U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2010 dovolání podané obviněnou K. S., roz. F., proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 23 To
223/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 85/2009, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné K. S. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 32
T 85/2009, byla K. S. uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů), za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích se obviněná
dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 20. 6. 2008 kolem 11.15
hodin v Č. B. na ulici E. D. v prostoru vestibulu panelového domu fyzicky
napadla poštovní doručovatelku R. P., když ji rozčílilo, že tato neměla drobné
nazpět za doručenou dobírku, uchopila ji za vlasy, bila do hlavy a do zad a v
tomto jednání pokračovala v přítomnosti nejméně dalších čtyř osob i v prostoru
před panelovým domem, kam před ní poškozená P. unikla a přitom narazila pravým
ramenem do vchodových dveří, přičemž v důsledku jednání obviněné S. utrpěla
podvrtnutí a natažení krční páteře, povrchové poranění vlasové části hlavy,
zhmoždění pravého ramene a pravého předloktí.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v
Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 4. 2010, sp. zn.
23 To 223/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce
JUDr. Přemysla Kubíčka dovolání, kterým napadla jeho zamítavý výrok a dále
všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně dovolacího důvodu
odkázala na § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V první části dovolání obviněná, resp. její obhájce zrekapituloval průběh
řízení s důrazem na pochybení, ke kterým mělo v řízení dojít a kterým nebyla
podle jeho názoru věnována dostatečná pozornost odvolacím soudem. V následující
části nazvané „právní zdůvodnění dovolání“ pak obviněná prostřednictvím obhájce
uvádí k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že nebyla před
podáním obžaloby upozorněna na změnu právní kvalifikace (trestní stíhání bylo
zahájeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.,
přičemž dne 15. 4. 2009 byla obviněná vyrozuměna o podání obžaloby pro trestný
čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák., následně dne 17. 4. 2009 vydal soud trestní příkaz). Oproti
usnesení o zahájení trestního stíhání byl popis skutku v obžalobě rozšířen o
část, podle které obviněná v jednání pokračovala i v prostoru před panelovým
domem. Podle obviněné jestliže ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. (správně § 176
odst. 2 tr. ř.) uvádí, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který
bylo zahájeno trestní stíhání, a v obžalobě je tento skutek popsán jinak, pak
zákon sám vytváří překážku k dalšímu trestnímu stíhání, pokud není státním
zástupcem zvolen postup podle § 176 odst. 2 věta in fine tr. ř., tedy obviněný
není ještě před podáním obžaloby upozorněn na změnu kvalifikace. Podle obviněné
„neobstojí ani případný protiargument o pokračování v trestném činu, neboť
původní kvalifikace, tj. ublížení na zdraví, se ukázala být nesprávnou, resp. k
trestnému činu vůbec nedošlo, a rozhodně nemůže jít o pokračování v trestném
činu ublížení na zdraví formou jiného trestného činu, podřazeného jinému okruhu
deliktů“.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v dovolání je zřejmě
omylem uvedeno písm. e) tr. ř.) obviněná uvádí, že judikatura v řadě rozhodnutí
zastává názor, že ne každé napadení na veřejnosti naplňuje skutkovou podstatu
trestného činu výtržnictví. Vykládá pojem „výtržnost“ a konstatuje, že soudy
naznačeným postulátům nedostály. Ze systematického začlenění trestného činu
výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany
tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, nýbrž širší komplex vztahů
v určité lokalitě. Obviněná pak postrádá v napadeném rozsudku zhodnocení těchto
aspektů v konkrétní rovině. Soud prvního stupně podle ní neuvedl konkrétní
okolnosti, které by zvyšovaly stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné
nad míru nepatrnou, na druhou stranu pak „bagatelizoval vlastní příčinu
konfliktu – neplnění povinností poškozené vyplývající z jejího postavení“.
Obviněná má za to, že společenská nebezpečnost jejího jednání je nepatrná a
může se jednat maximálně o přestupek. K tomu odkázala na některá rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To
223/2010, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 32 T 85/2009, a sám podle ustanovení § 265k odst. 1 tr.
ř. řízení zastavil.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten shrnul
průběh předchozího řízení a obsah obviněnou podaného dovolání a uvedl nejprve k
argumentaci podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.,
že totožnost skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, zůstala zachována
minimálně z důvodu totožnosti jejího jednání. Skutečnost, že nebyla z důvodu
podání obžaloby na změnu právní kvalifikace upozorněna, je sice vadou, nicméně
vadou nevýznamnou, neboť přinejmenším od okamžiku doručení obžaloby bylo
obviněné přesně známo, jaké konkrétní jednání je jí kladeno za vinu, a mohla
tomu přizpůsobit svou obhajobu. Zde státní zástupce odkázal na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 106/98.
K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že se na rozdíl od dovolatelky nedomnívá, že naplnění
znaku „nejméně třemi osobami“ [§ 117 písm. b) tr. zákoníku] vyžaduje větší
počet současně přítomných osob než naplnění znaku „před více jak dvěma
osobami“ [§ 89 odst. 4 písm. b) tr. zák.]. Tento znak je podle státního
zástupce naplněn již současnou přítomností dvou cizích osob, přičemž třetí
osobou byla sama poškozená. Porovnáním trestních sazeb trestného činu
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 358 odst. 1 tr. zákoníku lze
zjistit, že při stejné sazbě trestu odnětí svobody lze podle trestního zákona
uložit též peněžitý trest. Posouzení skutku podle trestního zákona proto bylo
pro obviněnou výhodnější.
Napadení poštovní doručovatelky ze zcela malicherné příčiny je podle státního
zástupce přesně oním „napadením šířeji pojatého komplexu vztahů mezi lidmi v
dané lokalitě“, kterého se paradoxně dovolává sama dovolatelka. V daném případě
nešlo o pouhé vyřizování účtů mezi dvěma osobami, které by za určitých
okolností výtržnictvím být nemuselo. Dovolatelce lze podle státního zástupce
přisvědčit v tom, že výtržnost nemusí být „hrubá“ a že v tomto směru není
právní věta zcela bezchybná. Projednáním dovolání by se však na postavení
obviněné nic nezměnilo a tato otázka není po právní stránce zásadního významu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky obviněnou podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. nebo s ohledem na zmíněnou vadu právní
věty podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst.
1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě,
kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je
trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr.
ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a
bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím
důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v
trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla
najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst.
1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231
odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst.
1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
Z naznačeného výkladu je patrné, že důvodem nepřípustnosti trestního stíhání
není porušení zásady totožnosti skutku ani porušení ustanovení § 176 odst. 2
druhá věta tr. ř. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že
obviněná (resp. obhájce) v dovolání zaměňuje pojmy „skutek“, „popis skutku“ a
také „právní kvalifikace“. Obviněnou vytýkané porušení zásady totožnosti skutku
ve skutečnosti žádným porušením není. Je logické, že v průběhu trestního řízení
v rámci provádění dokazování vycházejí najevo skutečnosti, na základě kterých
je patrné, že skutek se odehrál odlišně, než byl původně popsán v usnesení o
zahájení trestního stíhání. Z toho plyne potřeba popis skutkových okolností v
jednotlivých stadiích řízení upravovat, jak tomu i v tomto případě došlo. U
některých významných změn pak může vznikat pochybnost, zda se stále jedná o týž
skutek. K tomu právní teorie a praxe zaujímá stanovisko, že totožnost skutku
bude zachována tehdy, je-li zde úplná shoda v jednání při rozdílném následku,
úplná shoda v následku při rozdílném jednání nebo kdy jednání či následek jsou
shodné alespoň částečně v podstatných okolnostech, tedy okolnostech
charakterizujících je z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace. Na
zachování totožnosti skutku pak nemají vliv změny v okolnostech, které pouze
individualizují daný skutek z hlediska času, místa, způsobu spáchání činu,
formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či
jednání není dotčena (Šámal, P., a kol., Trestní řád, Komentář – díl II, 6. vydání, nakl. C. H. Beck 2008, s. 1744). Z tohoto výkladu je patrné, že změnou
popisu skutkových okolností v obžalobě oproti usnesení o zahájení trestního
stíhání, kterou vytýká obviněná, k porušení zásady totožnosti skutku dojít
nemohlo, neboť jí bylo pouze upřesněno místo, kde se čin odehrál (tedy nejen ve
vestibulu domu, ale také před domem na ulici) a bylo doplněno, že k němu
částečně došlo za přítomnosti čtyř osob, přičemž tuto okolnost lze chápat jako
upřesnění popisu jednání (neboť jde o skutkové vyjádření znaku „veřejně“),
přičemž však popis jednání se jinak zcela shodoval a shodoval se i popis
následku. Až v mnohem pozdější fázi řízení došlo k další úpravě skutkové věty,
kdy soud prvního stupně po zrušení svého prvního rozhodnutí ve věci odvolacím
soudem vypustil část hodnocení následku na zdraví poškozené ze soudně
lékařského hlediska vzhledem k tomu, že po provedeném dokazovaní neshledal
naplněnými znaky trestného činu ublížení na zdraví a pro kvalifikaci činu jako
výtržnictví toto vyjádření nemělo žádný význam. Ani zde však nelze shledat
porušení zásady totožnosti skutku. Ačkoli z trestněprávního hlediska byla v
konečném důsledku relevantní ta část jednání, ke které došlo venku na ulici,
nelze tuto část vydělovat, neboť ze skutkového hlediska jednání obviněné
započalo a gradovalo ve vestibulu domu a bez popisu těchto skutkových okolností
by nebylo možno vystihnout jeho podstatu a posoudit stupeň jeho společenské
nebezpečnosti.
Rozhodně nelze přisvědčit obviněné v tom, že změna právní
kvalifikace v průběhu řízení měla za následek, že čin, pro který jí bylo
sděleno obvinění, se nestal.
Rovněž nad rámec dovolacího řízení podotýká Nejvyšší soud, že porušení
povinností státního zástupce podle § 176 odst. 2 věta druhá tr. ř. v tomto
případě bylo sice porušením práva obviněné na obhajobu, podle názoru Nejvyššího
soudu však nemělo podstatný vliv na spravedlivost řízení jako celku ve smyslu
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992
Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv), neboť v dalších fázích řízení měla
obviněná dostatečný prostor pro uplatnění své obhajoby, což ostatně i sama ve
svém podání přiznává. (Podobně viz státním zástupcem citované usnesení
Ústavního soudu, jež podobnou situaci hodnotí z hlediska čl. 8 odst. 2 a čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod.)
Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší
soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a
pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva
správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V této části obviněná namítá, že její jednání vykazovalo ve skutečnosti
nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a mohlo se jednat maximálně o
přestupek. V části svého dovolání nazvané „průběh řízení“ pak také vytýká
odvolacímu soudu, že na její jednání měl být aplikován trestní zákoník, který
je podle jejího názoru příznivější.
Ač není zřejmé, zda chtěla obviněná učinit tuto námitku předmětem dovolacího
přezkumu, Nejvyšší soud považuje za vhodné se k ní vyjádřit. Obviněná opírá
toto tvrzení o srovnání ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. s ustanovením
§ 117 písm. b) tr. zákoníku (nesprávně uvádí § 118 písm. b) tr. zákoníku).
Především je třeba dát za pravdu státnímu zástupci v tom smyslu, že legální
definice znaku „veřejně“ ve staré i nové právní úpravě jsou přes odlišné slovní
vyjádření obsahově shodné, neboť neexistuje nic mezi „více než dvě osoby“ a
„minimálně tři osoby“. Argument, který by tedy podle obviněné měl svědčit pro
aplikaci trestního zákoníku, ve skutečnosti vyplývá z nepochopení právní
úpravy. Dále státní zástupce správně porovnal v úvahu přicházející právní
kvalifikace podle staré a nyní platné právní úpravy a dovodil, že právní
úprava, za jejíž účinnosti byl čin spáchán, je příznivější. S tímto stanoviskem
se Nejvyšší soud ztotožňuje.
V této první části dovolání pak také obviněná na základě jiných, než soudem
přijatých, skutkových zjištění napadá naplnění znaku „veřejně“ tím, že se čin
odehrál za přítomnosti maximálně dvou osob mimo poškozené. Nicméně podle
skutkové věty se obviněná dopustila činu za přítomnosti „nejméně dalších čtyř
osob“, tedy naplnila svým jednáním znak „veřejně“ a současně naplnila i znak
„na místě veřejnosti přístupném“, přičemž by stačilo naplnění i jen jednoho z
těchto dvou znaků, jak podotkl již odvolací soud. Při výkladu dovolacího důvodu
bylo vysvětleno, že dovolací soud nemůže přezkoumávat soudy nižších stupňů
učiněná skutková zjištění. Nad rámec dovolacího řízení však upozorňuje na to,
že soud prvního stupně vyslechl čtyři svědky, kteří byli konfliktu nějakým
způsobem přítomni, přičemž zákon výslovně nevyžaduje, aby konflikt viděli nebo
jinak vnímali, postačí jejich přítomnost a možnost a schopnost jej vnímat. Dále
státní zástupce správně uvádí, že mezi tyto osoby je třeba započíst i samotnou
poškozenou, neboť ze zákonné dikce plyne pouze tolik, že se musí jednat o osoby
odlišné od pachatele. Minimálně dva svědci přitom vypověděli, že viděli
obviněnou fyzicky napadat poškozenou.
K formální stránce pak obviněná v této části vytýká i to, že v právní větě
výroku o vině soud prvního stupně nesprávně uvedl, že se dopustila „hrubé“
výtržnosti. Ačkoli přívlastek „hrubá“ se vztahuje pouze ke znaku „neslušnost“,
nelze tuto nesprávnost považovat za vadu, která by měla mít za následek
odmítnutí věci podle § 625i odst. 1 písm. f) tr. ř. nebo dokonce zrušení
napadeného rozhodnutí. Tato nesprávnost v citaci znění zákona nemá totiž žádný
vliv na soulad skutkové věty a právního posouzení, je zde pouze navíc uvedeno,
že šlo o výtržnost „hrubou“ (ostatně tak by skutečně bylo možno čin hodnotit),
a tím spíše šlo o „výtržnost“.
V části nazvané „právní zdůvodnění dovolání“ obviněná odkázala na některá
rozhodnutí Nejvyššího soudu a zaujala stanovisko, že její jednání vykazovalo ve
skutečnosti nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a mohlo se jednat
maximálně o přestupek. S tímto názorem nelze v žádném případě souhlasit.
Obviněná zdůraznila v judikatuře publikovaný názor, že každé fyzické napadení
občana, i když se jej pachatel dopustil na místě veřejnosti přístupném, nemusí
vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Tento názor sice
platí, avšak v případě obviněné zjevně o takovou situaci nešlo. Soud prvního
stupně hodnotil naprosto dostatečně okolnosti společenskou nebezpečnost
charakterizující. Zdůraznil přitom, že konflikt vznikl z malicherné příčiny, že
byl natolik intenzivní, že jej zaznamenaly osoby ze vzdálenosti dvaceti až
třiceti metrů a rozhodly se jej řešit, důsledkem útoku bylo také ublížení na
těle poškozené. Obviněná má za to, že soud prvního stupně „bagatelizoval
vlastní příčinu konfliktu – neplnění povinností poškozené vyplývající z jejího
postavení“. Takové tvrzení považuje nejvyšší soud jednak za absurdní, jednak za
z etického hlediska minimálně sporné. Fakt, že poškozená neměla drobné, nelze
za žádných okolností hodnotit jako odůvodňující fyzické napadení, naopak
Nejvyšší soud by jej nazval spíše „záminkou“ než „příčinou“. Jedná se o
významnou okolnost svědčící pro závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost byl v daném případě vyšší než nepatrný. Obviněné ani není třeba
připomínat, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č.
43/1996 Sb. rozh. tr.), neboť v dovolání sama tento publikovaný právní názor
cituje (i když z pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu). O jednání obviněné
rozhodně není možno soudit, že neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům trestného činu této skutkové podstaty.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
nedošlo. Dovolání obviněné K. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch