U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. října
2003 dovolání obviněného Ing. M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. března 2003, sp. zn. 3 To 93/2002, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 11/98, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 46 T 11/98, byl
obviněný Ing. M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let
s výkonem ve věznici s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu soukromého podnikání v oborech veřejná silniční nákladní doprava,
obchodní činnost v oblasti potravin a průmyslové zboží, poradenská a
zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a cestovního ruchu, služeb,
ekonomiky a dopravy, a to na dobu 8 let. Dále pak bylo rozhodnuto o jeho
povinnosti k náhradě škody. K odvolání obviněného Ing. M. K. rozhodl Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 3 To 93/2002, tak, že
zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výrocích o uložených trestech a
sám pak obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let s
výkonem ve věznici s ostrahou, jakož i trest zákazu činnosti na dobu 8 let,
spočívající v zákazu takové činnosti, jež byla vymezena již v rozsudku soudu
prvního stupně, a současně rozhodl o zrušení předcházejícího rozsudku Okresního
soudu v Karviné ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 1 T 69/2001, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 5 To 504/2001, ve výroku
o trestu, přičemž současně zrušil i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud tato pozbyla v důsledku zrušení svého podkladu.
Proti výše označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolatele oba nižší soudy dospěly na základě
provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho i k
nesprávným právním závěrům. Nesprávné právní posouzení věci se projevilo i při
hodnocení zákonnosti a tudíž použitelnosti jednotlivých provedených důkazů.
Obviněný trvá na tom, že v bodech 1 až 3 obžaloby nejde o trestný čin podvodu,
ale výlučně o spor ve věcech občanskoprávních. V bodech 4 až 6 obžaloby
poukázal na své úplné doznání a v bodě 7 obžaloby namítá, že nebyla vyvrácena
obhajoba, podle níž si někteří zákazníci z Polska objednávali zboží jeho
jménem. Soudy také nevyhodnotily problémy ohledně způsobu placení dodávek
zboží z Polska v souvislosti s rozdělením měny mezi ČR a SR. Dále pak namítal,
že byl odsouzen v roce 2002 za skutky spáchané v roce 1991, a vzhledem k délce
doby, která uplynula od spáchání činu, by bylo možné dosáhnout účelu trestu
jiným druhem trestu, než nepodmíněným trestem odnětí svobody, popř. trestem
uloženým za použití ustanovení o mimořádném snížení trestu podle § 40 tr. zák.,
tedy trestem odnětí svobody kratšího trvání s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Dále pak poukázal na článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod s tím, že
délka doby řízení neodpovídá požadavkům na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Obžaloba byla podána 5. 8. 1998, ovšem hlavní líčení bylo zahájeno až dne 3.
10. 2001, přičemž trestní stíhání bylo započato dnem 7. 7. 1994. V závěru
dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a Krajskému
soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému
dovolání se uvádí, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit toliko
výhradu, že dílčí útoky popsané pod body 1 až 3 rozsudku nejsou trestným činem,
nýbrž představují předmět občanskoprávního sporu. Tato námitka je ovšem zjevně
neopodstatněná, neboť se jí podrobně zabýval již odvolací soud. Ostatní námitky
obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jiným zákonným
důvodům dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud nejprve shledal, že v posuzované věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání, že podané dovolání obsahuje náležitosti vyžadované
zákonem, že bylo podáno v zákonné lhůtě a obviněným prostřednictvím obhájce.
Protože dovolání lze podat toliko z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr.
ř., bylo zapotřebí se zabývat tím, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze
pokládat za zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Existence zákonného dovolacího důvodu je totiž současně i podmínkou pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce zákona tak vyplývá, že dovolání je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, kdy tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. Tzn., že s odkazem na tento dovolací
důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav je v takovém případě
posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly právně posouzeny v souladu se zákonem, tj. zda jsou právně kvalifikovány
ve shodě s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy řečeno,
dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky dovolatele, o které opíral
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto
dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají, a tedy jej věcně nenaplňují.
Podstatou námitek obviněného jsou výhrady výlučně skutkové povahy, neboť
obviněný vytýká nesprávnost skutkových zjištění, vytýká nesprávnost hodnocení
provedených důkazů atd. Pokud namítá, že jeho jednání mělo být v bodech 1 až 3
obžaloby posuzováno jako občanskoprávní záležitost, a nikoli jako trestný čin
podvodu, pak dovolatel jednak v tomto směru neuvádí nic konkrétního ohledně
údajné nesprávnosti právního posouzení jeho činu jako trestného činu podvodu,
jednak v kontextu s obsahem jeho výhrad je zřejmé, že i tato námitka směřuje
vůči správnosti skutkových zjištění, resp. vůči hodnocení provedených důkazů.
Uplatněný dovolací důvod nenaplňuje ani výhrada obviněného, že s ohledem na
dobu, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti bylo na místě
uložit jiný druh trestu, než nepodmíněný trest odnětí svobody, popř. že mělo
být při ukládání trestu postupováno podle § 40 tr. zák. Tato námitka dovolatele
nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. /srov. zejména znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř./. Stejně tak tvrzení obviněného o porušení práva na projednání věci před
soudem v přiměřené lhůtě, není způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod.
Navíc s věcnou stránkou této námitky se pak již bezezbytku a zcela přesvědčivě
vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku (srov. str. 21 až 25).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání obviněného Ing. M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a jím uplatněný dovolací důvod je spatřován v
podstatě jen v nesprávném skutkovém zjištění a v nesprávném hodnocení
provedených důkazů. Proto Nejvyšší soud podané dovolání obviněného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci odmítl z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík