11 Tdo 1464/2010-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2010 o dovolání obviněného P. P. proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. září 2009, sp. zn. 55 To 254/2009, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 72/2009, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2009, sp. zn. 6 T
72/2009, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a byl mu za
to uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně soud zrušil výrok o
trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009,
sp. zn. 6 T 39/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že ve 22,30 hod. dne
7. 1. 2009 v O. po ulici L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Tigra,
modrozelené barvy, kde byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, ačkoliv
není držitelem řidičského oprávnění a byl mu rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 23. 3. 2005 pod sp. zn. 70 T 20/2004, který nabyl právní moci
dne 9. 3. 2005, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel v trvání tří let, konkrétně do 25. 12. 2011.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
napadeným usnesením ze dne 8. září 2009, sp. zn. 55 To 254/2009, tak, že jej
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. P. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy,
pokud jde o jeho jednání kvalifikované jako trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním a v důsledku toho i k nesprávné právní kvalifikaci
posuzovaného jednání. U trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského
oprávnění podle § 180d tr. zák. pak podle dovolatele nebylo nepochybně
prokázáno, že by se takového jednání dopustil. Soudy navíc při posuzování jeho
jednání a při rozhodování o trestu za tento trestný čin, nevzaly nijak v úvahu
blížící se účinnost nového trestního zákoníku. Soudy na podkladě tohoto již
platného zákona dostatečně neaplikovaly zákonná ustanovení o časové působnosti
trestních zákonů. Podle § 16 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Právě jednání obviněného
kvalifikované podle § 180d tr. zák. není od 1. ledna 2010 podle nového
trestního zákoníku jednáním trestným, k čemuž je podle názoru dovolatele nutno
přihlížet. Pozdější zákon – trestní zákoník, který je tedy pro obviněného v
posuzovaném případě příznivější, ale použit ani jinak zohledněn nebyl. Trest,
který byl obviněnému v daném případě uložen je pak v důsledku toho v rozporu se
zákonem, neboť i ustanovení § 419 trestního zákoníku ukládá soudu, aby úhrnný
nebo souhrnný trest uložený před účinností tohoto zákona za čin, který není
trestným podle tohoto zákona, poměrně zkrátil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud „zrušil dle § 265l tr. ř. výrok o trestu a přikázal soudu 1. stupně věc
znovu projednat a rozhodnout“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného uvedla, že jeho dovolací námitky zčásti vůbec nenaplňují
uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací důvod, a to pokud dovolatel namítá
absenci skutkových zjištění, na jejichž podkladě soudy dospěly k závěru o jeho
vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm.
c) tr. zák. a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
podle § 180d tr. zák. Jedinou relevantní dovolací námitkou je pak ta, jejímž
obsahem je tvrzení o nesprávné aplikaci ustanovení o časové působnosti
trestních zákonů a v důsledku toho neaplikování pro dovolatele příznivějšího
zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. ledna 2010. Tato námitka, ale není nijak
opodstatněná. Oba soudy totiž v posuzované věci rozhodovaly v době, kdy
aplikace zákona č. 40/2009 Sb., vůbec nepřicházela v úvahu. Námitky ve vztahu k
přiměřenosti uloženého trestu pak rovněž nenaplňují uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ustanovení § 419 tr. zákoníku pro
dovolatele v konečném důsledku znamená, že trest uložený mu za trestný čin
řízení motorového vozidle bez řidičského oprávnění nebude vykonávat. Státní
zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo
podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a
formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§ 265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty,
o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož
skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných
dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci,
popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části,
popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem,
za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje
naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného
trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že
skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec
žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným
či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje
tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby
zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v
žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy
relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho,
že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento
dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému
zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy,
jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud
uvést, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný
dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná
povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde o ty dovolací námitky
(ostatně blíže ani nijak nekonkretizované), jejichž prostřednictvím dovolatel
napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a v návaznosti na ně závěry o
vině posuzovanými trestnými činy. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v
úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání
obviněného, jako nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004,
usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena
ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byly ale uplatněny ty dovolací námitky obviněného, jejichž podstatou je
tvrzení, že jeho jednání mělo být posouzeno podle pro něj příznivějšího zákona
č. 40/2009 Sb., jenž vstoupil v účinnost dnem 1. ledna 2010 a nikoli podle
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší
soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V posuzované věci byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě
ze dne 25. května 2009, sp. zn. 6 T 72/2009, a to trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák, když
takto posouzené jednání obviněného spočívalo v podstatě v tom, že ve 22,30 hod
dne 7. 1. 2009 v O. po ulici L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Tigra,
modrozelené barvy, kde byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, ačkoliv
není držitelem řidičského oprávnění a byl mu rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 23. 3. 2005 pod sp. zn. 70T 20/2004, který nabyl právní moci dne
9. 3. 2005, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel v trvání tří let, konkrétně do 25. 12. 2011. Za to byl
obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s výkonem
ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání dvou roků. Zároveň soud zrušil výrok o trestu z
trestního příkazu tohoto soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 6 T 39/2009,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, o odvolání obviněného rozhodl
usnesením ze dne 8. září 2009, sp. zn. 55 To 254/2009, tak, že jej podle § 256
tr. ř. zamítl. Oba soudy posoudily jednání obviněného podle trestního zákona,
tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle pravidel o časové působnosti trestních zákonů § 16 odst.
1 tr. zák., se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl
čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější (stejná pravidla obsahuje i § 2 trestního zákoníku).
Obecně se tedy pro posouzení jednání pachatele uplatní právní úprava účinná v
době, kdy došlo k trestně právně relevantnímu jednání; jinou pozdější právní
úpravu lze aplikovat pouze tehdy, je-li pro pachatele příznivější. Pojem
pozdější zákon přitom nelze vyložit jinak, než že jde o zákon (resp. o takové
znění zákona), který je v době posuzovaní jednání pachatele již účinný (k tomu
srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/1962 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí
uveřejněné pod č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Teprve zákon, který nabyl účinnosti,
je totiž způsobilý zakládat práva a povinnosti a právní vztahy vůbec. Zatímco
platnost zákona symbolizuje završení legislativního procesu, jeho účinnost
značí skutečnost, že se adresáti takto řádně přijatou normou mají řídit.
Použití pravidla o časové působnosti trestních zákonů, podle nějž lze v případě
příznivosti pozdějšího zákona použít tento zákon namísto zákona účinného v době
spáchání činu, tedy přichází v úvahu pouze tehdy, pokud do pravomocného
rozhodnutí o věci vstoupí v účinnost nová právní úprava trestního zákona (nebo
zákonů, na něž trestněprávní norma odkazuje). Jinak se vždy použije zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán (toto pravidlo je výrazem zásady zákazu
retroaktivity). Pakliže tedy v posuzovaném případě oba soudy trestnou činnost
obviněného, jíž se podle jejich zjištění dopustil dne 7. ledna 2009, posuzovaly
ještě v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů (v květnu a v září roku 2009), pak nijak nepochybily a
jejich postup je zcela v souladu s pravidly o časové působnosti trestních
zákonů, pokud na obviněného jednání aplikovaly účinný zákon č. 140/1961 Sb., a
nikoli zákon č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti až dnem 1. ledna 2010.
Námitkám obviněného proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Namítl-li dovolatel, že trest, který mu byl uložen je nezákonný
a nepřiměřeně přísný, neboť nezohledňuje budoucí úpravu zákona č. 40/2009 Sb.,
je na místě připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v
zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pochybení soudu spočívající v nesprávném
druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií
uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazoval na ustanovení §
419 tr. zákoníku, pak je pro úplnost třeba uvést, že toto ustanovení sice
počítá s tím, že v případě jednání, která již nejsou trestná podle právní
úpravy trestního zákoníku, bude tato skutečnost zohledněna, nikoliv při
ukládání trestů v době před 1. 1. 2010, ale až ve fázi jejich výkonu. Podle
tohoto ustanovení totiž trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho
nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém
případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný
nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému
poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou
trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněnému byl napadenými rozhodnutí
uložený trest v souladu s § 465 odst. 2 tr. ř. a § 419 tr. zákoníku zkrácen
usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, sp. zn. 6 T
72/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci,
ze dne 22. července 2010, sp. zn. 55 To 295/2010, a to tak, že trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, jenž mu byl
uložen v délce dvou roků, mu byl zkrácen o čtyři měsíce, a trest odnětí
svobody, jenž mu byl uložen v délce jednoho roku, mu byl zkrácen o jeden měsíc.
Obviněnému se tedy skutečnost, že jeho jednání již (zčásti) není od 1. ledna
2010 trestné, v souladu s § 419 tr. zákoníku promítla v celkovém zkrácení
výměry trestu, který bude muset vykonat za jednání, jímž byl napadenými
rozhodnutími uznán vinným.
Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za
splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík