení uvedených důkazů a se
závěry, k nimž soudy na jejich základě dospěly. To je zřejmé i ze znění
dovolací argumentace, v níž obviněný uvádí, že „takové hodnocení zprávy věznice
o průběhu výkonu trestu je nepřípustné“. Pokud jde o výpověď spoluobviněného,
pak Nejvyšší soud konstatuje, že z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že
spoluobviněný ve věci vypovídal dvakrát, přičemž svou druhou výpověď změnil
významně v neprospěch obviněného. Této změny si však byl soud prvního stupně
vědom a spoluobviněného se na ni dotázal, přičemž dospěl k závěru, že druhá
výpověď spoluobviněného koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, a
proto se k ní přiklonil (srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně). Shodně věc
posoudil i odvolací soud (viz bod 8 jeho usnesení).
28. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v dané věci
neshledává žádné další vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně
jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval
náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové
závěry z jednotlivých důkazů učinil. Podrobně přitom zdůvodnil (a stejně tak
učinil i soud odvolací), proč hodnotil výpověď spoluobviněného jako věrohodnou
(srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně a bod 8 usnesení odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že soud prvního stupně
při formování skutkových zjištění vycházel především z výpovědi obviněného a
spoluobviněných a z listinných důkazů (protokol o ohledání věci – zajištěné
zásilky, ohledání kamerového záznamu). Na podkladě těchto důkazu dospěl k
jednoznačnému závěru, že skutek se stal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě
rozsudku (srov. bod 7 rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud takový
závěr aproboval (viz bod 8 jeho usnesení). Obviněný ve své výše zmíněné
výpovědi připustil předchozí vztah a následný kontakt se spoluobviněnou, která
se doznala, že předmětnou zásilku odeslala, což vyplývá i z kamerového záznamu
na podatelně pošty. Spoluobviněný ve své druhé výpovědi u hlavního líčení
uvedl, že skutek se stal tak, jak je uvedeno v obžalobě, a vysvětlil rozdíly
oproti své předchozí výpovědi. Mimo jiné z těchto důkazů pak soud prvního
stupně nade vší pochybnost dovodil, že zásilka spoluobviněné měla skutečně
směřovat k obviněnému, a nikoliv spoluobviněnému, kterého ani neznala. Navíc ze
zprávy věznice vyplývá i to, že obviněný má sklony k užívání návykových látek.
Nejvyšší soud tedy v tomto směru nemá, co by oběma soudům vytkl, když své
skutkové závěry učinily v logické návaznosti na provedené důkazy. Ve věci podle
Nejvyššího soudu nenastala ani situace „tvrzení proti tvrzení“, byť to obviněný
tvrdí, neboť podkladem pro výše uvedené skutkové závěry nebylo pouze tvrzení
spoluobviněného, nýbrž ucelený komplex provedených důkazů, jež se navzájem
podporují a doplňují.
30. Obviněný v souvislosti s výpovědí spoluobviněného rovněž brojí proti
závěru odvolacího soudu, že polehčující okolnost spočívající v prohlášení viny
by soudy u spoluobviněného dovodily i v případě, že by proti obviněnému
nevypovídal. Nejvyšší soud musí dát obviněnému za pravdu, že v rámci hlavního
líčení nedošlo k formalizovanému prohlášení viny (ve smyslu § 206c tr. ř.), a v
tomto ohledu je tedy odvolacímu soudu třeba vytknout nepřesnost, pokud se v
odůvodnění svého usnesení, i přes jasnou absenci takového procesního rozhodnutí
soudu prvního stupně, o něm sám zmiňuje. Nicméně z usnesení odvolacího soudu je
současně zřejmé, že tento uvedenou formulací zjevně myslel skutečnost, že se
spoluobviněný k trestné činnosti doznal. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná
znění § 265a odst. 4 tr. ř. a dodává, že uvedené pochybení ničeho nemění na
správných skutkových závěrech soudu prvního stupně, jakož i správném postupu
při přezkumné činnosti odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto této námitce
obviněného nemohl přiznat jakoukoliv relevanci. Nad to považuje za potřebné
dodat, že poukaz obviněného na uvedenou skutečnost, tedy to, že spoluobviněný
usiloval o přijetí svého prohlášení viny, je pouze projevem snahy obviněného
tuto výpověď znevěrohodnit. Z výše uvedeného, je však zřejmé, že soudy se této
námitce věnovaly a dostatečně ji vypořádaly. S takovým postupem se pak Nejvyšší
soud (s výše uvedenou výhradou ohledně nepřesné formulace odvolacího soudu)
ztotožňuje.
31. Ve vztahu k obviněným namítanému porušení pravidla in dubio pro reo
soudy obou stupňů Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že toto
pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2
Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek
skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo
praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li
přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze
odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch
obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS
1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň
podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující
výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který
lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla
„prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze
dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
32. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve
skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení výpovědí svědků (dříve
spoluobviněných) a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného
protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě
provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve
vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud
odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení,
majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětné skutky
spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný
důvod.
33. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je s
ohledem na výše uvedené zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání
[uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.] v řízení předcházejícím
rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. G.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému
zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Jelikož na
straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by
byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na
spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu