11 Tdo 1124/2022-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 5 To 293/2022, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 29 T 56/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněného J. H.
odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 29 T
56/2018, bylo rozhodnuto tak, že podle § 330 odst. 1 tr. řádu za použití § 83
odst. 1 tr. zákoníku obviněný J. H. vykoná trest odnětí svobody v trvání
deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.
1. 2019, č. j. 29 T 56/2018-45, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2019,
přičemž výkon tohoto trestu byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný
pro výkon tohoto trestu citovaným usnesením soudu prvního stupně zařazen do
věznice s ostrahou. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal obviněný J.
H. stížnost, která však byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 19. 7. 2022, sp. zn. 5 To 293/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
2. Obviněný J. H. s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně
nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce proti němu podal v zákonné lhůtě
dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku přitom odkázal na dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je
přesvědčen, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy panuje
extrémní rozpor.
3. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku předně
rekapituluje skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 9.
2021, sp. zn. 9 T 107/2020, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen
trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice s ostrahou. Následně byl citovaný rozsudek okresního soudu částečně
zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 6
To 415/2021-113, a to toliko ve výroku o trestu odnětí svobody, a znovu bylo
odvolacím soudem rozhodnuto tak, že se obviněný odsuzuje podle § 337 odst. 1
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Podle vyjádření samotného obviněného si je tento vědom skutečnosti,
že se ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku Okresního soudu v
Děčíně ze dne 7. 1. 2019, č. j. 29 T 56/2018-45, dopustil totožné trestné
činnosti, nicméně podle názoru obhajoby soud k projednání této věci řádně a
včas nenařídil veřejné zasedání, a to v zákonné jednoleté lhůtě, v důsledku
čehož došlo k porušení základních práv obviněného coby podmíněně odsouzeného.
Podle dovolatele bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu, stejně jako v
rozhodnutí soudu prvního stupně zcela rezignováno na zjištění, prezentované v
rámci jím vznesené námitky, že okresní soud rozhodl o jeho povinnosti vykonat
původně podmíněně odložený trest odnětí svobody až po uplynutí zákonné
jednoleté lhůty, aniž by na tom měl obviněný sám vinu. Nemůže jít přitom k tíži
obviněného porušení základní zásady trestního řízení, jíž je rychlost řízení,
když soudy nebyly schopny rozhodnout v čase, který by svědčil jednoznačnému
závěru pro rozhodnutí ve věci přeměny trestu. Za tohoto stavu tak bylo
obviněnému odepřeno právo každého na projednání jeho věci bez zbytečných
průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na
výše uvedené dovolatel poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovým
stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 5 To
293/2022-109, stejně jako další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
krajskému soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 18. 10.
2022, č. j. 1 NZO 868/2022-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž argumentuje tím, že dovolání
obviněného směřuje proti usnesení, jímž byla soudem druhého stupně zamítnuta
stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně, jenž rozhodl o
neosvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení stanoveného
rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 29 T 56/2018, v
důsledku čehož je povinen vykonat trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců
ve věznici s ostrahou, tedy proti rozhodnutí, které není uvedeno v taxativním
výčtu rozhodnutí v § 265a odst. 2 tr. řádu, proti kterým lze dovolání podat,
tzn. že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a dovolání proti němu není
přípustné. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl,
neboť je nepřípustné.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané
trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.
Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou
taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci
samé. Takovými rozhodnutími jsou:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě
ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
8. Z výše uvedeného zákonného vymezení je tak zřejmé, že dovolání jako
mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému
rozhodnutí soudu a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k
nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout
dovoláním, musí současně splňovat zákonem stanovené podmínky, a to kumulativně.
Předně se musí jednat o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se
tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž
právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém svém obsahu v řízení před soudem
druhého stupně. Současně se musí jednat o takové rozhodnutí soudu, proti němuž
zákon podání dovolání výslovně připouští.
9. Jelikož je výčet rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé,
proti nimž je dovolání přípustné, obsažený v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a)
až h) tr. řádu, výčtem taxativním, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé
pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu
nepatří.
10. Za tohoto stavu tak nelze usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 5 To 293/2022, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. řádu zamítnuta stížnost obviněného J. H. proti usnesení Okresního
soudu v Děčíně ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 29 T 56/2018, jímž bylo rozhodnuto,
že podle § 330 odst. 1 tr. řádu za použití § 83 odst. 1 tr. zákoníku jmenovaný
obviněný vykoná trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl
pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 1. 2019, č. j.
29 T 56/2018-45, přičemž výkon tohoto trestu byl původně podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou,
považovat za rozhodnutí ve věci samé, neboť citovaným rozhodnutím soudu České
republiky byla posuzována toliko otázka, zda obviněný ve smyslu § 330 odst. 1
tr. řádu ve spojení s § 83 odst. 1 tr. zákoníku vyhověl zákonným podmínkám
podmíněného odsouzení stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.
1. 2019, sp. zn. 29 T 56/2018, tedy zda se osvědčil ve zkušební době tohoto
podmíněného odsouzení a v případě neosvědčení se, zda bude případně povinen
vykonat původně podmíněně odložený trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců
v příslušném typu věznice ve smyslu § 56 odst. 2 tr. zákoníku či nikoli. V
případě obviněného J. H. tak nelze dovoláním napadené rozhodnutí činěné soudy
České republiky o otázce splnění či nesplnění zákonných podmínek podmíněného
odsouzení (tj. v souvislosti s řízením o osvědčení se ve zkušební době
podmíněného odsouzení, resp. se stanovením povinnosti obviněného vykonat
původně podmíněně odložený trest odnětí svobody a jeho zařazením do příslušného
typu věznice) podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí činěných tuzemskými soudy
podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, jejichž vydání je zákonným předpokladem
přípustnosti dovolání.
IV.
Závěr
11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněným J. H. podané dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti
jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. řádu,
pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a dovolání odmítl. O
odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
12. Jelikož nebylo obviněným J. H. podané dovolání shledáno
přípustným ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, nebyly shledány ani zákonné
podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu
rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný
prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu