11 Tdo 1425/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
ledna 2006 dovolání podané obviněným D. F. , a dovolání podané obviněným J. N.
, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 6 To
225/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech, sp. zn. 1 T 113/2002, a rozhodl t a k t o :
I.Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného D. F.
o d m í t á .
II.Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N.
o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 1 T
113/2002 byli obvinění J. N. a D. F. zproštěni podle § 226 písm. e) tr. ř.
obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 12. 6.
2002, sp. zn. 4 Zt 314/2001 pro skutek, kterého se měli dopustit jako jednatelé
společnosti T. spol. s r. o., že:
1.v období let 1994 až do prohlášení konkursu 19. 12. 2000 neplatili za své
zaměstnance daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků
a dluží tak Finančnímu úřadu T. částku nejméně 151 791 Kč,
2.v době od 12. 9. 1995 do 15. 9. 1999 neodváděli za své zaměstnance pojistné
na sociální zabezpečení a dluží tak Okresní správě sociálního zabezpečení K.
V., z toho za své zaměstnance částku 507 678 Kč,
3.v době od června 1993 do února 1996 neodvedli za své zaměstnance pojistné na
zdravotní pojištění a dluží tak Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovně M.,
v konkursu, celkem 135 705 Kč, z toho za zaměstnance 45 235 Kč,
4.v době od srpna 1996 do prosince 1997 neodvedli za své zaměstnance pojistné
na zdravotní pojištění a dluží tak Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní
pojišťovně K. V., celkem 820 040 Kč, z toho za své zaměstnance 273 347 Kč,
čímž měli dle obžaloby spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, na jehož podkladě rozhodl
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 5. 2005, sp. zn.
6 To 225/2005 tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis
tohoto usnesení byl doručen obviněnému J. N. dne 9. 10. 2005, obviněnému D.
F. dne 7. 7. 2005, jejich obhájci dne 7. 7. 2005 a Okresnímu státnímu
zastupitelství v K. V. dne 4. 7. 2005.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění D. F. aj. N. společně
prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. V. dovolání, kterými napadli výrokovou
část citovaného usnesení. Dovolání byla podána na poštu a adresována soudu
prvního stupně dne 8. 9. 2005.
Jako dovolací důvod uvedli obvinění, že napadené rozhodnutí soudu druhého
stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázali na §
265b odst. 1 písm g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřují obvinění v tom,
že trestnost činu nemohla v daném případě zaniknout, neboť se svým jednáním
nedopustili trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., přičemž namítají, že
měli být zproštěni obžaloby v souladu s § 226 písm b) tr. ř. Obvinění dále
uvádějí, že jednání spočívající v neodvedení plateb za zaměstnance, nebylo do
1. 1. 1998 trestné, a že v daném případě nebyly za zaměstnance společnosti T.
spol. s r. o. po 1. 1. 1998 odvedeny odvody ve výši, která nedosahuje hranice
50 000 Kč. Obvinění pak, pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky
akceptoval závěr soudů obou stupňů, že jednání obviněných bylo před 1. 1. 1998
trestné jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 255 tr. zák., uvádějí, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se
obžalovaní v období do 31. 12. 1997 dopouštěli zmiňovaného trestného činu,
protože zde chybí jejich úmysl (subjektivní stránka). Též objektivní znak nebyl
dle názoru obviněných naplněn, neboť společnost T. spol. s r. o. byla v dané
době v jejich vlastnictví.
Závěrem dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
25. 5. 2005, sp. zn. 6 To 225/2005, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech
ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 1 T 113/2002, a aby v souladu s § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby předmětnou věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že námitky
obviněných uvedené v dovoláních nepovažuje za důvodné, neboť jednání
spočívající v neodvádění plateb uvedených v § 147 tr. zák., bylo před 1. 1.
1998 trestně postižitelné jako porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák., přičemž odkazuje na rozhodnutí (publikované pod č.
30/2001 Sb. rozh. tr.) a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12.
2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 Sb. n. u. ÚS. Dále poukazuje na to, že vzhledem k
tomu, že obvinění pokračovali v neodvádění plateb za zaměstnance i po 1. 1.
1998 bylo by nutné jejich jednání, v případě, že by nedošlo k zániku jeho
trestnosti podle § 147a tr. zák., posuzovat podle § 147 odst. 1 tr. zák. (s
použitím § 16 odst. 1 tr. zák.). K námitce obviněných o absenci subjektivní
stránky státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje,
že vzhledem k tomu, že obvinění po mnoho let pokračovali v podnikatelské
činnosti spojené se soustavným neodváděním povinných plateb je zřejmé, že z
jejich strany šlo o jednání úmyslné, přičemž námitka, že byli vlastníky
společnosti T. s r. o. je pro jejich trestní odpovědnost zcela irelevantní.
Závěrem pak státní zástupce podotýká, že popis skutku obsažený ve skutkových
větách pod body 2) – 4) je nejasný, neboť uvádí výši škody ve dvou rozdílných
částkách, přičemž pro trestní odpovědnost obviněných jsou v daném případě
relevantní pouze částky, které obvinění neodvedli „za své zaměstnance“.
Podotýká však, že popis skutku byl převzat z obžaloby Okresního státního
zastupitelství v Karlových Varech, což je v případě zprošťujících rozsudků
běžná praxe.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož jsou zjevně
neopodstatněná, přičemž dále navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky
rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání
přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal
přitom, že dovolání podané obviněným D. F. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst.
2 písm. b), h) tr. ř.], že bylo podáno na místě, kde jej lze učinit (§ 265e
odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.]. Nejvyšší soud však zároveň shledal, že toto dovolání bylo
podáno po uplynutí zákonné lhůty k dovolání trestním řádem stanovené (§ 265e
odst. 1, 3 tr. ř.). Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005 bylo
totiž obviněnému D. F. i jeho právnímu zástupci doručeno shodně dne 7. 7. 2005.
Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání tedy uplynula obviněnému koncem dne 7. 9.
2005 (srov. § 60 odst. 2 tr. ř.), přičemž nebylo možno použít ustanovení § 60
odst. 3 tr. ř., neboť den 7. 9. 2005 nebyl dnem pracovního klidu ani dnem
pracovního volna.
Z podacího razítka pošty přitom vyplývá, že bylo podání, obsahující dovolání
obviněného D. F. , podáno na poštu až dne 8. 9. 2005, tj. po uplynutí zákonem
stanovené lhůty. Pro úplnost je třeba připomenout, že navrácení lhůty v tomto
případě není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. ř.)
Za této situace pak Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 265i odst.
1 písm. c) tr. ř. a dovolání podané obviněným D. F. odmítl, jelikož bylo
podáno opožděně, a dále se jím již nezabýval. Nejvyšší soud přitom rozhodoval v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ohledně dovolání podaného obviněným J. N. pak Nejvyšší soud shledal, že toto
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. ř.], že bylo
podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 3
tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný J. N. ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání
skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je
třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena, nikoliv např. rozsah či neúplnost dokazování. V žádném
z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě námitky obviněného J. N., že z důkazů provedených
soudy v předchozím řízení nelze dovodit, že by se s druhým obviněným v období
do 31. 12. 1997 dopouštěli jednání, které bylo soudy kvalifikováno jako trestný
čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že otázky provádění důkazů,
jejich hodnocení a z nich vycházející skutkové závěry soudů jsou vyloučeny z
přezkumu v dovolacím řízení. Pokud tedy soud v nalézacím řízení vzal za
prokázané, že se obviněný dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě
rozsudku, je Nejvyšší soud v dovolacím řízením tímto skutkovým závěrem vázán.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však splňují následující
námitky uvedené obviněným J. N.
Jak již bylo výše řečeno, namítá obviněný, že jednání spočívající v neodvedení
plateb za zaměstnance ve smyslu § 147 tr. zák. nebylo před 1. 1. 1998 trestné a
tudíž ani nemohla zaniknout trestnost takového jednání. Pokud by však bylo
takové jednání shledáno jako trestné, chyběla by v daném případě subjektivní
stránka ve formě úmyslu. K této námitce je třeba nejdříve v obecné rovině
uvést, že jednání zaměstnavatele spočívající ve vyplacení mezd zaměstnancům za
současného neodvedení záloh na daň, pojistné na zdravotní pojištění nebo
pojistné na sociální zabezpečení správci daně, příslušné zdravotní pojišťovně,
resp. správě sociálního zabezpečení za tyto zaměstnance a použití neodvedených
prostředků k jinému účelu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (srov.
rozhodnutí č. 8/1998/I Sb. rozh. tr.).
V daném případě pak ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení vyplývá,
že obviněný, jako jednatel společnosti T. spol. s r. o., neplnil společně s
druhým obviněným svoji zákonnou povinnost stanovenou příslušnými předpisy a v
období od roku 1994 do dne 19. 12. 2000 neodváděl za své zaměstnance daň z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové dlužné
částce nejméně 151 791 Kč, v období od 12. 9. 1995 do 15. 9. 1999 neodváděli za
své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení v celkové dlužné částce 507
678 Kč, v období od června 1993 do února 1996 neodváděl za své zaměstnance
pojistné na zdravotní pojištění v celkové dlužné částce 45 235 Kč a konečně v
období od srpna 1996 do prosince 1997 neodváděl za své zaměstnance pojistné na
zdravotní pojištění v celkové dlužné částce 273 347 Kč, přičemž výše uvedené
neodvedené částky použil společně s druhým obviněným k jiným účelům. Uvedeného
jednání se pak podle zjištění soudu dopouštěl i za situace, kdy měl dostatek
finančních prostředků na minimálně částečné hrazení výše uvedených zákonných
plateb. Soud prvního stupně pak v tzv. skutkové větě a dále podrobněji v
odůvodnění svého rozhodnutí učinil na podkladě provedeného dokazování rovněž
skutkový závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu (psychického
vztahu obviněného ke svému jednání a jeho následku). Tento skutkový závěr pak
kvalifikoval jako nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. S
uvedenými závěry se pak ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud shledal, že
uvedená kvalifikace je správná, neboť skutkové závěry soudu prvního stupně
odpovídají nepřímému úmyslu obviněného, jak je uveden v § 4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek, tak jak jej
popsaly soudy obou stupňů, byl trestný i před 1. 1. 1998, a to jako trestný
čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. S
ohledem na § 89 odst. 3 tr. zák. soudy obou stupňů postupovaly správně, když
uvedené jednání kvalifikovaly jako trestný čin podle § 147 tr. zák., neboť
posoudily dílčí útoky obviněných, spočívající v neodvedení sražených částek za
zaměstnance, jako pokračující trestný čin. Dílčí útoky pokračujícího trestného
činu se z hmotněprávního hlediska posuzují jako jeden skutek, jehož trestnost
je třeba posoudit podle trestního zákona účinného v době ukončení posledního
dílčího útoku pokračujícího trestného činu, tj. v daném případě již podle § 147
tr. zák. Pokračováním v trestném činu by nebylo pouze takové jednání splňující
ostatní kritéria § 89 odst. 3 tr. zák., které by podle dřívější právní úpravy
nebylo vůbec trestné (srov. rozhodnutí č. 7/1994/I Sb. rozh. tr.). Tak tomu
však v daném případě není.
Pokud se týká námitky obviněného J. N. , že nelze jeho jednání do 31. 12. 1997
posuzovat jako porušování povinnosti při správě cizího majetku, jelikož
společnost T. byla ve vlastnictví obviněných, je třeba říci, že tato skutečnost
je pro posouzení dané otázky zcela irelevantní, neboť cizím majetkem by byly v
tomto případě částky sražené z hrubých mezd zaměstnanců (tj. majetek
zaměstnanců), které měli obvinění podle zákonem uložené povinnosti odvést
příslušným subjektům, což však neučinili. Pro úplnost je pak třeba připomenout,
že ve vztahu fyzických osob a společnosti s ručením omezeným, ve které jsou
tyto osoby společníky, je i majetek takové společnosti majetkem cizím a nikoliv
majetkem fyzických osob, neboť jde o samostatné subjekty mající oddělenou
právní subjektivitu a vlastní majetek. Do majetku společníků náleží pouze
obchodní podíl v dané společnosti, který představuje účast společníka ve
společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti (§ 61 obch. zák.).
Nejvyšší soud rovněž shledal, že pokud podle zjištění soudu prvního stupně
obvinění uhradili dlužné částky, které měli odvést za zaměstnance na dani z
příjmů, na pojistném na zdravotní pojištění, na pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, postupoval soud
prvního stupně správně, když obviněné zprostil obžaloby Okresního státního
zastupitelství podle § 147a tr. zák., neboť byly v daném případě uhrazeny
dlužné částky za celé období vymezené v obžalobě, tyto částky byly uhrazeny v
celé výši, přičemž jejich uhrazení bylo konstatováno soudem prvního stupně při
hlavním líčení.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného J. N. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch