11 Tdo 1433/2003

11 Tdo 1433/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.

prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný Z. H., proti usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, jako

soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

pod sp. zn. 2 T 154/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

Obviněný Z. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, č. j. 2 T

154/2002-172, ze dne 28. 1. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v

Hradci Králové, č. j. 11 To 100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, uznán vinným

trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a byl mu

uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně

odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně byl podle § 228 odst. 1

trestního řádu zavázán k povinnosti zaplatit poškozené J. H. náhradu škody ve

výši 4.320,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného

činu dopustil tím, že dne 20. 6. 2002 kolem 12.00 hod. v obci L., v kuchyni a

chodbě rodinného domu čp. 2, po krátké slovní hádce shozením na zem, tlučením

pěstí do hlavy a do těla, smýkáním po zemi ve snaze vyvléci poškozenou z domu,

fyzicky napadl svoji manželku J. H., která utrpěla kontuzi hlavy a distorzi

krční páteře, což si vyžádalo pracovní neschopnost od 21. 6. 2002 do 1. 10.

2002.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný Z.

H. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 11 To

100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, podle § 256 trestního řádu zamítl jako

nedůvodné.

Toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný Z. H. dovoláním.

Toto své dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) trestního řádu, tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně

spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly

vinným a odsoudily, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se

stíhaný skutek vůbec stal, že naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu

ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a že se jej dopustil

právě on. Zásadní pochybení soudů činných ve věci dříve spatřuje v tom, že

nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily

nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní závěry. V tomto kontextu

obviněný poukazuje na to, že proti jedné skupině svědků, kteří neviděli u

poškozené žádná zranění ani podlitiny (mezi ně patří i policisté, kteří přijeli

na místo činu, a ošetřující lékař, který vystavil první lékařskou zprávu),

stojí skupina svědků, která je na věci zainteresována a potvrzuje existenci

oněch zranění a podlitin (k ní patří samotná poškozená, její rodiče a sestra).

Ve skutečnosti je podle jeho názoru závěr o zranění poškozené založen pouze na

jejím líčení vlastních subjektivních pocitů, promítnutém do jejích vyjádření

před ošetřujícími lékaři a do jejích výpovědí před orgány činnými v trestním

řízení, navíc opakovaně v průběhu trestního stíhání měněných. V této souvislost

vyslovuje obviněný přesvědčení, že se z její strany jednalo pouze o dobře

sehrané divadlo. Současně se dovolává znaleckého posudku znalce z oboru

soudního lékařství MUDr. P. L., vyjadřujícího se ke zranění poškozené, a na

jeho základě konstatuje, že jediným důvodem její pracovní neschopnost mohla být

tzv. distorze krční páteře, a namítá, že tato ji mohla omezit v běžném způsobu

života jen tři až čtyři dny po úrazu. Přitom ani podle vyjádření znalce nešlo o

žádnou vážnou poruchu zdraví. Za pochybení soudů obou stupňů proto označuje to,

že toto její zranění neposoudily toliko jako přestupek, nýbrž jako trestný čin,

ačkoliv nebyla naplněna jeho objektivní stránka. Zároveň zdůrazňuje, že v daném

případě chybí subjekt trestného činu, tedy jeho pachatel, neboť on sám - byť

byl soudy obou stupňů a poškozenou označen za pachatele - nebyl v údajné době

zranění poškozené na místě činu, nýbrž v Ú. n. O., ve městě od něj vzdáleném 25

km. Celkově vzato má tedy za to, že v dosavadním řízení byla brána v úvahu

pouze tvrzení svědčící proti němu, zatímco okolnosti svědčící v jeho prospěch

byla zcela opomíjena. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že

se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti,

kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud

České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové a aby ve věci sám rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Z. H. vyjádřila

prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ten poukázal na to, že z obsahu dovolacích námitek uplatněných v podaném

dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně tvrdí dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy pochybení v právním posouzení stíhaného

skutku, avšak těžiště jeho námitek spočívá ve zpochybňování skutkových zjištění

soudů prvního a druhého stupně. Tyto námitky se totiž neopírají prakticky o

žádné konkrétní vady právního posouzení stíhaného skutku, nýbrž ve své podstatě

jsou námitkami skutkovými a nijak se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím

důvodem. V tomto kontextu vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že z právní

úpravy obsahu dovolání v § 265f odst. 1 a 2 trestního řádu a ze znění

ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu je třeba dovodit, že k věcnému

přezkoumání podaného dovolání nepostačuje pouhé formální tvrzení některého z

dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu

odkazem na toto zákonné ustanovení, ale určitý dovolací důvod musí být skutečně

v podaném dovolání věcně odůvodněn, neboť ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1

trestního řádu lze dovolání podat jen, je-li tu některý z důvodů vymezených pod

písmeny a) až l) tohoto ustanovení. V posuzovaném případě se tak ovšem nestalo,

proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako

zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda

má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno

včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání

napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom

Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon

to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina

obviněného Z. H. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm.

a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně

přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. H., bylo

proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2

trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne

9. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Dovolání musí vedle obecných obsahových náležitostí podání ve smyslu § 59

trestního řádu splňovat specifické náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f

odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí být v dovolání uvedeno, proti kterému

rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a

čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího

soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního

řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. V tomto

ohledu dovolání obviněného Z. H. nesplňuje všechny požadavky zákona, zvláště

pak nespecifikuje, jakého rozhodnutí dovolacího soudu se domáhá. Jde však pouze

o formální vadu, neboť z celkového kontextu podaného dovolání je zřejmé, že

obviněnému jde o zproštění z obžaloby státního zástupce. Proto v této vadě

Nejvyšší soud neshledal překážku bránící projednání tohoto dovolání.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to

s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu

nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1

trestního řádu). Obviněný Z. H. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním

posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného

činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního

zákona, neboť se se svou manželkou nedostal do konfliktu, nenapadl ji,

nezpůsobil jí žádné zranění a pokud nějakým způsobem zranění přece jen utrpěla,

omezilo ji v běžném způsobu života pouze zcela zanedbatelným způsobem. Z toho

pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, nýbrž v

plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině

právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených

důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy

prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti

výpovědi poškozené J. H. a svědectví osob potvrzujících její skutkovou verzi a

co se týče závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku MUDr. P. L. Těžiště

námitek obviněného spočívá ve zpochybňování průběhu incidentu mezi ním a

poškozenou popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního

stupně, což vyúsťuje až v tvrzení, že se v kritické době na místě činu vůbec

nenacházel. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně

ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy

obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní

posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku

obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ale z

odlišných skutečností, než jaké tento soud a odvolací soud vzaly v úvahu.

Dovolání obviněného je přitom pouhým opakováním argumentace uplatněné již v

rámci jeho obhajoby v řízení před soudem prvního a druhého stupně; obsahově

shodné skutkové námitky navíc tvořily podstatu jeho odvolání proti odsuzujícímu

rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně se s nimi ve svém

rozhodnutí náležitě vypořádal. Dostatečnou pozornost věnovaly soudy obou stupňů

též všem aspektům obhajoby obviněného a náležitému vyhodnocení povahy jím

způsobeného zranění poškozené i délky jejího omezení v běžném způsobu života v

důsledku tohoto zranění. Určité pochybení ze strany soudu prvního stupně lze

spatřovat pouze v tom, že tyto skutečnosti nevyjádřil dostatečně precizně ve

výroku o vině. V něm totiž na jedné straně náležitě shrnul průběh konfliktu

mezi obviněným a poškozenou a popsal její zranění (v tomto ohledu postupoval

plně v souladu se zákonem) a na druhé straně se omezil na zachycení délky

pracovní neschopnosti poškozené, aniž by blíže vymezil délku jejího omezení v

běžném způsobu života (právě to je přitom z hlediska dané právní kvalifikace

podstatné). Toto pochybení je však dostatečně kompenzováno specifikací délky

omezení poškozené v běžném způsobu života v odůvodněních rozhodnutí soudu

prvního i druhého stupně. Z nich totiž vyplývá jednoznačný skutkový závěr, že

\"k napadení poškozené došlo tím způsobem, že v kuchyni a chodbě rodinného domu

obviněného a poškozené, po krátké slovní hádce obviněný fyzicky zaútočil na

poškozenou, shodil jí na zem, tloukl ji pěstí do hlavy a do těla a smýkal jí po

zemi ve snaze vyvléci jí z domu, přičemž poškozená utrpěla kontuzi hlavy a

distorzi krční páteře, tedy poranění, pro které byla od 21. 6. 2002 do 1. 10.

2002 v pracovní neschopnosti, když po dobu nejméně jednoho měsíce byla výrazně

omezena v obvyklém způsobu života\". Právě tento závěr a z něho vyplývající

právní posouzení daného skutku pak obviněný napadá ve svém dovolání.

Z hlediska posouzení opodstatněnosti tohoto dovolání je přitom klíčové to, že

ve smyslu § 265b odst. 1 trestního řádu nemůže být důvodem dovolání samo o sobě

nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není

dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě

výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné

podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se

nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a

druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím

účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního

řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat

jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost

skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či

jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že

není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl

od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti

a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je

zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7

trestního řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který

uplatnil obviněný Z. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je

nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku

nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,

včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem

neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak

ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže

tedy obviněný Z. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento

svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak

soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při

aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení

určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli

však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně

stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),

b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je určen k

nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v

nesprávném právním posouzení skutku nebo v nesprávném posouzení jiných

skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

To znamená, že se s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat

přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda

skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, to je

zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného

práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na

nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného

hmotně právního posouzení věci, nýbrž důsledkem porušení určitých procesních

norem. Proto také při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci

dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je

dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily

soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. P. to pak znamená,

že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný

dopustil jednání tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož

skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému

stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného

činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde

o úmysl obviněného způsobit své manželce zranění, povahu tohoto zranění,

okolnosti, za nichž jí bylo způsobeno, a omezení v běžném způsobu jejího života

v důsledku tohoto zranění.

V tomto kontextu lze připomenout, že trestný čin podle § 221 odst. 1 trestního

zákona spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Z dikce citovaného

ustanovení trestního zákona vyplývá, že za \"ublížení na zdraví\" se pokládá

takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo

duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na

obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské

ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Pracovní neschopnost je dalším

důležitým kritériem při posuzování pojmu \"ublížení na zdraví\", není však

kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam

zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena,

jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena,

bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje,

zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a

po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Minimální

doba, po kterou musí trvat porucha zdraví a s ní spojené narušení obvyklého

způsobu života poškozeného, není jednoznačně stanovena. Soudní praxe vychází

při zvažování všech shora uvedených kritérií z toho, že znesnadnění obvyklého

způsobu života poškozeného, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm

dní. Pracovní neschopnost přitom nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu

a závažnost způsobené poruchy zdraví, stejně jako v některých případech

ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost.

Soudy obou stupňů se v daném případě plně držely této právní úpravy a při svých

úvahách o charakteru zranění poškozené zohlednily veškerá shora uvedená

kritéria nutná pro posouzení pojmu úmyslného ublížení na zdraví podle

ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákona. Jestliže přitom obviněný ve

svém dovolání poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech

vyhodnoceny provedené důkazy a k některým nebylo v průběhu řízení vůbec

přihlíženo, což mělo podle jeho mínění za následek nesprávné právní posouzení

skutku, jde ve skutečnosti o námitky skutkové povahy spojované s určitými

hmotně právními následky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu je tedy obviněným de facto spatřován ve vadně zjištěném

skutkovém stavu věci (to je v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst.

5 a 6 trestního řádu), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní

posouzení věci. Ve své podstatě přitom obviněný nezpochybňuje právní závěry

učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně

proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné

právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Ve svém dovolání se domáhá

revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem

odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nelze

podřadit. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít

vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, za této

situace Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše

zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný Z. H. i přes svůj odkaz na

konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí

dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b)

trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného

rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a)

trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vypracoval:

JUDr. Alexander Sotolář