11 Tdo 1190/2014-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o
dovolání obviněného A. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 2 To 61/2014, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 238/2013, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 4 T 238/2013,
byl obviněný uznán vinným přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že:
I) v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu r. 2012 do 19. ledna
2013 v O., se záměrem neoprávněně se obohatit, vylákal od své tehdejší
přítelkyně P. S., kdy se vydával za A. V., pod záminkou ztráty osobních dokladů
a platební karty České spořitelny a. s., peněžní obnos nejméně 20.000,- Kč, kdy
přislíbil peníze vrátit, jakmile bude mít přístup ke svému účtu a poškozené
ukazoval falešné doklady o vkladu hotovosti na její účet u Raiffeisenbank a.
s., a doklady o převodu hotovosti z jeho účtu u České spořitelny a. s., a takto
poškozenou uvedl v omyl, neboť žádnou z plateb ani vklad v hotovosti neprovedl,
čímž poškodil P. S. nejméně o částku 20.000,- Kč,
II) v přesně nezjištěné době od měsíce prosince r. 2012 do 18. ledna
2013 v O., na ulici J. č. p. …, v bytě, kde tehdy bydlel u poškozené P. S.,
odcizil z pokladničky uložené v dětském pokoji peněžní hotovost ve výši 7.500,-
Kč v papírových bankovkách a ze šperkovnice nacházející se na dřevěné poličce v
kuchyni, odcizil 3 páry náušnic ze žlutého kovu, a to jedny spirálovité s
perličkou, druhé ve tvaru propletených kruhů a třetí ve tvaru půlkruhu se
zirkony a dále jeden kus náušnice tvořené žlutým a bílým kovem, jeden kus
dámského náramku s propletenými očky ze žlutého kovu, jeden kus snubního
dámského prstenu z dvojbarevného žlutého kovu a jeden kus dámského prstenu ze
žlutého kovu s modrým kamínkem a takto poškodil P. S. o 10.000,- Kč,
představujících hodnotu odcizených šperků a o další částku 7.500,- Kč
představující odcizenou peněžitou hotovost,
Za výše uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. září 2013, sp. zn. 1 T 94/2013, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 2 To 61/2014,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, podal obviněný A. T.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení
skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
Dovolatel, po rekapitulaci závěrů provedených odvolacím soudem, rozdělil své
dovolací námitky do dvou částí, když jedna část námitek míří proti výroku, jímž
byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a druhá
proti výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Ve
vztahu k prvnímu přečinu brojí proti soudy provedenému hodnocení důkazů a v
této souvislosti zejména napadá svědeckou výpověď poškozené, když podrobně
rozebírá její finanční situaci, přičemž dochází k závěru, že poškozená mu
nebyla schopna půjčit peníze, neboť měla sama finanční problémy a nedisponovala
takovými finančními prostředky. Obviněný poukazuje i na rozpory ve výpovědi
poškozené a zpochybňuje její věrohodnost, když v průběhu trestního řízení
poškozená výrazně změnila své tvrzení o výši způsobené škody. Naproti tomu
vyjadřuje výhrady vůči zpochybňování věrohodnosti své obhajoby jen na základě
dřívějších odsouzení a je přesvědčen, že fakt, že byl dříve odsouzen za jinou
trestnou činnost, může být zohledněn jen při ukládání trestu ve smyslu § 42
písm. p) tr. zákoníku, a nikoliv při rozhodování o jeho vině. tento přístup
soudů pokládá za porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Ve
vztahu k rozhodnutí soudů o jeho vině přečinem krádeže namítá, že byl uznán
vinným pouze na základě nepřímých důkazů. Poškozená S. a svědkyně K. se ve
svých výpovědích neshodly na době, kdy mělo k údajné krádeži hotovosti a šperků
dojít, ani na tom, jaké šperky byly odcizeny a o jak vysokou hotovost se
jednalo. Na základě těchto svědectví nelze dojít k závěrům, že uvedené předměty
odcizil, jde jen o dohady a domněnky namířené proti němu, jelikož se s
poškozenou nerozešel v nejlepším. Dovolatel má za to, že nepřímé důkazy nemohou
nahradit řádné objasnění skutkového stavu, za které by považoval např. sejmutí
otisků prstů z pokladničky a šperkovnice, přičemž fakt, že takový důkaz nebyl
proveden, mu nemůže být přičítán k tíži. Obviněný dále vyjádřil pochybnost nad
tím, zda poškozená v době činu ještě šperky vlastnila, když fotky, kterými to
dokládá, jsou několik let staré, a rovněž nad tím, zda lze z jakýchsi nákresů
určit jejich hodnotu. Má za to, že byla porušena zásada „in dubio pro reo“ a
zásada presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř., když soudy nemohly dospět k
závěrům o jeho vině s praktickou jistotou tak, jak to vyžaduje i Ústavní soud
ve své judikatuře. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř.
jednak odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, jednak aby zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl, že předmětné skutky
nejsou trestnými činy, popř. aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o
dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy
v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího
důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli
ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin
nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení
skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj
základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v
dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené
předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6
tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních
předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat
nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil
důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění
důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů,
zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním
řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je
třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo
založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud posoudil námitky dovolatele a dospěl k závěru, že žádná z
uplatněných námitek neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť směřují
výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, což nemůže, jak bylo vyloženo výše,
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel předně zpochybňuje
zjištění soudů, podle něhož mu poškozená půjčila 20.000,- Kč s tím, že takovou
částku mu nebyla schopna půjčit, hodnotí finanční situaci poškozené a
zpochybňuje její svědeckou výpověď, jakož i výpověď další svědkyně, dovolává se
provedení některých dalších důkazů, atd., což uplatněný dovolací důvod
nenaplňuje. Dovolatel těmito námitkami nebrojí proti nesprávnému právnímu
posouzení či jinému hmotněprávnímu posouzení skutku, ale předkládá dovolacímu
soudu svoji verzi skutkových okolností, z čehož až následně vyvozuje jiné
právní závěry.
Dovolatel sice přímo neargumentuje extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy
a skutkovým zjištěním, jelikož však zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým
došly soudy v předchozích fázích řízení, tak se toho fakticky domáhá. V řízení
o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech,
kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
provedeným dokazováním. Ústavní soud zdůraznil, že v případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února
2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením
skutku.
Soud hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
též klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. června 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Tento požadavek obě
rozhodnutí nižších soudů v zásadě splňují.
Nejvyšší soud nad uvedený rámec považuje přece jen za vhodné, aby se vyjádřil
ke konkrétním výhradám uvedeným obviněným v dovolání, a to nejprve k první
části námitek směřujících proti výroku o vině přečinem podvodu dle § 209 odst.
1 tr. zákoníku.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že poškozená s ohledem na svou finanční
situaci mu nebyla schopna půjčit částku 20.000,- Kč. Z rozhodnutí soudů se však
podává, že soudy dospěly k závěru, že poškozená disponovala potřebnou
hotovostí, přičemž zejména pohyby peněz na účtu poškozené odpovídají její
výpovědi, tedy že dovolateli půjčila celkově 20.000,- Kč po částkách v
přibližné výši 2.000,- Kč. Existence dluhů poškozené na sociálním a zdravotním
pojištění a měsíční splácení úvěru ve výši 4.000,- Kč, uskutečnění předmětné
půjčky nijak nevyvrací. Další výhrady obviněného poukazující na nemožnost
poškozené půjčit deklarovanou částku pokládá dovolací soud za zcela
irelevantní. Stran posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené na jedné straně,
a dovolatele na straně druhé, lze plně odkázat na závěry soudů, které se
předmětnou otázkou náležitě zabývaly. Lze však poznamenat, že i když poškozená
v průběhu trestního řízení dospěla k nižší výši zapůjčené částky, než kterou
původně uvedla, tak současně potvrdila, že po skončení jejich vzájemného vztahu
jí obviněný předal částku 5.000,- Kč, což nesvědčí o tom, že by se jej snažila
poškodit. Obviněný jednu ze svých námitek směřuje také proti postupu soudů
spočívajícímu v tom, že při hodnocení důkazů mu přičetly k tíži skutečnost, že
byl již odsouzen za jinou majetkovou trestnou činnost. Tato námitka, ačkoliv by
se na první pohled mohlo zdát, že směřuje proti nesprávné soudní aplikaci
hmotného práva, je ve skutečnosti další námitkou procesní povahy, jelikož ve
skutečnosti namítá, že předchozí odsouzení pro majetkovou trestnou činnost
nemohou vést k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Jak již bylo zmíněno
výše, obviněný byl ten, kdo v posuzované věci vystupoval před poškozenou pod
cizím jménem, půjčoval si za této situace od ní peníze, a následně ji opakovaně
ujišťoval o splácení svých půjček falešnými potvrzeními o převodu peněz na její
účet, které v této souvislosti vytvářel. Tyto skutkové okolnosti považuje
Nejvyšší soud za stěžejní pro hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného. K
tomu Nejvyšší soud obiter dictum dále uvádí, že není namístě hovořit o porušení
zásady zákazu dvojího přičítání vyjádřené v § 39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť
námitka dovolatele směřovala toliko proti soudy provedenému hodnocení důkazů,
jak bylo vysvětleno výše, zatímco zásada zákazu dvojího přičítání má zabránit
tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala
pachateli dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou
jako okolnost polehčující, nebo přitěžující (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 7 Tdo 1281/2005). K dvojímu přičítání
téhož nemohlo v tomto případě dojít, když navíc předchozí odsouzení pachatele
není znakem skutkové podstaty přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
ani krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Druhou část svých námitek obviněný zakládá především na tvrzení, že důkazy
prokazující jeho vinu z přečinu krádeže šperků a hotovosti jsou pouze nepřímé
povahy a jasně z nich nevyplývá, že přečin krádeže skutečně spáchal, čímž byla
porušena zásada „v pochybnostech ve prospěch pachatele“. Předně je nutné
upozornit, že „trestní praxe nevylučuje, aby závěr o vině byl založen toliko na
nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé k prokázání viny musí ovšem tvořit
logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících
důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného
skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy
o jiném závěru. Souhrn nepřímých důkazů musí podávat ucelený obraz o trestném
jednání obviněného tak, aby žádný z jednotlivých důkazů nepřipouštěl jiný ani
pravděpodobný výklad, který by odporoval nebo narušoval verzi obvinění“ (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01).
Dovolací soud je toho názoru, že výše uvedené podmínky byly v posuzované věci
naplněny. Jak již uvedl soud nalézací a posléze soud odvolací, který se
identickými námitkami již vypořádával v odvolacím řízení, dovolatele usvědčuje
výpověď poškozené, se kterou koresponduje výpověď svědkyně K. Obviněný byl
spolu s poškozenou, její dcerou a svědkyní K. jediným, kdo měl do bytu
neomezený přístup, z čehož vyplývá, že právě on měl na rozdíl od jiných návštěv
možnost odcizit šperky a hotovost zcela bez problémů. K pochybnostem obviněného
o hodnotě šperků a o tom, zdali poškozená šperky vůbec vlastnila, Nejvyšší soud
toliko uvádí, že soudy zjištěné skutečnosti vyplývají též z výpovědi svědkyně
K. i z fotografií poskytnutých poškozenou, které byly zároveň také podkladem
pro určení jejich hodnoty, a vzhledem k tomu, že šperky nebyly k dispozici,
nezbylo soudům než požádat o vypracování odborného vyjádření. Soud prvního
stupně vědom si důkazní situace, náležitě rozebral důkazní stav a důkazy
hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přičemž se v tomto směru
nedopustil žádného pochybení v povinnostech kladených mu trestním řádem a jeho
závěry předkládají ucelený řetězec faktů zakládajících vinu obviněného z
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání obviněného A. T. nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání. Vzhledem k takto učiněnému rozhodnutí je zřejmé, že
nebyl dán ani důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík