11 Tdo 1432/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. března 2004 dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2003, sp. zn. 10 To 31/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 390/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. B. o d m í t á .
Obviněný J. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 10 To 31/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, jakož i odvolání obviněného R. H., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 2 T 390/2001, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a byli za to odsouzeni každý z nich k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jejichž výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl každému z nich uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž pro případ jeho nezaplacení byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, a byla jim uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem A. P., s. r. o., částku 135.000,- Kč, G. K. V., s. r. o., částku 135.000,- Kč a S. a m. P., a. s., částku 500.000,- Kč. Podle skutkových zjištění soudů se uvedené trestné činnosti dopustil obviněný J. B. společně s obviněným R. H. tím, že v přesně nezjištěné době od 15. 4. 1998 do 16. 3. 1999, na blíže nezjištěném místě, jako jednatelé společnosti P. P., s. r. o., se sídlem v L. si postupně přisvojili svěřenou finanční částku v celkové výši 770.000,- Kč, která jim byla předána jako jistina do jimi vyhlášeného výběrového řízení, čímž způsobili společnostem A. P., s. r. o., škodu ve výši 135.000,- Kč, G. K. V., s. r .o., ve výši 135.000,- Kč a S. a m. P., a. s., škodu ve výši 500.000,- Kč.
Obviněný J. B. dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu nespadá pod žádné ustanovení trestního zákona a opakuje již dříve uplatněnou obhajobu ohledně průběhu celého výběrového řízení a své účasti na něm. Poukazuje na skutečnost, že nikdy nezpochybňoval povinnost vrátit složené jistiny, tato povinnost je však podle jeho názoru povinností společnosti a jejich jednatelů, neboť on sám jako fyzická osoba pro sebe peníze nepřevzal. Proto jako fyzická osoba neporušil žádnou povinnost ve vztahu ke složené jistině. Má za to, že není podklad pro závěr odvolacího soudu o jeho povinnosti ukončit rozjednané aktivity při prodeji obchodního podílu, včetně vyúčtování předmětných jistin. Dále soudům vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, především pokladní doklad ze dne 25. 6. 1999 a výpovědi spoluobviněného H. a svědka B. Soudy též nesprávně posuzovaly charakter částky 1.550.000,- Kč, která byla předána svědku B. Zdůrazňuje, že veškeré úkony v souvislosti s přijetím jistin do výběrového řízení prováděl jako jednatel společnosti, nikoliv jako fyzická osoba – „J. B.“. Proto nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 tr. zák., když si žádnou věc, která mu byla svěřena, nepřisvojil.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání, případně aby sám rozhodl a zprostil ho obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný odkázal v dovolání na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje mimo jiné v tom, že svým jednáním nemohl naplnit zákonem požadované znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť veškeré úkony v rámci výběrového řízení, včetně převzetí jistin na toto řízení byly prováděny společností P. P., s. r. o., tj. obchodní společností, a nikoliv jím jako fyzickou osobou. Tuto argumentaci považuje skutečně za otázku správného právního posouzení věci. V této části dovolání však navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, když poukázal na to, že obviněný se předmětné činnosti dopustil jako jednatel (statutární orgán) společnosti s ručením omezeným ve smyslu ustanovení § 133 odst. 1 obchodního zákoníku. Odkazujíce na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1998 zdůraznil, že nelze vyloučit trestněprávní postih statutárního orgánu právnické osoby, jímž je fyzická osoba, která svým jednáním, byť jménem právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Poukázal též na ustanovení § 56 odst. 3 obchodního zákoníku podle kterého, z jednání fyzické osoby vyplývají práva a povinnosti nejen pro právnickou osobu, jejímž jménem taková fyzická osoba jedná, ale také pro onu fyzickou osobu. Proto platná právní úprava v době spáchání trestného činu umožňovala tímto výkladem dovodit trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin jednáním učiněným jménem právnické osoby. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dalším výhradám, které obviněný uplatnil v dovolání pak uvedl, že obviněný předkládá jen svoji verzi rozhodných událostí a na základě toho se domáhá změny skutkových zjištění.Těmito námitkami však nelze naplnit nejen dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, ale nelze je subsumovat ani pod žádný jiný dovolací důvod. V tomto směru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§ 265i odst. 3 tr. ř./.
Nejvyšší soud přitom shledal, že podstatná část dovolacích námitek neodpovídá nejen dovoláním uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému v zákoně taxativně vymezenému důvodu pro dovolání (srov. § 265b odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný dovolání opírá, záleží totiž v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím je dána možnost namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku, resp. soudy zjištěného skutkového stavu, ale není tím umožněno namítat nesprávnost skutkových zjištění, hodnocení důkazů, rozsah dokazování apod. Právním posouzením skutku
je míněno jeho hmotně právní posouzení, to znamená ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Námitky proti skutkovým zjištěním soudu jsou námitkami, které se týkají dodržení nikoli hmotně právních ustanovení, nýbrž procesních ustanovení, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak řečeno, uvedený dovolací důvod připouští jen p r á v n í (hmotně právní) námitky, nikoli skutkové námitky.
Je třeba poznamenat, že obviněný v dovolání mimo rámec zákonného dovolacího důvodu uplatnil námitky proti správnosti skutkových zjištění, které vycházejí z výhrad stran hodnocení provedených důkazů. Takovou povahu mají námitky dovolatele vztahující se k posouzení výpovědí svědka B., spoluobviněného H. a k povaze pokladního dokladu ze dne 25. 6. 1999. Prostřednictvím nich se dovolatel ve skutečnosti domáhal jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy, a o tyto námitky se ve skutečnosti opírá dovolatelovo tvrzení, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože si žádnou cizí věc, která mu byla svěřena, nepřisvojil. Pro úplnost lze v tomto směru dodat, že obviněný nijak nenamítal, zda lze celou složenou částku ve výši 800.000,- Kč (resp. 770.000,- Kč), s ohledem na způsob jejího předání do dispozice společnosti P. P., s. r. o., a způsob pozdějšího neoprávněného nakládání s ní, považovat za věc ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. s přihlédnutím i k ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. ( viz § 265i odst. 3, 4 tr. ř.).
Oba soudy dospěly k závěru, že obviněný B. společně se spoluobviněným H. jako jednatelé společnosti P. P., s. r. o., převzali na základě smluv o výběrovém řízení peněžní částky jako složené jistiny za účast v jimi vyhlášeném výběrovém řízení v celkové výši 800.000,- Kč (300.000,- Kč v hotovosti, 500.000,- Kč bezhotovostním převodem na účet této společnosti u banky) od výše již označených tří poškozených subjektů. V souladu se smluvními podmínkami výběrového řízení se tyto peněžní částky nestaly součástí majetku společnosti P. P., s. r. o., nýbrž i nadále zůstaly majetkem soutěžitelů (kromě účastnického poplatku ve výši 30.000,- Kč). Přesto postupně tyto částky odčerpali ve prospěch společnosti P. P., s. r. o., tedy v rozporu s účelem svěření s nimi neoprávněně disponovali. Např. v případě částky ve výši 500.000,- Kč (jistina složená a. s. S. a m. P. dne 11. 6. 1998) byla již následujícího dne, tj. 12. 6. 1998, převedena částka 100.000,- Kč ve prospěch P. P. L., ve prospěch téže společnosti pak dne 15. 6. 1998 částka ve výši 290.000,- Kč, dále ve prospěch firmy K. J. J. částka ve výši 70.100,- Kč atd. Po vyhodnocení výběrového řízení pak ani přes opakované urgence poškozených jim tyto částky nevrátili. Soudy přitom zdůraznily, že v souladu se smluvními podmínkami nepřešly složené jistiny za účast ve výběrovém řízení do majetku společnosti P. P., s. r. o., ve vztahu k ní byly cizí věcí, a že již touto neoprávněnou dispozicí s nimi ve prospěch společnosti P. P. došlo k dokonání trestného činu zpronevěry.
Obviněný prostřednictvím výše uvedených dovolacích námitek se domáhá změny těchto skutkových závěrů, které se staly podkladem pro právní závěry soudů, aniž ve skutečnosti těmito námitkami napadá právní posouzení svého jednání. S ohledem na dikci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výše) Nejvyšší soud k těmto námitkám ani nemohl přihlížet, protože je v dovolání uplatňovat nelze. Pokud by dovolání bylo opřeno jen o námitky této povahy, bylo by nutno je odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný uvádí v dovolání i námitku, která je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní (viz dále), a proto nebylo možno postupovat podle výše uvedeného ustanovení.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze totiž podřadit jeho námitku, že veškeré úkony v souvislosti s vyhlášeným výběrovým řízením (včetně převzetí jistin v podobě peněžních prostředků) prováděl jako jednatel společnosti P. P., s. r. o., a nikoliv jako fyzická osoba – „J. B.“. Jinými slovy, podle dovolatele, šlo v posuzovaném případě o jednání právnické osoby (tj. společnosti P. P., s. r. o.), a proto nemůže za toto jednání být vyvozována jeho trestní odpovědnost, nemůže být pachatelem žalovaného trestného činu. Tato námitka je evidentně neopodstatněná, což odůvodňuje odmítnutí podaného dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K důvodu odmítnutí dovolání lze ve stručnosti (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvést, že výše rozvedená dovolací námitka, jejíž podstatou je tvrzení, že se nemohl dopustit posuzované trestné činnosti, neboť veškeré úkony činil jako jednatel obchodní společnosti (společnosti s ručením omezeným) a nikoliv osobně jako J. B., je zjevně neopodstatněná, když dovolatel zcela přehlíží znění ustanovení § 90 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry se podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 tr. zák. platí, že vyžaduje-li zákon ke spáchání trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení.
Podle § 90 odst. 2 tr. zák. stanoví-li zákon, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je okruh pachatelů omezen jen na ty osoby, jimž byla věc svěřena. Jestliže cizí věc byla svěřena právnické osobě (v posuzovaném případě společnosti P. P., s. r. o.), pak ve smyslu výše citovaných ustanovení obviněný jako její statutární orgán (jednatel společnosti s ručením omezeným) jednal jménem této právnické osoby (srov. zejména § 133 obchodního zákoníku) a jménem této právnické osoby se svěřenými peněžními prostředky také neoprávněně disponoval, a to způsobem odporujícím účelu svěření, čímž způsobil značnou škodu na cizím majetku. Za těchto okolností soudy důvodně učinily závěr o pachatelství obviněného trestným činem zpronevěry právě z titulu jeho postavení statutárního orgánu obchodní společnosti. Tento závěr je v plném souladu i s dosavadní judikaturou k této problematice (srov. rozhodnutí č. 23/1999-II. a č. 47/2001 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že podané dovolání obviněného J. B. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík