11 Tdo 1394/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2003 dovolání
obviněného A. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č.
j. 7 To 78/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10
T 1/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 10 T 1/2003, byl
obviněný A. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. zák., kterého se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tak, že
zřejmě dne 18. 8. 2002 přišel k domku poškozeného J. G. s tím, že se ho zeptá
na možnost bydlení a přitom z domku odcizí peníze. Po několikaminutové slovní
rozepři pak napadl poškozeného údery pěstí a nalezeným tupým předmětem do
obličejové části hlavy, kopal do poškozeného do horní části hrudníku, a když
tento upadl na zem, nadále ho kopal, přestože poškozený byl velmi stár a
neschopen obrany, a tímto jednáním mu způsobil mnohačetná zranění hlavy a
některých dalších životně důležitých orgánů, v jejichž důsledku poškozený
zemřel, a v prostorách domku pak odcizil černou peněženku s částkou 6.000,- až
7.000,- Kč, včetně klíčů od domu. Dále byl uznán vinným trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se
dopustil v podstatě tím, že se na území České republiky zdržoval v rozporu s
rozhodnutím odboru cizinecké policie České republiky ze dne 7. 2. 2002, kterým
mu bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky.
Za tyto trestné činy mu byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let
s výkonem ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání, která Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2003, č. j. 7 To 78/2003, jako nedůvodná
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce
v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Dovoláním brojil proti výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1,
2 písm. h) tr. zák.
Obviněný v podaném dovolání namítá, že jeho jednání mělo být hodnoceno podle
mírnějšího ustanovení § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., tedy jako trestný čin
ublížení na zdraví, neboť svým jednáním nenaplnil základní předpoklad pro
spáchání trestného činu vraždy, totiž úmysl poškozeného usmrtit. Poukazuje na
to, že poškozeného před činem neznal, k jeho domku jej přivedl spoluobviněný
Č., přičemž neznal ani jeho majetkové poměry. V tomto směru opakuje již dříve
uplatněnou obhajobu, že účelem návštěvy poškozeného bylo se pouze informovat na
možnost ubytování. Poukazuje na výpověď spoluobviněného Č., jakož i na závěry
znaleckého posudku, podle kterých mohl jednat agresivně pod vlivem alkoholu.
Opakuje, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a získat majetkový prospěch.
Takový úmysl mu prokázán nebyl a soud nesprávně vycházel z emotivního
vystoupení znalce prof. Š.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že
námitky dovolatele v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování jeho důvodnosti je však třeba
vycházet ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně. Dovolatelovo tvrzení, že důvodem návštěvy u poškozeného bylo
jen informovat se na bydlení, představuje námitku skutkovou. Konstatuje, že
úmysl obviněného poškozeného usmrtit jednoznačně vyplývá z charakteru použitého
násilí, a to vzhledem i k věku poškozeného, kdy obviněný musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že poškozeného násilím usmrtí. Popis skutku v rozhodnutí soudů
obou stupňů obsahuje skutečnosti, ze kterých vyplývá existence zákonných znaků
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Pouze teoreticky
by bylo možno připustit případnou kvalifikaci činu jako trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou
osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
V mezích dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy
takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných
důkazů z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že
obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak bylo výše uvedeno, v posuzovaném případě dovolatel zpochybnil právní závěry
soudů o naplnění úmyslné formy subjektivní stránky trestného činu vraždy s tím,
že mu nebyl prokázán úmysl poškozeného usmrtit.
Obviněný však ve skutečnosti primárně uplatnil námitky jen vůči skutkovým
zjištěním soudů obou stupňů, která nemohou být předmětem přezkumu v řízení o
dovolání podaného nejen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale i v případě dovolání podaného z jiného dovolacího důvodu.
Z výše rozvedeného obsahu dovolání je zřejmé, že výhrady obviněného vůči
závěrům obou nižších soudů stran existence jeho úmyslu usmrtit poškozeného
kvůli získání majetkového prospěchu vychází z jiných skutkových zjištění, než
ke kterým soudy dospěly. Dovolatel totiž namítá, že se poškozeného chtěl zeptat
jen na možnost bydlení, že nevěděl nic o jeho finanční situaci a že poté došlo
ke konfliktu s poškozeným, kdy pod vlivem alkoholu mohl jednat agresivně. O
tato svá tvrzení poté opírá závěr, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného
usmrtit se záměrem se obohatit. Vychází tedy z jiných skutkových předpokladů
pro posouzení subjektivní stránky posuzovaného činu, než k jakým dospěly ve
svých rozhodnutích soudy obou stupňů. Neuplatňuje tedy námitky právní povahy,
nýbrž domáhá se změny skutkových zjištění ve vztahu k těm okolnostem, na
jejichž podkladě soudy učinily závěr, že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit
proto, aby se zmocnil jeho peněz. Takový charakter mají též námitky dovolatele,
že jednal v afektu pod vlivem alkoholu, že pod vlivem alkoholu je agresivní a
že soudy neprávem vycházely ze znaleckého posudku prof. Š.
Je třeba připomenout, že soudy učinily závěr, že obviněný napadl téměř
devadesátiletého poškozeného se záměrem získat peníze takovým způsobem, že jej
bil nejen pěstí a kopy nohou do oblasti hlavy a horní části hrudníku, a to i za
situace, kdy poškozený již bezmocně ležel na zemi, nýbrž takto jej opakovaně,
nejméně 5x, udeřil velkou silou též tupým předmětem (zřejmě dřevěnou násadou)
do přední části hlavy. Poté pak obviněný z domku poškozeného vzal částku
nejméně 6.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění soudy pak správně
uzavřely, že obviněný věděl, že tímto svým jednáním může poškozeného usmrtit a
že pro případ, že se tak stane, byl s tímto i srozuměn, přičemž jednal se
zištným záměrem. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů lze tak dovodit, že z
hlediska subjektivní stránky obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu
ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Jestliže dovolatel obecně namítá neprokázání úmyslu směřujícího k usmrcení
poškozeného, tak ve své argumentaci vychází z jiných skutkových předpokladů,
než jsou výše popsané skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů. Je zřejmé, že
dovolatel uplatnil námitky skutkové povahy, jež ovšem nejsou způsobilé naplnit
ani jím deklarovaný dovolací důvod, ani jiný zákonný důvod dovolání uvedený v §
265b tr. ř.
Protože dovolání obviněného A. S. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu,
Nejvyšší soud jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík