11 Tdo 114/2025-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 9 To 284/2024-517, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 23/2023, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 284/2024.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 3 T 23/2023, byl obviněný A. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 30.000 Kč ve 30denních sazbách ve výši 1000 Kč jedné denní sazby.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 284/2024, o odvolání obviněného tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zastavil trestní stíhání obviněného.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
dne 27. 5. 2022 v 9:05 hod., v prostorách budovy Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha XY, Místního oddělení XY se sídlem na adrese Praha XY, XY, v batohu, který měl při sobě, neoprávněně, aniž by tyto byly určeny k aplikaci související s jeho zdravotním stavem, přechovával 1 skleněnou ampuli obsahující 10 ml přípravku s obchodním názvem Methandienon, 1 skleněnou ampuli obsahující 3 ml přípravku s obchodním názvem Methandienon, 1 skleněnou ampuli obsahující 20 ml přípravku nazvaného Testosteron propionát, 1 skleněnou ampuli v krabičce obsahující 10 ml přípravku Susto 350, 1 skleněnou ampuli v krabičce obsahující 9 ml přípravku Susto 350, 66 kusů tablet přípravku Oxandrolone, přičemž v uvedených přípravcích byly chemickou expertizou prokázány látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem uvedené v příloze 1 nařízení vlády č. 454/2009 Sb. ve skupině A.1.- Anabolické látky, Androgenní a endogenní anabolické steroidy; dále přechovával 50 tablet přípravku EXEMSTAN 25, v nichž byla chemickou expertizou zjištěna účinná látka tamoxifen, tedy látka s anabolickým a jiným hormonálním účinkem uvedená v příloze 1 k nařízení vlády č. 454/2009 Sb. ve skupině C - Hormonové a metabolické modulátory, v podskupině C.2 – Selektivní modulátory estrogenových receptorů a 24 tablet přípravku Anastrozol, který je uveden mezi látkami s anabolickým a jiným hormonálním účinkem v příloze 1 nařízení vlády č. 454/2009 Sb., ve skupině C - Hormonové a metabolické modulátory, v podskupině C.1 - Inhibitory aromatáz.
II. Dovolání a vyjádření k němu
1. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
2. Dovolatel zdůraznil, že závěr o dosažení účelu trestního řízení předpokládaný v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. musí opodstatňovat mj. „chování obviněného po spáchání činu“. Tento závěr logicky nelze učinit v případech, kdy obviněný se závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu nesouhlasí, neboť v takovém případě nelze dovodit dosažení účelu trestního řízení, protože jedním z cílů trestního řízení je i předcházení trestné činnosti, což nepochybně znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné. V těchto souvislostech dovolatel odkázal na řadu judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004 (publikované pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr.), rozsudek ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 4 Tz 43/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 4 Tdo 105/2018 (publikované pod č. 24/2019 Sb. rozh. tr.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 sp. zn. 6 Tdo 739/2019 (publikované pod č. 4/2020 Sb. rozh. tr.)]. V podstatě totéž vyplývá i z odborné literatury. I podle ní je z hlediska „chování obviněného po spáchání činu“ podstatná sebereflexe na straně obviněného, „a proto nebude zásadně možné zastavit trestní stíhání v případech, pokud by obviněný popíral svou trestnou činnost“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s 2202).
3. V případě obviněného podle dovolatele není prostor pro užití tzv. procesního korektivu upraveného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a to jak z hledisek jeho chování po spáchání činu, tak i z hledisek povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu.
4. Stran prvního okruhu podmínek § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., stanovených alternativně – význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu, jeho následek, nebo okolnosti, za nichž byl čin spáchán – odvolací soud při postupu v intencích § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nezmínil žádnou relevantní okolnost, jež by měla ve spojení s chováním obviněného po činu opodstatňovat závěr o dosažení účelu trestního řízení. Poukázal prakticky toliko na jeho bezúhonnost, kladné profesní hodnocení a fakt, že trestná činnost neovlivňovala negativně výkon jeho profese, tedy okolnosti týkající se osobnosti obviněného, které nejsou přímou součástí hledisek rozhodných pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., byť za předpokladu splnění zde stanovených podmínek tyto okolnosti mohou podporovat (nikoli však samy o sobě odůvodňovat) závěr o dosažení účelu trestního řízení. Navíc okolnost, že páchaná trestná činnost negativně neovlivnila výkon jeho služby, zdůrazněná odvolacím soudem, se nijak nedotýká faktu, že trestná činnost páchaná příslušníkem policie je obecně závažnější než typově shodná trestná činnost páchaná „běžným“ občanem, a to právě s ohledem na zvláštní postavení příslušníka policie. Bezúhonnost či kladné profesní hodnocení obviněného, též zdůrazněné odvolacím soudem, mohou sice být všeobecnou polehčující okolností ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku, avšak též se nejedná o relevantní okolnost z hlediska prvního okruhu podmínek, navíc je tato polehčující okolnost vyvážena předchozím uvážením obviněného coby přitěžující okolností podle § 42 písm. a) tr. zákoníku – přímo z povahy projednávané trestné činnosti je zřejmé, že její spáchání nemohlo být dílem okamžiku, nýbrž muselo vycházet z uvážení obviněného zahrnujícího více kroků. 1.
2. Vzhledem k výše uvedenému, tedy zejména z důvodu naprosté absence pozitivních okolností relevantních z hlediska významu a míry porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu, jeho následku, nebo okolností, za nichž byl čin spáchán, a naopak z důvodu existence okolností zvyšujících závažnost deliktu, nelze učinit závěr o takové povaze a nižší závažnosti činu, která by ve spojení s chováním obviněného po činu opodstatňovala postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
3. Závěr o dosažení účelu trestního řízení, zahrnujícího mimo jiné dostatečné výchovné působení na obviněného, pak rozhodně nelze učinit ani s přihlédnutím ke druhému okruhu podmínek, tedy k chování obviněného po spáchání činu. Skutečnost, že obviněný popírá, že by se vůbec skutku vědomě dopustil, a naopak tvrdí účelovost trestního stíhání ze zlé vůle třetí osoby, je okolností vylučující postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Negativní postoj obviněného k případnému doznání či nedostatek jakékoliv sebereflexe je dobře dokumentován obsahem jeho výpovědí v průběhu trestního stíhání. Přístup obviněného nelze považovat ani za doznání základních skutkových okolností naplňujících zákonné znaky trestného činu. Obviněný se nejenže ani náznakem nedoznal, ale naopak popírá objektivní i subjektivní stránku trestného činu, a navíc dokonce aktivně obviňuje své okolí z toho, že na něj vše účelově a zlovolně nastražilo, což je obzvláště zarážející a nemorální, a to tím spíše, že obviněný je příslušníkem Policie ČR. Chybí tak jakýkoliv náhled na trestnou činnost, její závažnost či příčiny, a proto nelze hovořit o tom, že by si obviněný vzal z proběhlého trestního stíhání jakékoliv ponaučení. Účelu trestního řízení tedy ani z tohoto důvodu dosaženo nebylo.
4. Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 284/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal soud prvního stupně obviněnému k vyjádření, které však obviněný neučinil. 1.
2. Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. může státní zástupce ve stadiu přípravného řízení zastavit trestní stíhání obviněného, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
3. K zastavení trestního stíhání obviněného podle citovaného ustanovení jsou oprávněny též soudy. V případě soudu prvního stupně k zastavení trestního stíhání obviněného může jeho rozhodnutím (usnesením) dojít buď při aplikaci § 188 odst. 2 tr. ř., a to již v rámci předběžného projednání obžaloby, nebo při aplikaci § 223 odst. 2 tr. ř., shledá-li za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., případně i vydáním rozhodnutí mimo hlavní líčení (§ 231 tr. ř.). K zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 2 tr. ř. může soud přistoupit při splnění týchž podmínek, které zákon stanoví pro rozhodnutí státního zástupce, tedy jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a jestliže chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu (což se týká i náhrady nemajetkové újmy, popř. vydání bezdůvodného obohacení).
4. Zatímco podmínky – význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl čin spáchán – jsou uvedeny alternativně (srov. spojku "nebo"), musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy (srov. spojku "a"). Takto stanovené podmínky pak je nutno vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2201). Úprava obsažená v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje procesní korektiv oproti korektivu materiálnímu, jenž je obsažen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Řešení, jehož se aplikací ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. dosahuje, tj. nepokračování v trestním stíhání, tu není opřeno o hledisko hmotněprávní (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe, pojímání trestního práva jako ultima ratio). Uvedeného výsledku se dosahuje procesním řešením skrze projev zásady oportunity, opřený o neúčelnost trestního postihu obviněného [srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179 h). Praha: Wolters Kluwer 2017, s. 1281]. Závěr o neúčelnosti trestního postihu musí mít podklad ve skutkovém zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází ke kumulativnímu naplnění zákonných předpokladů aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.1.
2. K obligatorní podmínce chování obviněného po spáchání činu dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož splnění této podmínky „… nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu". V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud akcentoval, že tato podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu není splněna za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení svou trestnou činnost popíral a neprojevil žádnou snahu po nápravě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005). Novější judikatura tyto závěry rozvíjí ["Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr.
ř." (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, uveřejněné pod č. 24/2019 Sb. rozh. tr.)], současně však nadále doznání základních skutkových okolností, jimiž pachatel naplňuje zákonné znaky trestného činu, aplikační praxe pokládá za podstatnou okolnost, od níž se odvíjí úvaha o možnosti aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. V naposledy označeném rozhodnutí Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, který podle uvedeného ustanovení trestní stíhání obviněného zastavil, zrušil, když zdůraznil, že „…pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr.
ř. musí být splněna obligatorní podmínka chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě. Logicky tento závěr nelze učinit v případech, kdy obviněný s dosud učiněnými závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu nesouhlasí. V takovém případě totiž nebude možné dovodit z této okolnosti dosažení účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr.
ř.), když jedním z cílů je i předcházení trestné činnosti, což nepochybně znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné a že takového jednání se musí vyvarovat v budoucnu. Pokud spáchání trestné činnosti popírá, je zřejmé, že si trestnosti svého jednání není vědom nebo nechce být vědom. Proto lze uzavřít, že pokud obviněný spáchání trestné činnosti ve vztahu k podstatným okolnostem popírá, nelze mít za to, že účelu trestního řízení bylo dosaženo“. K tomu rovněž obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 739/2019, publikované pod č. 4/2020 Sb. rozh. tr.).
Lze tak uzavřít, že doznání obviněného k podstatným okolnostem trestné činnosti kladené mu za vinu je podmínkou pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., tj. pro zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost. V této věci je evidentní, že tato podmínka rozhodně naplněna nebyla a už z tohoto důvodu nemohl odvolací soud aplikovat postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
3. Obviněný vycházel z popěrné obhajoby, že by se vůbec skutku vědomě dopustil, přičemž dokonce tvrdil, že jeho trestní stíhání bylo účelové a založené na tvrzeních jeho manželky, která se mu tímto měla mstít. Konkrétně u hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2023 (č. l. 255 a násl. spisu) uvedl, že si není vědom, že by v batohu měl „něco takového“, není si vědom, že by v minulosti přechovával omamné látky, je možné, že v jednom případě si je zkoušel objednávat, jestli to přijde, ale nepřišlo nic (viz č. l. 256 spisu). Do batohu mu musel někdo ty věci dát, nechce nikoho obviňovat, ale s manželkou měl problémy několik let (viz č. l. 257 spisu). Obviněný deklaroval svůj negativní postoj k případnému doznání, stejně tak neprojevil žádnou sebereflexi. Přístup obviněného nelze považovat ani za doznání základních skutkových okolností naplňujících zákonné znaky trestného činu. Jak konstatoval ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel, obviněnému chybí jakýkoliv náhled na trestnou činnost, její závažnost či příčiny, a proto nelze hovořit o tom, že by si obviněný vzal z proběhlého trestního stíhání jakékoliv ponaučení. Účelu trestního řízení tedy z tohoto důvodu dosaženo nebylo. 1.
2. Nezbývá než zopakovat, že za stavu, kdy zcela absentuje reflexe obviněného ve vztahu k vlastnímu protiprávnímu jednání, jež odůvodňovalo zahájení jeho trestního stíhání, nedostačuje pro aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. to, co vyzdvihl odvolací soud (viz bod 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Samy tyto skutečnosti, a to ani společně se zjištěním, že obviněný nebyl doposud odsouzen, vedl řádný život a byl velice kladně hodnocen ze strany jeho nadřízených, nemohou zastavení trestního stíhání obviněného odůvodnit (k tomu rovněž obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 739/2019, publikované pod č. 4/2020 Sb. rozh. tr.).
3. Konečně je třeba rovněž zmínit, že pokud se týká prvního okruhu podmínek § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., stanovených alternativně, tj. význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu, jeho následek, nebo okolnosti, za nichž byl čin spáchán, potom je na místě souhlasit s argumentací dovolatele, že odvolací soud při postupu v intencích § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zatím nezmínil žádnou relevantní okolnost, jež by měla ve spojení s chováním obviněného po činu opodstatňovat závěr o dosažení účelu trestního řízení. Poukázal v zásadě pouze na jeho bezúhonnost, profesní hodnocení a skutečnost, že trestná činnost neovlivňovala negativně výkon jeho profese. Nadto Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že okolnost spočívající v tom, že obviněný pracoval jako příslušník policie, je skutečností, která naopak zvyšuje závažnost posuzovaného trestného činu.
4. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 284/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na Městském soudu v Praze, aby věc rozhodl ve výše naznačených intencích.
6. Současně se odvolací soud neopomene zabývat pečlivěji než dosud subjektivní stránkou jednání obviněného, který se v přípravném řízení vyjádřil v tom smyslu, že předmětné látky užíval pro svou regeneraci spočívající v zotavení zad, když jeho bolesti byly tak nesnesitelné, že hledal veškeré možné prostředky, které by mu od bolesti pomohly (viz obžaloba na č. l. 240 spisu), u hlavního líčení dne 17. 5. 2023 uváděl, že o látkách v batohu vůbec nevěděl a někdo mu je tam měl dát (viz č. l. 256 a násl. spisu). Obviněný tedy v řízení před soudem vyloučil existenci úmyslného zavinění a zaměřil se na účelovost jednání třetí osoby. Zákonná podmínka ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., tj. chování obviněného po spáchání činu, nemůže být založena (viz již výše) na popěrné obhajobě obviněného, přitom soud prvního stupně dovodil, že svého jednání se dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud se s tímto závěrem bez bližšího zdůvodnění ztotožnil. Přitom není pochyb o tom, že v batohu, který měl obviněný 27. 5. 2022 při sobě byly látky, za jejichž neoprávněné přechovávání lze vyvodit trestní odpovědnost ve smyslu § 288 odst. 1 tr. zákoníku. O naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu tak nelze pochybovat. 1.
2. Jak již bylo shora zmíněno, úprava obsažená v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje procesní korektiv oproti korektivu materiálnímu, jenž je obsažen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při evidentním nenaplnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., může odvolací soud nahlédnout na projednávanou trestní věc ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe, tedy pojímání trestního práva jako ultima ratio. Přitom v rámci posuzovaní všech zjištěných okolností předmětné trestné činnosti vezme v úvahu např. též množství a povahu neoprávněně přechovávaných látek, jakož i skutečnost, že rozsah obviněnému přisouzeného jednání se v aktuálním stádiu řízení výhradně vztahuje ke dni 27. 5. 2022.
3. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu