V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání
odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto
případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
Z obsahu spisu je dále zřejmé, že obviněný L. K. byl o nařízeném veřejném
zasedání odvolacím soudem pouze vyrozumíván (vzorem 7a „tr. ř.“ – viz Sdělení
Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., uveřejněné
pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti), a tedy
odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž vyrozuměním o
jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně účastnit.
Obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 9. 6. 2006
doručováno poštou, a to do vlastních rukou (bez vyznačení toho, že by uložení
zásilky bylo vyloučeno) na adresu jeho trvalého bydliště, přičemž je nutno
zdůraznit, že se současně jedná o adresu, kterou obviněný L. K. určil jako svou
adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř.
(viz č. l. 318 spisu). Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka
proto byla dne 17. května 2006 uložena na poště a obviněnému o tom bylo
zanecháno oznámení (viz dodejka na č. l. 1478a). Obviněný si zásilku nevyzvedl,
a proto byla dne 5. června 2006 vrácena zpět odvolacímu soudu.
Podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst.
2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního
stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo
předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Vyrozumění o konání
veřejného zasedání odvolacího soudu do tohoto výčtu písemností nespadá.
Podle § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst.
2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti
uvedené v § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z
důležitých důvodů nařídí. V daném případě předseda senátu Krajského soudu v
Ostravě toto neučinil. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný
případ proto rovněž nevztahuje.
Lze tak uzavřít, že v posuzované věci se při doručování vyrozumění obviněného
L. K. o konání veřejného zasedání uplatnil postup předvídaný ustanovením § 64
odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že pokud nebyl adresát zásilky, kterou je
třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se
vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát
zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den
doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení
zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Jak již bylo výše uvedeno, zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného
zasedání odvolacího soudu byla doručována obviněnému poštou, a to na adresu,
kterou sám označil pro účely doručování, (zároveň se jednalo o adresu jeho
trvalého bydliště). Ostatně na tuto adresu mu také v průběhu trestního stíhání
bylo pravidelně doručováno. S ohledem na výše uvedené je pak zcela nerozhodné,
zda se obviněný v době doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání
odvolacího soudu na adrese, kterou sám označil pro účely doručování zdržoval,
či nikoliv (viz § 64 odst. 2 in fine tr. ř.). Proto námitky obviněného
podřazené pod dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne
všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací
důvod. Dovolací námitky, jež byly výše rozvedeny, naopak z větší části směřují
vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že
soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., neboť
neprovedly takové důkazy, které by svědčily o jeho vině, zejména ve vztahu ke
zjištění, že věděl o uskladnění odcizených věcí ve svém skladu, a dále námitky
ohledně nespolehlivosti vedení evidence hutního materiálu u poškozené
společnosti s tím, že není vyloučeno, že odcizený materiál se do skladu dostal
i v rámci běžné obchodní činnosti atd. Na podkladě těchto skutkových tvrzení
pak dovolatel dovozuje nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného
činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. s tím, že se
tohoto činu vůbec nedopustil. S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je
nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a
uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak
dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky)
přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám
obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně
ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto
směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např.
usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10.
2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním
Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03,
usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo
tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak
opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Lze však konstatovat, byť s jistou mírou tolerance, že dovolatel naplnil
zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že svým
jednáním nenaplnil subjektivní stránku mu přisouzeného trestného činu (i když
jak je shora zřejmé, také tyto výhrady dovolatele se opírají víceméně o
polemiku se skutkovými závěry obou soudů).
Subjektivní stránka trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. je
naplněna tehdy, je-li dán úmysl ve vztahu ke všem zákonným znakům této skutkové
podstaty /§ 4 tr. zák./.
Závěr o existenci zavinění a jeho formě je závěrem právním, který však vychází
ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (k tomu
srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V tomto směru ze
skutkových zjištění obou nižších soudů jednoznačně vyplývá, že obviněnému L. K.
byly známy okolnosti, za kterých se odcizený hutní materiál dostal do jeho
dispozice (tj. do skladu v objektu jeho firmy), v němž ho také po delší dobu
ukrýval. Soudy přiléhavě poukázaly zejména na množství odcizeného materiálu,
který byl do skladu opakovaně a bez jakýchkoliv dokladů navážen, který musel
být uskladněn prostřednictvím jeřábu nacházejícího se v objektu skladu, přitom
se jednalo právě o takové výrobky, s nimiž obviněný L. K. obchodoval, a logicky
také zdůraznily, že ostatní spoluobvinění, kteří tento hutní materiál
odcizovali, neměli reálnou možnost s ním sami dále nakládat. Soudy v tomto
směru vycházely jak z výpovědí řidičů (svědků M. B. a M. H.), kteří potvrdili
opakované jízdy do skladu obviněného s hutním materiálem naloženým v O. ve
společnosti V. S., a. s., a to bez jakýchkoliv dokladů, tak poukázaly na
okolnosti jízdy do skladu dne 13. 12. 2001, kdy byl takový materiál zajištěn
před skladem naložený v kamiónu, jakož i na ostatní zejména listinné důkazy
(např. ohledání místa činu, zpráva o provedené inventuře). Nebylo možno
přehlédnout ani svědectví M. Š., jemuž právě obviněný L. K. zabránil v
provedení kontroly skladu za účelem odhalení odcizeného hutního materiálu. V
tomto směru lze v podrobnostech odkázat na vcelku vyčerpávající obsah
odůvodnění rozhodnutí obou soudů (srov. zejména str. 14 – 16 rozsudku soudu
prvního stupně).
Na těchto zjištěních pak soudy postavily svůj závěr o existenci úmyslné formy
zavinění obviněného L. K., a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého /§ 4 písm.
b) tr. zák./, a tedy naplnění i subjektivní stránky posuzovaného trestného
činu.
Nejvyšší soud se zřetelem na důvody podaného dovolání tak dospěl k závěru, že
výhrady obviněného L. K. ohledně nenaplnění všech formálních zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu podílnictví nejsou opodstatněné.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud
dovolání obviněného L. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík