11 Tdo 1392/2014-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince
2014 o dovolání obviněného H. M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 To 31/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. M. N. o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 5 T 1/2013, byl
obviněný H. M. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle § 141
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 141 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T.
H., a B. D. H., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby
Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 2 KZV
51/2012, pro skutek, blíže popsaný na č. l. 3 výroku rozsudku, v němž byl
obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný prostřednictvím své
obhájkyně, jednak v neprospěch obviněného státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Plzni, a rovněž poškození. Z podnětu odvolání obviněného a
státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 To
31/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině a trestu a ve výroku o
náhradě škody ohledně poškozených B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H. a B.
D. H. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného H. M. N.
uznal vinným pokusem zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že dne 14. 8. 2012 v Ch., ul. O.
…, v Pivnici U lípy v 05:10 hodin poté, co byl po předchozí rozepři s
poškozeným D. L. T., venku před pivnicí fyzicky napaden údery pěstí a kopy
nohou do horní části těla a hlavy ze strany D. H. B., a Ch. B. X., v důsledku
čehož utrpěl krvácivé zranění a krevní výrony na obličeji a vícečetné fraktury
nosních kůstek a poté, co se odešel umýt a ošetřit si zranění na toalety
dovnitř pivnice a registroval, že venku před pivnicí se nachází více osob
vietnamské národnosti včetně těch, kteří ho předtím zranili, a další osoba,
kterou na místo přivolal poškozený D. H. B., která na místo dopravila
nezjištěnou sečnou zbraň, zůstal schován uvnitř restaurace a z obavy, že bude
znovu fyzicky napaden, vzal z barového pultu nůž, který si uschoval do kapsy, a
následně, když za ním dovnitř pivnice přišli zvenku poškození D. L. T. a D. H.
B., který ho již předtím venku fyzicky napadl, v průběhu rozhovoru s nimi, aniž
by byl v té době jakkoli fyzicky napadán, na ně v rozrušení vyvolaném jejich
převahou, nepřehlednou situací na místě, bolestivostí zranění, v afektu strachu
posíleném požitým alkoholem a pocitem ohrožení na životě a ve snaze z místa
uniknout nečekaně se záměrem přivodit jejich smrt, nožem zaútočil tak, že
poškozeného D. H. B. bodl do levé poloviny břicha a poškozeného D. L. T., který
před úderem částečně uhnul, bodl do pravé části hrudníku a poté oba poškozené s
nožem v ruce pronásledoval ven z restaurace, přičemž se poškozeného D. L. T.
snažil zezadu nožem zasáhnout, v důsledku čehož utrpěl poškozený D. H. B.
bodnořeznou ránu vlevo na břiše s nářezem při horním okraji protínající břišní
stěnu s průbodem závěsu tenkého střeva, s bodným poraněním tenkého střeva a s
bodným poraněním pravé společné pánevní tepny, na jehož následky téhož dne v
06.40 hodin v Nemocnici v Chebu zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti byla
krevní ztráta při bodných poraněních břicha a břišních orgánů a poškozený D. L.
T. utrpěl povrchní bodnou ránu v přední podpažní čáře v pravém podpaží délky
cca 2 cm pronikající pouze do podkoží, která si vyžádala chirurgické ošetření
sešitím.
Za toto jednání obviněného odsoudil podle § 141 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Plzeň, klientské
pracoviště Karlovy Vary se sídlem Dr. Janatky 2, 360 20 Karlovy Vary, škodu ve
výši 8.845,20 Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní
pojišťovnu ČR odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené B. V. H., N. T.
B., B. T. H., B. T. H., a B. D. H., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. ř. odvolání poškozených B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H.,
B. X. V., H. T. M., B. X. V., B. T. B., B. T. P. a B. D. H. jako nedůvodná
zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovoláním, a byť v něm dovolací důvod výslovně neoznačil, z obsahu
jeho podání je zjevné, že uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl soudům, že
se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí. Podstatu
pochybení soudů spatřuje v tom, že správně nevyhodnotily, zda ohledně útoku na
poškozené D. H. B. a D. L. T. byly na jeho straně splněny podmínky nutné
obrany, jaký konkrétní útok a následek hrozil přímo jeho osobě, popř. zda
nedošlo k intenzivnímu excesu z nutné obrany, a nebyly eventuelně naplněny
znaky některého z méně závažných trestných činů proti životu a zdraví. Podle
jeho názoru nelze nutnou obranu vyloučit jen proto, že se na prokazatelně
vedený útok proti jeho osobě ze strany poškozeného připravil tím, že si do
kapsy strčil nůž. Ani z kamerového systému nelze dospět k jednoznačnému názoru,
že v té době se jednalo o pouhou komunikaci, když je naopak zjevné, že se mu
poškozený snažil nůž z kapsy vytáhnout. K útoku došlo uvnitř herny za situace,
kdy před zadním vchodem byl shromážděn větší počet osob ozbrojených sečnými či
bodnými zbraněmi, přičemž oba poškození jej přišli do herny vyzvat, aby vyšel
ven, přičemž nijak netajili úmysl všech jej venku usmrtit. Nebylo nijak
vyvráceno jeho tvrzení o marné snaze jim tento úmysl rozmluvit, poškození
naopak intenzitu konfliktu, který sami vyvolali, stupňovali, přičemž z
předchozího napadení před hernou bylo zjevné, že jejich hrozby byly míněny
vážně. K aktivní obraně přistoupil až tehdy, kdy již bylo zřejmé, že jeho snahy
o komunikaci s poškozenými nikam nevedou, a kdy již neměl jinou možnost.
Zdůraznil, že jeho obrana směřovala vůči připravenému a bezprostředně hrozícímu
útoku osob, jež byly ozbrojené a v početní převaze, a nešlo tedy o obranu
předčasnou, a použití nože za této situace nelze hodnotit ani jako exces k její
intenzitě. Závěr o vybočení z mezí nutné obrany nelze dovodit ani ze zjištění
odvolacího soudu, že nebyl ke své obraně motivován strachem z útoku, neboť je
podstatné, zda obrana byla či nebyla ve vztahu k útoku zcela zjevně
nepřiměřená. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 9. 1.
2014, sp. zn. 5 T 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v
Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného úvodem vyslovil pochybnosti, pokud jde o použitou právní
kvalifikaci jako trestný čin zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku, když bylo
spíše namístě posoudit jednání obviněného jako trestný čin vraždy ve smyslu §
140 tr. zákoníku. Nicméně však shledal užitou právní kvalifikaci za
udržitelnou. Pokud jde o námitku zpochybňující závěry soudů, že jednání, kterým
byl uznán vinným, překročilo meze nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku,
tuto státní zástupce sice označil za relevantní, nicméně nedůvodnou. Naopak
dovodil, že z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že k
naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, jejíž zákonné
vymezení připomněl, nedošlo. V prvé řadě nebyla splněna podmínka přímo
hrozícího nebo trvajícího útoku, když konstatoval, že k útoku obviněného na
poškozené došlo až po ukončení vzájemného napadání, kdy si účastníci
předchozího konfliktu v klidu vysvětlovali vzájemné rozpory. Pokud poškození,
kteří se snažili situaci uklidnit, nechali obviněného odejít do objektu pivnice
se umýt, a poté s ním krátce diskutovali, by takto nečinili, pokud by měli
zájem na dalším konfliktu. Vzniklou situaci tak obviněný již nemohl pociťovat
jako aktuální ohrožení své osoby. Pokud za tohoto stavu nečekaně vytáhl na
poškozené nůž a s velkou razancí na ně zaútočil, nejednalo se o obranu, ale o
útok a „dovyřízení účtů“, zejména za situace, kdy poškození žádné zbraně neměli
a obviněný je s nožem dále honil se záměrem je více pobodat a usmrtit. Splněnu
neshledal státní zástupce ani podmínku zjevné nepřiměřenosti obrany způsobu
útoku, neboť v době, kdy obviněný napadl poškozené, žádné bezprostřední hrozbě
útoku či přímo útoku vystaven nebyl. Připustil, že obviněný jako pravděpodobný
iniciátor vzájemné potyčky byl sice nejprve zbit poškozenými, nejednalo se však
o žádné brutální násilí, neboť neutrpěl žádné vážnější zranění. Pokud poté, co
vzájemné napadání skončilo, na toto jednání poškozených reagoval útokem nožem
do míst životně důležitých orgánů, shledal jednání obviněného zcela zjevně
nepřiměřené útoku, který jeho jednání předcházel. Podmínky nutné obrany ve
smyslu § 29 tr. zákoníku tedy naplněny nebyly a obviněný je za jednání vůči
poškozeným plně trestně odpovědný. Za nesprávné státní zástupce označil
vyhodnocení podmínek nutné obrany obecnými soudy ohledně pravomocně zproštěného
skutku ve vztahu k poškozenému Ch. B. X., když v tomto směru poznamenal, že
nezákonnost zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně však již není možno
v rámci dovolacího řízení napravit, neboť pokud proti této nepodala státní
zástupkyně odvolání, nabylo v této části rozhodnutí nalézacího soudu právní
moci a změna v neprospěch obviněného není možná. Závěrem svého vyjádření státní
zástupce uzavřel, že soudy ve věci dříve činné se nedopustily žádného
pochybení. Podané dovolání tedy shledal zjevně neopodstatněným a navrhl je
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v
zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a
bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného týkající se nesprávné právní
kvalifikace jeho jednání jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z důvodu absence subjektivní stránky,
když rovněž vytýká, že toto mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve
smyslu § 29 tr. zákoníku, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku
a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou
zjevně neopodstatněné.
Zločinu zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného a spáchá-li tento čin na dvou nebo více
osobách.
Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ve stručnosti a jen v obecné rovině
připomenout, že skutková podstata trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §
140 tr. zákoníku. Tato privilegovaná skutková podstata bude postihovat nižším
trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze
strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku
předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ustanovení § 141 tr. zákoníku
obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému
usmrcení, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli
(tzv. afektdelikt), a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného
jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení. Trestný
čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku). Silné
rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i
zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho
další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na
takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele
(tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze
vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Strach, úlek
nebo zmatek se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která
pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato
omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a
závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o
vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou
vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného
jednání poškozeného (tzv. provokace) v případě, kdy pachatel jedná pod vlivem
takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za
chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti,
bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného
musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu
zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení § 141 odst. 1
tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše
restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným
usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což
zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného
musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §
141 odst. 1 tr. zákoníku.
Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být
vyprovokováno ze strany pachatele, neboť je třeba trvat na tom, že při použití
privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a
nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje
smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání
od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1489 – 1493).
Podle § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda
tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako
všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování
okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat
zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin
spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání
obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není
proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění
přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění,
je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov.
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci
trestní pod č. 60/1972-IV).
Podle § 29 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící
nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Nutnou obranou se označuje takový stav, k jehož naplnění je třeba odvracet
přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž
obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany
je odvrácení nebezpečí, jde o uplatnění práva proti bezpráví, kdy svépomoc
nahrazuje zásah orgánů veřejné moci k ochraně zájmů chráněných trestním
zákoníkem. Beztrestnosti podle § 29 se však nemůže dovolávat ten, kdo se při
obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy,
neodůvodněné již pouze nutností obrany. Útok na zájem chráněný trestním
zákoníkem nesmí být ukončen nebo přerušen. Z povahy věci vyplývá, že obrana
musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného
odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně
přehnaná. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem
směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by
jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z
hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je
zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k
jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku
potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde
se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž
intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou
zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka
úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka,
aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 397
– 419).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud
konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě
výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu
tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
je evidentní, že obviněný H. M. N. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky
pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému
usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu a zmatku a ke spáchání takového
činu na dvou osobách, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání
nedošlo. Na tomto místě je třeba připomenout zjištění soudů nižších stupňů, že
prvotně došlo ke konfliktu mezi obviněným a D. L. T., na jehož stranu se
postavili D. H. B. a Ch. B. X., kterými byl obviněný před pivnicí fyzicky
napaden a zraněn, přičemž D. H. B. přivolal minimálně další osobu, která
přinesla sečnou zbraň. Poté, co se obviněný vrátil dovnitř ošetřit si zranění
obličeje, přišli za ním D. L. T. a D. H. B. a začali si vysvětlovat vzájemné
rozpory. V průběhu této jejich rozmluvy, která, jak je patrno ze záznamu
kamerového systému, probíhala mezi zúčastněnými klidně, a bez zásadního
fyzického kontaktu, navíc v době, kdy předchozí fyzické napadání obviněného
bylo již ukončeno, a neměl tak důvod obávat se v danou chvíli útoku dalšího,
vytáhl z kapsy nůž, který si předem přichystal a uschoval, a tímto napadl a
pobodal poškozené D. L. T. a D. H. B., které honil po pivnici v úmyslu je
opětovně nožem zasáhnout, a kteří před ním z pivnice utíkali, přičemž v
konečném důsledku v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo k úmrtí D. H. B. a zranění D. L. T.. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
podává, že obviněný s nožem, jakožto nástrojem svou povahou obecně nebezpečným
a způsobilým přivodit těžká zranění a smrt, manipuloval jednoznačně jako s
bodnou zbraní a tímto útočil proti místům na těle poškozených, kde se nacházejí
pro život důležité orgány, když jeho výpady směřovaly špičkou ostří vpřed,
přičemž z nápřahů a rozmachů ruky držící nůž je zjevné, že bodné rány byly
vedeny dostatečnou silou, aby v případě zásahu pronikly hluboko do lidského
těla až k životně důležitým orgánům, přičemž do těchto oblastí na těle jeho
rány směřovaly. Pokud poškozený D. L. T. utrpěl pouze lehčí zranění, nesvědčí
to o absenci (přinejmenším) nepřímého úmyslu obviněného jej usmrtit, neboť jej
i nadále v tomto úmyslu dále bodal do zad, tj. míst, v nichž mohl zasáhnout
některý z životně důležitých orgánů, s nožem v napřažené ruce jej
pronásledoval, když k fatálnějšímu následku nedošlo jen díky úhybnému manévru,
aktivní obraně a útěku poškozeného. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní
stránky – zavinění – obviněný spáchal trestný čin přinejmenším v úmyslu
nepřímém ve smyslu znění § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, jenž zahrnuje
všechny jeho podstatné znaky, když i podle Nejvyššího soudu ze způsobu vedení
útoku vyplývá, že v době spáchání činu věděl, že tímto útokem může poškozeným
způsobit zranění životně důležitých orgánů a v důsledku toho případně i smrt a
byl s tímto následkem minimálně srozuměn. Jestliže tedy obviněný namítá, že
nechtěl nikoho úmyslně zabít, je nutno toto jeho tvrzení odmítnout. Na tomto
místě Nejvyšší soud připomíná zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplývá, že
rozpoznávací schopnosti byly u obviněného v době činu plně zachovány, ovládací
schopnosti byly sníženy podstatně, a to do středu mezi jejich uchováním a
vymezením, přičemž toto snížení bylo způsobeno lehkou opilostí, prostým afektem
strachu a nepřehlednou, subjektivně pociťovanou jako život ohrožující, situací. Obviněný má snížený práh pro vyvolání agrese, požití alkoholu tempore criminis
posílilo jeho rozhodnutí reagovat agresivně. Ze závěrů znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie se podává, že intelekt
obviněného je průměrný a jeho osobnost je charakterizována jako disharmonicky
ustrojená s rysy dissociálními, které se projevují citovaným chladem,
nevztahovostí, egocentričností a neschopností zaujímat dostatečně úhel pohledu
druhého. Na úrovni úsudku má dobrý vhled do sociálních situací, chybí však
empatizace. Práh pro uvolnění agrese se jeví jako snížený v celém spektru, tj. i pro agresi funkčně instrumentální. Nápadná je u něho neúzkostnost, dispozice
zvládat silnější emoce a afekty jsou oslabeny a shledán byl deficit v rozvoji
tzv. vyšších citů. Motivace jednání se neodvíjela z žádných psychopatologických
kvalit, přičemž klíčovou roli hrál nepochybně situační konflikt všech aktérů. Nutno dodat, že v posuzovaném případě skutková zjištění vycházejí rovněž ze
závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z
odvětví toxikologie a dalších listinných důkazů, z nichž lze zmínit zejména
lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, odborná
vyjádření, kriminalistické expertizy, obrazový záznam kamerového systému
snímající prostory pivnice a jeho vyhodnocení, protokoly o zajištění
biologických vzorků a prohlídce těla, doklady vztahující se k uplatněné náhradě
škody aj. Pominout nelze ani výpovědi obviněného a poškozeného D. L. T., ale i
dalších svědeckých výpovědí (zejména H. N., A. Q. N., D. T. N., H. P. H., H. V. S. aj.). Podle Nejvyššího soudu je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že námitky
obviněného ohledně nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání nemohou
obstát, a lze odkázat na správné závěry odvolacího soudu, který se touto
námitkou obviněného zabýval v řízení o odvolání a vypořádal se s ní zcela
správně a v souladu se zákonem.
Podle Nejvyššího soudu v jednání obviněného
nebylo možno shledat ani žádný z méně závažných trestných činů proti životu a
zdraví, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, ale nijak blíže
nekonkretizuje, když v této souvislosti nutno zdůraznit, že Nejvyššímu soudu
nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07.
Nejvyšší soud rovněž přisvědčil nižším soudům, pokud počínání obviněného nebylo
posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, které by
vylučovalo jeho trestní odpovědnost, když jak soud prvního stupně, tak i soud
odvolací, které se námitkami obviněného stran nutné obrany zabývaly, důvodně
neshledaly, že by v projednávané věci užití institutu nutné obrany přicházelo v
úvahu. Z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že nedošlo k
naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť v daném
případě nebyla splněna podmínka, že útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat,
tedy, že musí být zřejmé, že útok bez prodlení následuje za hrozbou a nesmí být
ani ukončen ani přerušen; naplněna nebyla ani podmínka, že obrana nesmí být
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, neboť míra závažnosti, resp. negativní
charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k
mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. V
tomto kontextu nutno zdůraznit, že obviněný na poškozené zaútočil ve chvíli,
kdy jeho předchozí napadání před pivnicí bylo ukončeno, bylo mu umožněno odejít
se umýt a ošetřit svá zranění, když následně D. L. T. a D. H. B., kteří nebyli
ozbrojeni, přišli za ním do pivnice, kde si po dobu několika minut vysvětlovali
vzájemné rozpory. Nejednalo se tedy o útok trvající, neboť v danou chvíli byl
předchozí útok ukončen a bezprostředně již další útok obviněnému nehrozil,
nebyl žádným z poškozených fyzicky napadán a ani další osoby do konfliktu již
dále nezasahovaly a nemohl se tudíž cítit aktuálně ohrožen. Pokud za této
situace náhle vytáhl v kapse uschovaný nůž a tímto nečekaně na poškozené
způsobem výše popsaným zaútočil v úmyslu tyto usmrtit, nejednalo se nutnou
obranu, ale o útok. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly oba
ve věci činné soudy v tom směru, že nebyly splněny předpoklady k beztrestnosti
obranného jednání, ale jednalo se o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces),
když současně dodává, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná
nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní),
anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval
(tzv. extenzivní). Lze sice připustit, že se obviněný předmětného jednání
dopustil v silném rozrušení ze strachu, zmatku a v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání ze strany D. L. T., D. H. B. a Ch. B. X., přičemž bylo
vzato v úvahu i jeho psychické rozpoložení spočívající v obavách z dalšího
napadání, afekt strachu posílený požitým alkoholem a pocit ohrožení na životě
před pivnicí se nacházejícími osobami vesměs vietnamské národnosti, tyto důvody
však byly zohledněny užitím privilegované skutkové podstaty trestného činu
zabití.
Za tohoto stavu věci a se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněného
pokrývajícímu jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito
znaky, nelze činit závěr, že by mezi právním závěrem o vině obviněného a
skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily, byl nesoulad.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková
zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro
posouzení jednání obviněného jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1, §
141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí soudů obou
stupňů netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné
právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl
oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík