USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 84/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Ž. odmítá.
1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, uznal mimo jiné obviněného J. Ž. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 347a odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozhodl též o vině a trestech dalších obviněných. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s I. K., a zemřelou E. F. (narozenou XY, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno) tím, že:
přesně nezjištěného dne kolem 17. 6. 2020 v odpoledních hodinách v XY, okres XY, ačkoliv si byli plně vědomi toho, že I. K., a K. A., jsou trestně stíháni pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pro které na ně byla podaná k Okresnímu soudu v Chomutově obžaloba pod č. j. 1 ZT 220/2020-23, ve snaze zamezit jejich trestnímu stíhání, obviněná I. K. vyzvala ke schůzce svědka V. R., o kterém stejně jako J. Ž. a E. F. věděla, že je hlavním svědkem v uvedené trestní věci, a před jeho domem s č. p. XY na parkovišti v ulici XY v XY jej žádala o vyřešení věci I. K. mimosoudní cestou a přitom ho přiměla, aby s ní šel podél ulice XY v XY až před prodejnu supermarketu v ulici XY v XY, kde se nacházeli J. Ž. spolu s E. F., přičemž J. Ž. se V. R. představil jako otec I. K. a požádal jej o změnu výpovědi a stažení trestního oznámení podaného proti jeho synovi s tím, že mu za to zaplatí cca 5 000 Kč, čemuž byla přítomná také I. K., přičemž nabídku peněz V. R. odmítl a výpověď nezměnil a trestní oznámení nestáhl.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání též obviněný, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a zákonném vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za nesprávná. Odvolací soud podle něj nevypořádal jeho odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto tyto opakuje. Má totiž za to, že soud prvního stupně dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Některá zjištění obou soudů se podle obviněného navíc nezakládají na provedeném dokazování a věc nebyla správně právně posouzena.
4. Obviněný přibližuje změnu popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě [že měl žádat poškozeného V. R. (dále jen „poškozený“) o změnu výpovědi a dále snížení výše nabízené částky z 10 000 Kč na 5 000 Kč]. Připomíná, že namítal, že skutek se nestal tak, jak jej popsal soud prvního stupně. Nebylo podle něj prokázáno, že by po poškozeném žádal změnu jeho výpovědi. Je přesvědčen, že úpravou skutkové věty se soud prvního stupně pokusil napravit skutečnost, že žádost o stažení trestního stíhání není trestná a nenaplňuje znaky trestného činu podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by ke změně popisu skutku nedošlo, musel by jmenovaný soud konstatovat, že skutek není trestným činem. Výše uvedená změna je pak zásadní pro správnost skutkových zjištění a právního posouzení jeho jednání. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud vypořádal tuto námitku tak, že pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, s čímž se však obviněný neztotožňuje. Následně opakuje, že žádost o stažení trestního oznámení nenaplňuje znaky jemu přisouzeného trestného činu, přičemž cituje znění § 347a odst. 2 tr. zákoníku a § 346 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Obviněný má rovněž za to, že lze polemizovat o věrohodnosti poškozeného, a to s ohledem na provedený znalecký posudek, jehož závěry připomíná. V situaci, kdy oba soudy vyhodnotily poškozeného jako věrohodného, nelze podle obviněného odhlédnout od toho, že tento opakovaně uvedl, že po něm bylo požadováno stažení trestního oznámení a nikoli křivé svědectví, což uvádí i soud prvního stupně s poukazem na obsah výpovědi poškozeného. Obviněný je však přesvědčen, že odvolací soud výpověď poškozeného nijak blíže neodůvodňuje, námitky obviněného neřeší a pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
6. Obviněný považuje za nelogické, aby po poškozeném požadoval křivé svědectví, když jej žádal o stažení trestního oznámení v přesvědčení, že jej lze vzít zpět. Dále přibližuje, že daného dne jej poškozený viděl poprvé a nezmiňoval se o tom, že by při jejich rozhovoru měl z obviněného strach. Obviněný následně připomíná výpověď svědkyně J. V. (dále jen „svědkyně“), která uvedla, že setkání bylo náhodné, že samotnému rozhovoru přítomna nebyla a že jí byl pouze sdělen jeho obsah. Její výpověď je tak podle obviněného svědectvím z doslechu a má nižší důkazní hodnotu. Dále rekapituluje výpověď svědka M. D., podle níž k setkání došlo náhodně, na poškozeného nebyl vytvářen nátlak a s návrhem na stažení trestního oznámení přišel sám poškozený. Obviněný zároveň konstatuje, že z výpovědí svědků M. K. a M. D. nevyplynulo nic, co by prokazovalo jeho vinu.
7. Obviněný zdůrazňuje, že je právní laik a nevěděl, že trestní řízení se zahajuje z moci úřední, a není tak v moci oznamovatele ovlivnit zahájení trestní řízení. Rovněž podle něj nebylo prokázáno, že by věděl, že v trestní věci jeho syna byl oznamovatelem poškozený, který navíc nemohl učinit žádný úkon, jenž by vedl k zastavení trestního stíhání obviněného K. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno ani to, že by poškozenému nabídl finanční prospěch (k čemuž poukazuje na výpověď svědka D.). K jeho tíži nelze podle jeho názoru přičítat ani skupinový nátlak, neboť poškozeného viděl pouze jednou. O dalších setkáních poškozeného s dalšími osobami nevěděl, neinicioval je a neúčastnil se jich.
8. Obviněný má za to, že v jeho případě nebyl prokázán přímý úmysl. To proto, že je právní laik a s ohledem na novotu předmětné skutkové podstaty. S touto skutečností se soudy podle něj nevypořádaly. Obviněný dále přibližuje subjektivní stránku a judikaturu Nejvyššího soudu k jejímu prokazování. Trvá na tom, že všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že spáchaný hlavní čin (křivá výpověď ze strany poškozeného) je trestným činem, neznal (což doplňuje o citaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008). Podle obviněného tak nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu.
9. Obviněný vyslovuje rovněž názor, že nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty, k čemuž poukazuje na trest uložený obviněnému K. v jiné trestní věci (trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let) a současně na okolnosti, které již v době konání hlavního líčení v jeho trestní věci nasvědčovaly tomu, že v trestní věci obviněného K. bude ukládán trest podmíněný. Nelze proto podle obviněného uzavřít, že změnou výpovědi poškozeného by jmenovaný získal značný prospěch. Podle obviněného je třeba zhodnotit, zda je užití kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na odůvodnění soudu prvního stupně (bod 40. jeho rozsudku) přiléhavé či nikoli. Nesouhlasí se závěrem jmenovaného soudu, který potvrdil soud odvolací, že v případě zvlášť závažného zločinu loupeže jde automaticky o imateriální újmu přesahující 1 000 000 Kč. Připouští, že vyčíslení náhrady imateriální újmy v penězích je s ohledem na nedostatek výpočtového mechanismu takřka nemožné. Následně přibližuje postup soudů při hodnocení a odčiňování nemajetkové újmy v řízeních o odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci. K tomu prezentuje obdobné případy, v nichž došlo k přiznání náhrady nemajetkové újmy vyčíslené v penězích, a dochází k závěru, že soudy přiznávají náhradu nemajetkové újmy ve znatelně nižších částkách, než je minimální hranice značného prospěchu ve smyslu trestního zákoníku. Podle obviněného pak není možné, aby v právním státě docházelo k situaci, kdy je ve vztahu k újmě resp. prospěchu přistupováno tím způsobem, že na jedné straně při hodnocení protiprávnosti jednání je prospěch hodnocen jako mnohonásobně vyšší oproti újmě, která je za stejných okolností způsobena osobě nezákonně stíhané, když jedinou rozdílnou okolností je skutečnost, že se v druhém ze zmiňovaných případů jedná o částku, která má být poškozenému reálně vyplacena.
10. Obviněný v závěru svého dovolání rekapituluje svou argumentaci. V obecné rovině připomíná zásady in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe a konstatuje, že je namístě tyto v projednávané věci aplikovat. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud, coby soud dovolací, podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, stejně tak zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a konečně přikázal, aby věc byla Okresním soudem v Chomutově v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného uvádí, že obviněný shledává zjevný rozpor [první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] v tom, že není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením oběma soudy, byť mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry existuje logická návaznost. Tuto nespokojenost s podrobně odůvodněnými (a podle státního zástupce správnými) skutkovými závěry nechává obviněný promluvit ve vztahu k některým dílčím zjištěním, jejichž odmítnutím se snaží prosadit svou skutkovou verzi příběhu, kterou však soudy na podkladě provedených důkazů zcela důvodně odmítly.
12. Státní zástupce připomíná, že obviněný argumentuje mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když zpochybňuje důvěryhodnost výpovědi poškozeného, jak k ní přistoupily oba soudy (body 28 a 32 až 34 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 až 11 usnesení odvolacího soudu), a to poukazem na méně významné či pouze obviněným tvrzené nesrovnalosti ve zjištění znalce. Státní zástupce dále přibližuje závěry znaleckého posudku (bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). K této části argumentace konstatuje, že obviněný pouze přehodnocuje jednotlivé důkazy bez konstatování jakéhokoli rozporu mezi jejich obsahem a závěry přejatými soudy. Státní zástupce se přitom s postupem obou soudů stran provedeného dokazování a z něj dovozeného skutkového stavu ztotožňuje a považuje jej za správný.
13. Co se týče dovolací argumentace podřazené obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, má státní zástupce za to, že ji lze formálně pod tento důvod podřadit. Dodává nicméně, že obviněný ve své námitce stran nenaplnění subjektivní stránky předmětného zločinu plně neakceptuje soudy učiněná skutková zjištění a zcela pomíjí skutkový závěr, že po poškozeném požadoval změnu výpovědi, jež by vedla k vyvinění obviněného K. Veškerá argumentace obviněného o absenci intelektuální a volní složky tak vychází výlučně z okleštěného skutkového stavu. Státní zástupce přitom opakuje, že skutkový stav považuje za stabilizovaný a mající oporu v provedených důkazech a ani další okolnosti jednání obviněného nesvědčí o tom, že se mohl mylně domnívat, že k ukončení trestního stíhání jeho syna postačuje jen jakési odvolání trestního oznámení, byť ze strany poškozeného. Mělo-li podle obviněného pro ukončení trestního řízení postačovat odvolání trestního oznámení, mohl tak poškozený učinit i písemně poštou. Nadto povinnost orgánů činných v trestním řízení konat z úřední povinnosti je věcí obecně známou a nikdo se nemůže domnívat, že stát ponechá objasnění a postih závažné trestné činnosti výhradně na vůli poškozeného a jeho souhlasu.
14. Státní zástupce připouští, že významný potenciál v otázce správnosti hmotněprávního posouzení vykazuje námitka mířící na naplnění znaku podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru přibližuje § 347a odst. 2 tr. zákoníku a dodává, že k trestným činům uvedeným v tomto ustanovení nemusí dojít, jak tomu ostatně bylo v projednávané věci. Následně rozebírá § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a staví jej do kontrastu s § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále prezentuje argumentaci k hodnocení správnosti právního posouzení jednání obviněného a vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu v bodě 13 jeho usnesení (totiž, že došlo k dokonání tohoto trestného činu a nikoli pouhému pokusu).
15. Státní zástupce rovněž zmiňuje, že obviněný brojí proti závěrům soudů, že v zájmu obviněného K. jednal v úmyslu o dosažení značného imateriálního prospěchu, když usiloval o to, aby se jmenovaný vyhnul trestnímu stíhání a s tím spojené hrozbě vysokého trestu odnětí svobody (2 až 10 let) za zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Připomíná jednak, že prospěchem se rozumí neoprávněná materiální či imateriální výhoda a zpravidla je spojována s materiálním prospěchem vyčíslitelným v penězích, jakož i spodní hranici značného prospěchu podle § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (1 000 000 Kč). Rekapituluje závěry komentářové literatury, že v případě okolnosti podle § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku může mít prospěch i povahu nemateriální (typicky dosažení příznivějšího výsledku řízení). Státní zástupce je přesvědčen, že není důvod pro to, aby značný prospěch v případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spočíval pouze v prospěchu materiálním (což doplňuje o citaci judikatury Nejvyššího soudu). V případě imateriálního prospěchu by jeho závažnost měla mít srovnatelný význam či rozsah jako značný materiální prospěch. Státní zástupce se přiklání k názoru obou soudů, že pokud § 347a tr. zákoníku rozlišuje různé úrovně prospěchu, je třeba rozlišit i možné úrovně imateriálního prospěchu spočívajícího v dosažení příznivějšího výsledku v řízení pro osobu, v jejíž prospěch pachatel jedná v základních skutkových podstatách podle § 347a odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku.
16. Státní zástupce následně rozebírá možné hodnocení příznivějšího výsledku v různých druzích řízení s ohledem na kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu. Přiklání se k názoru obou soudů, že pokud bylo motivací obviněného dosažení imateriálního prospěchu spočívajícího v neodsouzení obviněného K. a bylo mu známo, že tento je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin a je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, včetně reálné možnosti jeho uložení jako trestu nepodmíněného, je úvaha o jednání obviněného v úmyslu získat takovým činem pro jiného značný prospěch správná. Státní zástupce dodává, že skutečnost, že soudy neuložily obviněnému K. trest odnětí svobody s jeho přímým výkonem, na posouzení věci ničeho nemění. Pro úplnost dokresluje skutečnosti, při nichž lze hovořit o okolnosti ve smyslu § 347a odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. V závěru poznamenává, že pokud by uvedený právní názor nebyl shledán správným, je na jednání obviněného nutno aplikovat § 347a odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ovšem s tím, že jde o dokonaný trestný čin.
17. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu státní zástupce uvádí, že nemohlo dojít k naplnění jeho první alternativy. K druhé alternativě dodává, že tato vyžaduje existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu v předchozím řízení. V tomto směru odkazuje na předchozí části svého vyjádření týkající se dvou dalších obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
20. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
21. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.
22. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
23. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmi jsou pak obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
25. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
26. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
27. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
28. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s rozsudkem soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, především konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného, na jejímž podkladě namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku též podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě, avšak je zjevně neopodstatněná.
29. Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a tvrdí, že se přisouzeného činu nedopustil, že po poškozeném nepožadoval křivou výpověď a že výpověď poškozeného není věrohodná, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Takovými námitkami totiž obviněný vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a jimi učiněnými skutkovými zjištěními na jeho podkladě s tím, že nabízí jejich vlastní (odlišné) hodnocení a opírá se též o své vlastní tvrzení; teprve na základě takto formulované vlastní verze má obviněný daná skutková zjištění za nesprávná. Ani námitky obviněného, jimiž brojí proti neprokázání subjektivní stránky, nezohlednění skutečnosti, že je právním laikem, a porušení zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
30. Předně je vhodné předeslat, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 520 až 523 spisu) a jde též o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších stupňů se danými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly je, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (viz body 31 až 41 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 až 12 usnesení odvolacího soudu).
31. Obviněný ve svém dovolání namítá, že oba soudy nesprávně posoudily naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu, když vyhodnotily, že svým jednáním naplnil též zvlášť přitěžující okolnost obsaženou v § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy směřoval k získání značného prospěchu pro obviněného K. Jak Nevyšší soud uvedl již výše, byť tato dovolací argumentace odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť obviněný jejím prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení skutku, je zjevně neopodstatněná. Obviněný především brojí proti závěru soudu prvního stupně uvedenému v bodě 40 jeho rozsudku. V tomto směru má za to, že vyčíslení imateriální újmy je pro absenci výpočtového mechanismu takřka nemožné. Jako řešení navrhuje vyjít z částek přiznaných osobám, jež byly pro obdobnou trestnou činnost nezákonně stíhány a jimž byla přiznána náhrada škody za nezákonné trestní stíhání. K tomu předkládá rozhodnutí soudů v těchto řízeních, z nichž vyplývá, že přiznaná částka nedosahuje značného prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud shledal, že takovou argumentaci obviněného je třeba odmítnout. Je tomu tak proto, neboť znak skutkové podstaty trestného činu nelze vykládat na základě výsledků řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak je třeba přisvědčit přiléhavému právnímu posouzení věci, a to ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, provedenému soudem prvního stupně, které s výhradou, jež se však týkala toliko otázky nesprávného posouzení vývojového stadia přisouzeného trestného činu, potvrdil i soud odvolací (srov. bod 40 rozsudku soudu prvního stupně a body 12 a 13 usnesení odvolacího soudu). Za situace, kdy § 347 tr. zákoníku upravuje celkem tři kategorie prospěchu, a to 1) spáchání trestného činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch, 2) získání pro sebe nebo pro jiného značného prospěchu a 3) získání pro sebe nebo pro jiného prospěchu velkého rozsahu [srov. § 347a odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) a odst. 5 písm. b) tr. zákoníku], lze souhlasit se závěrem, že jednání obviněného, jímž chtěl dosáhnout toho, aby se trestní stíhání I. K., které bylo (mimo jiné) vedeno pro zvlášť závažný zločin [tedy typově nejzávažnější čin z pohledu zákonné kategorizace trestných činů] nekonalo, odpovídá značnému prospěchu ve smyslu § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. To proto, neboť vyhnutí se trestnímu stíhání pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou stanovenou v rozmezí od 2 do 10 let je zcela zřejmě srovnatelné s majetkovým prospěchem přesahující 1 000 000 Kč (bod 40 rozsudku soudu prvního stupně).
33. V další části argumentace obviněný především namítá, že po poškozeném nepožadoval změnu výpovědi, nýbrž pouze stažení trestního oznámení, že výpověď poškozeného není věrohodná a hodnocení výpovědi svědkyně je nesprávné, přičemž rozporuje též skutkové závěry soudu prvního stupně s odkazem na výpověď svědka D. a nelogičnost žádosti o křivé svědectví za situace, kdy byl jako právní laik přesvědčen, že trestní oznámení lze vzít zpět. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť jejich prostřednictvím pouze vyjadřuje svou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – svědeckých výpovědí – konkrétně s tím, jak soudy hodnotily zejména výpověď poškozeného v souvislosti s dalšími důkazy, resp. s tím, že po předestření výpovědi z přípravného řízení pro odstranění rozporů ve výpovědi poškozeného došly k závěru, že obviněný po poškozeném požadoval podání křivé výpovědi. Na tomto základě považuje obviněný skutkové závěry za nesprávné a má za to, že nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil.
34. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a (vědom si toho, že výpověď poškozeného představuje stěžejní důkaz v projednávané věci) přesvědčivě odůvodnil, jak hodnotil výpověď poškozeného, a to i s ohledem na provedený znalecký posudek (srov. bod 28 rozsudku soudu prvního stupně) a z jakých důvodů ji, na rozdíl od obviněného, posoudil jako věrohodnou. Současně soud prvního stupně dostatečně vyložil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tento uvedl, že po poškozeném požadoval pouze stažení trestního oznámení a považoval ji za vyvrácenou provedenými důkazy (zejména výpovědí poškozeného z přípravného řízení a výpovědí svědkyně) [srov. body 31 až 39 rozsudku soudu prvního stupně]. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se v tomto směru plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého usnesení opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a rozvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 9 až 12 usnesení odvolacího soudu).
35. Ani argumentaci, že obviněný je právním laikem a nezná náležitosti trestního řízení, nemohl Nejvyšší soud dopřát sluchu. Především je třeba uvést, že touto argumentací obviněný navazuje na vlastní skutkové závěry, že poškozeného žádal pouze o stažení trestního oznámení a že poškozený nemohl v trestní věci obviněného K. učinit právně relevantní úkony, jež by vedly k zastavení trestního stíhání jmenovaného. Takovouto argumentací totiž obviněný, kromě opakovaného prosazování vlastní verze skutkového stavu, nebrojí proti vadám ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
36. Jestliže obviněný též zpochybňuje prokázání subjektivní stránky daného trestného činu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky postrádají jakoukoli relevantní argumentaci. Obviněný totiž pouze prezentuje obecné závěry ohledně subjektivní stránky a jejího prokazování s tím, že obviněnému musí být známy všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že spáchaný hlavní čin je trestným činem. Touto argumentací tak zřejmě navazuje na výše uvedené námitky, že je právním laikem, které však taktéž dovolacím důvodům neodpovídají.
37. Závěrem lze uvést, že obviněný ve svém dovolání zmiňuje i porušení zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe. Nicméně k těmto nepředkládá žádnou relevantní argumentaci a jejich porušení dovozuje až v návaznosti na jím tvrzené nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Takto koncipovanou dovolací argumentaci tudíž nelze podřadit pod citované dovolací důvody. Nejvyšší soud navíc v tomto směru neshledal žádné pochybení soudů nižších stupňů, když právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci (k tomu blíže srov. právní názor odvolacího soudu uvedený v bodě 13 jeho usnesení) a trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 347a odst. 4 tr. zákoníku.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
38. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. Ž. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu