Z obsahu dovolání a ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obhájce obviněného v závěrečném návrhu při veřejném zasedání o odvolání dne 7. 2. 2005 poukazoval na údajnou averzi samosoudce vůči němu, která se pak podle jeho názoru promítla i do rozhodnutí ve věci. Tato antipatie se měla projevovat ve způsobu komunikace a faktu, že průběh posledního hlavního líčení nebyl nahráván na záznamové zařízení. I ve vazbě na tuto námitku pak obhájce navrhl, aby krajský soud původní rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že má být projednána jiným samosoudcem.
Veřejné zasedání o dovolání však bylo rozhodnutím senátu odročeno a v průběhu následujícího veřejného zasedání již obhájce námitku podjatosti výslovně nezmínil, pouze nepřímo odkázal na předchozí závěrečný návrh, který však s ohledem na doplnění dokazování modifikoval tak, že navrhl zproštění svého mandanta z obžaloby.
Za této situace lze podle senátu Nejvyššího soudu konstatovat, že obžalovaný prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti uplatnil před rozhodnutím soudu druhého stupně. Nic mu tedy nebránilo použít v dovolání i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Senát Nejvyššího soudu proto musel věc přezkoumat i z toho hlediska, zda proklamovaný dovolací důvod není tvrzen pouze formálně anebo zda je i materiálně dán.
Svou argumentaci, podle které ve věci rozhodoval vyloučený orgán, opírá dovolatel o tvrzení, že po opětovném zrušení rozsudku soudem druhého stupně na podkladě odvolání obžalovaného se vyvinul u samosoudce negativní vztah k obhájci obžalovaného. Ten se podle dovolatele projevil tím, že dne 20. 2. 2003 konal samosoudce hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce poté, co nevyhověl jeho žádosti o přeložení hlavního líčení. Následně nechal na rozsudku z téhož dne vyznačit doložku právní moci, aniž by byl rozsudek pravomocný. Kromě toho soud údajně zamítl veškeré návrhy obhajoby na doplnění dokazování a dokazování doplnil až po kasačním rozhodnutí krajského soudu. Ignoroval úvahu o možném podmíněném zastavení trestního stíhání. Negativní postoj samosoudce měl vyvrcholit tím, že dne 11. 11. 2004 konal hlavní líčení, aniž by o průběhu hlavního líčení pořizoval zvukový záznam.
Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodnout. Obviněný shledává důvod svědčící pro vyloučení samosoudce (tzv. podjatost) v poměru samosoudce k jeho obhájci, o kterém tvrdí, že jde o poměr nepřátelský. Ze samotné podstaty soudního řízení v trestních věcech nutně plyne možnost vzniku jistých názorových rozporů mezi obhajobou a soudcem aplikujícím trestní právo hmotné a procesní v konkrétním případě.
Soudce je neustále konfrontován s nesouhlasnými názory stran, zejména ve formě opravných prostředků směřujících proti jeho rozhodnutím, a proto nelze a priori předpokládat, že event. kasačním rozhodnutím vyvolaným na podkladě opravného prostředku strany je dotčena jeho nestrannost. Pokud by tato teze měla platit, zákon by nemohl předpokládat jako pravidlo, že po kasačním rozhodnutí soud ve věci rozhoduje v nezměněném složení. Kromě toho rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr.
řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Případné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci je nutno chápat jako postup zcela výjimečný. Institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, na čem nic nemění ani skutečnost, že trestní řád v §§ 30 a 31 stanovil jistou výjimku. Ta však nemůže být založena na pouhých domněnkách a spekulacích, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do této ústavní zásady.
Tomu odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání nepostačuje pouhé podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání a ve spise musí být zřejmé, že v dřívějším řízení skutečně rozhodl vyloučený orgán. Vycházeje z těchto hledisek zvažoval senát Nejvyššího sudu i jednotlivé argumenty dovolání, pokud se týkají tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Pokud jde o tzv. projevy podjatosti ze dne 20. 2. 2003, Nejvyšší soud na základě spisu konstatuje, že uvedený rozpor plyne do značné míry z toho, že obhájce si nesplnil svoji povinnost zajistit k tomuto hlavnímu líčení substituci.
Celé jednání připomíná spíš obstrukci. Kromě toho tento tzv. rozpor plyne pouze z rozdílného výkladu procesních norem, což se týká nejen konání hlavního líčení v nepřítomnosti obhájce, ale i tzv. vyznačení doložky právní moci, k čemuž, stejně tak jako k vypracování pouze zkráceného rozsudku, došlo jenom na základě nesprávného pochopení vyjádření obžalovaného k rozsudku a nepřesné interpretace trestního řádu. Pokud jde o namítané zamítání návrhů na doplnění dokazování Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozdílný názor na rozsah dokazování a na hodnocení důkazů mezi samosoudcem a obhajobou nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
řádu a zakládat na něm námitku podjatosti. Pokud jde o průběh hlavního líčení ze dne 11. 11. 2004 a fakt, že v jeho průběhu nebyl pořizován zvukový záznam, s touto námitkou se dostatečně vypořádal již odvolací soud ve svém rozhodnutí, s jehož závěry se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje.
Nejvyšší soud tedy nezjistil žádné okolnosti svědčící pro závěr, že samosoudce soudu prvního stupně rozhodující v meritu věci by byl z rozhodování vyloučen, a proto nerozhodoval ve věci nestranně. Pouhý rozdílný pohled na způsob aplikace procesních norem, na rozsah a obsah dokazování nezbytný pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, nemůže být dokladem podjatosti soudce jen proto, že nekonvenuje názoru obhajoby. Koneckonců rozhodnutí soudu prvního stupně bylo z podnětu obžalovaného přezkoumáno i soudem odvolacím, který pouze částečně modifikoval svým rozsudkem uložený trest, ale jinak v podstatě správnost rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud k podanému dovolání v tom rozsahu, v jakém se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu konstatuje, že neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru samosoudce k obžalovanému či jeho obhájci, na jehož základě by nemohl ve věci nestranně rozhodovat. Proto bylo i v této části dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman