11 Tdo 1268/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2005 dovolání
obviněného L. T. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února
2004, sp. zn. 5 To 9/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 2 T 19/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. října 2003, sp. zn. 2 T
19/2003, byl obviněný L. T. T. uznán vinným trestným činem porušování práv k
ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150
odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož
výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, sp. zn. 5 To 9/2004,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výše
citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušen ve výroku o trestu a podle
§ 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle
§ 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím
obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. V úvodu svého mimořádného opravného
prostředku namítá, že již soud prvního stupně se dopustil závažného procesního
pochybení, jestliže neprovedl obhajobou navrhované důkazy, především výslechy
svědků N. M., jeho manželky a svědka S. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se
nevypořádal s námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného
trestného činu. V souladu se svou obhajobou uplatněnou v řízení před soudy obou
stupňů znovu opakuje, že zakoupil prodejní stánek od N. M. s tím, že doprodá
jeho zboží a nelze mu tedy klást k tíži, že N. M. jako majitel tohoto zboží
neměl k dispozici příslušné doklady k původu prodávaného zboží. Jen na podkladě
těchto skutečností není možno dovozovat jeho zavinění ve formě úmyslu
vyžadované v zákoně pro trestný čin, kterým byl uznán vinným. Podle názoru
dovolatele jde u něj nanejvýš o zavinění ve formě nedbalosti. Dále na adresu
odvolacího soudu namítá, že ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání
provedl důkazy doličnými předměty (tj. hodinkami), což pokládá za nezákonný
postup, který je v rozporu s pravomocemi odvolacího soudu. Ve vztahu k výroku o
trestu má pak za to, že odvolací soud porušil zásadu reformatio in peius, když
mu uložil trest vyhoštění, neboť tak mu byl ve skutečnosti uložen trest
přísnější, než podmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně,
ačkoliv odvolání státním zástupcem v jeho neprospěch podáno nebylo, a odvolací
soud takto rozhodl jen na podkladě jeho odvolání.
V závěru dovolání obviněný uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. tedy spatřuje v tom, že zjištěným jednáním nebyly naplněny všechny
obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména jeho
subjektivní stránka, a že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení též ve
vztahu k druhu a výši uloženého trestu, když mu byl odvolacím soudem k jeho
odvolání uložen přísnější trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. byl podle jeho názoru naplněn tím, že odvolací soud rozhodl pouze
ohledně odvolání proti výroku o trestu, ale již nerozhodl o jeho odvolání proti
výroku o vině, tj. nerozhodl o zamítnutí odvolání v této části. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledává v tom, že
odvolací soud, aniž by tak učinil výrokem svého rozhodnutí, zamítl jeho
odvolání proti výroku o vině, ačkoli nebyly splněny procesní podmínky pro
takové rozhodnutí, neboť „…řízení vedené před soudem I. stupně a napadené
rozhodnutí trpí podstatnými vadami, které zakládají jeho nezákonnost a tedy
povinnost soudu odvolacího takové rozhodnutí zrušit a vrátit jej soudu I.
stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 5 To 9/2004, v
celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že namítaný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je sice naplněn námitkou
dovolatele ohledně absence subjektivní stránky, obsahově však této námitce
nelze vyhovět. Soudy učinily správný a logický závěr, že obviněný tím, že zboží
renomovaných firem nabízel k prodeji a prodával bez příslušných dokladů a
současně prodával za cenu výrazně nižší, než je cena originálních výrobků,
musel být minimálně srozuměn s tím, že jím nabízené a prodávané zboží je
označeno padělanými ochrannými známkami. V rámci tohoto dovolacího důvodu
uplatněná námitka o nepřiměřenosti uloženého trestu není způsobilá naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v souvislosti s
výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při
ukládání úhrnného, souhrnného, příp. společného trestu, k čemuž však v
předmětné věci nedošlo. Případná pochybení soudu spočívající v uložení
nesprávného druhu či výměry trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek
obsažených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak o žádnou z alternativ tohoto
dovolacího důvodu se nejedná a obviněný se navíc dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. ani nedomáhá. Jeho výhrady stran uloženého trestu
nenaplňují žádný z dovolacích důvodů a dovolání tak podal v této části z
jiného, než zákonného důvodu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. uvádí, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí
ani není neúplný. Pokud odvolací soud zruší rozsudek prvoinstančního soudu
toliko ve výroku o trestu, tak zůstává výrok o vině z rozsudku
prvoinstančního soudu nezměněn a o této části odvolání obviněného odvolací soud
nerozhoduje samostatným výrokem. S ohledem na to, že jiná zamítavá rozhodnutí
soudu druhého stupně než ta, která jsou taxativně uvedena v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu napadat, tak
obviněný svým dovoláním opírajícím se o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. vlastně napadá rozhodnutí, proti němuž není v rámci tohoto dovolacího důvodu
dovolání přípustné. Odvolací soud v souladu se zákonem (a nikoli svým
opomenutím) nevydal samostatný výrok, jímž by zamítl odvolání obviněného proti
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání obviněného L. T. T. a
hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhl proto jeho dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem /§ 265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení
pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z
hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných na základě
postupu předpokládaného ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na
zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna
skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím
soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. je
taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod
dovolání uveden (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 160/03 ze
dne 22. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03
ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02 ze dne 7. 1. 2004).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání
skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku rozhodnutí soudu
prvního a druhého stupně, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
opačném případě nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný.
S ohledem na výše uvedené pak v posuzované věci Nejvyšší soud nemohl nijak
přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný namítal, že soudy neprovedly
obhajobou navrhované důkazy (tj. výslechy svědků), a že ve vztahu k zavinění
obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy, pokud vycházely ze zjištění,
že obviněný prodával padělky zboží, aniž přihlédly k tomu, že se jednalo o
zboží, jež převzal v souvislosti se zakoupením prodejního stánku. V této části
dovolání se námitky obviněného vymykají z rámce zákonného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se jedná o námitky skutkové
povahy, nikoliv hmotně právní, neboť jde o námitky, které směřovaly proti
způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti rozsahu dokazování.
Přitom na základě obsahu spisu je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými
zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním
posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o
konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho
pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. V podrobnostech lze odkázat na
přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V posuzované věci se tedy nejedná
o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04).
Rovněž tak Nejvyšší soud nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný
namítal, že soud druhého stupně provedl důkaz „předmětem doličným“ – hodinkami
zajištěnými na stánku obviněného, neboť i v tomto směru se dovolací námitky
vymykají z rámce zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Tato výhrada totiž směřuje proti postupu (odvolacího) soudu při provádění
dokazování. Obviněný tím ve skutečnosti zpochybnil možnost odvolacího soudu
opřít o tuto část dokazování skutková zjištění. Navíc lze jen pro úplnost
poznamenat, že stávající právní úprava (srov. zejména § 259 odst. 1, 3 tr. ř.)
právě naopak předpokládá, že odvolací soud v případě potřeby doplní dokazování
provedené v řízení před soudem prvního stupně. Ze strany obviněného tak jde o
námitky vztahující se k dodržování procesních ustanovení, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř., upravujících postup orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu věci, zatímco zákonným dovolacím důvodem je
porušení ustanovení hmotného práva. Jde tedy o námitky nikoliv proti „právnímu
posouzení skutku“, jímž byl obviněný uznán vinným, ani proti jinému „hmotně
právnímu posouzení“, tj. jinému než je právní kvalifikace skutku, jímž byl
obviněný uznán vinným, a proto jde o námitky, které jsou ve vztahu k uvedenému
důvodu dovolání právně irelevantní a nejsou způsobilé založit ani žádný jiný
dovolací důvod taxativně vymezený v ustanovení § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl ovšem
relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný namítl, že skutková
zjištění soudů obou stupňů nedávají podklad pro závěr, že jednal úmyslně ve
vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování
práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §
150 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému
označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze
nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označené ochrannou
známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní
zaměnitelnou.
Podle názoru Nejvyššího soudu skutková část výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahují
konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky tohoto
trestného činu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že
obviněný dne 16. 5. 2002 kolem 9.00 hodin na tržišti u ÚAN F., u prodejního
stánku nabízel k prodeji více kusů náramkových hodinek (blíže konkretizovaných
ve výroku rozsudku) s padělaným označením ROLEX, GUCCI, CUECI, CITEZIN, CETEZEN
a Calvin Klein, tedy s označením snadno zaměnitelným s ochrannou známkou ROLEX,
GUCCI, CITIZEN, Calvin Klein, k nimž mají výhradní právo užívání společnosti
zapsané v seznamu ochranných známek vedeném Ú. p. v.
Nalézací soud své úvahy o úmyslné formě zavinění obviněného založil především
na výpovědi svědka L. A., který mimo jiné uvedl, že „… při kontrole tržnice na
F. si povšiml stánku, kde obviněný nabízel k prodeji náramkové hodinky označené
ochrannou známkou za ceny neodpovídající běžným cenám na trhu, zde si zakoupil
náramkové hodinky zn. Rolex za 600,- Kč a na zboží si nechal vystavit paragon.
Prodávající na výzvu k předložení nabývacích dokladů k předmětnému zboží je
nebyl schopen doložit … (str. 2 rozsudku).“ Toto zjištění přitom není nijak v
rozporu s obhajobou obviněného, podle níž stánek převzal i s těmito hodinkami
od původního majitele. I na základě těchto skutečností soud učinil logický
závěr, že obviněný se trestného jednání dopustil minimálně ve formě úmyslu
nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., když zboží renomovaných firem, které
převzal bez jakýchkoli dokladů od původního majitele stánku a které nabízel k
prodeji a prodával za cenu výrazně nižší, musel být minimálně srozuměn s tím,
že toto zboží je označeno falešnou ochrannou známkou, tedy že se jedná o
padělky (srov. str. 3 rozsudku). Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu
ztotožnil a v tomto kontextu ve svém odůvodnění ještě poukázal na všeobecnou
známost uvedených ochranných známek ROLEX, GUCCI, CITIZEN a Calvin Klein, na
nízkou kvalitu obviněným nabízeného a prodávaného zboží, jakož i na ten fakt,
že obviněný se již předtím dlouhodobě zabýval prodejem různého spotřebního
zboží (např. textilu, označeného i stejnou ochrannou známkou jako předmětné
zboží).
Jestliže nalézací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že zjištěné jednání
obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu
jménu a chráněnému označení původu a odvolací soud se s tímto názorem plně
ztotožnil, Nejvyšší soud neshledává důvody ke zpochybňování jejich závěrů a
námitky obviněného považuje za neopodstatněné.
Pro úplnost lze dodat, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin
porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení
původu spáchaný naplněním těch jeho zákonných znaků, které spočívají v tom, že
obviněný uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k
níž přísluší výhradní právo jinému, i když v odůvodnění svého rozhodnutí navíc
zmiňuje i další alternativu tohoto ustanovení spočívající v tom, že uváděl do
oběhu výrobky označené známkou snadno zaměnitelnou. Naplnění také této
alternativy ostatně vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, ovšem s
ohledem na tu skutečnost, že dovolání (a rovněž i odvolání) podal toliko
obviněný, nelze napadená rozhodnutí změnit v jeho neprospěch.
Další námitka dovolatele, kterou podřadil pod dovolací důvod předvídaný
ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tvrzení, že mu byl
odvolacím soudem ukládán trest v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius,
neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu lze namítnout
nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“
při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu,
úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (viz
rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitku tohoto charakteru však nelze uplatnit ani prostřednictvím speciálního
zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem. Ostatně obviněný takový dovolací důvod v podaném dovolání ani
neuplatnil. Otázku, zda postupem odvolacího soudu v posuzované věci došlo či
nedošlo k porušení výše uváděného procesního principu, nelze řešit
prostřednictvím žádného ze zákonných důvodů dovolání. V této souvislosti je
možno připomenout, že k nápravě některých procesně právních vad, které obsahově
nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod, lze přistoupit prostřednictvím dalších
mimořádných opravných prostředků (srov. např. podmínky stížnosti pro porušení
zákona podle ustanovení § 266 tr. ř. a násl.).
Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., který je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný.
V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný podal
odvolání proti všem výrokům rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, to znamená
proti výroku o vině a výroku o trestu. Z podnětu odvolání obviněného Městský
soud v Praze přezkoumal podle § 254 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
8 ve všech jeho výrocích a shledal výrok o vině správným a výrok o trestu
nesprávným. V napadeném rozsudku to vyjádřil tím, že podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 výrok o
trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému
podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění na dobu pěti roků.
Tento způsob rozhodnutí Městského soudu v Praze odpovídá trestnímu řádu, neboť
pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 dospěl
k závěru, že vadný je jen výrok o trestu, pak správně postupoval podle § 258
odst. 2 tr. ř., tj. zrušil jen vadnou oddělitelnou část rozsudku. Podle tohoto
ustanovení, jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od
ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť
jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další
výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení
odpovídal postup Městského soudu v Praze, pokud shledal vadným jen výrok
trestu, tak zrušil pouze tento výrok, a znovu podle § 259 odst. 3 písm. b) tr.
ř. rozhodl o uložení nového trestu. To, že výrok o vině shledal správným,
Městský soud v Praze vyjádřil tím, že tento výrok rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 8 ponechal nedotčen. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině zůstává
beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména
pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti
výroku o vině zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení
odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř.
však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém
rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu, neboť odvolání
obviněného představuje jeden celek. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování
odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a
které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá,
že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o trestu, rozhodne tak, že
zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval
o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině,
případně výrok o náhradě škody, zůstávají nedotčeny (srov. přiměřeně rozh. č.
34/2000, č. 54/2002-I, č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Jako poslední uplatnil v podaném dovolání obviněný L. T. T. dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž patrně shledává v tom, že odvolací
soud zamítl jeho odvolání proti výroku o vině, aniž byly splněny procesní
podmínky pro takové rozhodnutí, a že napadené rozhodnutí trpí podstatnými
vadami.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První z výše uvedených alternativ tohoto dovolacího důvodu (a patrně tu měl
dovolatel na mysli) dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez
věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu k
soudu druhého stupně. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit
oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení,
které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
K naplnění této alternativy uvedeného dovolacího důvodu by tak mohlo dojít jen
tehdy, pokud by odvolací soud rozhodl o opravném prostředku (v projednávané
věci o odvolání obviněného L. T. T.), aniž by na jeho podkladě věcně
přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně. Tedy pokud by nesprávně rozhodl o
zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů (§ 253 odst. 1 tr. ř.), nebo pokud
by rozhodl o jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí odvolání (§
253 odst. 3 tr. ř.), aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonem
předpokládané podmínky podle § 253 odst. 4 tr. ř. (oprávněná osoba nebyla
náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
To se však, jak bylo již shora uvedeno, v dané věci nestalo, neboť odvolání
obviněného L. T. T. bylo Městským soudem v Praze, jako odvolacím soudem ve
veřejném zasedání věcně projednáno a následně bylo napadené rozhodnutí podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušeno, a podle § 259
odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto.
Pokud jde o tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahující dikci
„byl v řízení mu přecházejícím (tj. v řízení předcházejícím rozhodnutí o
odvolání obviněného) dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“, tak je
evidentní, že zde předpokládaný důvod dovolání se může uplatnit jen ve spojení
s některým z ostatních dovolacích důvodů. Jestliže však je dovolání obviněného,
pokud se opíralo o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., jak
bylo shora již blíže rozvedeno, zjevně neopodstatněné, pak logicky z toho
plyne, že je zjevně neopodstatněné i pokud se jejich prostřednictvím opíralo o
tuto alternativu dovolacího důvodu uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z důvodů, které vyplývají z předchozích částí tohoto usnesení Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného
odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík