11 Tdo 1108/2004

V odůvodnění svého vyjádření k dovolání obviněného P. B. státní zástupce

předně zdůrazňuje, že námitky týkající se zkrácení jeho práv na obhajobu jsou

zcela neopodstatněné a nezakládají žádný z dovolacích důvodů stanovených

zákonem, tedy ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) trestního

řádu, jímž obviněný operuje. Co do své povahy se podle názoru státního zástupce

jeho zbylá dovolací argumentace z větší části míjí i s dalším uplatněným

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se v ní

obviněný zabývá vlastním hodnocením provedeného dokazování a tak nepřípustným

způsobem zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů. S uplatněným

dovolacím důvodem tak podle mínění státního zástupce nekorespondují zejména

námitky obviněného proti popisu stíhaného skutku ve výroku o vině rozsudku

soudu prvního stupně. Ostatní námitky pak obviněný uplatnil již v řízení před

soudy prvního a druhého stupně a podle přesvědčení státního zástupce se tyto

soudy všemi těmito námitkami důkladně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.

K otázce spolupachatelství pak státní zástupce dodává, že není nutné, aby se

všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, ale postačí

jen částečné přispění každého z nich, pokud je jeho jednání článkem řetězu

směřujícího k uskutečnění zamýšleného trestného činu. Státní zástupce má přitom

za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný P. B. skutečně

musel vědět o záměrech spoluobviněného M. Ř. a na realizaci těchto podvodných

záměrů se významně podílel, čímž umožnil spáchání projednávané trestné činnosti

právě v tom rozsahu, v jakém byla spáchána. Státní zástupce proto navrhuje, aby

Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce považuje stejně tak za nedůvodné i dovolání obviněného I. P.

Připouští sice, že jím vznesené námitky týkající se pochybení soudů obou stupňů

při posuzování otázky subjektivní stránky jeho jednání plně odpovídají

významovému zaměření použitého dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1

písm. g) trestního řádu, avšak co do opodstatněnosti použité argumentace jim

podle jeho názoru nelze přisvědčit. V této souvislosti státní zástupce

zdůrazňuje, že tyto námitky jsou vesměs založeny na vytrhávání různých

skutečností ze vzájemných souvislostí a byly vzneseny již v průběhu řízení před

soudy prvního a druhého stupně, které se jimi velice důkladně zabývaly. Za

stěžejní pro posouzení dané trestní věci přitom státní zástupce považuje tu

skutečnost, že realizace podvodného úmyslu hlavních pachatelů - obviněných M.

Ř. a P. B. - trvala poměrně dlouhou dobu, přičemž obviněný I. P. si musel být

vědom toho, že 1. P. d. z. nevyvíjí v podstatě žádnou ekonomickou a obchodní

činnost a že tedy funguje na tzv. pyramidovém principu. Současně mu podle

názoru státního zástupce muselo být zřejmé, že kroky spoluobviněných M. Ř. a P.

B. vedou pouze k odlivu peněz z ní, přesto však postupoval v souladu s nimi a

vyvíjel aktivity směřující k zakrytí jejich trestné činnosti. Státní zástupce

má za to, že tak činil na základě předchozí dohody se spoluobviněným M. Ř.,

jenž ho do funkce hlavního účetního záložny dosadil právě za tím účelem. Za

této situace odmítá státní zástupce jako neopodstatněnou a ničím nepodloženou i

obviněným uplatněnou námitku porušení presumpce neviny soudem prvního stupně.

Vzhledem k tomu, že napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu nelze

podle jeho přesvědčení vytknout žádnou vadu, která by zakládala některý z

taxativně stanovených důvodů dovolání, navrhuje, aby Nejvyšší soud České

republiky dovolání obviněného I. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Ve

vztahu k dovolání obviněného MUDr. D. H. státní zástupce připomíná, že námitky

týkající se jeho trestní odpovědnosti – specificky pak tvrzení o tom, že

provedeným dokazováním nebyly prokázány základní podmínky jeho trestní

odpovědnosti, a to protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění -

obviněný uplatnil již v řízení před soudem nalézacím a odvolacím a tyto soudy

se s nimi náležitě vypořádaly. Státní zástupce se přitom s jejich závěry

promítnutými do jejich rozsudků plně ztotožňuje. Současně poukazuje na to, že

ačkoliv se formálně jedná o námitky vztahující se k právní stránce věci, svou

povahou jde o výhrady ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. k jimi

provedenému hodnocení opatřených důkazů, a s ohledem na to je nelze podle jeho

názoru považovat za relevantní některému z dovolacích důvodů upravených v §

265b trestního řádu. Stejně tak má za to, že deklarovanému dovolacímu důvodu

uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu neodpovídá ani námitka

údajné nepřípustnosti trestního stíhání obviněného. Pro případ, že by Nejvyšší

soud České republiky dospěl k opačnému závěru a tuto námitku považoval za

přípustnou, vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že věcně tato námitka nemůže

obstát, neboť tvrzení obviněného o tom, že byl uznán vinným a odsouzen zčásti

pro jiný skutek než pro jaký mu bylo sděleno obvinění a pro jaký na něho byla

podána obžaloba, neodpovídá skutečnosti. Oproti tomu přisvědčuje státní

zástupce námitce obviněného týkající se vady výroku o náhradě škody rozsudku

soudu druhého stupně, když je jím důvodně namítán nesprávným způsob

zaokrouhlování vyčíslených finančních částek. Nicméně podle názoru státního

zástupce případná náprava této vady nemůže nijak ovlivnit postavení obviněného,

proto není důvod kvůli ní napadený rozsudek rušit nebo měnit.

Ve svém

vyjádření k dovolání obviněného Bc. D. K. státní zástupce poukazuje na to, že

jeho text je sice formálně správně opřen o dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu, jím uplatněné námitky však nemohou podle jeho

názoru věcně obstát. Obviněný sice vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní

posouzení stíhaného skutku, avšak z jím použité argumentace je zřejmé, že své

námitky proti použité právní kvalifikaci staví na jiném než přisouzeném

skutkovém základě. Ve své podstatě jimi nepřípustným způsobem zpochybňuje řadu

skutkových zjištění soudů obou stupňů a činí tak opakováním své obhajoby z

předchozích stadií řízení. Státní zástupce přitom vyslovuje přesvědčení, že

meritorním rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nelze vytknout žádnou

vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů a

proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podané dovolání

obviněného Bc. D. K. jako zjevně neopodstatněné.

Za nedůvodné považuje státní

zástupce též návrhy všech obviněných na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

Dovolání poškozeného J. S. je pak nutno podle názoru státního zástupce

považovat za dovolání podané neoprávněnou osobou, neboť jak vyplývá z

ustanovení § 265d trestního řádu, tento mimořádný opravný prostředek mohou

podat jedině nejvyšší státní zástupce a obviněný. Dovolání podané poškozeným J.

S. navíc neobsahuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu

a nemá náležitosti dovolání ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 trestního

řádu, neboť v něm není řádně označeno rozhodnutí soudu, proti kterému směřuje,

ani to, čeho konkrétně se domáhá. Poškozený v něm napadá některé části

odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, z povahy věci

však vyplývá, že fakticky směřuje proti usnesení téhož soudu o zamítnutí jeho

odvolání ze dne 9. 1. 2004. S ohledem na to státní zástupce navrhuje, aby bylo

dovolání poškozeného J. S. odmítnuto postupem podle § 265i odst. 1 písm. b),

c), d) trestního řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen

„Nejvyšší soud“) jako dovolací soud (§ 265c trestního řádu) nejprve zkoumal,

zda jsou u všech odvolatelů splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro

podání dovolání podle ustanovení § 265a až § 265f trestního řádu a shledal, že

tomu tak není u poškozeného J. S.

Dovolání je mimořádný opravný

prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,

jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (§ 265a odst. 1

trestního řádu). Podle § 265e odst. 1 trestního řádu se dovolání podává u

soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení

rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

Dovolání mohou podat

obviněný a nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší státní zástupce tak může učinit

ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 265d odst. 1 trestního řádu). Obviněný

může dovolání podat pouze ve svůj prospěch a prostřednictvím obhájce (§ 265d

odst. 2 trestního řádu). Žádná další osoba, byť je jinak subjektem trestního

řízení a může na něm v zákonem stanovených mezích participovat, toto oprávnění

nemá. To platí i o poškozeném. Žádné podání poškozeného tedy nelze považovat za

dovolání podané osobou, která je oprávněna jej podat. Není tedy pochyb ani o

tom, že dovolání podané v posuzované trestní věci poškozeným J. S. bylo podáno

osobou neoprávněnou.

S ohledem na to Nejvyššímu soudu nezbylo, než toto

dovolání poškozeného J. S. postupem podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního

řádu odmítnout, aniž by je mohl věcně projednat a z jeho podnětu přezkoumat

napadený rozsudek a řízení mu předcházející.

Následně se Nejvyšší

soud zabýval tím, zda zbývající dovolání podaná jednotlivými obviněnými - tedy

osobami oprávněnými ve smyslu § 265d trestního řádu k jejich podání - mají

všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla tato dovolání podána včas a

zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu

nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k

následujícím závěrům:

V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek

Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto o

trestu a o náhradě škody a potvrzeno rozhodnutí o vině obviněných z rozsudku

soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti

takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 1

trestního řádu). Určité pochybnosti ohledně toho, proti jakému rozhodnutí

směřuje, vyvolává pouze dovolání podané obviněným P. B. V záhlaví je totiž

označeno tak, že vzbuzuje dojem, že napadá rozsudek soudu prvního stupně, což

zákon nepřipouští. Z jeho textu však lze usoudit, že směřuje proti výroku o

vině tohoto rozsudku prostřednictvím rozsudku soudu druhého stupně, proto je

Nejvyšší soud z tohoto hlediska shledal způsobilým projednání.

Obvinění P. B.,

I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K. podali svá dovolání prostřednictvím obhájců

JUDr. P. K., JUDr. PhDr. O. Ch., Mgr. A. V. a JUDr. R. H.; byla proto podána

osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K

podání dovolání došlo v místech a ve lhůtách podle § 265e trestního řádu.

V

dovolání musí být ve smyslu § 265f odst. 1 trestního řádu uvedeno, z jakých

důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b

odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o

které se dovolání opírá. Všichni obvinění tuto povinnost splnili. Obvinění P.

B., I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K. ve svém dovolání výslovně poukazují na

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, obviněný P. B.

v něm cituje též ustanovení vymezující dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1

písm. b) a l) trestního řádu a obviněný MUDr. D. H. své dovolání opírá též o

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Na druhé straně ne

všichni obvinění náležitě specifikovali, proti kterým výrokům napadeného

rozhodnutí jejich dovolání směřuje a čeho se jím domáhají. Tato okolnost je

nepochybně v rozporu s § 265f odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž

upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání s tím, že v něm musí být

vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů

napadá, a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí

dovolacího soudu s citací zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací

důvod [§ 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu]. Jelikož však

ani u jednoho z obviněných nejde o úplnou absenci požadovaných obsahových

náležitostí a s přihlédnutím k dalším vadám podaných dovolání, jež ve svých

důsledcích vedly k jejich odmítnutí bez jejich věcného přezkumu, Nejvyšší soud

nepovažoval korekci těchto dílčích pochybení za nezbytnou. Vyšel přitom z toho,

že obviněný P. B. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1

písm. b), g) a l) trestního řádu, obviněný MUDr. D. H. o dovolací důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu a obvinění Bc. D. K. a I.

P. o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že

každý z nich brojí proti všem výrokům rozsudku soudu druhého stupně a v rámci

řízení mu předcházejícího též proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Dva z obviněných – P. B. a MUDr. D. H. – ve svých dovoláních

uplatňují vedle hmotně právních námitek též námitky ryze procesní povahy.

Obviněný P. B. namítá, že v průběhu trestního řízení byl podstatně krácen na

svých právech obhajoby, a to zejména nedodržením zákonem předepsaného postupu

při seznamování se spisem po skončení vyšetřování (neposkytnutím přiměřené

lhůty k prostudování spisových materiálů), celkovou organizací výslechů svědků

v přípravném řízení (jejich načasováním tak, aby se jich nemohl zúčastnit jeho

obhájce) a působením podjatého dozorového státního zástupce (a to toho, na nějž

podal trestní oznámení). V těchto okolnostech spatřuje obviněný P. B. dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Obviněný MUDr. D. H. po

procesní stránce soudům obou stupňů vytýká, že jej částečně uznaly vinným jiným

skutkem, než pro který mu bylo sděleno obvinění a pro který na něho byla podána

obžaloba. Má přitom za to, že ohledně skutků, z jejichž spáchání nebyl řádně

obviněn, bylo vedení jeho trestního stíhání a jeho odsouzení nepřípustné. Tyto

skutečnosti podle jeho názoru naplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. e) trestního řádu.

Nejdříve k námitce nepřípustnosti trestního stíhání

uplatněné obviněným MUDr. D. H.:

Podstatou námitky nepřípustnosti trestního

stíhání, uplatněné obviněným MUDr. D. H., je tvrzení, že byl v rozporu se

zákonem odsouzen za tři dílčí útoky pomoci k pokračujícímu trestnému činu

podvodu, ačkoliv proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a byla podána

obžaloba pouze pro jeden z těchto dílčích útoků.

Dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. e) trestního řádu, kterým MUDr. D. H. v této souvislosti operuje,

se vztahuje na případy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání,

ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a proto nebyly splněny ani zákonné

podmínky pro to, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanoveních

§ 265a odst. 2 písm. a), b), d), f), g) trestního řádu. Mezi tato rozhodnutí

patří i rozsudky, jimiž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Takové

rozsudky v posuzované trestní věci byly vydány soudy prvního i druhého stupně a

právě proti nim brojí obviněný MUDr. D. H. podaným dovoláním. Tvrdí přitom, že

jimi byl odsouzen i za skutky – dílčí útoky pomoci k pokračujícímu trestnému

činu podvodu – pro které vůči němu vůbec nebylo vedeno trestní stíhání a pro

které nebyl podanou obžalobou postaven před soud. Tento postup označuje za

nezákonný s ohledem na jeho rozpor s § 220 odst. 1 trestního řádu. Současně má

za to, že tuto vadu lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

e) trestního řádu, neboť jde o projev nepřípustného vyústění trestního stíhání.

To však bez dalšího neznamená, že je v posuzované trestní věci tento dovolací

důvod skutečně naplněn, resp. že skutečnosti, o které obviněný MUDr. D. H.

podané dovolání opírá, jsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu právně

relevantní. Nejvyšší soud se proto nejdříve soustředil na posouzení věci z

tohoto hlediska a přitom učinil následující zjištění a závěry:

Zásadní je v

tomto kontextu skutečnost, že trestní řád vymezuje důvody nepřípustnosti vedení

trestního stíhání bránící vynesení uvedených rozhodnutí taxativně v ustanovení

§ 11 odst. 1. Podle tohoto ustanovení nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li

již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno nařídí-li to

prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii [§ 11 odst. 1

písm. a) trestního zákona], je-li trestní stíhání promlčeno [§ 11 odst. 1 písm.

b) trestního zákona], jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů

činných v trestním řízení, nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona

třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán [§ 11

odst. 1 písm. c) trestního zákona], jde-li o osobu, která pro nedostatek věku

není trestně odpovědná [§ 11 odst. 1 písm. d) trestního zákona], jde-li o

trestní stíhání proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého [§ 11

odst. 1 písm. e) trestního zákona], proti tomu, proti němuž dřívější stíhání

pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu

nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo

v předepsaném řízení zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. f) trestního zákona], proti

tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným

rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném

řízení zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. g) trestního zákona], proti tomu, proti

němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o

postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem

nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno

[§ 11 odst. 1 písm. h) trestního zákona], je-li trestní stíhání podmíněno

souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět [§ 11 odst. 1

písm. i) trestního zákona], nebo stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva,

kterou je Česká republika vázána [§ 11 odst. 1 písm. j) trestního zákona].

Podle § 11 odst. 2 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od

1. 1. 2002, týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11

odst. 1 trestního řádu jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného

činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní

stíhání. Podle § 12 odst. 12 trestního řádu ve znění novely provedené zákonem

č. 265/2001 Sb. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok

pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Skutečnosti

způsobující nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny výlučně v § 11 odst.

1 trestního řádu s tím, že v případech dílčích útoků pokračujících trestných

činů je třeba zohlednit právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 11 odst. 2 a §

12 odst. 12 trestního řádu. Pouze v těchto ustanoveních jsou vymezeny rovněž

důsledky nepřípustnosti trestního stíhání, konkrétně zákaz zahájení trestního

stíhání a zákaz pokračovat v něm, bylo-li již zahájeno.

Ze znění ustanovení §

265b odst. 1 písm. e) trestního řádu přitom vyplývá, že dovolací důvod v něm

vymezený dopadá výlučně na případy nepřípustnosti trestního stíhání, tedy pouze

na případy zakotvené v § 11 odst. 1 trestního řádu, neboť žádné jiné případy

nepřípustnosti trestního stíhání trestní řád nezná. Jinými slovy řečeno, „proti

obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné“,

jak to má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, tehdy,

jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11

odst. 1 trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již

zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že

příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod

nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního

stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst.

1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního

řádu. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému

rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, zejména pak k odsuzujícímu

rozsudku.

V posuzovaném případě nebyl ani jeden z citovaných zákonných důvodů

nepřípustnosti trestního stíhání naplněn a obviněný MUDr. D. H. to ani netvrdí.

V protikladu k výše uvedenému však dovozuje, že pod dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. e) trestního řádu spadají i případy nedodržení právní úpravy

obsažené v ustanoveních § 176 odst. 1 trestního řádu a § 220 odst. 1 trestního

řádu. Pod pojem nepřípustnosti trestního stíhání totiž podřazuje i případy jeho

vedení v rozporu se zákonem. Tím se však ocitá mimo daný dovolací důvod.

Případy nepřípustnosti a nezákonnosti trestního stíhání totiž nelze směšovat.

Trestní stíhání je nepochybně možné zahájit jen za okolností předpokládaných

ustanovením § 160 trestního řádu a způsobem v něm upraveným. Vedeno pak musí

být v souladu s ostatními ustanoveními trestního řádu. To jednoznačně vyplývá

jak z § 2 odst. 1 trestního řádu, tak i z článku 8 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod a z článku 6 odst. 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Porušení této právní úpravy ovšem nemá za následek

nepřípustnost trestního stíhání a v zásadě nebrání jeho vedení. Danou procesní

vadu – nezákonnost – je pochopitelně třeba napravit, a to vždy způsobem

odpovídajícím její povaze, nikoliv však postupem předpokládaným ustanovením §

11 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje případy určitých

zákonných překážek vedení trestního stíhání. Za okolností v něm upravených tedy

vůbec není možné trestní stíhání vést. Ani v jednom z těchto případů přitom

není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání porušení zákona.

Porušení

ustanovení § 220 odst. 1 trestního řádu, namítané obviněným MUDr. D. H., oproti

tomu nepochybně působí nezákonnost vedeného trestního řízení – v případě, že k

němu dojde, odsoudí soud obviněného za skutek, pro nějž vůbec není před něj

postaven a pro nějž není trestně stíhán – to však neznamená, že jeho trestní

stíhání pro daný skutek bylo nepřípustné. Za splnění zákonem stanovených

předpokladů totiž mohlo a mělo být vedeno, avšak mělo se tak dít způsobem

stanoveným zákonem.

Nepřípustným by bylo pouze pokud by jeho vedení bránila

některá z okolností předpokládaných ustanovením § 11 odst. 1 trestního řádu.

Nic takového však obviněný MUDr. D. H. netvrdí. Jím uplatněné námitky tedy

nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že obviněným MUDr. D. H. namítané procesní vady nespadají ani

pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b trestního řádu, bylo v této

části jeho dovolání podáno z jiného než připuštěného důvodu [§ 265i odst. 1

písm. b) trestního řádu]. Totéž obdobně platí o jím vytýkaných vadách v

protokolaci u hlavního líčení a u veřejného zasedání a o námitkách proti zákazu

pořizování obrazových a zvukových záznamů jednání před soudy obou stupňů. To

také bránilo věcnému přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího z

hlediska takto namítaných vad [§ 265i odst. 3 trestního řádu].

Mimo rámec

dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu jsou i procesní

námitky obviněného P. B. Jde o tu část jeho dovolání, v níž vytýká orgánům

činným v trestním řízení porušení jeho práv na obhajobu. Porušení práva na

obhajobu může být dovolacím důvodem, ovšem pouze v zákonem jednoznačně

vymezených případech. Ty jsou upraveny v § 265b odst. 1 písm. c) a d) trestního

řádu, nepřímo pak i v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. S

odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a d) trestního řádu je možné

podat dovolání v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle

zákona mít měl, a byla-li porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním

líčení nebo ve veřejném zasedání. Nic takového obviněný P. B. netvrdí a nic

takového nevyplývá ani ze spisových materiálů. Dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. b) trestního řádu pak dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl

vyloučený orgán. Právě tohoto důvodu se obviněný P. B. dovolává, když poukazuje

na to, že podal trestní oznámení na dozorového státního zástupce JUDr. P. H. a

ten – ačkoliv podle jeho názoru podjatý – ve věci nadále působil.

K uplatnění

tohoto dovolacího důvodu je namístě uvést, že předpokládá splnění dvou

kumulativně stanovených podmínek, totiž toho, že ve věci rozhodl vyloučený

orgán, a toho, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podal dovolání, již v původním

řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ani jedna z těchto podmínek přitom v posuzovaném případě nebyla splněna.

Obviněný P. B. výslovně uvádí, že namítaná okolnost – tvrzená podjatost

státního zástupce odvíjející se od jeho trestního oznámení na něj – mu od

počátku byla známa, přesto ji ani v přípravném řízení ani v řízení před soudy

prvního a druhého stupně neuplatnil. To, zda s ní včas seznámil svého obhájce

či nikoliv je v tomto kontextu právně zcela irelevantní, neboť citované

ustanovení vychází z toho, že rozhodující je, zda byla známa jemu samotnému.

Navíc dovolání z tohoto důvodu lze podat jen, jestliže jím napadené rozhodnutí

učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci

vyloučen z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení

rozhodnuto podle § 31 trestního řádu. Musí přitom jít o soudce, který je nejen

z řízení vyloučen (a k tomu nemusí nezbytně vést ani trestní oznámení na něj

podané), ale který také ve věci samé rozhodl (tedy vynesl v prvním nebo druhém

stupni meritorní rozhodnutí) a jím vydané rozhodnutí bylo podaným dovoláním

napadeno. Takovým rozhodnutím může být pouze některé z rozhodnutí uvedených v §

265a trestního řádu. Tím, kdo jej vydal, může být pouze soud, neboť jen proti

soudním rozhodnutím mohou směřovat podávaná dovolání. Proto k uplatnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nestačí, že byla

kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než

meritorní rozhodnutí. Nepostačuje rovněž, je-li za podjatého ve věci označen

státní zástupce, zástupce jiné strany řízení nebo zapisovatel. Tímto dovolacím

důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel

vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí.

Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy v

posuzovaném případě naplněn nebyl. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných

námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence

určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení

takového dovolacího důvodu podle § 265b trestního řádu, nestačí jen formální

poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jinými

slovy řečeno, z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je

dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §

265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako

důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě. Rozsudek soudu

prvního ani druhého stupně totiž nebyl vydán vyloučeným soudcem. Obviněný P. B.

to konec konců ani ve svém dovolání netvrdí, byť to jediné by v daném kontextu

mohlo naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Naopak, jím uplatněné námitky vůbec neodpovídají obsahovému vymezení tohoto

dovolacího důvodu.

Vně tohoto dovolacího důvodu i všech ostatních dovolacích

důvodů vymezených v § 265b trestního řádu jsou přitom i všechny námitky

obviněného P. B. odvíjející se od tvrzeného krácení jeho práva na obhajobu a od

okolností, za nichž byl v přípravném stadiu řízení vzat do vazby.

Vedle již rozebraného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního

řádu odkazuje obviněný P. B. ve svém dovolání ještě na jeden dovolací důvod

procesně právní povahy. Jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)

trestního řádu, jehož prostřednictvím lze namítat určitá procesní pochybení

spojená s rozhodováním odvolacího soudu.

Citované zákonné ustanovení, resp.

jeho první alternativa, totiž výslovně stanoví za dovolací důvod to, že „bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního

řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí…“. Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného

opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních

trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto

zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně

měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným

prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného

přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako

opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně

vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž

přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání

prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné

osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v

rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však obviněný P. B.

nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání

(stanovených v § 253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí

(nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu

se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením

stíhaného skutku, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po věcném

přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a napadeného rozsudku tento

rozsudek zrušit a zprostit jej obžaloby. Ve skutečnosti tak není

prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních

podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného

přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z

nich vyplývajícího právního posouzení stíhaného skutku.

Konkrétní argumentace

dovolání obviněného P. B. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá

alternativa zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v § 265a

odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán

některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního

řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím

rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u

prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v § 265b

odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.

Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda

tento obviněný i další tři obvinění řádně uplatnili některý z dovolacích důvodů

uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil

následujícími úvahami a učinil následující závěry:

Předně všichni čtyři

obvinění – P. B., MUDr. D. H., I. P. a Bc. D. K. - poukázali na dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně

tento dovolací důvod skutečně uplatnili. Platí totiž, že z jiného důvodu, než

je uveden v § 265b trestního řádu, jsou dovolání podána i v případě, kdy jsou v

nich sice citována některá z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve

skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Právě tato situace přitom v daném případě z větší části nastala.

Podstatou

námitek obviněného P. B. opřených o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) trestního řádu je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu,

tedy ani trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona,

neboť se nikterak nezapojil do podvodných aktivit spoluobviněného M. Ř.

V

rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu obviněný P. B. především

namítá, že skutkové závěry soudů obou stupňů neodpovídají průběhu provedeného

dokazování. V této souvislosti těmto soudům vytýká, že zcela nepodloženě

spojují jeho jednání s jednáním spoluobviněného M. Ř., přičítají mu jeho činy,

nesprávně posuzující povahu jím prováděných operací a nedostatečně zohledňují

specifika jeho postavení v 1. P. d. z. Přitom sám vylučuje, že by postupoval ve

vzájemné shodě se spoluobviněným M. Ř. na základě předchozí domluvy s ním ve

snaze vylákat od vkladatelů 1. P. d. z. jejich finanční prostředky a poté je

vyvést na jiné subjekty, odmítá vědomost o klamavých informacích publikovaných

v průběhu jím realizované reklamní kampaně a klade důraz na to, že jeho

funkce v 1. P. d. z. byly pouze výkonné, takže byl vázán rozhodnutími

představenstva této záložny a pokyny spoluobviněného M. Ř. Za jediný motiv

svých aktivit označuje snahu rozvinout činnost 1. P. d. z. a poukazuje na to,

že sám z těchto aktivit neměl žádný majetkový prospěch. S ohledem na to mu

nelze podle jeho názoru přičíst ve vztahu k okolnostem charakterizujícím

podvodné jednání spoluobviněného M. Ř. žádnou formu zavinění v trestněprávním

smyslu. Z toho pak dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem,

nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Celkově vzato označuje svou pozici

spolupachatele M. Ř. za zcela vykonstruovanou soudy obou stupňů a namítá, že

jejich popis jednání, kterého se měl dopustit, je velice nekonkrétní a v řadě

směrů v rozporu se skutečností a s údaji vyplývajícími z provedených důkazů. V

tomto kontextu oběma soudům vytýká jednostranné hodnocení některých důkazů,

nedostatečný rozsah provedeného dokazování a pominutí řady důležitých důkazů.

Za jejich zásadní pochybení v návaznosti na to označuje nesprávné právní

posouzení objektivní i subjektivní stránky jeho jednání.

Tento názor

obviněného P. B. je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho z

větší části dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z

odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého

stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tedy obviněný shledává primárně ve

svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy

obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a v pominutí některých

podstatných důkazů. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává

z větší části v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy

obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu

jimi provedeného dokazování. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání v

tomto směru dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve

výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění tohoto

rozsudku a v rozsudku soudu druhého stupně, ale z odlišných skutečností, než

jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b

odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné

skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším

odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně

uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze

stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně

domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím

účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního

řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat

jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost

skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či

jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že

není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu

prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad

ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či

opakovat.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,

který uplatnil obviněný P. B., je přitom po právní stránce vymezen tak, že

předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o

hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové

okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových

závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva

procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.

trestního řádu. Jestliže tedy obviněný P. B. namítá nesprávnost právního

posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje zčásti z odlišné verze

skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené

důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení

procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být

rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména

podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též

podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu]. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li

obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného

jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému

dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání

dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný

dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na

nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený

v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že

východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o

jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je

skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na

takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného

skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze

úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní

kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a

druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin,

ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl

obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení

skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité

normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích

řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly

správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho

odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při

posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán

konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace

odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním, resp. zda zjištěné skutkové

okolnosti byly náležitě zhodnoceny z hlediska aplikace příslušných hmotně

právních norem. V trestní věci obviněných P. B., M. Ř., MUDr. D. H., Bc. D. K.

a I. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění,

podle něhož se obviněný P. B. dopustil stíhaného skutku (spolu s M. Ř. a s

pomocí I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K.) tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu

prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud,

případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími

údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Takto

popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení

stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4

trestního zákona, a to pokud jde o objektivní stránku jednání obviněného P. B.,

tak i co se týče subjektivní stránky jeho jednání a forem jeho

spolupachatelství s M. Ř. ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona.

Ve vztahu k

argumentaci obviněného P. B. uplatněné v jeho dovolání se jedná především o

skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v době od března do prosince

roku 1999 společně s M. Ř. vylákali nejméně od 2.930 členů 1. P. d. z. finanční

prostředky nejméně ve výši 276.159.000,- Kč, a to sliby nereálně vysokého

zhodnocení jejich vkladů úroky od 16,8 % do 30 % p. a., předstíráním výnosné

obchodní činnosti, prezentací ve skutečnosti neexistující strategie dalšího

rozvoje 1. P. d. z. a fiktivní nadstandardní garancí zabezpečení návratnosti

přijatých finančních prostředků majetkem společnosti Č. f., a. s. Soudy obou

stupňů učinily na základě vyhodnocení provedených důkazů zjištění, že oba

spoluobvinění postupovali ve vzájemné shodě, přičemž obviněný P. B.

zorganizoval rozsáhlou klamavou reklamní kampaň za účasti řady známých osob

činných v oblasti kultury a zábavy, v níž dominovaly uvedené sliby a nepravdivé

informace, a společně s využitím struktur a zaměstnanců 1. P. d. z. inkasovali

finanční prostředky od jednotlivých vkladatelů, přičemž část z nich obratem

vyvedli na společnosti spjaté s M. Ř. a na osoby jemu dobře známé a zbytek

použili ve svůj prospěch. Využili přitom toho, že plně ovládali 1. P. d. z., M.

Ř. z titulu funkce předsedy jejího představenstva a jejího generálního ředitele

a s využitím plných mocí udělených mu ostatními členy jejího představenstva,

obviněný P. B. z postu jeho náměstka a poté generálního ředitele celé záložny a

předsedy její kontrolní komise. Podle závěru soudů obou stupňů vyváděli

finanční prostředky z větší části pod záminkou provedení reklamních služeb,

nikoliv však výlučně. Postupně se tak větší část finančních prostředků

získaných od vkladatelů ocitla v majetku společností Č. f., a. s., M., s. r.

o., M., a. s., S. P., s. r. o., F-3 S. R., s. r. o., C. II, s. r. o., a S. L.

Ltd, dále 1. P. d. s., s. r. o., a v majetku různých známých osobností z

oblasti kultury. Samotná 1. P. d. z. přitom pod jejich vedením nevyvíjela

žádnou obchodní činnost a s ohledem na to neprodukovala žádný zisk.

Sám

obviněný P. B. v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání klíčovou část

citovaných skutkových zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými

zjištěními totiž tvrdí, že zcela věřil v pravdivost informací a slibů

poskytovaných členům 1. P. d. z., a zdůrazňuje, že tyto sliby a informace

pocházely v převážné míře od spoluobviněného M. Ř.. Současně vylučuje, že by

jednal na základě dohody s ním se záměrem vylákat na vkladatelích jejich

finanční prostředky. Odmítá také jakýkoliv podíl na převodech získaných

finančních prostředků na společnosti spjaté se spoluobviněným M. Ř. a na osoby

mu známé, ale i jejich použití pro vlastní prospěch. Stejně tak napadá závěry

soudů obou stupňů o tom, že k vyvádění finančních prostředků z 1. P. d. z. docházelo též pod záminkou provádění jím objednaných, ale reálně

neposkytnutých, reklamních služeb. Sám se přitom staví do pozice řízené a

ovládané osoby, a to spoluobviněným M. Řu. Své funkce v 1. P. d. z. označuje za

ryze výkonné, bez jakéhokoliv vlivu na nakládání s jejím majetkem, a soudům

obou stupňů vytýká, že dostatečně nezohlednily specifika jeho postavení v této

záložně a že nezjišťovaly, jak konkrétně přispěl k vylákání finančních

prostředků od vkladatelů. Tato jeho tvrzení však neodpovídají skutečnosti. Soudy obou stupňů právě těmto skutečnostem věnovaly v reakci na jím uplatněnou

obhajobu mimořádnou pozornost. Přitom zjistily, že to byl právě on, kdo vedl

velice rozsáhlou klamavou reklamní kampaň, která rozhodující mírou přispěla k

tomu, že finanční prostředky do 1. P. d. z. vložilo tak velké množství

vkladatelů. Navíc osobně vystupoval na valných hromadách členů této záložny a

ve veřejných sdělovacích prostředcích s tvrzeními o reálnosti poskytovaných

slibů, o vysokých výnosech z obchodních aktivit záložny a o soustavném

zhodnocování přijatých vkladů i v situaci, kdy již byly získané finanční

prostředky prokazatelně ze záložny vyvedeny a tato fakticky přestala fungovat

vzhledem k tomu, že již neměla žádné disponibilní majetkové hodnoty a

nevyvíjela žádnou obchodní činnost. Byl to také on, kdo zakládal síť jejích

poboček a až do konce organizoval jejich činnost. Právě v nich přitom byly

přijímány finanční vklady - poslední z nich vlivem intenzivní reklamní kampaně,

pro niž získal řadu známých osobností, a díky šířeným nepravdivým informacím,

ještě těsně před uvalením nucené správy na záložnu. Na základě těchto údajů

soudy obou stupňů učinily jednoznačný závěr, že obviněný v inkriminovanou dobu

jednal plně s vědomím nereálnosti veřejně prezentovaných slibů a zcela vědomě

šířil nepravdivé informace týkající se činnosti 1. P. d. z., to vše s cílem

oslovit co nejširší okruh potenciálních vkladatelů, uvést je v omyl o

perspektivě zhodnocení jejich vkladů a vylákat od nich jejich finanční

prostředky. Činil tak podle zjištění obou soudů plně ve shodě s M. Ř., jenž

právě s tímto záměrem a s cílem zmocnit se vylákaných majetkových hodnot již

zakládal 1. P. d. z. Z provedených důkazů obsahujících informace o těchto

skutečnostech pak vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že obviněný P. B. a M. Ř.

Z uvedeného je

zřejmé, že obviněný P. B. staví svou dovolací argumentaci ve vztahu k těmto

skutkovým zjištěním na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v

rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou

nepřesná. Na základě této argumentace – opřené o skutkové námitky procesní

povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení – pak

zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich

rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že nesprávně posoudily jeho podíl na

podvodných aktivitách spoluobviněného M. Ř., že mu v rozporu se skutečností

přisoudily rozhodující roli při uvádění poškozených vkladatelů v omyl, že

nepodloženě dovodily jeho úmysl podvodně od nich vylákat jejich finanční

prostředky a že jimi byl odsouzen za skutek, jehož se nedopustil. Ve své

podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu

celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích

vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů

naplnit nemohou.

Celkově vzato lze tedy shrnout, že dovolání obviněného P. B.

v tom rozsahu, v němž opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a

proti hodnocení provedených důkazů, je podáno z jiného důvodu, který není

dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému

dovolacímu důvodu naopak odpovídají ty výhrady obviněného P. B., jimiž namítá,

že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 9 odst. 2 trestního

zákona, když jeho jednání posoudily jako spolupachatelství na trestném činu

podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ačkoliv sám nenaplnil

všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. V tomto kontextu

obviněný zdůrazňuje, že je mu neprávem přičítáno k tíži to, čeho se dopustil

spoluobviněný M. Ř., a argumentuje tím, že nemůže být spolupachatelem na jeho

podvodném jednání, neboť při svém působení v 1. P. d. z. nebyl nikdy veden

úmyslem konat tak, aby se tento spoluobviněný nebo kdokoliv jiný na úkor této

záložny a jejích členů obohatil. Sám se přitom staví do role spoluobviněným M.

Ř. oklamaného, nekriticky důvěřivého a nedostatečně kvalifikovaného člověka,

přesvědčeného o perspektivě družstevního bankovnictví a vedeného snahou o

rozvoj 1. P. d. z., který ve svém úsilí neuspěl a nyní je pro to trestněprávně

postihován, ačkoliv je ve svých důsledcích v podstatě jednou z mnoha obětí

nekalých praktik spoluobviněného M. Ř. V návaznosti na to zdůrazňuje, že sám

neměl ze stíhaného jednání žádný prospěch. Soudům obou stupňů přitom vytýká, že

při rozhodování o jeho vině pominuly některé důležité skutečnosti, nesprávně

hodnotily obor působnosti statutárních orgánů a managamentu 1. P. d. z. a

nepochopily podstatu celé podvodné operace zorganizované spoluobviněným M. Ř. a

jeho role v ní.

Opak je však pravdou. Soudě podle použité dovolací

argumentace je to totiž obviněný P. B., kdo se snaží zastřít a zamlžit podstatu

stíhaného skutku. Využívá přitom toho, že soud prvního stupně v legitimní snaze

postihnout celou šíři trestné činnosti obviněných a závažnost jejích dopadů

zahrnul do popisu tohoto skutku ve výroku o vině svého rozsudku nejen vlastní

podvodné vylákání předmětných finančních prostředků, ale i jednání přípravná a

kroky následně podniknuté obviněnými k využití získaných finančních prostředků.

Z tohoto sledu událostí nijak výrazně nevystupují ty, které charakterizují

podvodný charakter celé operace, avšak všechny jsou v popisu rozhodných

skutkových okolností tohoto výroku zachyceny.

V této souvislosti je namístě

připomenout, že předpokladem toho, aby určité jednání naplnilo znaky skutkové

podstaty trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, je na jedné

straně úmyslné uvedení některých nepravdivých nebo zkreslených informací nebo

zamlčení určitých podstatných skutečností pachatelem a na druhé straně

existence příčinné souvislosti mezi omylem další osoby (resp. její neznalost

všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp.

učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinné souvislosti mezi touto

dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo

jiné osoby na straně druhé. Škoda může v takovém případě spočívat jednak

bezprostředně v odčerpání určité majetkové hodnoty z majetku poškozeného bez

poskytnutí náležité protihodnoty, tedy ve zmenšení majetku poškozeného, jednak

v tom, že na jeho majetku nedojde k přírůstku, k němuž by došlo, kdyby nebylo

podvodného jednání. V omyl ve smyslu ustanovení § 250 trestního zákona přitom

může pachatel poškozeného uvádět již tím, že jej neinformuje o všech

skutečnostech významných z hlediska projednávané záležitosti, a že tak učiní s

vědomím toho, že poté co získá sjednané plnění nebude sám schopen včas dostát

svým závazkům. Postačí tedy zamlčet skutečnosti podstatné pro rozhodnutí druhé

strany a uvádět ji v omyl ohledně své schopnosti dostát ve sjednané době

závazkům, které převzal. Trestněprávní odpovědnost za trestný čin podvodu podle

§ 250 trestního zákona může být založena též předstíráním okolností, které

nejsou v souladu se skutečným stavem věci, poskytováním slibů, které jsou

nesplnitelné nebo jejichž splnění závisí na nejistých budoucích událostech, a

zatajením některých důležitých údajů, které by druhé straně umožnily utvořit si

ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o skutečnostech vztahujících

se k dané záležitosti. Poškozený pak může na nabídku k provedení určité operace

reagovat úplně jinak, než kdyby znal skutečný stav věci.

V této souvislosti je

namístě zdůraznit, že podstatou trestného činu podvodu - odlišujícího od

ostatních trestných činů i od jednání beztrestných - není na jedné straně

způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, neboť tyto znaky

charakterizují i skutkové podstaty řady dalších majetkových trestných činů a

jejich naplnění samo o sobě nepostačuje k vyvození trestní odpovědnosti, ale

podvodný úmysl pachatele - uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu

nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke

škodě cizího majetku -a provedení majetkové dispozice v omylu nebo s neznalostí

určitých podstatných skutečností v důsledku jednání pachatele. Jinými slovy

řečeno, při podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona pachatel uvede určitým

jednáním v omyl jinou osobu nebo jí zamlčí určité podstatné skutečnosti, tato

osoba pak provede v důsledku svého omylu a nedostatku znalostí podstatných

skutečností určitou majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na jejím

majetku škoda a zároveň se tím někdo obohatí. Tyto fáze na sebe musí navazovat

v příčinném řetězci, na jehož počátku je podvodný úmysl pachatele promítnutý do

uvádění v omyl jiné osoby, a na konci následek v podobě škody na cizím majetku

a obohacení subjektu, jenž těží z neznalosti určitých podstatných skutečností

osobou, která provede majetkovou dispozici iniciovanou pachatelem.

V

posuzované trestní věci byli nepochybně uvedeni v omyl všichni ti, kdo v

inkriminované době dostali informaci o působení 1. P. d. z. obsahující popis jí

předstíraných vysoce ziskových obchodních aktivit, slib nereálného zhodnocení

vložených finančních prostředků a tvrzení o nadstandardním zabezpečení

přijatých vkladů neexistujícím majetkem Č. f., a. s. Někteří z nich získali

tyto informace z inzertních novin, další z rozsáhlé reklamní kampaně a

ostatních z různých jiných zdrojů, včetně vystoupení představitelů 1. P. d. z.

v médiích. Jen část z nich těmto informacím a slibům uvěřila a reagovala na ně

vložením finančních prostředků do 1. P. d. z. Takových bylo minimálně 2.930 a

celkový objem jimi poskytnutých finančních prostředků činil minimálně

276.159.000,- Kč. Všichni provedli tuto majetkovou dispozici v omylu: své

finanční prostředky vložili do 1. P. d. z. proto, že uvěřili nepravdivým slibům

a informacím o této záložně a jednali s neznalostí řady podstatných skutečností

o jejím fungování. Její závazky spojené s přijetím jejich vkladů byly

nesplnitelné i za standardních okolností, tím spíše pak za situace, kdy

nevyvíjela žádnou obchodní činnost zhodnocující přijaté finanční hodnoty. K

dokonání podvodu na vkladatelích tedy došlo již přijetím jejich vkladů. Tím se

jejich finanční prostředky dostaly do dispozice 1. P. d. z., resp. do dispozice

osob ji ovládajících. Těmi byli podle skutkových zjištění soudů obou stupňů

obvinění M. Ř. a P. B. Oba je podle závěru těchto soudů také uvedli v omyl, a

to využitím různých způsobů šíření nepravdivých informací a zveřejněním

nereálných slibů, zejména však využitím rozsáhlé klamavé reklamní kampaně

stavějící na popularitě řady známých osobností z oblasti kultury.

Obviněný P.

B. nijak zásadně nezpochybňuje tento průběh rozhodných skutkových událostí.

Vylučuje však, že by jednal s vědomím toho, že šířené informace o činnosti 1.

P. d. z. jsou nepravdivé a poskytované sliby zhodnocení vložených finančních

prostředků nereálné. Současně odmítá, že by patřil mezi osoby ovládající 1. P.

d. z. Byla-li by to pravda, byla by jeho trestní odpovědnost vyloučena, neboť

by u něj nebylo možné dovodit zavinění v potřebné formě. To totiž musí

zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu; u podvodu tedy

i úmysl uvést jiného v omyl, využít jeho omylu nebo zamlčet mu podstatné

skutečnosti a v příčinné souvislosti s tím někoho k jeho škodě obohatit.

Soudy

obou stupňů se však těmito okolnostmi důkladně zabývaly a na základě zhodnocení

provedených důkazů dovodily, že obviněný P. B. v inkriminované době jednal s

plným vědomím uvedených skutečností a ve vzájemné shodě se spoluobviněným M. Ř.

zcela cíleně podnikal kroky směřující k vylákání finančních prostředků od

vkladatelů uvedených v omyl jimi šířenými informacemi a poskytovanými sliby

zhodnocení jejich vkladů. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud neshledal nic, co

by zpochybňovalo správnost těchto závěrů.

Soud prvního stupně v průběhu

provedeného dokazování velice detailně zmapoval i okolnosti, za nichž byl

obviněný P. B. vtažen spoluobviněným M. Ř. do vedení 1. P. d. z., a jak ji

počínaje březnem roku 1999 společně s ním ovládal. Vůdčí roli v procesu jejího

vytváření a následného využití k vylákání finančních prostředků od vkladatelů

přitom nepochybně hrál M. Ř. Byl to totiž on, kdo celou operaci vymyslel,

připravil a zorganizoval a již s cílem ji realizovat také založil 1. P. d. z. Učinil tak za velice nestandardních okolností pomocí nastrčených osob, které ho

zmocnily ke všem úkonům spojeným nejen s jejím založením, ale i s jejím dalším

působením. To mu také umožnilo ji bez jakékoliv kontroly řídit. Od počátku

přitom byla takto jím založená družstevní záložna míněna jako prostředek k

vylákání finančních prostředků od důvěřivých lidí a tímto způsobem také byla v

roce 1999 - již za součinnosti obviněného P. B. a s využitím řady známých

osobností - využita. S ohledem na to jí není možné vnímat jako poškozený

subjekt, a to ani za situace, kdy z ní následně byly v ní soustředěné finanční

prostředky z větší části vyvedeny. Byla totiž – obrazně řečeno – slupkou, za

níž se skrývali obvinění, a poškozenými jejich jednáním byli vkladatelé zmatení

jejich nepravdivými informacemi a oklamaní jejich nereálnými sliby, kteří jim

dali k dispozici své finanční prostředky. Vyvedení těchto finančních prostředků

z ní bylo součástí celé operace, avšak k naplnění skutkové podstaty trestného

činu podvodu došlo již jejich vylákáním. Za těchto okolností není nijak

podstatné, jakou funkci v 1. P. d. z. obvinění zastávali, ale to, zda se

zapojili do realizace dané operace s vědomím uvedených souvislostí. Jejich

spolupachateli přitom mohly být i osoby stojící mimo struktur 1. P. d. z.,

například ti, kdo se podíleli na realizaci předmětné klamavé reklamní kampaně,

pokud si samozřejmě byli vědomi toho, že v ní převažují nepravdivé informace a

nereálné sliby, a byli alespoň srozuměni s tím, že svým jednáním přispívají k

realizaci uvedeného podvodného záměru obviněných. Tím spíše jimi mohli být ti,

kdo působili uvnitř ní. Z tohoto hlediska jsou zcela irelevantní námitky

obviněného P. B. odvíjející se od tvrzení o tom, že byl prostým zaměstnancem 1. P. d. z. bez rozhodovací pravomoci, a že i za situace, kdy působil v jejím

vrcholném managamentu, bylo jeho pracovní náplní uvádět do praxe pro něj

závazná rozhodnutí jejího představenstva. Tato argumentace navíc nemůže obstát

ani věcně. Jednání z titulu výkonné funkce bez rozhodovací pravomoci totiž

nemůže samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost za činy naplňující znaky

skutkové podstaty určitého trestného činu. Tak je tomu proto, že ani ten, kdo

je v podřízeném postavení nesmí splnit rozhodnutí, jehož splněním by naplnil

znaky určitého trestného činu, a učiní-li to, lze jej za to při splnění

ostatních zákonných předpokladů trestně postihnout. Obviněný P. B.

přitom svým

jednáním nepochybně po dlouhou dobu naplňoval výše uvedené znaky trestného činu

podvodu a činil to nepochybně zcela cíleně se znalostí všech rozhodných

skutečností a v součinnosti se spoluobviněným M. Ř. V tomto ohledu lze beze

zbytku souhlasit se soudy obou stupňů, které jeho znalost rozhodných

skutečností dovodily ze zjištěných okolností charakterizujících jeho postavení

v 1. P. d. z. a jeho cílené jednání ve shodě se spoluobviněným M. Ř. ze sledu

jednotlivých kroků naplňujících záměr vylákat značné finanční prostředky od

vkladatelů a z jeho podílu na uskutečnění tohoto záměru. Soudy obou stupňů také

velice přiléhavě přirovnávají celou podvodnou operaci, na jejíž realizaci se

společně se spoluobviněným M. Ř. podílel, k tzv. letadlovým nebo pyramidovým

hrám, když první vkladatelé svými vklady umožnili fungování 1. P. d. z., další

vkladatelé, nalákáni vysokými úroky a výnosem vkladů předchozích vkladatelů,

umožnili výplaty pro ně, a následující vkladatelé svými vklady již pouze

vytvářeli podmínky pro další působení této záložny a inkasování dalších vkladů,

aby na konci celé operace („hry“), za situace, kdy vklady nebyly vůbec

zhodnocovány a se značnou částí z nich bylo nakládáno nezákonně, nezbylo pro

pozdější vkladatele téměř nic, takže neobdrželi ani slíbené výnosy ani vložené

částky a mnozí nestačili o jejich výplatu před uvalením nucené správy na

záložnu ani požádat. V omylu na základě nepravdivých informací o fungování 1. P. d. z. přitom jednali všichni vkladatelé, tedy i ti první v pořadí, jimž byly

jejich vklady i slíbené výnosy z nich vyplaceny. Také jejich výplata totiž byla

závislá na nejistých budoucích okolnostech – získání dostatečného množství

dalších vkladatelů – a také podvod na nich byl dokonán poukázáním jejich vkladů 1. P. d. z. Jejich vklady a výnosy z nich jim byly následně vyplaceny jen v zájmu zvýšení

důvěryhodnosti celé operace a s cílem nalákat co nejvíce dalších vkladatelů. Za

těchto okolností není po právní stránce nijak podstatné, zda byly inkasované

finanční prostředky spotřebovány na zajištění samotného provozu 1. P. d. z. a

platy jejích zaměstnanců, vyvedeny na jiné subjekty spojené s jejími vrcho

lnými představiteli anebo použity pro vlastní potřebu obviněných. Ke škodě na

majetku jednotlivých vkladatelů došlo již převodem jejich vkladů na 1. P. d.

z. a přijetím těchto jejích vkladů touto záložnou došlo ve stejném rozsahu k

jejímu obohacení na jejich úkor. Z toho pak nepochybně měli prospěch i její

zaměstnanci a placení členové jejich orgánů, neboť nebýt daného podvodu, neměli

by ani žádné požitky ze svého působení v ní. Jestliže součástí podvodného

záměru obviněných M. Ř. a P. B. bylo - jak dovodily na základě provedeného

dokazování soudy obou stupňů - též užití části vylákaných finančních prostředků

pro jejich vlastní potřebu a vyvedení zbylé části těchto prostředků na

společnosti a osoby spjaté s obviněným M. Ř., pak byly v konečném důsledku

jejich jednáním obohaceny i tyto subjekty a k dokončení stíhaného činu došlo až

naplněním tohoto jejich záměru. Na právní kvalifikaci jednání obviněného P. B.

to však již nemělo žádný vliv. Pokud tedy obviněný zpochybňuje svůj podíl na

vyvedení těchto prostředků z 1. P. d. z., je to právně bezvýznamné. Navíc jeho

námitky v tomto směru jsou téměř výlučně skutkové povahy a již z toho důvodu

Nejvyšším soudem nepřezkoumatelné. Jedinou výjimkou z toho je jeho argumentace

týkající se převodu 130.000.000,- Kč z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o.,

opřená o tvrzení, že jí reálně nedošlo k žádné změně majetkových poměrů 1. P.

d. z., neboť tato byla jediným společníkem a tedy i jediným majitelem 1. P. d.

s., s. r. o. Tato argumentace ovšem zjevně nemůže obstát, neboť šlo o dvě

samostatné právnické osoby s vlastními majetky a převodem uvedené majetkové

hodnoty nepochybně došlo k navýšení majetku 1. P. d. s., s. r. o., oproti jeho

odčerpání z 1. P. d. z.

K argumentaci uplatněné obviněným P. B. v jeho

dovolání je současně namístě poukázat na to, že podvodným jednáním ve smyslu §

250 trestního zákona může být obohacen jak sám pachatel, tak i někdo jiný. Z

tohoto hlediska je právně bezvýznamné, zda byl v posuzovaném případě danými

majetkovými dispozicemi – vklady finančních prostředků do 1. P. d. z. –

obohacen obviněný nebo někdo jiný, podstatné však je, že tyto majetkové

dispozice provedli poškození členové 1. P. d. z. v omylu, jenž byl vyvolán

přičiněním obviněného a že jim také těmito majetkovými dispozicemi vznikla

škoda, která ve svém celku výrazně překročila hranici škody velkého rozsahu ve

smyslu § 89 odst. 11 trestního zákona a § 250 odst. 4 trestního zákona. Jen na

okraj tedy postačí poznamenat, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů

obviněný měl i bezprostřední prospěch z celé podvodné operace, neboť část

vylákaných finančních prostředků skončila přímo v jeho rukách. Oba soudy

učinily toto zjištění zejména na základě výpovědí svědkyně M. H. a svědka M.

N., kteří potvrdili, že si od nich nechal z těchto prostředků pro svoji potřebu

vyplácet značné finanční částky. Jeho pokus stylizovat se do pozice oběti

zneužité spoluobviněným M. Ř. působí za této situace paradoxně a zcela

nemístně. To vyniká o to více, že se současně hájí tím, že nebyl odborně

kvalifikován k výkonu funkcí zastávaných v 1. P. d. z. a domáhá se toho, aby to

bylo zohledněno v jeho prospěch. Nekvalifikovanost však rozhodně nelze

považovat za něco, co by mohlo omlouvat poškození trestním zákonem chráněných

zájmů. Naopak, za určitých okolností s ní může být spojeno srozumění s vtažením

do operací poškozujících takové zájmy a s následky předpokládanými trestním

zákonem, tedy i nepřímý úmysl ve vztahu k znakům skutkové podstaty určitého

trestného činu. To ovšem není případ obviněného P. B., jenž podle zjištění

soudů obou stupňů jednal v přímém úmyslu spáchat podvod na vkladatelích 1. P.

d. z. Je nicméně s podivem kolik nekvalifikovaných osob působilo na klíčových

postech v této záložně, aniž by to vyvolalo pozornost kohokoliv, pracovníky Ú.

pro d. nad d. záložnami nevyjímaje. Tak sám obviněný P. B. je absolventem

střední průmyslové školy technické, obviněný M. Ř. je vyučen v oboru mechanik

elektronických zařízení, obviněný I. P. byl před nástupem do 1. P. d. z. jako

vyučený elektrikář vedoucím provozovny jednoho pražského pohostinství, obviněný

MUDr. D. H. absolvoval lékařskou fakultu a se spoluobviněným M. Ř., jenž mu

nabídl možnost působení v 1. P. d. z., se seznámil jako se svým pacientem, a

obviněný Bc. D. K. je absolventem střední školy elektrotechnické a v

inkriminované době studoval (a nedostudoval) na stavební fakultě v B. Ani jeden

z nich, stejně jako žádný z ostatních zaměstnanců 1. P. d. z., neměl sebemenší

zkušenosti z finančnictví a z bankovní sféry. Žádný z nich také nepřipouští

sebemenší podíl na poškození vkladatelů této záložny, byť opatřené důkazy

svědčí o opaku.

Co se týče obviněného P. B., zbývá vyjádřit se k jeho

dovolacím námitkám vztahujícím se přímo k aplikaci § 9 odst. 2 trestního zákona

a k posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu podvodu ve

smyslu tohoto ustanovení.

Základním předpokladem toho, aby mohlo jít o

spolupachatelství na trestném činu, je úmysl dvou nebo více osob směřující ke

spáchání téhož trestného činu. Tímto úmyslem spojení spolupachatelé se pak musí

dopustit trestného činu společným jednáním. Není však nutné, aby se každý z

nich zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu. O společné

jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním

všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze

spolupachatelů svým jednáním naplní jen některý ze znaků skutkové podstaty

trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy,

pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu na sebe

navazujících aktivit, přičemž tyto články – jednotlivé činnosti – směřují k

přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou

podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke

spáchání trestného činu společným jednáním. V posuzovaném případě skutkový

stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak je

rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný

podklad pro závěr, že se obvinění P. B. a M. Ř. dopustili daného trestného činu

ve vzájemné součinnosti jako spolupachatelé ve výše uvedeném smyslu společným

jednáním, v jehož rámci obviněný P. B. zajistil zveřejnění klamavých informací

o 1. P. d. z. a nereálných slibů zhodnocení složených vkladů a dobudoval systém

poboček přijímajících vklady vylákávané od oklamaných vkladatelů, zatímco

obviněný M. Ř., jenž vytvořil základy organizační struktury této družstevní

záložny, ji společně s ním plně ovládl a vyloučil veškeré kontrolní mechanizmy,

takže mohli prakticky neomezeně nakládat s finančními prostředky do ní

vloženými, přičemž část z nich oba použili pro svou potřebu a část vyvedli na

jiné subjekty spjaté s obviněným M. Ř. Ten hrál dominantní roli v realizaci

této operace a také ji zorganizoval. V dané podobě a v daném rozsahu ji ovšem

nemohl bez součinnosti s obviněným P. B. uskutečnit. Jak již bylo řečeno, takto

zjištěný skutkový stav není Nejvyšší soud oprávněn přehodnocovat, proto

dovolací argumentace obviněného P. B. založená na jeho zpochybňování nemůže

obstát.

To ovšem neznamená, že výrok o vině obviněných P. B. a M. Ř. z

rozsudku soudu prvního stupně je zcela bezvadný. V něm obsažený popis stíhaného

skutku totiž není úplně přesný pokud jde o vymezení skutečností

individualizujících okolnosti, za nichž jednotliví podvedení vkladatelé

uhradili 1. P. d. z. členské příspěvky a vložili do ní své finanční prostředky.

Chybí v něm i výčet těchto vkladatelů. Tuto vadu obviněný P. B.– ani žádný z

ostatních obviněných – ve svém dovolání nenamítl. Nejvyšší soud tedy neměl ve

smyslu § 265i odst. 3 trestního řádu důvod zabývat se jí, přesto tak ovšem v

zájmu komplexnosti posouzení celé věci učinil. Přitom shledal, že tato vada

nemůže mít žádný vliv na posouzení viny obviněných, na úvahu o jim uložených

trestech ani na rozhodnutí o jejich povinnosti nahradit způsobenou škodu.

V

tomto kontextu je předně namístě uvést, že ve své podstatě představuje tato

vada toliko procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§ 120 odst. 3

trestního řádu), nikoliv nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. V již

citovaném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je specifikován minimální

počet podvedených vkladatelů i minimální škoda jim způsobená jednáním

obviněných (jde alespoň o 2.930 členů 1. P. d. z., na nichž byla vylákána

minimálně částka 276.159.000,- Kč) a rámcově i doba, kdy k tomu došlo (stalo se

tak v průběhu roku 1999). Celkový výčet zjištěných poškozených – s uvedením

jejich jména a dalších je identifikujících údajů - je pak obsažen ve výroku o

náhradě škody téhož rozsudku. V jeho odůvodnění jsou následně rozvedeny

okolnosti, za nichž uhradili své členské příspěvky a vložili své finanční

prostředky do dané záložny. Soud přitom vychází z pořízeného znaleckého posudku

z oboru ekonomiky, z opatřených listinných důkazů a ze svědectví slyšených

poškozených. Vzhledem k velice nepřesné evidenci a k nedostatkům v účetních

knihách 1. P. d. z. se nepodařilo pořídit úplný výčet vkladatelů ani přesný

časový sled jejich vkladů a jejich celkovou výši. Ztotožnění vkladatelé tedy

nepředstavují úplně všechny poškozené a jimi poskytnuté finanční částky

nevyjadřují celkový rozsah obviněnými podvodně vylákaných majetkových hodnot.

Nicméně i zjištěné hodnoty dostatečně charakterizují minimální rozsah trestné

činnosti obviněných M. Ř. a P. B. a plně postačují k učinění závěru, že svým

jednáním naplnili jak všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu

podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, tak i kvalifikační znak způsobení

škody velkého rozsahu ve smyslu § 250 odst. 4 trestního zákona. K naplnění

tohoto znaku by postačilo způsobit škodu 5.000.000,- Kč, kterou obvinění

mnohonásobně překročili. Pokud pak obviněný P. B. ve svém dovolání brojí proti

právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím

toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňuje ve

skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje.

Z výše uvedeného je

současně zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích

soudy prvního a druhého stupně - a to na otázky, zda jednal obviněný P. B. v

inkriminované době společně se spoluobviněným M. Ř. se znalostí všech

rozhodných skutečností charakterizujících podvodný charakter realizované

operace, zda si byl vědom její celkové šíře a v jakém rozsahu se na ní podílel

- by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení

provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo

již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost

hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou

nižších stupňů vyvodily.

Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o

správnosti závěru Městského soudu v Praze, který učinil ve svém odsuzujícím

rozsudku. Vrchnímu soudu v Praze pak nelze vytknout žádné pochybení, jestliže

svým rozsudkem nevyhověl odvolání obviněného P. B. a ponechal nedotčen výrok o

jeho vině stíhaným skutkem, neboť ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl k

závěru, že jím naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250

odst. 1, odst. 4 trestního zákona.

Celkově vzato pak lze uzavřít, že obviněný

P. B. podal dovolání z větší části z jiných důvodů, než připouští trestní řád.

Co do zbytku je pak jeho dovolání v e smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního

řádu zjevně neopodstatněné.

Obvinění I. P., Bc. D. K. a MUDr. D. H. své

dovolací námitky opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu soustřeďují do dvou oblastí: jednak zpochybňují skutková

zjištění soudů obou stupňů, zvláště pak ta, která se vztahují k tomu, jak

přispěli k naplnění podvodného záměru hlavních pachatelů, obviněných M. Ř. a P.

B., jednak z různých hledisek brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako

účastenství na jejich trestném činu podvodu ve formě pomoci ve smyslu § 10

odst. 1 písm. c) trestního zákona.

Předně, všichni tito tři obvinění

vylučují, že by si v inkriminované době během svého působení v 1. P. d. z. byli

vědomí toho, že spoluobvinění M. Ř. a P. B. podvodně vylákávají na členech

záložny jejich vklady a následně používají získané finanční prostředky pro svou

potřebu nebo je vyvádí na jiné subjekty. Všichni také odmítají jakýkoliv podíl

na vylákání těchto finančních prostředků na podvedených vkladatelích i na

jejich následném vyvádění z majetku 1. P. d. z. a poukazují na to, že ani

nebyli oprávněni za tuto jednat a činit jejím jménem jakákoliv rozhodnutí.

Stejně tak zdůrazňují, že si neuvědomovali klamavost informací šířených

spoluobviněnými M. Ř. a P. B. o záložně a nereálnost deklarovaných slibů.

Shodně rovněž označují za zcela legitimní vytvoření tzv. trezorové jistiny a

užití získaných finančních prostředků prostřednictvím 1. P. d. s. k provádění

dealingových operací. Konečně nic nezákonného nespatřují ani ve vystavení

plných mocí spoluobviněnému M. Ř. k provádění úkonů jménem 1. P. d. z.

Obviněný I. P. nadto namítá, že jeho jednání nelze posuzovat jako pomoc k

trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250

odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť nejsou dány základní předpoklady užití

této právní kvalifikace, a to jednak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a

trestným činem hlavních pachatelů, jednak úmyslné zavinění na jeho straně. V té

souvislosti zdůrazňuje, že s podvodným vylákáváním vkladů od členů 1. P. d. z.

nemá nic společného a že o převodech získaných finančních prostředků na jiné

subjekty se vždy dozvěděl až následně, aniž by jejich provedení mohl jakkoliv

ovlivnit. Soudům obou stupňů přitom vytýká, že nijak nespecifikovaly, jak jeho

jednání přispělo k uskutečnění záměru hlavních pachatelů. Za jejich pochybení

současně označuje to, že mu kladou za vinu opomenutí řady věcí, aniž by

konkretizovaly, které své povinnosti přitom nedodržel. Vedle toho zpochybňuje

jejich závěr o tom, že byl fakticky hlavním účetním 1. P. d. z., vymykajícím se

jakékoliv kontrole, a vyslovuje přesvědčení, že s ohledem na to, že učinily

řadu ničím nepodložených hypotetických závěrů, porušily zásadu presumpce

neviny.

Obviněný Bc. D. K. rovněž vylučuje své zavinění v zákonem

předpokládané formě a zdůrazňuje, že veškeré své působení v 1. P. d. z.

soustředil na rozvoj jejích aktivit a v zájmu toho také vyšel spoluobviněnému

M. Ř. vstříc a vystavil mu plnou moc ke všem úkonům za ni a podepsal spolu s

ním zřízení tzv. trezorové jistiny, avšak byl jím zneužit. Odmítá tedy, že by

učinil cokoliv v úmyslu pomoci mu k stíhanému podvodnému jednání, připouští

pouze určitou nedbalost v tomto směru, která má podle jeho názoru daleko více

občanskoprávní či morální rozměr než trestněprávní rozměr. Soudům obou stupňů

přitom vytýká, že nezvážily možnost kvalifikovat jeho jednání jako nedbalostní

trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a

trestního zákona.

Podstatou dovolacích námitek obviněného MUDr. D. H. opřených

o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tvrzení,

že provedeným dokazováním v posuzované trestní věci nebyly prokázány základní

skutečnosti nezbytné pro dovození jeho trestní odpovědnosti za stíhaný čin,

konkrétně okolnosti charakterizující protiprávnost jeho jednání, příčinnou

souvislost mezi ním a zjištěným následkem a jeho zavinění ve formě úmyslu ve

vztahu ke všem znakům trestného činu podvodu. V tomto kontextu poukazuje na to,

že činil řadu kroků směřujících k překonání chaosu panujícího v inkriminované

době v 1. P. d. z. a snažil se zlepšit perspektivu jejího dalšího rozvoje. Za

součást těchto kroků označuje i iniciaci zřízení tzv. trezorové jistiny. K tomu

podle jeho skutkové verze došlo v zájmu legalizace výběrů finančních

prostředků, které spoluobviněný M. Ř. bez jakéhokoliv oprávnění prováděl i

předtím. Vylučuje přitom, že by byl tento krok činěn v motivu zastřít manka

vznikající těmito výběry na jednotlivých pobočkách záložny, jak dovodily soudy

obou stupňů. Na doklad svých aktivit zcela protikladných podpoře podvodného

jednání spoluobviněných M. Ř. a P. B. zmiňuje snahu vytvořit alespoň základní

rámec kontroly fungování 1. P. d. z. a jejích orgánů. Nesplněním svých

požadavků na posílení těchto kontrolních mechanismů odůvodňuje též odmítnutí

převzetí funkce předsedy jejího představenstva. Svou kooptaci do této funkce

označuje za neúčinnou a z toho dovozuje i neplatnost jím tehdy pod tlakem

vystavené plné moci k provádění všech úkonů jménem 1. P. d. z. pro

spoluobviněného M. Ř. Navíc poukazuje na to, že tuto plnou moc spoluobviněný

nikdy nepoužil, takže v příčinné souvislosti s jejím vystavením nevznikla

podvedeným vkladatelům žádná škoda. Celkově vzato zdůrazňuje, že v

inkriminované době jednal v dobré víře v odpovědnost spoluobviněných M. Ř. a P.

B., aniž by měl tušení o jejich podvodných praktikách, a opačné závěry soudů

obou stupňů označuje za zcela spekulativní, nijak nepodložené výsledky

provedeného dokazování. Současně napadá výrok o náhradě škody rozsudku soudu

druhého stupně. Tomuto soudu přitom vytýká, že v rozporu s platnou právní

úpravou zaokrouhlil vyčíslené částky škod způsobených podvedeným vkladatelům na

padesátihaléře a celé koruny.

Pokud jde o námitky obviněných MUDr. D. H.,

Bc. D. K. a I. P., jejichž podstatou je tvrzení o pochybení soudů obou stupňů

při hodnocení důkazů, při posuzování jejich vypovídací hodnoty a při vyvozování

skutkových závěrů z nich, jedná se o výhrady proti správnosti zjištěného

skutkového stavu. Platí o nich tedy totéž, co bylo uvedeno výše o dovolání

obviněného P. B., protože takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jímž obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I.

P. argumentují. Jimi provedené vlastní hodnocení dokazování co do provázanosti

a koordinovanosti jejich jednání s jednáním spoluobviněných M. Ř. a P. B., co

do jejich informovanosti o skutečnostech charakterizujících podvodný charakter

jednání těchto jejich spoluobviněných a co do podstaty převodů finančních

prostředků z 1. P. d. z. na jiné subjekty, nemůže být Nejvyššímu soudu jako

soudu dovolacímu podnětem k přezkumu skutkových zjištění soudů prvního a

druhého stupně a k jejich změnám nebo doplněním, neboť k tomu není oprávněn. S

poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

(ani s poukazem na jakýkoliv jiný dovolací důvod) se totiž nelze domáhat

přehodnocení skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Nedostatky ve skutkových zjištěních je možné řešit jinými opravnými

prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu)

nebo obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování

o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda

skutkové okolnosti zjištěné nalézacím a odvolacím soudem byly po právní stránce

posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Jestliže se obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. přes to všechno dovolávají

jiných skutkových okolností a o ně opírají svou právní argumentaci, ocitají se

mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního zákona i mimo

všechny ostatní dovolací důvody. V tomto směru tedy podali obvinění MUDr. D.

H., Bc. D. K. a I. P. dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání

přípustným.

Z hlediska posouzení jejich jednání po právní stránce jsou

stěžejní následující skutkové závěry soudů obou stupňů: Hlavní pachatelé,

obvinění M. Ř. a P. B., realizovali svůj podvodný záměr průběžně po větší část

roku 1999. S využitím rozsáhlé klamavé reklamní kampaně získávali nové členy 1.

P. d. z. a vylákávali od nich pod příslibem nereálných výnosů vklady.

Shromážděné finanční prostředky zčásti odčerpávali pro sebe a zčásti vyváděli

na osoby s nimi spjaté. Jimi ovládaná a řízená 1. P. d. z. nevyvíjela žádnou

ekonomickou činnost produkující zisk a v podstatě fungovala na tzv. pyramidovém

principu, aniž by byla schopna dostát převzatým závazkům. Jejich kroky vedly k

podvodnému vylákávání finančních prostředků od vkladatelů a k jejich následnému

odlivu ze záložny („tunelování“) a v reálném čase se prolínaly. Jedny finanční

prostředky byly od nově podvedených vkladatelů vylákávány, zatímco jiné – již

dříve vylákané – byly z ní vyváděny nebo spotřebovávány obviněnými; v určitém

rozsahu též používány na zajištění běžného provozu záložny. Obvinění MUDr. D.

H., Bc. D. K. a I. P. si byli všech těchto skutečností plně vědomi. Bylo jim

tedy zřejmé, co bylo podstatou podvodného jednání hlavních pachatelů, rámcově

znali šíři jeho záběru a s ohledem na to v obecných rysech i rozsah jím

působených škod, byli si vědomi též toho, že získané finanční prostředky jsou z

větší části ze záložny vyváděny nebo užívány přímo hlavními pachateli, a

věděli, že zřízení tzv. trezorové jistiny je pouhou zástěrkou sloužící k

zastření odčerpávání finančních prostředků spoluobviněným M. Ř. a k zakrytí

mank na jednotlivých pobočkách vznikajících výběry finančních hotovostí z

jejich účtů.

K průběžnému naplňování znaků trestného činu podvodu hlavními

pachateli v rámci takto široce pojaté operace docházelo podle skutkových závěrů

soudů obou stupňů převody vkladů jednotlivých členů 1. P. d. z. na její účty,

neboť právě tím okamžikem jim vznikala škoda. Podvodný záměr hlavních pachatelů

byl postupně naplňován tím, že takto vylákané finanční prostředky získávali do

své přímé dispozice nebo je vyváděli na spřízněné osoby. Přímým užitím části

získaných finančních prostředků a převodem jejich zbytku do majetku spřízněných

osob také došlo k dokončení daného trestného činu.

Skutková zjištění soudů

obou stupňů svědčí také o tom, že obviněný Bc. D. K. vykonával od počátku

fungování 1. P. d. z. funkci člena jejího představenstva a byl obeznámen s

celým jejím chodem a toky financí. Jako jeden z prvních vystavil

spoluobviněnému M. Ř. plnou moc a umožnil mu tak nekontrolovatelné ovládnutí

této záložny, s výše uvedeným cílem společně s ním podepsal dokument o založení

tzv. trezorové jistiny a sám poukazoval finanční prostředky do této trezorové

jistiny, tedy fakticky spoluobviněnému M. Ř. Obviněný I. P. začal v 1. P. d. z.

působit počátkem května roku 1999, kdy byl spoluobviněným M. Ř. dosazen do

funkce hlavního účetního a postaven mimo jakoukoliv kontrolu a řídící struktury

záložny. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se tak stalo za tím

účelem, aby kryl trestnou činnost spoluobviněných M. Ř. a P. B. To také na

základě předchozí dohody s nimi v praxi činil s plným vědomím podstaty celé

jejich podvodné operace. Tím jim tuto operaci umožnil realizovat. Postupoval

přitom tak, že na jedné straně neúčtoval náležitě všechny prováděné převody,

nerozlišoval v účetnictví jednotlivé pobočky, nevedl přehledy o pohybech na

všech bankovních účtech záložny a nearchivoval uzavřené smlouvy, což

znemožňovalo řádnou kontrolu záložny, a na druhé straně zkresloval údaje v

účetních dokladech tak, aby věrně neodrážely podstatu prováděných operací a

zakrývaly manka vznikající na pobočkách. V důsledku toho se také během

probíhajícího trestního řízení nepodařilo ztotožnit ani všechny podvedené

vkladatele a přesně vyčíslit způsobenou škodu, takže bylo nutné spokojit se s

minimálními zjištěnými hodnotami. Obviněného MUDr. D. H. vtáhl do činnosti 1.

P. d. z. spoluobviněný M. Ř. rovněž v květnu roku 1999. Byl to přitom on, z

jehož podnětu byla podle skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně

(fiktivně) založena tzv. trezorová jistina, sloužící k zastření odčerpávání

finančních prostředků z jednotlivých poboček záložny spoluobviněným M. Ř. Sám

tímto způsobem také na něj finanční prostředky průběžně odváděl. Jak on, tak i

všichni ostatní, kteří do trezorové jistiny převáděnými finančními prostředky

přispívali, přitom nikdy jednorázově nepřekročili částku 100.000,- Kč. Tím

docílili toho, že tyto operace unikly pozornosti Ú. pro d. nad d. zi. Stejně

jako obviněný Bc. D. K. i obviněny MUDr. D. H. vystavil spoluobviněnému M. Ř.

plnou moc opravňující jej ke všem úkonům jménem 1. P. d. z.

Jak je zřejmé z

výše uvedeného, obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. většinu z těchto

skutkových zjištění soudů obou stupňů ve svých dovoláních napadají, ačkoliv se

tak ocitají mimo rámec přípustných dovolacích důvodů. Využívají přitom toho, že

soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku nevystihl

úplně přesně podstatu jejich jednání. Použil totiž některých ne zcela

jednoznačných slovních obratů (mluví například o jejich tolerování určitých

aktivit hlavních pachatelů nebo o jejich loajalitě k nim) a nevyjádřil zcela

přesně vztah jejich jednání k trestnému činu hlavních pachatelů (nijak blíže

nespecifikuje okolnosti vztahující se k povaze a k rozsahu tohoto trestného

činu, které byly obviněným MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. známy). Rámcový

popis jejich jednání obsažený v citovaném výroku o vině tohoto rozsudku je však

velice detailně ve výše uvedeném směru rozveden v jeho odůvodnění a v

odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Je přitom zřejmé, že obviněný I. P.

podle závěru soudů obou stupňů zastíral v účetní evidenci jak okolnosti

vylákání finančních prostředků od vkladatelů, tak i způsob dalšího nakládání s

nimi, a tím po poměrně dlouhou dobu s vědomím všech rozhodných skutečností

charakterizujících podvodné jednání hlavních pachatelů přispíval k realizaci

jejich podvodného záměru. Ostatní dva obvinění - MUDr. D. H. a Bc. D. K. - pak

podle skutkových zjištění obou soudů rovněž s vědomím všech základních

charakteristik a rozsahu podvodného jednání hlavních pachatelů vytvořili

podmínky pro dokončení jejich trestné činnosti použitím části vylákaných

finančních prostředků pro jejich vlastní potřebu a vyvedením zbytku těchto

finančních prostředků na jiné s nimi spřízněné subjekty. Soudy obou stupňů

dospěly k závěru, že tak učinili vystavením plné moci spoluobviněnému M. Ř. ke

všem úkonům týkajícím se 1. P. d. z., přičiněním se o zřízení tzv. trezorové

jistiny zastírající vyvádění vylákaných finančních prostředků z této záložny a

průběžným poskytováním určitých finančních částek spoluobviněnému M. Ř. pod

zástěrkou jejich ukládání do této trezorové jistiny. Takto zjištěnému

skutkovému stavu plně odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení jejich

jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c)

trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Pokud pak obvinění

ve svých dovoláních brojí proti právní kvalifikaci svých jednání jako pomoci k

tomuto trestnému činu prostřednictvím toho, že zpochybňují skutková zjištění

soudů obou stupňů, uplatňují ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají

pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž

odkazují. Věcně však nemohou obstát ani jejich námitky hmotně právní povahy.

V

dovolání podaném obviněným Bc. D. K. se z rámce jím uplatněných námitek

skutkové povahy částečně vymykají pouze ty námitky, které soudům obou stupňů

vytýkají, že se dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou jeho činu a

náležitou pozornost nevěnovaly možnosti kvalifikovat jeho jednání jako

nedbalostní trestný čin nebo čin beztrestný s ohledem na chybějící zavinění v

potřebné formě. Obviněný totiž namítá, že se úmyslně nedopustil pomoci k

trestnému činu podvodu a připouští toliko nedbalostní zavinění ve vztahu k

odčerpání určitých majetkových hodnot z 1. P. d. z. a s ohledem na to naplnění

základní skutkové podstaty nedbalostního trestného činu porušování povinnosti

při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 trestního zákona.

Tato námitka

je obecně způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

trestního zákona, avšak v posuzovaném případě nemůže věcně obstát. Nezbývá

totiž, než s odkazem na výše podrobně rozvedené výsledky dokazování před soudy

obou stupňů a jejich hodnocení provedených důkazů konstatovat, že skutková

zjištění těchto soudů jednoznačně vyznívají tak, že obviněný Bc. D. K. jednal v

inkriminované době se znalostí všech rozhodných skutečností charakterizujících

podvodnou povahu jednání hlavních pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., a

zcela vědomě svým jednáním – udělením plné moci spoluobviněnému M. Ř. ke všem

úkonům jménem 1. P. d. z., podílem na zřízení tzv. trezorové jistiny a převody

finančních prostředků do ní -vytvořil podmínky pro uskutečnění jejich

podvodného záměru a přispěl k odstranění překážek tomu bránících. Přitom musel

být alespoň srozuměn s tím, že takto jím vytvořený prostor skutečně využijí k

dosažení svého záměru – odčerpání podvodně vylákaných finančních prostředků z

1. P. d. z. – což také učinili. Proto závěr soudů obou stupňů o tom, že jim

pomohl k dokončení trestného činu podvodu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c)

trestního zákona, a to v nepřímém úmyslu, byl zcela namístě a námitky uplatněné

obviněným Bc. D. K. v podaném dovolání, které jej zpochybňují, jsou zjevně

neopodstatněné. To platí tím spíše, že obviněný – jak již bylo řečeno –

primárně brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, které dovodily

úmyslnou formu jeho zavinění ze způsobu, jakým přispěl k naplnění záměru

spoluobviněných M. Ř. a P. B., a náležitě se vypořádaly se všemi aspekty jeho

obhajoby, kterou zopakoval ve svém dovolání. V tomto ohledu jim nelze nic

oprávněně vytknout.

Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho

odůvodnění na druhé straně není zcela patrné, co je míněno „loajalitou s

postupem spoluobviněného M. Ř. při převodu částky 130.000.000,- Kč z 1. P. d.

z. na 1. P. d. s., s. r. o.“, která je obviněnému Bc. D. K. také kladena za

vinu. Zřejmě jde o to, že o daném převodu věděl, že si byl zároveň vědom toho,

že jde o formu odčerpání finančních prostředků z majetku 1. P. d. z., že mu

bylo známo, že v rámci působení 1. P. d. s., s. r. o., jsou tyto finanční

prostředky užívány v rozporu se zákonem k velice rizikovým dealingovým obchodům

a že neučinil nic pro to, aby tomu zabránil. Takto neurčitá skutková zjištění

ve vztahu k této okolnosti ovšem nevytváří dostatečný skutkový podklad pro

posouzení toho, zda šlo o formu pomoci k trestnému činu podvodu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, o projev nadržování ve smyslu § 166

trestního zákona, o případ nepřekažení trestného činu ve smyslu § 167 trestního

zákona anebo o jednání samo o sobě beztrestné. Ani nejistota v řešení této

otázky však nemůže nic změnit na správnosti právního posouzení zbytku jednání,

pro něž byl obviněný Bc. D. K. odsouzen.

K poukazu obviněného na to, že

prakticky stejně jako on jednala i řada dalších pracovníků 1. P. d. z. a až na

spoluobviněného MUDr. D. H. nikdo z nich nebyl odsouzen, je třeba konstatovat,

že z platné obžalovací zásady vyplývá výlučné oprávnění státního zástupce

postavit osoby podezřelé ze spáchání trestných činů před soud. Samotný fakt, že

tak v posuzovaném případě neučinil, ačkoliv pro to případně byly splněny

podmínky, nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného Bc. D. K.

Stran

dovolání obviněného Bc. D. K. lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí ve

vztahu k němu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn ani dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podstatou námitek obviněného I.

P. hmotně právní povahy je tvrzení, že ve vztahu k němu chybí základní zákonné

podmínky pro posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu podle

§ 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního

zákona. Namítá přitom, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a

následky trestné činnosti hlavních pachatelů ani jeho úmyslné zavinění ve

vztahu k naplnění znaků jimi spáchaného trestného činu pomoci. Z toho pak

obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným pomocí k uvedenému trestnému činu,

nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Stejně jako obviněný Bc. D. K. ovšem

současně napadá výše uvedené skutkové závěry soudů obou stupňů a své úvahy o

pochybení při právním posouzení svého jednání opírá o jiné skutkové okolnosti

než jsou ty, ze kterých vyšly soudy obou stupňů.

Co se týče samotné

formy účastenství na trestném činu, která je mu kladena za vinu, tedy pomoci,

Nejvyšší soud připomíná, že se jí ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního

zákona dopustí ten, kdo poskytne jinému pomoc ke spáchání trestného činu,

zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v

předsevzetí a slibem přispět po trestném činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon

v ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) pouze demonstrativně.

Pomoc

přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu; v zásadě vyloučena je však po

činu. U některých trestných činů, zvláště pak u trestných činů trvajících,

pokud trvá protiprávní vztah, přichází v úvahu pomoc i po dokonání činu, ovšem

toliko před jeho dokončením. Tam, kde pak čin sestává z několika dílčích aktů,

je pomoc možná až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin. Obdobně tomu je

i u trestných činů, u kterých jednání, které je jejich součástí, přesahuje

okamžik dokonání. I v tomto případě je možnost pomoci prodloužená až do

okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stánku

trestného činu. Na druhé straně však obecně pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm.

c) trestního zákona není možná po dokončení trestného činu (srov. rozhodnutí

publikovaná pod č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

K

pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této

pomoci vědom. Jde tedy o pomoc i v tom případě, že pachatel neví, že mu ke

spáchání trestného činu přispěl pomocník. Zásada úmyslného spojení jednání

účastníka (v daném případě pomocníka) a pachatele se v této souvislosti

neuplatní. Na druhé straně však je pomoc trestněprávně postižitelná ve smyslu §

10 trestního zákona a pomocník trestně odpovědný podle tohoto ustanovení pouze

pokud jedná v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli.

Účastenství ve formě pomoci

tedy předpokládá úmysl směřující k účasti v této formě na konkrétním úmyslném

trestném činu. Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu

eventuálního. Zatímco u přímého úmyslu pachatel učiní poruchu či ohrožení zájmů

chráněných trestním zákonem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným

důsledkem takového jednání jinak směřujícího k jinému cíli, při eventuálním

úmyslu není porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem zásadně

přímým účelem jednání pachatele a tento sleduje jiný cíl, ale je srozuměn s

tím, zřejmě – in eventum – nikoliv nutně (pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž

pokud pachatel považuje určitý následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k

porušení určitého zákonem chráněného zájmu.

Po stránce subjektivní

předpokládá tedy trestněprávně postižitelná pomoc, že pomocník ví o úmyslu

hlavního pachatele spáchat určitý trestný čin a jedná v úmyslu, aby byl tento

jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Není přitom třeba, aby pomocník

měl přesnou představu o trestném činu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech

podrobnostech, zejména pak pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje okolnosti jednání hlavního pachatele v základních

rysech, opodstatňujících závěr o naplnění znaků určité trestněprávně

postižitelné skutkové podstaty, a že ví, že osobou, které je nápomocen, bude

nebo již byl porušen zájem, který je chráněn trestním zákonem, a že se tak

stane nebo že se tak již stalo jednáním, které náleží mezi jednání stíhaná

trestním zákonem. Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění pojmu pomoci na jedné

straně není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, byl s pomocníkem v

tomto směru domluven, resp. aby o tom vůbec věděl (srov. rozhodnutí publikované

pod č. 43/1952 Sb. rozh. tr.), pomocník však musí jednat právě s úmyslem mu

pomoci ke spáchání činu vykazujícího znaky trestného činu podle trestního

zákona nebo pomoci mu k jeho dokončení, přičemž jestliže se jeho úmysl vztahuje

i na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, má to i pro něho za

následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované od č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Předpokladem užití vyšší trestní sazby vůči pomocníkovi

je tedy jeho jednání v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli spáchat nebo dokončit

trestný čin za okolností podmiňujících použití takové vyšší trestní sazby. Jestliže je takovou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby způsobení

škody v určité výši nebo získání prospěchu v určité výši, je předpokladem

uložení trestu pomocníkovi v této vyšší trestní sazbě jeho vědomost o tom, že

hlavní pachatel svým činem sledoval způsobení takového následku nebo jej již

způsobil, a jeho úmysl mu pomoci k uskutečnění tohoto záměru, jenž zahrnuje i

způsobení takového následku. Sám pomocník přitom tento následek nepůsobí. Z

povahy věci totiž vyplývá, že pomoc není součástí společného jednání přímo

směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného

trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost hlavního

pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání a tedy ani

spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona, úmyslně však přispívá

ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Mezi jednáním pomocníka a

spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah:

pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu

hlavního pachatele nebo k jeho dokončení. Trestná činnost pomocníka tedy

bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové

podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje, nebo napomáhá k

uskutečnění konečného záměru hlavního pachatele dokončujícího páchaný trestný

čin.

Subjektivní stránka jednání je klíčová též pro odlišení

pomoci a některých forem trestné součinnosti. Specifický význam má zejména pro

odlišení pomoci od trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 167

trestního zákona. Zde je zřejmý rozdíl v úmyslu, poněvadž pomocník zamýšlí

nepřekažením trestného činu poskytnout pomoc k jeho spáchání, zatímco úmysl

pachatele trestného činu podle § 167 trestního zákona se může omezit jen na to

trestný čin nepřekazit. V úmyslu je třeba obdobně hledat rozlišení pomoci od

trestného činu neoznámení trestného činu podle § 168 trestního zákona. Na

rozdíl od nadržování podle § 166 trestního zákona pomoc po spáchání trestného

činu předpokládá, že k ní došlo v důsledku slibu přispět po trestném činu,

který musel pomocník dát ještě před spácháním trestného činu. Přispění

pachateli po trestném činu, kterým se neuskutečňuje předchozí slib přispět

pachateli po trestném činu, není tedy pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c)

trestního zákona, ale může být trestným činem nadržování podle § 166 trestního

zákona.

Trestněprávně postižitelná pomoc ve smyslu § 10 odst. 1

písm. c) trestního zákona je v trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority

účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v

daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Přímým

důsledkem akcesority účastenství je též to, že trestní odpovědnost za pomoc je

podmíněna již zmíněným příčinným vztahem mezi činem pomocníka a činem hlavního

pachatele a úmyslným zaviněním na straně pomocníka. Za splnění uvedených

podmínek je pochopitelně možný i postih za pomoc k podvodu ve smyslu § 250

trestního zákona.

Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního i druhého

stupně všem těmto aspektům věnovaly v posuzovaném případě náležitou pozornost a

v zásadě reagovaly na všechny námitky obviněného I. P., které nyní zopakoval ve

svém dovolání. Také jejich skutková zjištění, citovaná výše, jsou plně

postačující pro právní posouzení stíhaného skutku obviněného. Zcela jednoznačně

přitom umožňují učinit závěr, že obviněnému byly v inkriminované době známy

všechny rozhodné okolnosti charakterizující povahu trestného činu hlavních

pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., i celkový rozsah tohoto jejich

trestného činu a jeho následků, a že sám jednal v úmyslu pomoci jim k

uskutečnění jejich podvodného záměru. Soudy obou stupňů učinily dokonce

zjištění, že do činnosti 1. P. d. z. byl spoluobviněným M. Ř. vtažen přímo s

cílem, aby při vedení účetnictví průběžně zastíral jejich trestnou činnost a že

to také výše popsaným způsobem na základě předchozí domluvy s nimi prováděl. To

vše může svědčit i o specifickém rozdělení rolí při páchání dané trestné

činnosti mezi nimi a ním. Bylo proto možné ve vztahu k němu uvažovat i o tom,

že šlo o spolupachatelství na trestné činnosti obou hlavních pachatelů. Jak již

totiž bylo řečeno výše v souvislosti s právním posouzením jednání obviněného P.

B., spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona nezbytně

nevyžaduje, aby všichni spolupachatelé svým jednáním naplňovali znaky skutkové

podstaty příslušného trestného činu. S ohledem na zákaz reformationis in peius

jsou však nyní veškeré tyto úvahy bezpředmětné, neboť postavení obviněného není

možné z podnětu jeho vlastního dovolání zhoršit. V každém případě však lze

konstatovat, že námitky uplatněné obviněným ve vztahu k aplikaci § 10 odst. 1

písm. c) trestního zákona a k posouzení jeho jednání minimálně jako pomoci k

trestnému činu podvodu jsou zjevně neopodstatněné.

Co se týče námitky

obviněného I. P. založené na tom, že není zřejmé, jakou zvláštní povinnost ve

smyslu § 89 odst. 2 trestního zákona měl porušit, tato je zcela zavádějící.

Jednání, které je mu kladeno za vinu, totiž není opomenutím, jak se snaží

dovozovat, ale aktivním konáním. Tak je tomu už proto, že v posuzovaném případě

vedl účetnictví 1. P. d. z., ovšem takovým způsobem, aby zakryl skutečný smysl

a účel aktivit spoluobviněných M. Ř. a P. B., zvláště pak povahu jimi

realizovaných plateb a výběrů finančních prostředků. Nepochybně přitom porušil

zákon o účetnictví, zejména pak jeho ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1.

Stejně tak nemohou věcně obstát jeho výtky na adresu soudu prvního stupně

opřené o údajné porušení principu presumpce neviny. Závěr tohoto soudu, v němž

obviněný toto porušení spatřuje, byl totiž vysloven až na samém konci hodnocení

důkazů v odůvodnění vyneseného rozsudku, po procesu vytváření skutkových a

právních závěrů. Ve své podstatě přitom jde o určité shrnutí závěru soudu o

úmyslném jednání obviněných, vycházející z předchozích hodnotících úvah.

Celkově vzato tedy dospěl Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností

k závěru, že obviněný I. P. podal proti prvostupňovému rozsudku Městského soudu

v Praze a proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které v

části vycházelo z námitek, jež se opíraly o jiné důvody, než jaké jsou uvedeny

v § 265b trestního řádu, a ve zbytku nebylo shledáno opodstatněným [§ 265i

odst. 1 písm. e) trestního řádu].

Poslední z obviněných, MUDr. D. H., své

dovolací námitky opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu soustřeďuje stejně jako všichni ostatní obvinění na zpochybnění

skutkových zjištění soudů obou stupňů. To se týče zvláště specifikace forem

jednání, jimiž podle závěrů těchto soudů pomohl hlavním pachatelům k dokončení

trestného činu podvodu, a subjektivní stránky jeho jednání, tedy formy zavinění

na jeho straně. Jím použitá argumentace se přitom dostává do příkrého rozporu s

již citovanými skutkovými závěry soudů obou stupňů. Ty byly probrány výše,

Nejvyšší soud není oprávněn je přezkoumávat, a nyní proto není důvod se k nim

vracet. Namístě je však vyjádřit se k argumentaci obviněného MUDr. D. H.

vztahující se k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním jakožto pomocníka a

jednáním hlavních pachatelů.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že

pomocník nesleduje stejný záměr jako hlavní pachatel (v daném případě uvést v

omyl vkladatele, vylákat od nich jejich finanční prostředky a užít je pro svou

potřebu a pro potřebu dalších spřízněných subjektů), nýbrž pomoci mu svým

jednáním k realizaci jeho záměru. Pomocník tedy musí vědět o úmyslu hlavního

pachatele spáchat určitý trestný čin nebo ho dokončit a musí jednat v

úmyslu, aby byl tento jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Jak již

bylo řečeno, pomoc není - a z logiky věci ani nemůže být - součástí společného

jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu

chráněného trestním zákonem a ke způsobení zákonem předpokládaného následku,

jak se obviněný snaží dovozovat, ale je to pouze jednání podporující činnost

hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání a tedy ani

spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona, avšak úmyslně

přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele nebo k jeho dokončení. Sám pomocník tedy v zásadě nepůsobí následek předpokládaný trestním zákonem a

sledovaný hlavním pachatelem, musí však o něm mít alespoň rámcovou představu a

vědět o tom, že hlavní pachatel jedná v úmyslu dosáhnout jej anebo že jej již

dosáhl a nyní dokončuje svůj záměr spojený s jeho dosažením (například určitým

způsobem nakládá s majetkovou hodnotou získanou na úkor poškozeného). Pomocník

přitom musí jednat (něco učinit nebo něco opomenout) v přímém nebo nepřímém

úmyslu pomoci pachateli k dosažení jeho záměru, tedy i ke způsobení jím

sledovaného následku. K dokonání pomoci na trestném činu pak dochází již

uskutečněním jednání, které určitým způsobem podporuje hlavního pachatele na

cestě k uskutečnění trestného činu nebo k jeho dokončení, anebo odstraňuje

určité překážky, které mu v uskutečnění jeho záměru brání nebo mu jeho dosažení

komplikují. V posuzovaném případě tedy obviněný MUDr. D. H. pomohl

spoluobviněnému M. Ř. již tím, že mu vystavil plnou moc s cílem umožnit mu

volné nakládání s finančními prostředky vylákanými podvodně od členů 1. P. d. z., a to bez ohledu na to, zda tento takto vystavenou plnou moc skutečně

použil. K vytvoření podmínek pro dosažení záměru sledovaného oběma hlavními

pachateli – k odčerpání finančních prostředků z 1. P. d. z. – přispěl i tím, že

dal podnět k vytvoření tzv. trezorové jistiny sloužící k zastření převodů

těchto finančních prostředků a k zastření mank vznikajících na jednotlivých

pobočkách 1. P. d. z. Bezprostředně pak pomohl spoluobviněnému M. Ř. k

odčerpání části těchto finančních prostředků tím, že mu je v několika případech

poukázal do fiktivně vytvořené trezorové jistiny. Podle skutkových zjištění

soudů obou stupňů se tak stalo v situaci, kdy obviněný rámcově znal rozsah

trestné činnosti obou hlavních pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., měl i

rámcovou představu o výši jimi podvodně vylákaných finančních prostředků a

právě k vytvoření podmínek pro jejich vyvedení z 1. P. d. z. svým jednáním

přispěl a částečně se na něm i přímo podílel.

Důvodně tedy posoudil soud

prvního i druhého stupně jeho jednání jako pomoc k trestnému činu podvodu obou

hlavních pachatelů v celém jeho rozsahu. Bez jeho přispění by totiž tito

nemohli svůj záměr realizovat způsobem, jakým ho realizovali.

Jestliže

obviněný MUDr. D. H. zpochybňuje v podaném dovolání ve vztahu k sobě tyto

závěry, nemůže to v rámci dovolacího řízení obstát. Nejvyšší soud by totiž mohl

zaujmout odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy

prvního a druhého stupně, jen na podkladě odlišného hodnocení provedených

důkazů, k čemuž není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v

dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani

skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily. Tímto

způsobem uplatněné námitky obviněného za této situace nelze posoudit jinak než

jako neopodstatněné. To platí tím spíše, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod

k pochybnostem o správnosti závěrů obou soudů nižších stupňů nejen ve skutkové

rovině, ale ani v právním posouzení stíhaného skutku.

Další část námitek

obviněného MUDr. D. H. směřuje proti výroku o náhradě škody rozsudku soudu

druhého stupně. Obviněný poukazuje na to, že výše jednotlivých částek náhrady

škody byla v rozporu s platnou právní úpravou zaokrouhlena na padesátihaléře a

celé koruny. Soud druhého stupně tak učinil s odkazem na vyhlášku České národní

banky č. 79/2003 Sb. z 20. 3. 2003 o ukončení platnosti mincí po deseti a

dvaceti haléřích.

Namítaná nesprávnost vyčíslení škody způsobené trestným

činem, na kterou obviněný poukazuje, je způsobilá naplnit druhou část

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se může

jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V předmětné trestní věci,

jakož i v jiných obdobných případech, lze totiž učinit závěry týkající se

vzniklé škody a odpovědnosti za ni jen na podkladě použití jiných (než

trestních) hmotně právních předpisů. Jedná se především o příslušná ustanovení

občanského zákoníku, který jako obecný předpis upravuje odpovědnost za škodu a

náhradu škody. Z hlediska vyčíslení škody je však současně třeba respektovat

právní úpravu obsaženou v zákonu č. 6/1993 Sb. V souvislosti s posouzením této

trestní věci jsou aktuální zejména jeho ustanovení o peněžních jednotkách, tedy

§ 13 a násl. tohoto zákona. Z jeho ustanovení § 13 přitom vyplývá, že nejmenší

peněžní jednotkou v České republice je nadále jeden haléř, a to bez ohledu na

to, jaká je nejmenší platná mince. Na této skutečnosti tedy nic nemění ani to,

že zmíněnou vyhláškou České národní banky č. 79/2003 Sb. z 20. března 2003

došlo k ukončení platnosti mincí po deseti a dvaceti haléřích. Prostřednictvím

bankovního převodu totiž lze zaplatit jakoukoliv peněžní částku, tedy i částku

končící na haléře, bez nutnosti zaokrouhlení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího

soudu sp. zn. 29 Odo 975/2002 ze dne 24. 9. 2003 publikovaný pod č. 47/2004

Sbírky rozhodnutí a stanovisek občanskoprávních).

V tomto ohledu je tedy

dovolání obviněného MUDr. D. H. opodstatněné. Současně je však namístě uvést,

že nesprávný závěr odvolacího soudu, který považoval za nezbytné zaokrouhlit

vyčíslené částky způsobené škody, nemůže mít žádný vliv na posouzení viny

obviněného ani na stanovení druhu a výše jeho trestu. Daná nesprávnost

rozhodnutí odvolacího soudu se navíc projevila výlučně ve prospěch obviněného,

protože v rozsudku soudu prvního stupně zrušil odvolací soud jen výrok o

povinnosti obviněného k náhradě škody a nahradil ho svým vlastním výrokem o ní

příznivějším pro obviněného. Ani v dovolacím řízení tedy s ohledem na zákaz

reformationis in peius (§ 265p odst. 1 trestního řádu) již nelze vyslovit

povinnost obviněného k náhradě škody ve vyšší částce a zajistit tak soulad

výroku o náhradě škody s výrokem o vině a se zákonem č. 6/1993 Sb.

Nejvyšší

soud je proto toho názoru, že projednání dovolání v rozsahu námitky spočívající

v otázce přesného vymezení výše způsobené škody, ač je lze předběžně shledat

důvodným, ani následná náprava zjištěného pochybení Vrchního soudu v Praze

stran jiného hmotně právního posouzení by nemohla zásadně ovlivnit postavení

obviněného MUDr. D. H. (ani žádného z ostatních obviněných). Současně by

projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikaturní význam, protože se

nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která již

byla dostatečně ozřejměna a ustálena v rozhodovací činnosti soudů a v praxi

nečiní problémy. I pro trestněprávní sféru je totiž použitelné výše citované

rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v občanskoprávní věci. V rozsahu naznačené

námitky tak Nejvyšší soud shledal existenci důvodu k odmítnutí dovolání, a to

podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Lze tedy uzavřít, že obviněný

MUDr. D. H. podal proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání,

které v části vycházelo z námitek, které neodpovídaly žádnému zákonem

upravenému dovolacímu důvodu, v části z námitek, jež byly shledány zjevně

neopodstatněnými, a v části z námitek, které byly shledány důvodnými. Důvodně

obviněný zpochybnil právní názor ohledně způsobu vyčíslení škody na majetku

poškozených vyslovený v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Současně je ovšem

zcela zřejmé, že projednání předmětného dovolání v rozsahu, v němž je částečně

důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by

mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl postupem podle § 265i odst. 1

písm. e) a f) trestního řádu.

Stejně tak Nejvyšší soud rozhodl i o odmítnutí

dovolání všech ostatních obviněných, tedy Bc. D. K., I. P. a P. B. Jak

vyplynulo již z výše uvedeného, jejich dovoláními nebyly naplněny jimi

uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) trestního

řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za

jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, jejich

dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Co se pak týče

dovolání poškozeného J. S., toto Nejvyšší soud odmítl bez věcného projednání

postupem podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou

neoprávněnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst.

1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že

obviněnými P. B., I. P. a Bc. D. K. namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný

ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a napravení obviněným MUDr. D. H.

vytýkaných vad nemohlo nijak ovlivnit jeho postavení, takže všechna podaná

dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné přezkoumat napadené

rozhodnutí, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu

podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uložených trestů,

jak se toho obvinění ve svých dovoláních domáhali, neboť nenastaly žádné

skutečnosti, které by u nich byly neslučitelné s výkonem uložených trestů.

Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru

návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestů podle § 265h odst. 3 trestního

řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 30.

září 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář