11 Tdo 1396/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2004, o dovolání obviněného B. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 2 To 207/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 15/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 56 T 15/2002, byl obviněný uznán vinným pod bodem I./ za skutky označené body 1 až 3 trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropných látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dále pod bodem II./ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropných látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., pod bodem III./ trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. a pod bodem IV./ trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění dopustit tak, že:
ad I./ v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2000 nejméně do ledna 2002 s výjimkou období od 12. prosince 2000 do 5. března 2001 v P., ulice Ž. č. 45, v objektu bývalé prádelny prodával opakovaně různým zájemcům psychotropní látku pervitin a to nejméně:
1. v průběhu měsíců říjen 2000 až do prosince 2001, s výjimkou období od 12. prosince 2000 do 5. března 2001, prodal nezletilému J. K. (§ 55 odst. 2 tr. řádu) nejméně v 31 případech dávku pervitinu v částkách 100,- Kč až 500,- Kč za jednu dávku, přičemž nejméně v 6 případech poskytl tuto dávku J. K. v době, kdy mu ještě nebylo 15 let,
2. v období od počátku roku 2000 do konce března 2001, s výjimkou období od 12. prosince 2000 do 5. března 2001, prodal P. S. (§ 55 odst. 2 tr. řádu) nejméně v 30 případech dávku pervitinu,
3. v době od podzimu roku 2000 do srpna 2001, s výjimkou období od 12. prosince 2000 do 5. března 2001, prodal M. N. nejméně ve 20 případech dávku pervitinu za částky 100,- Kč až 150,- Kč za jednu dávku,
ad II./ od přesně nezjištěné doby až do 7. března 2002 v P., Ž. ulice č. 45, v objektu bývalé prádelny, kterou užíval, bez povolení přechovával skleněnou lahvičku obsahující 10 ml rtuti, která je zařazena mezi vysoce toxické chemické látky uvedené v příloze č. 1 nařízení vlády č. 114/1999 Sb.,
ad III./ od přesně nezjištěné doby až do 7. března 2002 přechovával v P., Ž. ulice č. 45, v objektu bývalé prádelny, kterou užíval, nejméně 2 ks elektrických palníků se zápalnicí, 1 ks náložky průmyslové trhaviny Permonex V 19 o hmotnosti 100 g a střelivinu - černý prach o hmotnosti 30 g,
ad IV./ od přesně nezjištěné doby do 6. března 2002 si opatřil a u sebe bez povolení přechovával jednorannou krátkou palnou, kulovou, střelnou zbraň, tzv. střílející tužku bez signatur, s jedním malorážkovým kulovým nábojem, ráže 22 Long Rifle, přičemž jde o zbraň střelby způsobilou, která má statut zbraně zakázané - zákeřné ve smyslu zákona č. 288/95 Sb.
Pro uvedené byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí 1 ks lahvičky obsahující 10 ml rtuti, 2 ks elektrických palníků se zápalnicí, 1 ks náložky průmyslové trhaviny Permonex V 19 o hmotnosti 100 g a 30 g střeliviny - černého prachu a 1 ks jednoranné krátké, palné, kulové, střelné zbraně, tzv. střílející tužky bez signatur a 1 ks malorážkového kulového náboje ráže 22 Long Rifle.
Podle § 226 písm. a) tr. řádu byl obviněný zproštěn obžaloby
· pro pokračující útok trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že v průběhu října 2001 prodal P. M. (§ 55 odst. 2 tr. řádu) minimálně v pěti případech dávku pervitinu,
· pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tak, že od přesně nezjištěné doby až do 7. března 2001 v objektu bývalé prádelny v P., ulice Ž. č. 45, kterou užíval, přechovával skleněnou hnědou lahvičku se zátkou „Kyselina sírová 14% H2 SO4“, obsahující kyselinu sírovou, dále skleněnou válcovou vzorkovnici se šroubovacím uzávěrem, která obsahovala 15 ml kyseliny chlorovodíkové, přičemž obě látky jsou uvedeny v příloze č. 11 k zákonu č. 167/98 Sb. jako pomocné látky zařazené do tabulky II. podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný B. T. odvolání, které směřovalo do výroku o vině pod bodem I./ 1-3 napadeného rozsudku a do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Soudu prvního stupně vytkl zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, jestliže své závěry o vině pod těmito body opřel o výpovědi svědků - toxikomanů. Zásadní výhrady uplatnil proti věrohodnosti nezletilého svědka J. K., který svoji výpověď zvláště ohledně doby, kdy měl od něho drogu odebírat, několikrát změnil. Uvedl například, že drogu odebíral i v době, kdy byl obžalovaný ve vazbě pro zanedbání povinné výživy nebo když svědek sám byl ve výchovném ústavu. Obviněný namítl důvodnost vyžádání zprávy z výchovného ústavu ohledně doby, kdy tam byl nezletilý K. umístěn a kdy byl na útěku, a dále že měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, za účelem zjištění důvěryhodnosti nezletilého.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 2 To 207/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Návrh na doplnění dokazování ve směru objasnění otázky věrohodnosti svědka J. K. soud zamítl pro nadbytečnost, přičemž podrobně vyložil důvody, pro které tak učinil. Zdůraznil zejména, že pokud jde o popis průběhu prodeje drogy, jeho výpověď se zcela shoduje s výpověďmi dalších dvou svědků.
Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel poukázal na to, že ze strany soudů nebyla náležitě uplatněna zásada „in dubio pro reo“. Podle něj nalézací i odvolací soud zcela bez jakýchkoliv pochybností přisvědčily výpovědím narkomanů, kteří byli slyšeni jako utajení svědci. Namítl, že utajený svědek K. působil zcela nevěrohodně a nedokázal ani určit, kdy docházelo k údajnému předávání drog. Uvedl dále, že soudy „operovaly“ nezaujatým svědkem T. B., který měl být buzen hlukem, přičemž nikde však není ani zmínka, že tento hluk měl mít nějakou souvislost s osobou dovolatele a případně s prodejem drog a nikde se neuvádí, že tento svědek by jej viděl, jak prodává drogu. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně jeho jednání nesprávně kvalifikoval jako naplnění znaků skutkové podstaty podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokud odvolací soud hovoří o skutečnosti, že soud nalézací postupoval důsledně v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, protože byl zproštěn obžaloby v případě svědkyně P. M., pak dovolatel upozornil na to, že její výpověď nebyla žádným procesním způsobem zadokumentována a její osoba nebyla dosažitelná orgány činnými v trestním řízení.
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 8 To 207/02, věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání za současného nařízení projednání a rozhodnutí v jiném senátu.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však dovolatel namítá toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu být nemohou. Pokud jde o tu část dovolání, ve které dovolatel vyslovuje přesvědčení, že skutek sub I./ neměl být kvalifikován podle odst. 2 písm. b) § 187 tr. zák., pak tento názor podle státního zástupce postrádá jakékoliv zdůvodnění a není zřejmé, jaké pochybení je dovoláním napadenému rozhodnutí vytýkáno. Za této situace je státní zástupce toho názoru, že není objektivně možné, aby se Nejvyšší soud touto částí dovolání jakkoliv zabýval, když ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, že svědek J. K. osobou mladší 18 let v inkriminované době byl. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu), neboť napadá pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest; dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily nebo že je potřeba provést důkazy další.
Podstata dovolání obviněného spočívá v námitkách směřujících vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, čímž podle dovolatele došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. Napadá především výpovědi utajených svědků (podle dovolatele narkomanů), věrohodnost svědecké výpovědi utajeného svědka K. a výpověď svědka T. B. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že prostřednictvím uplatněných námitek se snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy.
Ta část dovolání, ve které je namítána nesprávná kvalifikace skutku sub I./ skutkové věty nalézacího soudu podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., vychází z předpokladu odlišného hodnocení provedených důkazů a rovněž odlišných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna nalézacím i odvolacím soudem, tj. z úspěšného zpochybnění věrohodnosti svědka J. K. Vychází tedy z předpokladu, podle kterého obviněný trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. nespáchal vůči osobě mladší než osmnáct let. Dospěly-li soudy ke skutkovému závěru, podle kterého obviněný prodal psychotropní látku pervitin nezletilému J. K., nepochybily pak v podřazení takto zjištěného skutkového stavu pod znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. I v uvedeném kontextu nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že prostřednictvím uplatněné námitky nesprávné kvalifikace skutku sub I./ skutkové věty nalézacího soudu podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se obviněný snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl pro uvedené k závěru, že jím byl v dovolání uplatněn zcela jiný důvod, než který má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu)
V Brně dne 26. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman