11 Tdo 1223/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
září 2005 dovolání podané obviněným R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To 536/2003,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 4 T 578/2002, a rozhodl t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného R. Č. s e ohledně tohoto obviněného podle §
265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného Z. Z. podle § 265k odst. 2 tr. ř. s
přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. z r u š u j e rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To
536/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2003 byl R. Č. uznán
vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl
odsouzen podle § 248 odst. 2, § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši
400 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 3
tr. zák. v trvání jednoho roku. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluodsouzeným Z. Z. nahradit škodu
a. s. K. P., S., ve výši 445 205 Kč.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se shora uvedené trestné činnosti
dopustil spolu se spoluobviněným Z. tak, že po vzájemné dohodě a společnou
činností zpronevěřili osobní automobil Š Octavia 1,9 TDI, z majetku C. A. C.
L., a. s., P., v hodnotě 429.700 Kč tak, že obviněný R. Č. svěřil vozidlo
obviněnému Z. Z. k cestě z Č. r. do R., kterou obviněný Z. vykonal dne 19. 4.
2001, vozidlo zde zanechal a vrátil se zpět z R. z 19. na 20. 4. 2001 spolu s
F. F., jeho osobním automobilem Š Felicia, a obviněný Č. dne 26. 4. 2001
oznámil policii na P. odcizení vozidla Š Octavia téhož dne a tímto jednáním oba
obvinění způsobili a. s. C. A. C. L., Praha 5, škodu ve výši 445 205 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To
536/2003, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a podle § 29 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že R. Č. odsoudil podle § 248 odst. 2, § 53 odst. 1 tr. zák. k
peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí
svobody podle § 54 odst. 3 tr. zák. v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. mu pak uložil povinnost společně a nerozdílně se spoluodsouzeným Z. Z.
nahradit škodu K., p., a. s., S., P., ve výši 445 205 Kč. Opis tohoto rozsudku
byl doručen obviněnému Č. dne 17. 3. 2005, jeho obhájkyni dne 5. 8. 2004 a
Okresnímu státnímu zastupitelství v České Lípě dne 5. 8. 2004.
Proti shora citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný Č. dne 29. 10.
2004 prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl všechny výroky tohoto
rozhodnutí, ve spojení s výroky rozsudku nalézacího soudu. V textu tohoto
mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolání je podáváno z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí proti kterému
směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dále však dovolání obsahuje pouze žádost o odložení
výkonu peněžitého trestu a konstatování, že dovolání bude dodatečně odůvodněno
obhájkyni poté, co jí bude umožněno nahlédnout do spisu vedeného Okresním
soudem v České Lípě, jenž je rekonstruován.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten konstatoval, že pokud se týká důvodů dovolání, nepostačuje uvést citaci
některého zákonného ustanovení § 265b tr. ř. Dovolatel je povinen uvést též
konkrétní okolnosti, jimiž je uplatněný důvod podložen. Takovéto konkrétní
okolnosti dovolání obviněného R. Č. vůbec neobsahuje. V dovolání taktéž zcela
absentuje konkrétní návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. návrh, jak má
tento soud postupovat podle ustanovení § 265k – 265m tr. ř. Dovolání tedy
postrádá některé základní náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení §
265f odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud před projednáním podaného dovolání vyzval obhájkyni obviněného,
aby s ohledem na argumentaci dovolání ohledně neumožnění nahlédnout do ve věci
vedeného trestního spisu, který měl být v době podání dovolání v rekonstrukci,
sdělila, zda o nahlédnutí do spisu vedeného v této trestní věci po podání
dovolání žádala, zda a případně kdy jí bylo umožněno do něj nahlédnout a dále
pak, zda u soudu prvního stupně (případně jiného soudu) učinila avizované
doplnění dovolání.
V podání ze dne 11. 7. 2005 obhájkyně obviněného Č. uvedla, že jí v průběhu
lhůty k podání dovolání nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu vedeného
ve shora uvedené věci s odůvodněním, že probíhá jeho rekonstrukce.
Jelikož pak i dovolání obviněného Č. pak obsahuje shodné konstatování, a
současně věcné odůvodnění formálně uplatněného dovolacího důvodu dovolatel
podmiňoval právě umožněním studia spisu, Nejvyšší soud předmětný trestní spis
bez rozhodnutí o podaném dovolání vrátil soudu prvního stupně k provedení
řízení podle § 265h odst. 1 tr. ř. s tím, aby obhájkyni obviněného byla
stanovena lhůta k uplatnění práva nahlédnout do spisu a k doplnění dovolání. K
pokynu Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně přípisem doručeným obhájkyni
obviněného Č. tuto vyrozuměl o možnosti nahlédnout do ve věci vedeného
trestního spisu a vyzval ji k doplnění dovolání ve lhůtě dvou týdnů.
Obviněný Č. pak podáním ze dne 1. 9. 2005 (dáno na poštu dne 31. 8. 2005)
doplnil prostřednictvím obhájkyně podané dovolání. Nejprve zopakoval, že
důvodem dovolání je, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Dále konstatoval, že z důkazů provedených v řízení, jež vydání
napadených rozhodnutí předcházelo a ani z výroku napadených rozsudků, nelze
vyvodit závěr o přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody nikoli nepatrné. Následně rekapituluje svou výpověď a výpovědi spoluobviněného Z. a svědků D. a
F., s tím, že nebyly žádné důvody, pro které by se soudy měly od všech těchto
výpovědí odklonit a bez bližšího odůvodnění je označit za nevěrohodné. Soudy
obou stupňů založily výroky o vině na opatřených listinných důkazech, aniž by
se vypořádaly s nabízející se verzí, jež uplatňoval ve své obhajobě. Výlučně se
tak zaměřily na dokazování jeho viny, čímž porušily svou povinnost postupovat v
trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, uvedenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Ačkoli pochybnosti o jeho
vině v průběhu řízení nepochybně nastaly, a tím i nutnost opatření dalších
důkazů, jejichž příkladný výčet uvádí, k tomuto nebylo přistoupeno. Z uvedeného
dovozuje, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění ani subjektivní ani
objektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu. Současně poukazuje na
povrchnost a nekonkrétnost popsaného skutkového děje. Dále namítá, že soudy
obou stupňů měly řešit i otázku, jaké bylo znění leasingové smlouvy, kterou měl
uzavřít s poškozenou společností. Pokud je totiž vyvozován závěr o nakládání se
svěřenou věcí v rozporu s účelem tohoto svěření, jež bylo nepochybně založeno
na základě smlouvy, je třeba pro spolehlivé závěry o vině pachatele,
argumentovat konkrétním textem leasingové smlouvy a z něj vyplývajícími
právními závěry, což opomenul jak soud první instance, tak i soud odvolací. Přitom právě obsah této smlouvy je rozhodující pro zodpovězení otázky, zda je
uživatel, resp. nájemce oprávněn převést pronajatou věc na třetí osobu bez
souhlasu leasingové společnosti či zda mu je toto zapovězeno. Bez zjištění
těchto skutečností nelze dovozovat závěr o naplnění subjektivní a objektivní
stránky trestného činu zpronevěry. Konečně namítá, že soudy obou stupňů
postupovaly v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou i při určování
výše škody způsobené neoprávněným přisvojením si věci svěřené na základě
leasingové smlouvy. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v tomto směru
poměrně strohé, neboť se, pokud jde o výši způsobené škody omezuje na pouhý
odkaz na znalecký posudek znalce Ing. K., a to přesto, že odvolací soud
konstatoval, že je mu známo rozhodnutí publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. I toto odůvodnění považuje za zcela povrchní a nepřezkoumatelné. Má zato, že v
odůvodnění rozsudku měla být přinejmenším nastíněna úvaha, kterou se soud při
vyvozování závěru o výši způsobené škody ubíral.
Nutnost vypořádat se podrobně
s otázkou výše vzniklé škody v daném případě je podle jeho názoru naléhavá i z
toho důvodu, že ve spise je založen jednak doklad o tom, že společnost C. A . A. L. a. s. se připojuje k trestnímu řízení s částkou 494 672 Kč, jednak
připojení se k trestnímu stíhání K. a. s. s částkou 445 205 Kč, aniž by tato
byla doložena a podrobně zdůvodněna příslušnou pojistnou smlouvou, je pouze
doložena dokladem o výplatě pojistného plnění a dále je ve spise založen
znalecký posudek, který určil cenu vozidla na 429 770 Kč.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
K tomuto doplnění podaného dovolání se opět vyjádřila nejvyšší státní
zástupkyně, a to tak, že doplnění bylo učiněno po lhůtě k podání dovolání
stanovené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu k němu nelze
přihlížet. V celém rozsahu proto setrvává na svém původním vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Současně je třeba objasnit, že Nejvyšší soud akceptoval dovolatelem provedené
doplnění dovolání, a to i když bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání
dovolání. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. platí, že rozsah napadení rozhodnutí a
důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Je-li
však obviněnému, resp. jeho obhájci po dobu trvání lhůty k podání dovolání
fakticky znemožněno nahlédnout do ve věci vedeného trestního spisu ve smyslu §
65 odst. 1 tr. ř. (jak zde vyplývá nejen z výše citovaného vyjádření obhájkyně
obviněného, ale lze dovodit i z pokynu soudní kanceláři založenému na č. l. 170
trestního spisu) s odůvodněním, že probíhá jeho rekonstrukce, pak po něm
současně nelze spravedlivě žádat, aby víceméně formálně uplatněný dovolací
důvod naplnil veškerými nezbytnými věcnými argumenty. Proto Nejvyšší soud
vyzval soud prvního stupně, aby provedl řízení podle § 265h odst. 1 tr. ř.,
které předtím provedeno nebylo, a obhájkyni obviněného stanovil lhůtu k
uplatnění práva nahlédnout do spisu a k doplnění dovolání o chybějící
náležitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části
ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1
trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na
nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i tehdy, je-li v něm sice citováno některé z ustanovení §
265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod
dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových
vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a
násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá v konstatování
obviněného, že z důkazů provedených v řízení nebylo možné vyvodit závěr o
přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody nikoli nepatrné, s tím, že nebyly
žádné důvody, pro které by se soudy měly od výpovědí obviněných i svědků
odklonit, bez bližšího odůvodnění je označit za nevěrohodné a založit výroky o
vině na opatřených listinných důkazech. Dále pak, že soudy se zaměřily toliko
na dokázání jeho viny, čímž porušily svou povinnost uvedenou v ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř., ačkoli pochybnosti o jeho vině v průběhu řízení nepochybně
nastaly a s tím i nutnost opatření dalších důkazů, k tomuto nebylo přistoupeno.
Z toho dovozuje, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění ani
subjektivní ani objektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shora uvedenými argumenty vyjadřuje
svoje neztotožnění se s dostatečností provedeného dokazování, hodnocením v
řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností
významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu.
Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými,
které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska
naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího
trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení
skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného
jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému
dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu
nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1
totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno
na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými
a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod
naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v
této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada
dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen
dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací
soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu
dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je
namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k
vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve
zbývající části dovolání, kde pak dovolání nelze považovat za zjevně
neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně
ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nabyla
po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl, a proto přistoupil k přezkumu věci ve
shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán
skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která
byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní
posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové
větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.
Obviněný tedy nejprve konstatuje, že z výrokových částí napadených rozsudků
nelze vyvodit právní závěr o přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody
nikoli nepatrné, s tím, že popsaný skutkový děj je příliš povrchní a
nekonkrétní a soudy obou stupňů vůbec nebyla řešena otázka, jaké bylo znění
leasingové smlouvy, kterou měl s poškozenou společností uzavřít, což bylo
nezbytné pro určení, zda byl oprávněn pronajatou věc převést na třetí osobu bez
souhlasu leasingové společnosti.
K uvedenému považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve poznamenat, že skutková
zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nejsou
v odůvodněních rozsudku nalézacího ani odvolacího soudu již dále rozváděna ani
konkretizována.
Ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí
soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném
případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného
zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen.
Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v
některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv.
právní větu výroku rozsudku (viz rozh. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší
soud se přitom nedomnívá, že by ve výrokové části rozsudku musely být vyčerpány
všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Je však třeba, aby výrok pojímal
alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti relevantní z hlediska
příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v odůvodnění
rozhodnutí. Přitom je potřeba okolnosti podstatné z hlediska naplnění znaků
objektivní a subjektivní stránky popsat skutkově, nikoli právně
(prostřednictvím zákonné dikce jednotlivých znaků).
V daném případě je však nutno konstatovat, že popis skutku ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku není v souladu se shora uvedenou a Nejvyšším soudem
respektovanou interpretací posledně citovaného zákonného ustanovení. Na základě
popsaného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že dovolatel si
přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu
nikoli malou a právně toto jednání posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §
248 odst. 1 a 2 tr. zák., a to proto, že skutkový popis okolností významných
pro posouzení naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto
trestného činu je pro závěr o jejím naplnění zcela nedostatečný. Z popisu
skutku totiž naprosto není možné dovodit, zda byl předmětný osobní automobil
obviněnému Č. svěřen, kým a na základě jakého právního úkonu. Toliko z něj
vyplývá, že bylo vlastnictvím společnosti C. A. C. L., a. s. a že obviněný Č.
jej „svěřil“ spoluobviněnému Z. Nelze tak usuzovat ani z užitého termínu
„zpronevěřili“, neboť tímto není vyjádřeno určité jednání nebo právní vztahy,
nýbrž již jejich právní posouzení, což tzv. skutkové větě nepřísluší. Totéž
platí i pokud jde o znak přisvojení si cizí věci. Pokud by již soud dospěl k
závěru, že obviněný Č. měl vozidlo svěřeno na podkladě smluvního ujednání s
poškozenou společností (pravděpodobně jako leasingový nájemce), pak pro
spolehlivé závěry o jeho vině je nutno argumentovat právními závěry z tohoto
vztahu vyplývajícími. Znalost konkrétního závazkového právního vztahu je v dané
věci nezbytná pro určení zda obviněný Č. nesměl vozidlo převést na třetí osobu
vůbec či bez souhlasu vlastníka, tj. zda s ním naložil tak, že zmařil základní
účel svěření.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že zcela obecně lze souhlasit s
právním názorem, podle něhož neoprávněné nakládání s osobním automobilem, které
fakticky znemožní jeho vlastníku jej lokalizovat a uplatnit dispoziční práva k
němu (v daném případě vyvezením na neznámé místo do Rumunska), je možno
posuzovat jako přisvojení této věci.
Nedostatkům ohledně znaků objektivní stránky trestného činu se věnovala i další
námitka dovolatele, a to že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s hmotným
právem a konstantní judikaturou i při určování výše škody, kde vycházely z
hodnoty přisvojené věci, zjištěné znaleckým posudkem znalce Ing. K., přestože
odvolací soud konstatoval, že je mu známo rozhodnutí publ. pod č. 6/2003 Sb.
rozh. tr.
Zde je třeba konstatovat, že posouzení správnosti aplikace zákonných
ustanovení upravujících stanovení výše škody je komplikováno právě shora
uvedenou okolností, že ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím
řízení lze ztěží dovodit, zda a jakým způsobem byl dovolateli osobní automobil
svěřen. Nejvyššímu soudu tak nezbývá, než vycházet z vyjádření dovolatele.
Pokud by tedy měl obviněný Č. vozidlo svěřeno jako leasingový nájemce (čemuž do
jisté míry nasvědčuje i odkaz odvolacího soudu na shora uvedené stanovisko –
nikoli rozhodnutí - publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek),
pak bylo povinností nalézacího soudu při stanovení výše škody postupovat opět s
přihlédnutím k dikci konkrétní leasingové smlouvy. Pokud totiž tato smlouva
předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše
leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém
případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu
leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení §
89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených
leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu
předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty
pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí
pachatelem na základě leasingové smlouvy (viz stan. publ. pod č. 6/2003 Sb.
rozh. tr.). Nikoli tedy celková aktuální prodejní hodnota předmětu leasingu,
jak uzavřely soudy v dovolání předcházejícím řízení.
S uvedeným výkladem ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. ve vztahu k trestnému
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se pak soudy měly vypořádat, dospěly-li k
závěru (přestože jej ve svých rozhodnutích nevyjádřily), že dovolateli byla věc
svěřena jako leasingovému nájemci.
Konečně Nejvyšší soud poukazuje i na logický rozpor v popisu skutku, pokud jde
o výši škody, který nalézací ani odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí
nevysvětlily, a to že ačkoli hodnotu vozidla, které si měl obviněný Č.
přisvojit soud stanovil na 429 700 Kč, výši škody, která měla přisvojením
vzniknout určil na 445 205 Kč.
Nejvyšší soud pak po zjištění, že dovolání obviněného R. Č. je v uvedených
směrech opodstatněné, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
v části týkající se tohoto obviněného a jelikož důvod zrušení ve prospěch
tohoto obviněného prospíval i spoluobviněnému Z. Z., zrušil podle § 265k odst.
2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. tato rozhodnutí i v
části týkající se tohoto spoluobviněného. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší
soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v
Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté
rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ve vztahu k jednání obviněného R. Č. je zejména
nutno učinit skutková zjištění, resp. již učiněná zjištění prezentovat v
rozhodnutí, ohledně okolnosti, zda byl předmětný osobní automobil obviněnému Č.
svěřen, kým a na základě jakého právního úkonu, a dále pak zda s tímto vozidlem
disponoval v rozporu s účelem svěření.
Na základě těchto podle potřeby doplněných skutkových závěrů pak bude třeba
znovu zvážit, zda zjištěným jednáním obviněného R. Č. byly naplněny znaky
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., popř. jiného
trestného činu
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a
respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného R. Č. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch