U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o
dovolání obviněného J. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 13 To 269/2013, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 81/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 1 T 81/2013,
byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za nějž byl podle § 337
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný „v době od 5. 6. 2012 až do 21.
8. 2012 bez vážného důvodu (kdy nečinil žádné relevantní aktivní kroky k
zajištění péče o matku, která byla závislá na pomoci jiné osoby) nenastoupil v
Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání 2 let uložený rozsudkem Okresního
soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 11. 2011, č. j. 6 T 149/2011-228, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 13 To 93/2012-294,
ačkoliv výzvu Okresního soudu v Kutné Hoře k nastoupení trestu nejpozději do 5
dnů od jejího obdržení ze dne 15. 5. 2012 převzal dne 30. 5. 2012 a dále dne
28. 6. 2012 obdržel usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2012, č. j. 6 T
149/2011-331, jímž byla zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí
svobody, přičemž dne 21. 8. 2012 na základě příkazu Okresního soudu v Kutné
Hoře ze dne 31. 7. 2012, č. j. 6 T 149/2011-352 k dodání do výkonu trestu
odnětí svobody byl policisty Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
územního odboru Pardubice, SKPV OOK, zajištěn a dodán do výkonu trestu.“
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7.
2013, sp. zn. 13 To 269/2013, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním.
Dovolatel namítá, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť
mu k nástupu výkonu trestu bránil závažný důvod spočívající v celodenní osobní
péči o jeho matku, která je invalidní. Skutečnost, že se jedná o závažný důvod,
nepopíraly ani soudy, avšak učinily nesprávný závěr, že nečinil žádné
relevantní aktivní kroky k zajištění péče o matku. Tento závěr neměl oporu v
provedeném dokazování, a proto obviněný dovolací soud žádá, aby z důvodu
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zasáhl do
skutkových zjištění soudů. Dovolatel uvádí, že nekontaktoval žádný domov
důchodců a ani jeho sestru k zabezpečení péče o matku, na základě přání matky,
která byla citově fixována na dům, ve kterém se o ní staral. V případě jejího
umístění do domova důchodců nebo svěření do péče sestry obviněného, která by
posléze rovněž matku umístila do domova důchodců, hrozilo zhoršení jejího
zdravotního stavu. Rovněž skutečnost, že při šetření ve věci výkonu funkce
opatrovníka neuvedl, že je povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody, soudy
nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch, neboť v této době mu ještě nebyla
doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Navíc nelze ani uzavřít,
že by uvedení této skutečnosti v rámci šetření pozice opatrovníka něco
přineslo. Soudy tak z provedeného dokazování učinily závěr, který v něm neměl
oporu, čímž narušily jeho právo na spravedlivý proces, když zatížily své
rozhodnutí extrémním nesouladem. Obviněný se také domnívá, že jeho jednání
postrádá společenskou škodlivost, neboť péče o vlastní rodinu by měla být
zákonem chráněna a nikoliv penalizována trestní represí. Obviněný proto navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že soudy znak negativní podmínky
závažného důvodu v posuzované trestní věci vyložily správně. Za závažný důvod
ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku by bylo třeba posoudit
přechodnou těžkou situaci v rodině, ovšem pouze v případě, pokud by obviněný
resp. osoba povinna nastoupit výkon trestu, potřebovala zajistit péči o
invalidního rodiče. Jestliže obviněný nijak nezajišťoval náhradní péči o matku
a spoléhal na to, že z důvodu péče o matku nebude muset nastoupit do výkonu
trestu, šlo o nesprávný úsudek, neboť obviněný byl povinen do výkonu trestu
nastoupit a této své povinnosti podřídit i řešení rodinné situace. Protože tak
neučinil, úmyslně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Zásadně je třeba odmítnout úvahy obviněného o tom, že soudy nesprávně hodnotily
ve věci pořízené důkazy, resp. že je hodnotily tak, že došlo k extrémnímu
nesouladu mezi obsahem důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť opak je
pravdou. Z provedených důkazů skutková zjištění jednoznačně vyplývají, neboť
soudy hodnotily důkazy v mezích dispozic ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy
jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž se pečlivě zabývaly i
obhajobou obviněného, která však byla vyvrácena. Státní zástupkyně proto
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence
je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Obviněný, vědom si toho, že skutkové námitky nezakládají přezkumnou povinnost
dovolacího soudu, neboť neodpovídají hmotněprávním požadavkům na argumentaci
pod uplatněným dovolacím důvodem, se domáhá zásahu do skutkových zjištění na
základě jím tvrzeného extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů. Jakkoli námitky skutkové povahy nezakládají
žádný ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a proto ve vztahu k nim
ani nemůže existovat zákonná povinnost a zákonné oprávnění Nejvyššího soudu
přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu, sp.
zn. III. ÚS 78/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo
1145/2006, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1556/2012, a další), tak tato
zásada se nemusí uplatňovat bezvýhradně. Děje se tak mimo jiné v situaci, jejíž
existence se obviněný dovolává, že totiž skutková zjištění soudů jsou v
extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neprokazují jeho vinu, a že z
rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov.
usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a
další), neboť zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů je v takovém
případě nezbytný v zájmu průchodu ústavně garantovaného práva obviněného na
spravedlivý proces.
To však není případ posuzované věci, byť dovolatel se dovolací argumentací
existence takového rozporu či nesouladu výslovně domáhal. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže
skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s vykonaným
dokazováním, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna apod.
Soudy v posuzovaném případě provedly dokazování v rozsahu potřebném pro
náležité zjištění skutkového stavu věci a způsobu, jakým hodnotily vykonané
důkazy nelze ničeho vytknout. Ani v nejmenším se neodchýlily od požadavků
vyplývajících zejména z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí
nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze
vytýkat nějakou svévoli. Jejich skutkové závěry mají pevné zakotvení v
provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení – k tomu
srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3, 4 a str. 2, 3 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu.
Obviněný shledával extremní rozpor v tom, že soudy učinily skutkový závěr, že
nečinil žádné aktivní kroky k zabezpečení náhradní péče pro svoji matku,
ačkoliv takový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se s
tímto neztotožňuje, neboť soudy opřely své závěry o listinné důkazy a výpověď
svědkyně B. K., sestry obviněného, z kterých vyplynulo, že obviněný
nekontaktoval svědkyni pro zabezpečení náhradní péče o jejich matku a po delší
dobu neučinil žádný krok pro zabezpečení náhradní péče s tím, aby se z tohoto
důvodu vyhnul nástupu výkonu trestu. Ostatně obviněný nezpochybňuje závěr, že
nečinil žádné aktivní kroky pro zabezpečení náhradní péče o svou invalidní
matku, nýbrž podrobně rozvádí důvody, pro které tak neučinil. Jakékoliv
domněnky obviněného o vhodnosti či nevhodnosti náhradní péče zabezpečené
domovem důchodců nebo jeho sestrou jsou proto irelevantní, neboť nic nemění na
skutečnosti, že obviněný v tomto směru neučinil žádné kroky. Navíc nelze
opomenout ani skutečnost, že po dodání obviněného do výkonu trestu jeho sestra
B. K. bez dalšího zabezpečila náhradní péči pro jejich matku, přičemž bylo
zjištěno, že dům, ve kterém o ní obviněný pečoval byl v dezolátním, takřka
neobyvatelném stavu, zvláště pro osobu plně odkázanou na pomoc jiného. Další
námitku obviněného, že při šetření dne 24. 5. 2012 ve věci výkonu funkce
ošetřovatele nemohl uvést, že je povinen nastoupit výkon trestu, neboť v té
době ještě nebyla doručena výzva k nástupu, přičemž by uvedení této skutečnosti
zřejmě nic nepřineslo, lze rovněž shledat provedeným dokazováním vyvrácenou.
Obviněný byl osobně přítomen vyhlášení usnesení o zamítnutí jeho opravného
prostředku dne 3. 4. 2012, a proto již od této chvíle věděl o povinnosti
nastoupit výkon trestu, ke které byl následně vyzván. Přitom obviněnému
nepřísluší hodnotit, zda by uvedení této skutečnosti nějak ovlivnilo průběh
šetření, nýbrž je jeho povinností uvést okolnosti bránící mu ve výkonu funkce
opatrovníka. Soudům nelze vytknout jejich závěr, že obviněný neučinil žádné
kroky k zabezpečení náhradní péče pro invalidní matku a že tak činil se záměrem
nenastoupit výkon trestu odnětí svobody.
V daných souvislostech lze též poznamenat, že Ústavní soud zdůraznil, že pokud
napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a
soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a
vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého
rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora
zmíněnou vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění a
obsahu provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, sp. zn. I. ÚS 601/07). Jestliže obviněný za
této situace zpochybňuje skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a
pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že za této situace jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti
lze zmínit též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
Námitka dovolatele, že nenaplnil skutkovou podstatu souzeného přečinu, neboť
nástupu výkonu trestu bránil závažný důvod spočívající v osobní péči o jeho
matku, bylo možno shledat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu,
avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Předně je nutno uvést,
že uvedená námitka byla podstatou obhajoby obviněného již od počátku řízení,
soudy ji věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s ní vypořádaly.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon
rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu
nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem
neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Z uvedeného vymezení skutkové
podstaty je patrné, že se obviněný může tohoto činu dopustit jednak tím, že bez
závažného důvodu nenastoupí (což je forma jednání, o níž se jedná v
projednávané věci a té bude nadále věnována pozornost), anebo se jiným způsobem
neoprávněně brání nástupu tohoto trestu.
Z této dikce uvedené skutkové podstaty je zřejmé, že předpokládá existenci
pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody a dále výzvu soudu k jeho nástupu. Předmětného činu se tak
dopustí ten, kdo při splnění uvedených podmínek, poté, co byl soudem vyzván k
nástupu trestu odnětí svobody, tak bez závažného důvodu neučiní a do příslušné
věznice k výkonu trestu nenastoupí. Ze smyslu těchto podmínek vyplývá povinnost
obviněného nastoupit trest na výzvu soudu. Za okolnost, pro kterou tak učinit
nemusí, považuje zákon jen „závažný důvod“. Trestní zákoník v ustanovení § 337
odst. 1 písm. f), pojem „závažného důvodu“ nevymezuje, neboť tento je vždy dán
konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného. Obecně však lze říci, že
takovým důvodem může být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž
obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit, a to
především pro závažné zdravotní potíže u něj samotného nebo některého blízkého
rodinného příslušníka. Za takové důvody je rovněž možné považovat i jiné než
zdravotní problémy, jež se však svou povahou a velmi nepříznivým dopadem pro
obviněného či jeho rodinu rovnají charakteru závažných zdravotních potíží.
Takovými srovnatelnými okolnostmi mohou být např. bezprostřední situace po
povodni, požáru, vytopení bytu a pod. Jelikož pro různou povahu osob i situací
není možné tento pojem jednoznačně vymezit, bude vždy v každém jednotlivém
případě nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti pečlivě posuzovat, zda
situace, již obviněný předkládá jako důvod toho, proč v souladu s podmínkami
uvedenými ve výzvě k nástupu výkonu trestu odnětí svobody trest nenastoupil, je
„závažným důvodem“ ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Ačkoliv obviněný v době, kdy měl nastoupit výkon trestu pečoval o svoji plně
invalidní matku, neučinil jakékoliv aktivní kroky, jak již bylo výše podrobně
rozebráno, pro zabezpečení náhradní péče, nýbrž se účelově spoléhal, že pro
tento důvod nebude muset nastoupit výkon trestu. Přitom odkázanost matky
obviněného na pomoc jiné osoby nebyla náhle nastalou okolností, na kterou by
musel obviněný reagovat, neboť obviněný poskytoval péči své invalidní matce již
delší dobu před stanoveným termínem nástupu výkonu trestu, věděl o své
povinnosti nastoupit výkon trestu a měl dostatek času pro zajištění náhradní
péče pro svoji matku. Dovolateli nesvědčila náhle vzniklá překážka nebo
okolnost vztahující se k jeho blízkému rodinnému příslušníku, kterou by bylo
možno hodnotit jako závažný důvod bránící nástupu výkonu trestu, a proto
Nejvyšší soud shodně se soudy nižších stupňů uzavírá, že obviněný se svým
jednáním dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a
zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany
dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe však neznamená, že
se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za
protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za
situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech
funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a
preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní
represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by
neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové
podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky
trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské škodlivosti takového jednání
pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný
čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu
minimální hranice společenské škodlivosti.
Je třeba uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný ignoroval
výzvu k nástupu do výkonu trestu, jež mu byla doručena dne 30. 5. 2012 a teprve
na základě příkazu k dodání do výkonu trestu byl dne 21. 8. 2012, tedy téměř po
třech měsících, co udržoval protiprávní stav spočívající v nenastoupení výkonu
trestu, byl zajištěn a dodán do výkonu trestu. Neopodstatněné je tvrzení
obviněného, že namísto ochrany péče o vlastní rodinu je za ní penalizován.
Obviněný měl totiž dostatek času na zabezpečení náhradní péče pro svoji
invalidní matku a zcela účelově neučinil žádné kroky v tomto směru, aby se mohl
vyhnout nástupu výkonu trestu. Nelze opomenout, že obviněný se dopustil trestné
činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody, a bylo jeho povinností
nastoupit ve stanovené lhůtě výkon tohoto trestu a přizpůsobit tomu i svou
rodinnou situaci. Zájem společnosti na potrestání pachatele trestné činnosti,
nemůže být nahrazen nutností péče o rodinného příslušníka za situace, kdy se
nejedná o naléhavou skutečnost, neboť péče ze strany obviněného byla
poskytována delší dobu a bylo možné včas zajistit náhradní péči. Pokud by k
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe postačovala pouhá existence
nutnosti péče o rodinného příslušníka bez zkoumání dalších okolností, jako
např. možností náhradní péče, došlo by tím nejen k popření smyslu ustanovení §
337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ale i jeho samotné aplikace. Navíc by
vznikl nepřijatelný stav, jelikož by odsouzeným bylo umožněno beztrestné
vyhýbání se nástupu výkonu trestu zcela účelovým jednáním. Nejvyšší soud tak
dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje takový stupeň
společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku a vzhledem k tomu je namístě uplatnění trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného J. S. z důvodů shora již uvedených
odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík