11 Tdo 1174/2011 - 21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20.
února 2012 dovolání podaná obviněnými D. H. , a K. B. , proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. 2. 2010, sp.
zn. 55 To 662/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 118/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných D. H. a K.
B. odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 1 T
118/2008, byl D. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák., rovněž ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a podle §
234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. B. byl
citovaným rozsudkem uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák. a byl podle § 234 odst. 1 tr.
zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl
obviněnému K. B. výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.
zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel
na dobu jednoho roku. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl dále
obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr.
zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Současně
byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 21. 4. 2009, č. j. 55 To 94/2009-871, jakož i další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě se obvinění dopustili
shora uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné době spolu s další
přesně nezjištěnou osobou před dnem 30. 8. 2007 obviněný K. B. na přesně
nezjištěném místě poskytl v rámci pomsty rodině H. obviněnému D. H. pomoc
ke spáchání trestného činu podáním informací o umístění zabezpečovací techniky,
trezoru a jeho obsahu, a v několika případech před činem opakovaně telefonicky
poskytl informace o tom, kdo a kdy se zdržuje v domě H. v obci P. p. R. ,
kde se v dřívější době, kdy udržoval vztah s J. H. , zdržoval, na základě
těchto informací obviněný D. H. společně s další nezjištěnou osobou dne 30.
8. 2007 kolem 2.00 hodin vnikli za použití doneseného žebříku nezajištěným
oknem do ložnice v prvním patře, kde maskováni kuklami požadovali po poškozené
M. H. , vydání klíčů od trezoru zabudovaného ve zdi pod obrazem, které jim
poškozená ze strachu vydala, a poté z trezoru odcizili finanční hotovost ve
výši 300 000 Kč, klasické a starožitné šperky v hodnotě nejméně 165 280 Kč,
náhradní klíče od vozidla zn. Škoda Fabia v hodnotě 500 Kč, mobilní telefon zn.
SONY Ericsson T 30 v hodnotě 4 000 Kč, klíč v hodnotě 30 Kč od dveří do
ložnice, kterou před odchodem uzamkli, poškozenou M. H. připoutali k posteli
donesenými pouty a z místa utekli oknem po přistaveném žebříku, obviněný K.
B. dne 31. 8. 2007 v L. převzal od obviněného D. H. finanční částku ve
výši 40 000 Kč jako podíl z trestné činnosti, čímž poškozené způsobili škodu ve
výši nejméně 469 810 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a státní zástupce odvolání. Na
podkladě odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 55 To 662/2009, tak že
z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného K. B. ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 234 odst. 1
tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody
v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněného pro výkon
trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.
mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 4. 2009, č. j.
55 To 94/2009-871, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněných D. H. a K. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněný D.
H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Honzejka a obviněný K. B.
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Malečka.
Obviněný D. H. uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [§ 265b odst.
1 písm. l) tr. ř.] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
[§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Dovolání směřoval proti výroku, kterým
krajský soud zamítl jeho odvolání.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že v posuzovaném
případě odvolací soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněný
B. před soudem zpochybnil použitelnost své výpovědi z 19. 3. 2008. Před
soudem podrobně popsal, jak byl připraven k výslechu, jaké hrozby mu byly
policií sděleny. Hrozba vazbou je v rozporu s principy spravedlivého procesu a
doznání po takové hrozbě je důkazně nepoužitelné. Obviněný D. H. má za to,
že neexistuje jediný důkaz o jeho účasti na skutku, důkaz nepřináší ani
nepoužitelná výpověď obviněného B. , ani výpověď poškozené. Znovu poznání je
přípustné pouze za podmínek uvedených v § 104b tr. ř. Ani jedna ze zde
uvedených podmínek nebyla splněna, přesto soud své rozhodnutí opírá o absurdní
tvrzení poškozené, že obviněného poznala u hlavního líčení. Dále pak obviněný
namítá, že napadený rozsudek neobsahuje v popisu skutku použití násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí. Soud prvního stupně shledává užití násilí v
zamaskování, napadený rozsudek pak v připoutání poškozené k posteli po
vykradení trezoru. Připoutání poškozené k posteli však podle obviněného
nevykazuje znaky násilí páchaného v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť k němu
došlo poté, co se pachatelé věcí zmocnili vložením do svých zavazadel. Popsané
jednání tak je trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261
tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. B. směřoval dovolání do „výroku o vině i trestu“, a to z důvodu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudky soudů obou stupňů spočívaly na
nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že jednání,
kterého se dopustil, nenaplňuje znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §
10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1 tr. zák., protože nebylo prokázáno
propojení jeho úmyslu s úmyslem hlavního pachatele. Ze strany obviněného B.
nebyla žádná domluva o trestném činu loupeže a ani hlavní pachatel tuto
skutečnost neuvedl. Obviněný se domníval, že hlavní pachatel věci odcizí, když
nikdo nebude doma. Má tedy za to, že po stránce subjektivní nenaplnil zákonné
znaky pomoci k trestnému činu loupeže. Znaky trestného činu loupeže nebyly
naplněny také proto, že posuzované jednání nebylo motivováno zištností a
poškozené nebylo dovolatelem vyhrožováno a nebylo proti ní použito síly ani
pohrůžky bezprostředního násilí. Argumentace Okresního soudu v České Lípě v tom
směru, že obviněný musel vědět, že do trezoru je možno se dostat bez použití
velkého násilí pouze za pomoci klíčů, které měla u sebe pouze poškozená, a že
ta je dobrovolně bez dalšího nevydá, takže musel být přinejmenším srozuměn s
tím, že bude vůči ní použito násilí či pohrůžky násilí, je podle obviněného
vyvrácena jeho výpovědí, konkrétně tím, že měl spoluobviněnému hlásit případy,
kdy poškozená nebude doma. Obviněný pak ještě poukazuje na ustálenou
judikaturu, podle které účastenství na samotném trestném činu není prokázáno a
skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů neumožňuje spolehlivě po právní
stránce posoudit, že se jedná o pomoc k trestnému činu loupeže.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 1 T
118/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 55 To 662/2009, a věc vrátil tomuto orgánu
k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání
obviněného D. H. uvedl, že námitky, kterými tento dovolatel namítá
nedodržení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., sám některé důkazy hodnotí a
tvrdí, že neexistuje relevantní důkaz o jeho účasti na skutku, směřují výlučně
do oblasti skutkových zjištění, dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim
při rozhodování o dovolání přihlížet. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit
námitku, podle které skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích
nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže spočívající v použití násilí
nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tyto
námitky však státní zástupce považuje za nedůvodné. Násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí musí být pachatelem použito před tím, než se zmocní cizí
věci nebo nejpozději v době, kdy se jí zmocňuje. Zmocnění se cizí věci je
dokonáno momentem, kdy si pachatel vytvoří možnost volně s věcí nakládat s
vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se věc odnímá. V
posuzované trestní věci obviněný H. a další nezjištěný pachatel použili násilí
(připoutání poškozené k posteli) v době, kdy sice již vyňali peníze, šperky a
další věci z trezoru, nacházeli se s nimi však dosud v domě, resp. v místnosti,
kde se nacházela též poškozená, která se mohla snažit jim např. zabránit v
odchodu s věcmi z domu, přivolat pomoc jiné osoby atd. V momentě použití násilí
proto dle názoru státního zástupce pachatelé ještě neměli vytvořenou možnost
neomezené dispozice s věcmi.
Dále pak státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ve věci sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, jehož závěry lze zobecnit tak, že o
konkludentně učiněnou pohrůžku bezprostředního násilí se může jednat i v
případě, kdy pachatel (aniž by při tom použil např. výhružných gest) žádá po
poškozeném (zejména jde-li o osobu výrazně slabší než pachatel) vydání jeho
věcí na odlehlém místě nebo na místě, odkud má poškozený ztíženou možnost úniku
či dovolání se pomoci, lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci
považuje za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, a že si této skutečnosti je
pachatel vědom. Tyto závěry lze podle státního zástupce vztáhnout i na
projednávaný případ, tedy situaci, kdy dva maskovaní pachatelé požadovali po
poškozené ženě vydání věcí v noci v ložnici jejího domu a již z této samotné
situace vyplýval předpoklad užití násilí v případě nesplnění jejich požadavků.
Státní zástupce pak také připomíná výpověď poškozené citovanou v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, podle které měl jeden z pachatelů v ruce
polštář, což lze dle jeho názoru považovat za konkludentně učiněnou pohrůžku
dušením poškozené. Jednání obviněného H. tak podle státního zástupce vykazuje
jak znaky použití násilí, tak i pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci.
K obviněným uplatněné variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. pak státní zástupce dodává, že její naplnění nepřicházelo v projednávané
věci vůbec v úvahu, neboť soud zamítl odvolání podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného K. B. státní zástupce uvádí, že tento dovolatel se
sice v některých částech uchyluje k citacím a hodnocení své vlastní výpovědi z
přípravného řízení, tyto citace však v základních rysech odpovídají tomu, jak
je jeho výpověď reprodukována v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Za
bezpředmětné je třeba považovat jeho námitky, podle kterých on sám nenaplnil
znaky trestného činu loupeže. Pro účastenství na trestném činu formou pomoci je
totiž typické právě to, že pomocník sám danou skutkovou podstatu trestného činu
nenaplňuje. Nedůvodná je i námitka, že jeho jednání nebylo motivováno
ziskuchtivostí. Dovolatel zde zaměňuje úmysl a pohnutku trestného činu,
motivace spočívající v pomstě nijak nevylučuje existenci jeho úmyslu
směřujícího k tomu, že pomsta bude vykonána jednáním majícím charakter
trestného činu loupeže.
Státní zástupce pak připomíná, že úmyslné zavinění na straně účastníka musí
pokrývat všechny znaky trestného činu hlavního pachatele. Postačuje úmysl
eventuální. V daném případě by tak k závěru o existenci úmyslného zavinění ve
vztahu k použití násilí nebo pohrůžky násilím na straně obviněného B.
postačovalo skutkové zjištění, že obviněný předpokládal alespoň jako jednu z
možných variant spáchání trestné činnosti provedení útoku za situace, kdy v
domě bude přítomen některý z jeho obyvatel. Z dosavadních skutkových závěrů
však podle státního zástupce naznačená okolnost jednoznačně nevyplývá. Obviněný
B. hlavnímu pachateli v několika případech před činem poskytl informace o tom,
kdo a kdy se zdržuje v domě H. Nalézací soud pak na str. 4 rozsudku cituje z
jeho výpovědi, podle které na žádost obviněného H. jezdil opakovaně do P. ,
aby zjistil, zda je někdo doma, naposledy v den, kdy byl dům vykraden. Jestliže
pro hlavního pachatele byly významné informace o přítomnosti osob v domě, pak
tato okolnost nasvědčuje spíše závěru, že původní záměr obviněných směřoval k
provedení krádeže v době, kdy bude dům prázdný, a že rozhodnutí odcizit věci z
domu bez ohledu na přítomnost jeho obyvatel bylo excesem hlavního pachatele. V
takovém případě zásada akcesority účastenství nebrání tomu, aby byl účastník
uznán vinným účastenstvím na mírněji trestném činu, k jehož spáchání jeho úmysl
směřoval.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání
obviněného D. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné a dále aby k dovolání obviněného K. B. podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 55 To 662/2009, a aby tomuto soudu podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu
s § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě,
kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný D. H. označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší
soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a
pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva
správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Toto se týká námitek obviněného, kterými zpochybňuje použitelnost výpovědi
spoluobviněného B. a poškozené M. H. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší
soud pouze podotýká, že již soud prvního stupně logicky a přesvědčivě
vysvětlil, proč vycházel z výpovědi obviněného B. v přípravném řízení a nikoli
z jeho výpovědi v hlavním líčení. Pokud jde o fakt, že poškozená poznala
obviněného H. u hlavního líčení, bylo na soudu prvního stupně, aby takovou
skutečnost zhodnotil. Obecně z hlediska poznání pachatele trestného činu má
přirozeně vyšší vypovídající hodnotu podle § 104b tr. ř. správně provedená
rekognice, v daném případě však zde byly jiné důkazní prostředky, ze kterých
totožnost pachatele vyplývala. Sdělení poškozené, že poznala obviněného u
hlavního líčení, tak nebylo jediným důkazem, o který soud v tomto bodě opřel
své rozhodnutí, spíše tento fakt uvedl pro dokreslení.
Pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného týkající se znaku
„užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“, nelze se s nimi však
ztotožnit. Za správný lze označit závěr soudu prvního stupně, že pohrůžka
bezprostředního násilí nemusela být v tomto případě pronesena výslovně, stačilo
jednání pachatelů a okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo, aby bylo
zřejmé, že pachatelé jsou eventuelně schopni násilí za účelem zmocnění se věci
bezprostředně užít (srov. podobně č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Podle názoru
Nejvyššího soudu lze za (konkludentní) pohrůžku násilí nepochybně považovat
situaci, kdy dva pachatelé vstoupí oknem do domu poškozené, přičemž požadují
vydání klíčů od trezoru. Za daných okolností muselo být jak poškozené, tak
oběma pachatelům zřejmé, že nad poškozenou mají fyzickou převahu a že jakýkoli
odpor z její strany by neměl smysl. Poškozená musela nutně vnímat svou situaci
jako bezvýchodnou, když navíc byl přítomen její nezletilý vnuk, kterého
nechtěla probudit a vystavit ho tím traumatické události. Toto bylo nepochybně
zřejmé i oběma pachatelům, kteří si museli být vědomi také toho, že poškozená
za daných okolností očekává použití násilí z jejich strany v případě, že by jim
nevyhověla. Již samotný fakt, že pachatelé vstoupili neoprávněně oknem do domu
poškozené lze považovat za jistou formu násilí směřujícího proti její privátní
sféře, za demonstraci síly, ze které přirozeně vyplývala na straně poškozené
obava z pokračování v podobném jednání, tedy nerespektování jejího soukromí a
následně případně i osobní integrity (což se nakonec také stalo v podobě
spoutání poškozené). Navíc tato obava byla umocněna dalšími okolnostmi, kdy se
vše odehrálo v noci, poškozená spala, v domě nebyla přítomna další dospělá
osoba, naopak poškozená cítila obavy a zodpovědnost za nezletilého vnuka,
pachatelé byli maskováni. V této části lze odkázat také na to, co k námitce
uvedl státní zástupce.
Na druhou stranu se Nejvyšší soud neztotožňuje s názorem odvolacího soudu a
státního zástupce v tom smyslu, že v tomto případě došlo i k naplnění znaku
užití násilí připoutáním poškozené k posteli. Za daných okolností, kdy
pachatelé měli nad poškozenou výraznou fyzickou převahu a poškozená navíc byla
celou situací velmi vyděšena, mohli pachatelé sotva očekávat, že by se jim
pokusila odebrat věci, které si vzali z trezoru, resp. že by se jim pokusila
zabránit v úniku apod. Za daných okolností nebylo možno dle názoru Nejvyššího
soudu dovodit, že by pachatelé v době, kdy si věci uložili do svých zavazadel,
ale ještě se stále zdržovali v ložnici domu, neměli tyto věci ve své moci.
Spoutání poškozené mohlo být spíše motivováno obavou, aby nepřivolala policii
příliš brzy a pachatelé nebyli zadrženi v okolí domu.
Obviněný D. H. dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je
dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v
§ 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně
splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle
druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl
dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání
odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal
důvodným.
Obviněný odkázal na první alternativu citovaného ustanovení. Již z výše
podaného výkladu je tak zřejmé, že její naplnění v daném případě nepřicházelo v
úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného po jeho věcném
přezkoumání.
Obviněný K. B. označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., jehož výklad byl výše podán. Z tohoto výkladu je patrné, že
dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného, podle které nebyla žádná
domluva s hlavním pachatelem ohledně loupeže a obviněný se domníval, že hlavní
pachatel věci odcizí, když nebude nikdo doma. Na této argumentaci, která
neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným ve věci soudem prvního stupně, pak
obviněný částečně zakládá i svůj názor, že nenaplnil po stránce subjektivní
zákonné znaky trestného činu loupeže.
Pokud dále zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo motivováno zištností a že nebylo
z jeho strany použito vůči poškozené síly ani pohrůžky bezprostředního násilí,
je možno odkázat na to, co k této námitce uvedl státní zástupce. Čím bylo
jednání obviněného motivováno není v případě skutkové podstaty trestného činu
loupeže relevantní. Obviněný byl shledán vinným pomocí k trestnému činu loupeže
a jako takový sám znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplnil, ale
přispěl k jeho spáchání hlavním pachatelem jiným způsobem.
Co se týče námitky obviněného, že nebyl srozuměn s tím, že se bude jednat o
loupež, naopak se domníval, že obviněný H. věci odcizí, když nebude nikdo
doma, jedná se, jak už bylo výše uvedeno, o argumentaci směřující proti
skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního stupně. Platí tedy i pro
tuto otázku, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze
skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda
tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. S
ohledem na to, že státní zástupce shledal v tomto bodě jisté pochybnosti a má
za to, že se mohlo jednat o exces hlavního pachatele, však Nejvyšší soud nad
rámec dovolacího řízení k této námitce dodává, že pokud obviněný jezdil na
žádost spoluobviněného H. do P. , aby zjistil, zda v domě poškozených je někdo
doma, nelze z tohoto vyjádření jednoznačně vyvodit, že záměrem bylo provést čin
v době, kdy nikdo doma nebyl. Naopak je třeba poukázat na závěr soudu prvního
stupně v tom smyslu, že obviněný B. musel vědět, že do trezoru je možné se
bez pomoci klíčů dostat pouze za použití velkého násilí a že klíče, které měla
u sebe poškozená, tato dobrovolně bez dalšího nevydá. K tomu Nejvyšší soud
dodává, že obviněný H. a nezjištěný pachatel do domu vnikli otevřeným oknem
po žebříku, a to přímo do ložnice, kde spala poškozená a kde byl umístěn trezor
(v případě, že by nebyl nikdo doma, nebyl by takový způsob vniknutí do domu
možný). Tento fakt a skutečnost, že pachatelé byli maskováni, nasvědčují tomu,
že se od počátku připravovali na trestný čin loupeže a obviněný H. se zajímal
spíše o to, kdy je v domě přítomna osoba, nad kterou budou mít pachatelé
fyzickou převahu. Závěry soudu prvního stupně, které o subjektivní stránce
jednání obviněného B. učinil, nelze proto označit za nelogické nebo odporující
provedeným důkazům.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
nedošlo. Dovolání obviněných D. H. a K. B. proto pro jejich zjevnou
neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2012
Předseda
senátu:
JUDr. Karel
Hasch