U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o
dovolání obviněného T. O., rozeného K., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 2 To 108/2013, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 24/2011, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. O. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn.
61 T 24/2011, byl obviněný T. O. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil
způsobem uvedeným ve výroku rozsudku, jímž od 4165 poškozených vylákal nebo se
pokusil vylákat celkovou částku ve výši 12.831.470 Kč. Za to byl podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 7 let. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikatelské činnosti v
oblasti nabízení zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu
sedmi let. Podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a finanční prostředků,
které jsou blíže specifikované v tomto rozsudku. Pro část dílčích útoků
uvedeného zvlášť závažného zločinu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř.
obžaloby zproštěn.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině
a trestu, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. března
2014, č. j. 2 To 108/2013-4319 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v odsuzující části
(výrok I.) a sám výrokem v bodě II. uznal obviněného vinným zvlášť závažným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
jehož se v podstatě dopustil tak, že
v době nejméně od 2. prosince 2006 do 21. ledna 2009, jako fyzická osoba
podnikající pod fiktivní firmou „Práce v zahraničí“ se sídlem ve Zlíně, tř.
Tomáše Bati 87, 760 01 Zlín, mající pobočky v Praze, a to na adrese Korunní
841/27, 120 00 Praha 2 a dále v Ostravě na adrese Reální 2, 702 00 Ostrava –
Moravská Ostrava, jako odpovědná osoba za výše jmenovanou firmu a též jako
jednatel obchodní společnosti Vision Of Dreams And Financial Operation Economy
s. r. o., IČ: 269 81 394, se sídlem tř. Tomáše Bati 87, 760 01 Zlín a AGENTURA
LTD, s. r. o., IČ: 269 61 156, se sídlem Lešenská 318, 763 14 Zlín, v úmyslu se
obohatit na úkor jiných osob, uváděl tyto v omyl tím, že prostřednictvím
webových stránek:
1) www.zahranicniprace.cz
2) www.1prace.cz
3) www.pracevzahranici.cz
4) www.prace-anglie.cz
5) www.brigady.net
6) www.aupair.cz
7) www.oper.cz
8) www.kadlec.info
9) www.euparamount.com
které za tímto účelem založil a aktuálně měnil, opakovaně a ve velkém rozsahu
uváděl záměrně obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící informace, které
klientům sdělovali i zaměstnanci obviněného, se kterými klienti jednali na
pobočkách, jimiž se snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí
konkrétní pracovní místo v zahraničí a s tím související služby (doprava,
ubytování, průvodce, pojištění), které obsahem a kvalitou měly odpovídat
konkrétním požadavkům klienta, poté, kdy předem zaplatí registrační poplatek a
následně se po vyplnění daných formulářů přihlásí do evidence žadatelů, přičemž
takto nabízené služby neměl v úmyslu zajistit a nezajistil, po obdržení
registračních poplatků poškozeným zasílal balíčky zpoplatněné, které obsahovaly
vedle brožury obsahující obecné informace o evropských zemích, formuláře nutné
k vyplnění, za které však klient musel zaplatit další finanční prostředky, o
kterých se na internetových stránkách obviněný nezmiňoval, a příp. CD, které
mělo obsahovat aktuální nabídku zaměstnání v konkrétní zemi dle požadavků
klienta, avšak zpravidla bylo naskenováno tak, že nešlo „otevřít“, příp. na něm
byly nabídky pracovních míst stažené z veřejně přístupných, tj. bezplatných
stránek úřadů práce konkrétní země, které navíc nebyly aktuální a nesplňovaly
požadavky klientů, když zejména studentům, kteří tvoří většinu poškozených,
hledajícím krátkodobou brigádu spočívající v nekvalifikované práci,
nevyžadující aktivní znalost cizího jazyka, byly zasílány nabídky v cizím
jazyce týkající se vysoce specializovaných zaměstnání, často vyžadující
vysokoškolské vzdělání či jinou odbornou způsobilost, takto jednal úmyslně s
tím, že si poškození z nabídky nevyberou a závazky nebude plnit, což i neplnil
a to i v případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem,
kdy zpravidla po vyinkasování peněžních částek přestal být kontaktním, tedy své
závazky nesplnil, ač od jednotlivých osob převzal finanční prostředky k úhradě
zajištění konkrétního pracovního místa v zahraničí, příp. dalších služeb s tím
souvisejících, které klienti zaplatili hotově v kancelářích společnosti či za
registrační balíčky, které jim byly doručeny Českou poštou, s. p. či
společností PPL CZ, s. r. o., čímž je podvedl a úmyslně poškodil, kdy od
jednotlivých osob uvedených pod bodem A takto podvodně vylákal, příp. se snažil
vylákat, když někteří z klientů (bod B rozsudku) registrační balíčky odmítli
převzít zpravidla z důvodu, že na webových stránkách shora uvedených nebyla
uvedena povinnost platit předem. Obviněný takto způsobil celkovou škodu ve výši
9.511.432 Kč a pokusil se vylákat další částku ve výši 468.445 Kč,
Byl za to odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody ve výši šesti let a deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech a v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nabízení
zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu sedmi let. Podle §
66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí části
majetku, a to finančních prostředků ze čtyř v rozsudku blíže specifikovaných
bankovních účtů v celkové výši 3.688.334,9 Kč. Podle § 70 odst. 1 písm. a), d)
tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci uvedených v
předmětném rozsudku. Zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. zůstal
nezměněn (výrok III. rozsudku) a podle § 260 tr. ř. byla věc ohledně těch
skutků, pro které nebylo zahájeno trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 160
odst. 1, 5 tr. ř., vrácena státnímu zástupci k došetření (výrok IV. rozsudku).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým soud
druhého stupně uznal obviněného vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu, za
který mu uložil výše uvedený trest, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně
dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému
hmotně právnímu posouzení. Dovolatel konkrétně namítá, že zjištěný skutek
nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným a že výrok
nalézacího i odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Zejména
uvádí, že se soudy ve všech souvislostech nevypořádaly s objektivní a
subjektivní stránkou zločinu podvodu, neboť nenabízel zprostředkování práce v
zahraničí, poškození měli možnost si přečíst smluvní podmínky a v případě
nespokojenosti reklamovat poskytované služby u společnosti Paramount Enterprise
LLC, která v žádném případě nebyla fiktivní. Dále nalézací a odvolací soud
pochybily při stanovení výše škody, která neodpovídá realitě, neboť nebyla
brána v úvahu výše poskytnutého protiplnění ze strany obviněného, které
poškození obdrželi. Dovolatel rovněž namítá, že mu soud prvního stupně
nezákonně uložil trest propadnutí finančních prostředků z jeho účtů podle § 70
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože tyto finanční prostředky uložené na
daných účtech nepocházely z trestné činnosti. Následně bylo odvolacím soudem
rozhodnuto o uložení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, se kterým obviněný zásadně nesouhlasí a nadále trvá na tom, že šlo o
finanční prostředky nepocházející z trestné činnosti a takový trest byl uložen
neoprávněně. Obviněný dále namítá, že mezi skutkovými zjištěními obou soudů a
provedenými důkazy je extrémní nesoulad a že hodnocení důkazů soudy obou stupňů
je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami
formální logiky. Dovolatel také brojí proti postupu obou soudů, které dle jeho
názoru neúměrně a v rozporu s ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř. rozšířily a
upravily popis skutku v rámci skutkové věty oproti usnesení o zahájení
trestního stíhání a obžalobě. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel
dále namítl, že z popisu skutku není zřejmé přímé ani nepřímé úmyslné jednání
dovolatele, což se promítá i do právního posouzení skutku, které je posléze
zcela neurčité a odkázal pak na dosavadní judikaturu Ústavního i Nejvyššího
soudu. Podle obviněného soudy obou stupňů porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a nepostupovaly v
souladu se zásadou trestního řízení in dubio pro reo. Konkrétně byly opomenuty
některé důkazy navrhované obhajobou, konkrétně výslech svědka Š. a přezkoumání
původu finančních prostředků, které byly uloženy na účtech obviněného. V
neprovedení těchto důkazů, které považuje za tzv. opomenuté důkazy, spatřuje
dovolatel též porušení práva na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný namítá
zkrácení práva na obhajobu, když nalézací soud veškeré dotazy vůči poškozeným
vztahující se k otázce postupu Policie ČR (zejména zda policejní orgán sám
kontaktoval jednotlivé poškozené a jakým způsobem bylo s nimi hovořeno)
nepřipustil. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a
trestu výše citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a přikázal
Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, který po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a
námitek uplatněných v dovolání uvedl, že dovolatel v převážné části svých
námitek sice formálně vytýká nesoulad obsahu tzv. skutkové věty a zákonných
znaků zvlášť závažného zločinu podvodu, ale fakticky zpochybňuje kvalitu
skutkových zjištění nebo uvádí jiné procesní výhrady. Podle státního zástupce
jde především o námitky, ve kterých dovolatel prezentuje vlastní verzi
skutkových zjištění, podle kterých zprostředkování práce nenabízel a podle
kterých byli poškození srozuměni s tím, že si zaměstnání budou muset sjednat
sami. Totéž platí podle státního zástupce i o námitkách, ve kterých obviněný
vytýká porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neprovedení jím navrhovaných
důkazů a nedodržení procesní, nikoli hmotně právní zásady in dubio pro reo.
Státní zástupce dodal, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byť
stručně, vysvětlil, proč nepovažoval za nutné provést výslech svědka Š., a
proto se dle jeho názoru nejedná o opomenutý důkaz. Dále uvedl, že neshledal
ani takovou vadu ve skutkových zjištěních, která by zakládala tzv. extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Deklarovanému
dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ani námitky týkající se
porušení zásady totožnosti skutku, neboť jde také o zásadu práva procesního a
pro úplnost dodal, že tato zásada nebyla v posuzované věci porušena, neboť
jednání obviněného a jeho následek byly v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku
vymezeny v podstatě shodně. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami
obviněného směřujících proti výroku o trestu propadnutí části majetku, neboť
pro námitky tohoto druhu je určeno speciální ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., a dále konstatoval, že podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku
jsou vymezeny v § 66 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž zákon nestanoví podmínku,
že by tímto trestem mohl být postižen pouze majetek získaný trestným činem, za
který je trest propadnutí majetku ukládán, z čehož dovodil, že jsou
bezpředmětné i skutkové námitky dovolatele týkající se neprovedení dokazování k
původu finančních prostředků na jeho bankovních účtech. Jako skutkovou námitku
posoudil státní zástupce i tu, kterou obviněný brojil proti nesprávnému
stanovení výše způsobené škody a uvedl, že nebylo důvodu, aby při stanovení
výše škody bylo nějak zohledňováno zaslání v podstatě bezcenných materiálů
jednotlivým poškozeným. Pod deklarovaný dovolací důvod tak státní zástupce
podřadil pouze námitku spočívající v tom, že skutková věta neobsahuje okolnosti
zakládající úmyslné zavinění na straně obviněného, avšak nepovažuje ji za
důvodnou, neboť podvodný úmysl na straně obviněného je ve skutkové větě
opakovaně výslovně deklarován. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o
dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy
v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího
důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli
ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin
nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než
posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti,
jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak
případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však
nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním
soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž
jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a
při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění.
Námitky uplatněné dovolatelem v převážné části neodpovídají výše uvedeným
kritériím, jelikož se řadí právě mezi námitky skutkové či procesní povahy.
Obviněný v prvé řadě namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s objektivní
a subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu, a to ve
všech souvislostech, včetně stanovení výše škody. Následně ale v rámci této
námitky zpochybňuje pouze skutkové závěry soudů, když popírá, že by nabízel
zprostředkování práce v zahraničí, že poškození akceptovali smluvní podmínky,
ze kterých vyplývá jejich povinnost jednotlivé zaměstnavatele oslovovat a že
měli možnost poskytované služby reklamovat. Obviněný neuvádí v tomto ohledu
jedinou námitku právní povahy zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu. O stejný případ se jedná i ohledně námitky dovolatele brojící proti
stanovení výše způsobené škody, která míří taktéž proti skutkovým závěrům
odvolacího soudu a nelze v žádném případě přisvědčit dovolateli, když tvrdí, že
od výše způsobené škody měla být odečtena hodnota protiplnění, které poškozeným
poskytnul. Vzhledem k tomu, že obviněný měl v úmyslu od samého začátku svého
jednání své klienty podvést ve smyslu § 209 tr. zákoníku a vzhledem k tomu, že
protiplnění (zejména materiály z veřejně přístupných zdrojů), které bylo
poskytováno poškozeným, pro ně bylo naprosto bezcenné, není tato námitka
dovolatele namístě.
Dovolatel ve svém podání namítá i existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž i Ústavní soud zdůraznil,
že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Soud má hodnotit shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
klíčový i požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Argumentům dovolatele ohledně existence extrémního nesouladu mezi
skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním nelze přisvědčit. Závěru
odvolacího soudu, že byla naplněna objektivní a subjektivní stránka zvlášť
závažného zločinu podvodu, není možno nic vytknout. Naplnění objektivní stránky
plyne z výslechu více jak 400 poškozených, z obsahu a vzhledu webových stránek,
z faktické nemožnosti reklamace služeb poskytovaných společností obviněného, z
výpovědí svědků z řad pracujících pro obviněného, z dokumentů poskytnutých
Českou obchodní inspekcí, Oddělením kontrolního a správního úseku Magistrátu
města Zlín a živnostenského úřadu, z dokumentů poskytnutých společností PPL CZ,
s. r. o. a Českou poštou, s. p. i z dalších listinných a věcných důkazů, a
Nejvyšší soud považuje tento rozsah dokazování za naprosto dostačující. Z výše
uvedených důkazů není nejmenších pochyb, že obviněný naplnil kvalifikovanou
skutkovou podstatu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Subjektivní stránkou se Nejvyšší soud zabývá níže v rámci jiné námitky
dovolatele. Stejně tak není dána existence extrémního nesouladu mezi výše
uvedenými důkazy a stanovenou výší škody, ke které odvolací soud došel na
základě listinných důkazů předložených konkrétními poškozenými již v rámci
řízení před soudem prvního stupně, když vzal v úvahu jen ty poškozené, kteří
předložili listinné důkazy prokazující, že byli jednáním obviněného poškozeni,
což je koneckonců uvedeno právě v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel
rovněž namítal nedodržení zásady totožnosti skutku, který byl ovšem v obžalobě
i v odsuzujícím rozsudku vymezen velmi podobně, odvolací soud se touto námitkou
již jednou zabýval a došel k závěru, že v průběhu řízení před soudem došlo
toliko ke zpřesnění popisu skutku při zachování totožnosti jednání i následku,
a proto k porušení zásady totožnosti skutku ani dle Nejvyššího soudu nedošlo.
Soudy obou stupňů se zabývaly návrhem obviněného na provedení výslechu svědka
Š. a tím pádem neopomenuly takový důkaz, když dospěly k názoru, že provedení
takového důkazu není vzhledem k důkazní situaci v dané věci třeba, s čímž se
Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak již uvedl odvolací soud, z provedených důkazů lze
dojít v souladu se základními zásadami trestního řízení k závěru, že skutek byl
obviněným spáchán. Soud druhého stupně se také již zabýval námitkou, že bylo
porušeno právo obviněného na obhajobu, když vyložil, že vzhledem k velkému
počtu svědků sice docházelo ke kolizím, ale taková situace se ze strany
obhajoby dala řešit substitucí, případně obhajoba mohla trvat na osobním
výslechu jakéhokoli svědka, čehož nevyužila. I toto odůvodnění odvolacího soudu
považuje dovolací soud za dostačující.
Navíc je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů
nedodržely zásadu totožnosti skutku a v rozporu s ustanovením § 220 tř. ř.
neúměrně rozšířily a upravily popis skutku oproti usnesení o zahájení trestního
stíhání a obžalobě, a dále napadá postup soudů, kterým údajně nerespektovaly
zásadu in dubio pro reo, právo obviněného na obhajobu a opomenuly provést
výslech svědka Š. a také nezjišťovaly původ finančních prostředků zajištěných
na bankovních účtech obviněného, tak tyto námitky patří svou povahou mezi
procesní, což není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem.
Co se týče námitek směřující proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty podle ustanovení § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soudem
prvního stupně, který byl zrušen soudem odvolacím a nahrazen uložením trestu
propadnutí části majetku obviněného podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež
spočíval v propadnutí finančních prostředků zajištěných na jeho bankovních
účtech či účtech obchodních společností, jejichž byl jednatelem, tyto námitky
jsou rovněž nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Námitky proti výroku o
trestu spadající pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. by musely směřovat např. proti nesprávné aplikaci norem trestního práva
hmotného při ukládání úhrnného či souhrnného trestu podle § 43 tr. zákoníku
nebo při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45
tr. zákoníku (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že dovolatel
brojí proti uložení konkrétního druhu trestu, bylo na místě uplatnit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože formálně nebyl uplatněn
daný dovolací důvod, je třeba přezkoumat, zdali byly splněny podmínky pro
uložení trestu propadnutí majetku. Tento trest, jak vyplývá z ustanovení § 66
odst. 1 tr. zákoníku lze uložit za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro
sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a je-li
to vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele účelné. Okolnosti spáchaného trestného činu ospravedlňují uložení tohoto trestu, neboť
obviněný způsobil škodu více jak třem tisícům poškozených na území celé České
republiky, trestnou činnost páchal dlouhodobě a způsobil škodu přesahující
téměř dvakrát škodu velkého rozsahu. Přesně taková trestná činnost má být
trestána propadnutím majetku a v tomto konkrétním případě tomu nijak nebrání
ani osobní, rodinné, majetkové nebo jiné poměry obviněného. Další podmínkou pro
uložení trestu propadnutí majetku je existence vlastnického práva obviněného k
danému majetku, tedy nikoli skutečnost, že tento majetek byl získán trestnou
činností, jak uvádí dovolatel ve svém podání. Odvolací soud ve svém rozsudku
uvedl, že „nelze detailně určit, kterou část finančních prostředků zajištěných
na účtech u finančních ústavů obviněný získal trestnou činností nebo jako
odměnu za ni, a kterou nikoliv,“ z čehož lze odvodit, že se původem finančních
prostředků zabýval, došel k výše uvedenému závěru a považoval tyto finanční
prostředky za majetek obviněného. Nedošlo tedy k pochybení, když byl dovolateli
uložen trest propadnutí majetku. V případě, že by pro uložení trestu propadnutí
majetku musel být před odvolacím soudem prokázán původ finančních prostředků,
stala by se úprava tohoto trestu de facto obsolentní, neboť by pro soudy bylo v
mnoha případech obtížné či nemožné původ finančních prostředků na bankovních
účtech obviněných určit, a proto by trest propadnutí majetku přestal být
užíván. Nejvyšší soud je toho názoru, že jsou-li kromě obecných podmínek pro
ukládání trestů stanovených tr. zákoníkem splněny podmínky stanovené
ustanovením § 66 tr.
zákoníku pro uložení trestu propadnutí majetku a není-li
prokázáno, že majetek obviněnému nepatří, lze uložit takový trest. Nutno
poznamenat, že v posuzované věci je uložení trestu propadnutí majetku vzhledem
k okolnostem spáchaného zvlášť závažného zločinu zcela adekvátní.
Jako právně relevantně uplatněnou námitku lze posoudit tu, ve které
dovolatel uvádí, že ze skutkové věty obsažené v rozsudku odvolacího soudu není
zřejmé jeho úmyslné jednání, a to jak ve formě úmyslu přímého, tak ani
nepřímého. Jde o posouzení otázky, zda skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku
odvolacího soudu naplňuje subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu podvodu
podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť k naplnění
této skutkové podstaty je třeba, aby byl skutek spáchán alespoň v úmyslu
nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k základní skutkové
podstatě trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá z §
13 odst. 2 tr. zákoníku a alespoň z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného
činu podvodu dle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak vyplývá z § 17 písm.
a) tr. zákoníku. Jinými slovy by se uplatněná námitka obviněného dala vyjádřit
otázkou, zdali skutková věta ve vztahu k subjektivní stránce koresponduje s
následnou právní kvalifikací skutku.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou,
jelikož ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně jasně vyplývá, že
obviněný jednal v úmyslu přímém ve vztahu k základní skutkové podstatě i ve
vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu podvodu
kladeného mu za vinu, tedy že se chtěl obohatit tím, že své klienty (poškozené)
uvede v omyl, využije jejich omylu a zamlčí podstatné skutečnosti a chtěl
takovým jednáním, které si dopředu rozmyslel a naplánoval způsobit škodu
velkého rozsahu. Tento závěr ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu
vyplývá, neboť v ní odvolací soud uvedl, že obviněný „v úmyslu obohatit se na
úkor jiných osob, uváděl tyto v omyl tím, že se prostřednictvím webových
stránek (…), které za tímto účelem založil a aktuálně měnil, opakovaně a ve
velkém rozsahu uváděl záměrně obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící
informace, které klientům sdělovali i zaměstnanci obviněného“, dále že se
obviněný „snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí pracovní
místo v zahraničí a s tím související služby (…), přičemž takto nabízené služby
neměl v úmyslu zajistit a nezajistil (…), takto jednal úmyslně s tím, že si
poškození z nabídky nevyberou a závazky nebude plnit, což i neplnil, a to i v
případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem (…), čímž
je podvedl a úmyslně poškodil.“ Z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že ve
skutkové větě je dostatečně výstižně obsažena i subjektivní stránka zvlášť
závažného zločinu podvodu, která je následovně blíže rozebrána v odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, a v tomto případě nelze hovořit o situaci, kdy by
obsah odůvodnění rozsudku jakýmkoli způsobem „suploval“ obsahové náležitosti
skutkové věty, jak uvádí obviněný.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného T. O. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík