11 Tdo 1081/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31.
ledna 2005 dovolání podané obviněným Ing. J. H., proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 14 To
37/2004, jako soudu odvolacího trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 10 T 125/2002, a rozhodl t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. H. s e ohledně tohoto obviněného podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného M. J. podle § 265k odst. 2 tr. ř.
s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. z r u š u j í rozsudek
Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 10 T 125/2002 a usnesení
Krajského osudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 22. 4.
2004, sp. zn. 14 To 37/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Táboře,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 10 T
125/2002, byl Ing. J. H. uznán vinným návodem k trestnému činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. b), § 255 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák., za který byl odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho
výkonu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání
dvaceti čtyř měsíců. Současně mu byl podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
uložen peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák.
mu byl pro případ, že by jím nebyl tento trest ve lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Uvedeného činu se měl, spolu se spoluodsouzeným M. J., dopustit tím, že
obviněný M. J. jako jednatel společnosti Č., s.r.o., převedl na základě kupních
smluv uzavřených dne 16. 6. 2002 ve V., movitý a nemovitý majetek společnosti
Č.,s.r.o., v celkové hodnotě 2 103 190 Kč za celkovou dohodnutou kupní cenu ve
výši toliko 125 204 Kč na společnost G.-A., s.r.o., čímž zbavil společnost
Č.,s.r.o. téměř veškerého majetku a způsobil tak škodu ve výši nejméně 1 977
986 Kč, přičemž obviněný Ing. J. H. jako jednatel společnosti G.-A., N., jej k
tomuto jednání navedl.
Pro úplnost je vhodné poukázat na genezi soudního stadia řízení, jež vydání
tohoto rozsudku předcházelo. Státním zástupcem byla na obviněného podána
obžaloba pro účastenství na trestném činu poškozování věřitele podle § 10 odst.
1 písm. b), § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaném obviněným M. J.
, kterého se podle ní měl dopustit jednáním, jež se od shora popsaného
skutkového stavu lišilo zejména konstatováním, že po předchozí společné dohodě
na základě jimi podepsaných kupních smluv převedli movitý a nemovitý majetek
společnosti Č., s.r.o., v celkové hodnotě 2 103 190 Kč za celkovou dohodnutou
kupní cenu ve výši toliko 125 204 Kč, kterážto ani nebyla zaplacena, na
společnost G.-A., s.r.o., čímž úmyslně zmařili uspokojení nejméně 67 věřitelů
společnosti Č., s.r.o., s pohledávkami ve výši nejméně 2 623 372,30 Kč a
způsobili tak škodu ve výši nejméně 1 977 986 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v
Táboře ze dne 13. 11. 2002 pak byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. a
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, s podmíněným odkladem na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný Ing. J. H. byl podle § 226
písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 14 To 126/2003,
bylo poté k odvolání státního zástupce napadené rozhodnutí zrušeno a věc
vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Okresním soudem v Táboře byl pak
vydán rozsudek uvedený v předchozím odstavci.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění H. i J. odvolání, která byla usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 4. 2004,
sp. zn. 10 To 37/2004, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto
usnesení byl doručen obviněnému H. dne 16. 6. 2004, jeho obhájkyni dne 15. 6.
2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Táboře dne 14. 6. 2004.
Proti shora citovanému usnesení krajského soudu, ve spojení s jemu
předcházejícím rozsudkem okresního soudu, podal obviněný dne 14. 7. 2004
prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto
rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Jako dovolací důvod uvedl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž
odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve podrobně
rekapituluje průběh řízení předcházejícího výše citovaným rozhodnutím, ve
kterém byla původně státním zástupcem podána obžaloba pro trestný čin
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž on
byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2002 pro účastenství na tomto
trestném činu podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Polemizuje s
názory obsaženými v následném rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2003,
kterým byl zprošťující rozsudek zrušen a ve kterém odvolací soud poukázal na
možnost použití právní kvalifikace podle § 255 tr. zák. Dále konstatuje, že
soud prvního stupně respektoval právní názor odvolacího soudu ohledně právní
kvalifikace, formu účastenství však ve výroku rozsudku vyjádřil pouhou větou,
že on M. J. k trestnému jednání navedl. Namítá, že jako zaměstnanec firmy G.-A.
ve funkci jednatele uzavíráním smluv pouze plnil zadání zaměstnavatele, aby
ošetřil do budoucna návratnost investic vložených do společnosti obviněného J.
Neměl žádné informace o závazcích společnosti z transformačního zákona, namísto
zástavních smluv byly vyhotoveny smlouvy kupní, stanovená cena odpovídala tržní
hodnotě majetku, který byl bez pronájmu polností v dané lokalitě prakticky
neprodejný. Chybí právní vyjádření k úmyslu návodce navést jiného ke spáchání
konkrétního trestného činu. Návod nebyl konkretizován ani v hrubých rysech,
když podle obžaloby mělo jeho aktivní jednání směřovat ke krácení nároků
konkrétních poškozených. Je přesvědčen, že svým jednáním nemohl navést
výlučného vlastníka ke spáchání trestného činu porušování povinností při správě
cizího majetku podle § 255 tr. zák., jehož znakem je útok na cizí majetek,
který alespoň zčásti pachateli nepatří. Nebyl prokázán vznik škody, ke konkursu
a ukončení činnosti společnosti obviněného J. došlo v důsledku skutečností se
stíhaným skutkem nesouvisejících a teprve tím zanikla jakákoli možnost
oprávněných osob získat svůj transformační podíl.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek
nalézacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej
podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně, a to
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že námitky, kterými dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními
učiněnými soudy, uvedenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Současně
některé námitky, např. námitky týkající se jeho vědomosti o existenci závazků
společnosti Č., s.r.o. a důvodů neuspokojení nároků oprávněných osob, jsou s
ohledem na použitou právní kvalifikaci bezpředmětné. Naproti tomu užitému
dovolacímu důvodu odpovídají, byť poněkud roztříštěné, námitky, podle kterých
nejsou v napadených soudních rozhodnutích dostatečně vyjádřeny zákonné znaky
návodu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 10 odst. 1 písm. b), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tyto námitky pak
považuje za důvodné. V tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nejsou
uvedeny prakticky žádné skutkové okolnosti týkající se jednání obviněného H. ;
nalézací soud zde popsal jednání spoluobviněného J., přičemž k úloze obviněného
H. pouze uvedl, že „…Ing. J. H. jako jednatel společnosti G.-A., N. jej k
tomuto jednání navedl.“ Nalézací soud tedy pouze citoval výraz uvedený v ust. §
10 odst. 1 písm. b) tr. zák., aniž by vymezil, jakým konkrétním způsobem
vyvolal obviněný H. u obviněného J. rozhodnutí spáchat trestný čin. Z hlediska
posouzení, zda je soudní rozhodnutí zatíženo vadou uvedenou v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze určitou neúplnost nebo nepřiléhavost skutku v tzv. skutkové větě tolerovat v případě, když příslušná skutková zjištění jsou
rozvedena v odůvodnění soudních rozhodnutí. Tento postup však předpokládá, že
ve skutkové větě jsou uvedeny alespoň nějaké skutkové okolnosti
charakterizující trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. V předmětné
trestní věci však nebyly ve skutkové větě uvedeny žádné skutkové okolnosti,
které by charakterizovaly návodné jednání obviněného H. Navíc i odůvodnění
soudních rozhodnutí nejsou v tomto směru příliš konkrétní. Po citaci dotčených
částí odůvodnění státní zástupce dochází k závěru, že z těchto skutkových
zjištění lze dovodit, že obviněný H. se na celé transakci podílel, ale není z
nich patrno, jakým konkrétním trestněprávně relevantním jednáním vzbudil u
spoluobviněného rozhodnutí spáchat trestný čin. Výrok o vině tedy neobsahuje ve
vztahu k obviněnému H. konkrétní skutkové okolnosti, které by odpovídaly
zákonným znakům uvedeným v právní větě návodu k trestnému činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. b), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Konečně za nedůvodnou považuje námitku týkající se
absence zákonného znaku způsobení škody na cizím majetku. Movité a nemovité
věci, kterých se předmětné smlouvy týkaly, byly vlastnictvím právnické osoby,
nikoli vlastnictvím obviněného J. a šlo tedy ve vztahu k němu o cizí majetek. Na tom z hlediska občanského, příp. obchodního práva nic nemění skutečnost, že
byl jediným společníkem uvedené firmy. Ze shora uvedených důvodů státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
napadené
usnesení krajského soudu, v části týkající se obviněného H., zrušil a podle §
265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části
ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání
podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
Dovolatelem není napadáno právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní
posouzení v části textu dovolání, kde namítá, že jako zaměstnanec firmy G.-A.
ve funkci jednatele uzavíráním smluv pouze plnil zadání zaměstnavatele a neměl
žádné informace o závazcích společnosti z transformačního zákona, namísto
zástavních smluv byly sice vyhotoveny smlouvy kupní, avšak stanovená cena
odpovídala tržní hodnotě majetku, který byl bez pronájmu polností v dané
lokalitě prakticky neprodejný, a že nebyl prokázán vznik škody, ke konkursu a
ukončení činnosti společnosti obviněného J. došlo v důsledku skutečností se
stíhaným skutkem nesouvisejících a teprve tím zanikla jakákoli možnost
oprávněných osob získat svůj transformační podíl.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými
a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod
naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v
této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada
dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen
dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací
soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu
dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je
namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k
vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve
zbývající části dovolání, ve které je namítáno jednak, že v odsuzujícím
rozhodnutí absentuje jakákoli konkretizace jeho návodného jednání, a to včetně
subjektivní stránky a jednak, že jednáním hlavního pachatele nedošlo k útoku na
cizí majetek ve smyslu ustanovení § 255 tr. zák., neboť tento byl jeho výlučným
vlastníkem. V této části dovolání nelze je považovat za zjevně neopodstatněné a
stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nabyla po
právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl a proto přistoupil k přezkumu věci ve
shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán
skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která
byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní
posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové
větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.
Podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou
škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Účastenství podle odst. 1 písm. b) tr. zák. se pak dopustí ten, kdo úmyslně
jiného ke spáchání trestného činu navede, došlo-li k dokonání nebo alespoň
pokusu trestného činu. Podle § 10 odstavce 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost
a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti
pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
V posuzované věci je třeba se nejprve vypořádat s námitkou dovolatele, že
nemohl navést výlučného vlastníka majetku ke spáchání uvedeného trestného činu,
neboť jeho znakem je útok na cizí majetek, tedy majetek, který mu nepatří.
Ačkoli Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce v tom smyslu, že
movité a nemovité věci, kterých se předmětné smlouvy týkaly, byly vlastnictvím
právnické osoby, nikoli vlastnictvím obviněného M. J., a šlo tedy ve vztahu k
němu o cizí majetek, nemůže již souhlasit se závěrem této úvahy, že na tom z
hlediska občanského, příp. obchodního práva nic nemění skutečnost, že byl
jediným společníkem uvedené firmy.
Obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku spočívajícím v jednání je
porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Za řádnou správu cizího majetku v tomto smyslu je
prvotně třeba považovat takovou správu, která vychází z pokynů daných správci
majetku jeho vlastníkem (případně jiným subjektem, jemuž je správce majetku
odpovědný) a snaží se tyto naplňovat. Byla-li v daném případě vlastníkem
majetku právnická osoba v podobě společnosti s ručením omezeným, měl obviněný
M. J. jakožto jednatel této společnosti ve smyslu § 135 odst. 2, § 194 odst. 4
a 5 obch. zák. především povinnost spravovat její majetek podle zásad a pokynů
této společnosti, které mu byly sděleny společností. Společnost pak pokyny
ohledně vedení společnosti udílí prostřednictvím svého nejvyššího orgánu, jímž
je valná hromada (§ 125 obch. zák.). Má-li pak společnost jediného společníka,
valná hromada se nekoná a její působnost valné hromady vykonává tento společník
(§ 132 obch. zák.). Jsou-li přitom pokyny a zásady tímto jediným společníkem v
souladu s právními předpisy a společenskou smlouvou (resp. zakladatelskou
listinou), je jednatel povinen se jimi řídit.
Ze shora uvedených úvah Nejvyšší soud dovozuje, že aby jednatel společnosti
porušil ve smyslu citované skutkové podstaty trestného činu povinnost spravovat
majetek společnosti, musel by svou působnost, danou mu zásadami a pokyny
jediného společníka přinejmenším nevykonávat s péčí řádného hospodáře (§ 135
odst. 2, § 194 odst. 4 a 5 obch. zák.). Tento závěr je však za situace, kdy je
jediný společník společnosti a její jednatel jedinou osobou, fakticky absurdní.
Jednal-li tedy obviněný M. J. na základě svého rozhodnutí nikoli rozporu s
právními předpisy a společenskou smlouvou (resp. zakladatelskou listinou), i
když v konečném důsledku pro společnost nevýhodně, nelze konstatovat, že by
tímto jednáním byl naplněn obligatorní znak objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
225 odst. 1 tr. zák., spočívající v porušení podle zákona mu uložené nebo
smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jiná věc je,
zda jeho rozhodnutí, jakožto rozhodnutí jediného společníka vykonávajícího
působnost valné hromady, mělo formální náležitosti vyžadované pro tento úkon
právním řádem (srov. § 132 odst. 1 obch. zák.). Tato okolnost však z pohledu
trestní odpovědnosti obviněného není relevantní. Soulad pokynů a zásad, se
kterými je jednatel seznámen, s právními předpisy a společenskou smlouvou
(zakladatelskou listinou), je totiž podstatný co do jejich obsahu a nikoli
formy. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu přitom jakýkoli rozpor „pokynu“
obviněného M. J. se zákonem či společenskou smlouvou dovodit nelze.
Toliko na doplnění lze konstatovat, že vedle nedostatku formální stránky
trestného činu, zde chybí i jeho stránka materiální, tedy společenská
nebezpečnost, neboť (tak jak je skutek nalézacím soudem popsán) ta je vyloučena
svolením poškozeného.
Dospěl-li tedy Nejvyšší soud k závěru, že jednání hlavního pachatele, tak jak
je v dané věci popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, není trestným
činem, jímž byl uznán vinným, pak současně musí konstatovat, že ani návod k
tomuto jednání není účastenstvím na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. ř.,
neboť není naplněn jeho zákonný znak, a to znak trestnosti činu, k němuž účast
směřuje.
Ačkoli pro shora uvedené pochybení již není nezbytné zkoumat naplnění dalších
zákonných znaků účastenství návodným jednáním dovolatele, pro účely dalšího
řízení je namístě v následujícím rozsahu tak učinit.
Nejprve je třeba stručně rekapitulovat skutková zjištění týkající se jednání
obviněného H., které bylo posouzeno jako návod k trestnému činu, a to zejména s
ohledem na fakt, že v rozhodnutí nalézacího soudu je jejich popis poměrně
roztříštěný. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině pouze uvedl, že
„Ing. J. H. jako jednatel společnosti G.-A., N. jej (obviněného M. J.) k tomuto
jednání navedl“. V odůvodnění rozsudku potom shora uvedené skutkové závěry
rozvedl konstatováními, že „iniciativa k uzavření takovýchto smluv musela
vzejít ze společnosti G.-A. Je zde evidentní intelektuální převaha na straně
Ing. J. H. “, dále že „nápad jak vše zajistit převodem veškerého majetku
společnosti Č. na společnost G.-A. N. vzešel ze strany obviněného Ing. J. H. “,
a že „Ing. J. H. evidentně takové jednání obviněného M. J. inicioval, vzbudil
v něm rozhodnutí takto věc provést, jeho úloha je tak úloha původce tohoto
jednání“.
Odvolací soud pak k námitce obviněného Ing. J. H. uvedl, že k formulaci
skutkové věty výroku o vině má jisté výhrady, pokud jde o charakterizaci jeho
jednání. To spočívalo ve vzbuzení rozhodnutí M. J. smlouvy o převodu majetku
uzavřít, tyto smlouvy Ing. J. H. sám vypracoval, přičemž o předmět smlouvy,
tedy o nemovitosti, sám projevil zájem, tj. projevil zájem o věc, která má být
trestným činem získána, a souhlasil s nabídkou pachatele, že věc pro návodce
získá. Na obviněného M. J., ke spáchání trestného činu již rozhodnutého,
úmyslně působil za tím účelem, aby ho v jeho rozhodnutí posílil, k dokonání
činu podnítil a povzbudil, je tedy i tzv. intelektuálním pomocníkem z tohoto
úhlu pohledu, jeho návodné jednání tudíž zahrnuje i nejméně závažnou a
ustanovením § 10 odst. 1 tr. zák. až naposled vyjmenovanou formu účastenství,
tedy pomoc. Naplnění zákonných znaků účastenství na předmětném trestném činu je
však podle něj dostatečnou měrou popsáno v odůvodnění napadeného rozsudku, na
které odkazuje, přičemž lze uzavřít, že zmíněný formulační nedostatek skutkové
věty nemůže představovat závažnou procesní vadu, z jejíhož titulu by bylo možno
uvažovat o zásahu do napadeného rozhodnutí.
Znak objektivní stránky návodu k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.
zák., spočívající v jednání, zákon blíže nevymezuje. Teorie uvádí, že může jít
o jakékoli formy, jimiž je vyvoláno rozhodnutí spáchat trestný čin, např.
naléhání, tip, najmutí, rozkaz, přemlouvání, poučení či schvalování trestného
činu (pokud je jím sledováno vzbuzení rozhodnutí k jeho spáchání).
Ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí
soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném
případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného
zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen.
Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v
některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv.
právní větu výroku rozsudku (viz rozh. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Je-li v daném případě objektivní i subjektivní stránka jednání obviněného Ing.
J. H. ve výroku o vině vyjádřena právě a pouze jednoslovnou citací zákonného
znaku v podobě „navedl“, lze konstatovat, že je tomu tak v rozporu se shora
uvedenou a Nejvyšším soudem respektovanou interpretací posledně citovaného
zákonného ustanovení.
Nejvyšší soud se přitom nedomnívá, že by ve výrokové části rozsudku musely být
vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Je však třeba, aby výrok
pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti relevantní z
hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v
odůvodnění rozhodnutí. Přitom je potřeba okolnosti podstatné z hlediska
naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky popsat skutkově, nikoli právně
(prostřednictvím zákonné dikce jednotlivých znaků).
V projednávané věci je však nedostatek spočívající v nedostatku popisu
skutkových okolností účastenství obviněného Ing. J. H. tak zřetelný, že
jakékoli další jejich dovozování z odůvodnění rozhodnutí by bylo v podstatě
jejich nahrazováním. Nadto konkretizace jednání obviněného Ing. J. H. v
odůvodnění, spočívající v konstatování, že v pachateli „vzbudil rozhodnutí“, je
jen slovní alternativou termínu „navedl“, nikoliv uvedením konkrétní formy
návodu, tedy toho čím jej vlastně přiměl k rozhodnutí spáchat trestný čin,
přičemž z něj nelze dovodit ani jeho subjektivní stránku (vzbudit rozhodnutí
lze i mimoděk).
Odvolací soud pak, ačkoli v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil výhrady k
popisu skutku v jím přezkoumávaném rozhodnutí, místo nápravy vadného stavu
pouze zopakoval, že návod spočíval ve vzbuzení rozhodnutí pachatele, s tím, že
naplnění zákonných znaků je dostatečně popsáno v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku a nedostatek výroku, který označuje za formulační, podle něj proto
nepředstavuje závažnou procesní vadu. Dále se pak již zabýval jen úvahami o
navazujícím pomocném jednání obviněného Ing. J. H.
Nejvyšší soud, jak je zřejmé již z výše uvedených závěrů, nemůže souhlasit ani
s názorem odvolacího soudu, neboť ten nejenže nenapravil zjevně nedostatečný
popis skutku ve výroku o vině, ale ani v odůvodnění svého rozhodnutí nijak
nekonkretizoval, jakým chováním měl obviněný navést (vzbudit rozhodnutí)
pachatele ke spáchání skutku a v jaké podobě bylo toto jeho jednání pokryto
jeho subjektivní stránkou.
Ze shora uvedených důvodů je tedy nutno konstatovat, že na základě zjištěného
skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že dovolatel byl účastníkem na
dokonaném trestném činu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b), § 255 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák., předně proto, že čin, jehož se dopustil spoluobviněný M. J.
nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku, jímž byl uznán vinným, a současně proto, že skutkový
popis znaku objektivní stránky účastenství spočívající v jednání dovolatele je
pro závěr o jejím naplnění zcela nedostatečný, přičemž popis znaku subjektivní
stránky absentuje zcela.
Po zjištění, že dovolání obviněného Ing. J. H. je v uvedených směrech
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení,
jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil v části týkající se
tohoto obviněného a jelikož důvod zrušení ve prospěch tohoto obviněného
prospíval i spoluobviněnému M. J., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. s
přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. tato rozhodnutí i v části týkající
se tohoto spoluobviněného. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil
také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
pak přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud v Táboře opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady
vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ve vztahu k jednání obviněného M.
J. je zejména nutno odstranit logické rozpory v úvahách nalézacího soudu o
způsobených následcích. Jestliže soud na jedné straně dospěl k závěru, že
obviněný M. J. svým jednáním úmyslně (v úmyslu nepřímém) obchodní společnost
zbavil téměř veškerého majetku, tedy, že ji připravil takřka o všechna aktiva,
a na stejném místě poukázal na následující prohlášení konkursu, což nepochybně
svědčí o existenci stavu úpadku této společnosti (ať již ve formě platební
neschopnosti či předlužení), ztěží pak mohl dovodit, že toto jednání nemělo
žádný vliv na uspokojení věřitelů společnosti, resp. že nebyl prokázán úmysl, a
to alespoň nepřímý, je poškodit, jak bylo dovozováno v obžalobě. V tomto směru
tedy bude soud muset své úvahy o následcích jednání obviněného M. J. z hlediska
možnosti uspokojení věřitelů jeho společnosti přiměřeně objasnit, popřípadě je
a z nich vyplývající závěry adekvátně upravit tak, aby odpovídaly pravidlům
logiky.
Na základě těchto a podle potřeby doplněných skutkových závěrů pak bude třeba
zvážit, zda zjištěným jednáním obviněného M. J. nebyly naplněny znaky skutkové
podstaty jiného trestného činu než porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák., a to konkrétně trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 tr. zák., popř. trestného činu předlužení podle § 256c tr.
zák. U těchto trestných činů jej skutečnost, že byl jediným společníkem
obchodní společnosti, za kterou jednal, trestní odpovědnosti nezbavuje. Pokud
pak jde o jednání obviněného Ing. J. H., soud v souladu se shora uvedeným
výkladem zákona a se svými závěry o vině obviněného M. J. dostatečným způsobem
specifikuje, jakým konkrétním způsobem měl tohoto spoluobviněného k případnému
spáchání trestného činu navést, tedy vzbudit jeho rozhodnutí trestný čin
spáchat. Vyjádří se přitom také k naplnění subjektivní stránky účastenství.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně (a případně i odvolací soud)
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto
dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil, a respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s
odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného Ing. J. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch