11 Tdo 1468/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
února 2009 o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. června 2008, sp. zn. 6 To 22/2008, jako soudu odvolacího, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2006, t a k t
o :
Dovolání obviněného J. S. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í
t á .
Obviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp.
zn. 50 T 6/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zákona, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině
citovaného rozsudku.
Za spáchání tohoto trestného činu a sbíhající se trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení na zdravotní pojištění a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu
v Brně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 12 T 158/2003-91, který nabyl právní moci 1.
4. 2004, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6.
2005, č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, byl odsouzen podle § 250 odst. 4
tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 5,5 (pět a půl) roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný zařazen
pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst.
1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy ve všech
obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 (osmi) let. Současně byl zrušen
výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005, č.j. 11 T
305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11.
2005, sp. zn. 9 To 442/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o
trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo,
pozbyla podkladu.
Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a), písm. d) tr. řádu zproštěn
obžaloby pro další čtyři dílčí skutky, jež byly podle obžaloby součástí
pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Na základě odvolání státního zástupce, obviněného J. S. a poškozených V. Š.
a R. K. , podaných proti citovanému rozsudku prvního stupně, Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 To 22/2008, podle § 258 odst.
1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, a to ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a dále v celém výroku o trestu a sám
podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Zmíněného trestného činu se dopustil tím, že ačkoli si byl vědom, že nebude
schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci
své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční
situaci společnosti S., a.s., se sídlem D. , B. , kdy společnost S. , a.s., se
nacházela v platební neschopnosti a ke dni 31. 12. 2002 byl výsledek
hospodaření společnosti záporný (ztráta představovala 889.000,-Kč), přesto si
od níže uvedených subjektů půjčoval finanční prostředky, resp. od nich
objednával stavební práce na stavbě na ulici O. , v B. , a to:
jako osoba oprávněná jednat za společnost S. , a. s., na základě plné moci ze
dne 8. ledna 2002
1) dne 13. 7. 2003 uzavřel jako objednatel se společností L. E. , s. r.
o., se sídlem H. , B. , smlouvu o dílo na dodávku a montáž silnoproudu na
stavbě O. , v B. , za smluvní cenu ve výši 1.752.149,- Kč, tuto však neuhradil,
dne 4. 12. 2003 závazek vůči uvedené společnosti uznal, přičemž do současné
doby uhradil pouze část smluvní ceny a společnosti L. E. , s. r. o., nadále
dluží 1.234.383,- Kč,
2) dne 18. 7. 2003 v B. uzavřel s V. Š. , smlouvu o poskytnutí
finanční výpomoci, kde společnost S. , a. s., figurovala jako příjemce finanční
výpomoci ve výši 470.588,- Kč, kterou se obviněný zavázal vrátit nejpozději do
18. 9. 2003, což však neučinil a V. Š. tak způsobil škodu v uvedené výši,
3) dne 21.7.2003 v B. uzavřel jako objednatel s podnikatelem P. H. ,
se sídlem N. , S., smlouvu o dílo na provedení komplexní instalace
zateplení, plynoinstalace a ústředního topení na stavbě O. , v B. , za smluvní
cenu ve výši 1.960.000,- Kč, následně sníženou na 1.835.000,- Kč, provedené
dílo převzal, z ceny však uhradil pouze část a podnikateli P. H. tak do
současné doby dluží částku ve výši nejméně 1.545.000,- Kč,
4) 26. 7. 2003 v B. uzavřel jako objednatel se společností T. , s. r.
o., se sídlem O. , B., smlouvu o dílo na dodávku stavebních prací na stavbě
O. , v B. , provedené dílo převzal, avšak faktury na částku 150.000,- Kč se
splatností 5. 10. 2003, na částku 47.985,- Kč se splatností 11. 11. 2003 a na
částku 1.087.319,- Kč se splatností rovněž dne 11. 11. 2003 neuhradil a
společnosti T. , s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 1.285.304,- Kč,
5) u společnosti L. , B. , s. r. o., se sídlem M., B. , objednal
pronájem lešení, zahrnující jeho montáž, demontáž a dopravu na stavbu O. , v B.
, lešení převzal předávajícími protokoly ze dne 6. 6. 2003, 4. 8. 2003, 15. 8.
2003, 4. 9. 2003, 3. 10. 2003, 10. 10. 2003, následně vystavené faktury na
částku 74.182,50 Kč se splatností dne 15. 10. 2003, na částku 40.973,- Kč se
splatností dne 7. 10. 2003, na částku 59.311,- Kč se splatností 16. 10.
2003, na částku 6.767,50 Kč se splatností dne 4. 10. 2003, na částku 68.048,-
Kč se splatností dne 30. 11. 2003, na částku 8.045,- Kč se splatností dne 2.
12. 2003, na částku 55.071,- Kč se splatností 13. 12. 2003, na částku
19.526,- Kč se splatností 13. 12. 2003, na částku 45.688,- Kč se splatností
dne 19. 12. 2003, na částku 19.298,50 Kč se splatností dne 30. 12. 2003 a na
částku 5.833,- Kč se splatností dne 30. 12. 2003, však neuhradil a společnosti
L. B. , s. r. o., tak způsobil škodu v celkové výši 402.563,50 Kč,
6) dne 27. 8. 2003 v O. uzavřel jako objednatel se společností T. C.
O. , s. r. o., se sídlem na M., O.-P., smlouvu o dílo na provedení komplexní
regenerace panelového domu O., v B., za smluvní cenu ve výši 1.809.515,90 Kč,
dodatkem ze dne 28. 11. 2003 zvýšenou částku 2.162.238,40 Kč, následně
vystavené faktury na částku 911.444,40 Kč se splatností dne 10. 11. 2003, na
částku 835.072,- Kč se splatností 2. 1. 2004 a na částku 415.722,- Kč se
splatností rovněž dne 2. 1. 2004, však neuhradil a společnosti T. O. , s.r.o.,
tak způsobil škodu ve výši 2.162.238,40 Kč,
jako soukromá fyzická osoba
7) koncem roku 2001 si od M. S. , půjčil finanční částku ve výši
1.000.000,- Kč, dále si od jmenovaného do konce roku 2003 postupně půjčoval
další finanční prostředky až do celkové výše dluhu nejméně 2.000.000,- Kč,
přičemž dne 12. 7. 2004 vystavil směnku bez protestu na částku 5.500.000,- Kč
splatnou dne 31. 12. 2004, na základě které měl zaplatit uvedenou částku M. S.
, což však neučinil a poškozenému tak způsobil škodu ve výši nejméně
2.000.000,- Kč,
8) dne 6. 4. 2003 v B. uzavřel s R. K. , smlouvu o půjčce finančních
prostředků ve výši 88.000,- Kč s dobou splatnosti do 9. 4. 2004 s tím, že
peníze potřebuje pro svoji stavební činnost, zapůjčené finanční prostředky však
ve sjednané době nevrátil a poškozenému R. K. tak způsobil škodu ve výši
88.000,- Kč,
9) koncem roku 2003 kontaktoval F. B. , se žádostí o půjčku s tím, že
peníze potřebuje na nákup materiálu pro svoji stavební činnost, přičemž dne 3.
11. 2003 v B. převzal od jmenovaného částku 200.000,- Kč v hotovosti a téhož
dne vystavil na řad F. B. směnku bez protestu znějící na částku 200.000,-
Kč, splatnou dne 3. 6. 2004, zapůjčené finanční prostředky však nevrátil a
poškozenému F. B. tak způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč.
Za spáchání tohoto trestného činu a za sbíhající se trestný čin neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán
vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 12 T
158/2003-91, doručeným obviněnému dne 23. 3. 2004, který nabyl právní moci 1.
4. 2004 a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6.
2005, č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr.
zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 6,5 (šesti a půl) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl
obviněný pro výkon uvedeného trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce
prokuristy ve všech obchodních společnostech na dobu 8 (osmi) roků. Současně
byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 11 T 305/2004-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 442/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. K. , bytem K. , P.
, částku ve výši 88.000,- Kč a poškozenému V. Š. , bytem M. , B. , částku ve
výši 470.488,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený V. Š. odkázán
se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obhájce obviněného
dne 22. 9. 2008 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Dovolatel rekapituluje podstatu své obhajoby. Uvádí, že byla
postavena na tvrzení, že rozhodně neměl v úmyslu na úkor kohokoliv se obohatit
a věřil, že podnikatelské záměry (stavbu větrných elektráren), které jsou mu
předestírány, se budou realizovat a z jejich výtěžku se mu podaří pokrýt
pasiva, která v hospodaření jím řízené společnosti přechodně vznikla. Rovněž
zdůraznil, že projevil ochotu použít k úhradě vzniklých závazků i veškerý svůj
osobní majetek, i zpeněžit rodinné sídlo v B. –S. v hodnotě cca 12 milionů
Kč, přičemž poukazuje na skutečnost, že o těchto tvrzeních nabízel důkazy
soudu, který je však neprovedl. Dle mínění dovolatele se jednalo o zásadní
důkazy k posouzení subjektivní stránky trestného činu. Podle dovolatele
odvolací soud při svém rozhodování fakticky navázal na pochybení, jichž se
dopustil soud prvního stupně a neučinil nic k tomu, aby toto pochybení
odstranil. Namítá, že soudy nezjistily všechny podstatné skutečnosti v tom
rozsahu, jak mají být podle zákona zjištěny pro spravedlivé rozhodnutí. Dle
dovolatele důkazy, které byly provedeny, byly soudy nesprávně vyhodnoceny.
Poukazuje na to, že nebyly vzaty v úvahu pochybnosti, které měly být hodnoceny
v jeho prospěch. Tvrdí, že tak došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení
skutku. Dovolatel dodává, že i kdyby názor soudů na existenci podvodného úmyslu
byl správný, měly být vzaty v úvahu i další skutečnosti, zejména jeho osobní
situace a skutečnost, že se odhodlal své problémy řešit i sebevraždou, přičemž
popisuje její následky (invalidní důchod). Závěrem podaného dovolání dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To
22/2008-1049 ze dne 26. 6. 2008 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle názoru státního zástupce valná většina námitek vtělených do dovolání
nevyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu. Týká se to výhrad vůči úplnosti
dokazování a způsobu, jímž ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy.
Pokud jde o námitku ohledně úplnosti dokazování, obviněný soudům vytýká, že
neprovedly jím navrhované důkazy týkající se subjektivní stránky trestného
činu, zejména ve vztahu k jeho oprávněné víře v úspěch zamýšlených
podnikatelských aktivit a též ve vztahu k jeho rozhodnutí obětovat veškerý
osobní majetek, především rodinné sídlo v B. – S. na úhradu přijatých závazků.
Dle státního zástupce soud druhého stupně se s námitkami dovolatele, které
uplatnil již v odvolání, dostatečně zabýval. Jednalo se ve skutečnosti o jakési
podnikatelské chiméry, které měly bez reálných smluvních podkladů (jež by
řešily otázky spojené se stavebními pozemky, dodávkami technologie, odběrem
vyrobené elektrické energie apod.) a finančního zabezpečení k realizaci tak
daleko, že šlo spíše o iracionální úvahy než o praktické podnikatelské plány,
zejména když byl obviněný tak těžce zadlužen, jak vyplynulo z dokazování.
Státní zástupce považuje za irelevantní opakovanou námitku dovolatele, že
podvodný úmysl je vyloučen jeho rozhodnutím uspokojit věřitele z výtěžku
prodeje rodinného sídla v hodnotě 12 milionů Kč. Připomíná, že dovolatel se
trestné činnosti dopouštěl od konce roku 2001, především v průběhu roku 2003.
Upozorňuje, že samotný dovolatel v hlavním líčení dne 3. dubna 2007 uvedl, že o
všechno jmění - tj. především zmiňovanou nemovitost v S. , ale i o byt matky,
jímž ručil za své závazky – přišel již v průběhu roku 1999 či roku 2000. Státní
zástupce konstatuje, že je vyloučeno bez ohledu na bezúspěšné soudní kroky,
jimiž se pokusil získat tuto nemovitost zpět, aby ještě v roce 2003 uvažoval o
jejím prodeji a zhojení svých závazků z jeho výtěžku. Shrnuje, že tedy žádná z
námitek dovolatele nevyvrací, ba ani nezpochybňuje existenci jeho podvodného
úmyslu. Ve vztahu k námitce dovolatele, že soudy nevzaly v úvahu při právní
kvalifikaci jeho špatnou osobní situaci uvádí, že byla pouhým důsledkem jeho
úmyslné trestné činnosti ke škodě majetku řady věřitelů, a tento faktor nemůže
nijak ovlivnit společenskou nebezpečnost předcházející trestné činnosti, jíž se
obviněný dopustil. Domnívá se, že totéž platí o jeho sebevražedném pokusu a
jeho následcích - jedná se o okolnosti nastavší až po dokonání trestného činu,
jež na jeho hmotně právní posouzení nemohou mít žádný vliv.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné a současně aby učinil rozhodnutí za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
rozhodnutí vyslovil rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s
vydáním rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.
řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. řádu) a současně
splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.
1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. řádu) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, jíž
byl uznán vinným a uložen mu trest.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání výslovně odkazováno.
Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3
tr. řádu ).
Důvod dovolání je podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a
násl. tr. řádu není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem
určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad
vymezených zejména v § 265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředpisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty
námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí úplnost dokazování a způsob
hodnocení provedených důkazů. Konkrétně se jedná o námitky týkající se
neprovedení důkazů ve vztahu jeho oprávněné víry v úspěch zamýšlených
podnikatelských aktivit a též ve vztahu k jeho rozhodnutí obětovat veškerý
osobní majetek, především rodinné sídlo v B. –S. , na úhradu přijatých závazků.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad odvolatel ve skutečnosti brojil proti
správnosti skutkových zjištění, nikoli proti správnosti právního posouzení
skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b
tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání
přezkoumávat (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Při posouzení dovolání obviněného Nejvyšší soud reflektoval i judikaturu
Ústavního soudu týkající se ústavně-konformní interpretace dovolacího důvodu
dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (obsaženou zejména v nálezech sp. zn. II.
ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 55/02, IV. ÚS
219/03), dle níž v rámci dovolacího řízení lze připustit přezkum skutkových
zjištění, ale pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy
a skutkovými závěry, k nimž dospěl soud a které jsou podkladem pro jeho právní
závěry. Je zde totiž třeba rozlišovat skutkové závěry učiněné na základě
provedeného dokazování od jejich právního posouzení, přičemž dovolatel musí
tento nesoulad učinit předmětem svého dovolání.
Ve vztahu k uplatněným námitkám dovolatele lze konstatovat, že dovolatel ve
svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu fakticky brojí proti závěrům soudů ohledně okolností významných pro
posouzení naplnění znaků trestného činu. Tyto závěry jsou však závěry
skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z
hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu
přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel v některé části
svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně
právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k
jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícímu řízení, pak jeho dovolání v
této jeho části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Pro úplnost lze rekapitulovat, že obviněný, ačkoliv si byl vědom, že nebude
schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci
své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční
situaci společnosti S. , a. s., kdy se uvedená společnost nacházela v platební
neschopnosti, ke dni 31. 12. 2002 byl výsledek hospodaření společnosti záporný
(ztráta činila 889.000,- Kč), přesto si od různých subjektů půjčoval finanční
prostředky, resp. od nich objednával stavební práce na stavbě na ulici O. , v
B.
Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu tedy vyplývá, že soud
považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr.
zák. tím, že obviněný při půjčkách a objednávání stavebních prací uváděl
věřitele v omyl v tom směru, že jim budou peníze vráceny ve sjednaných
lhůtách, resp. že jim bude ve stanovených lhůtách za stavební práce zaplaceno.
Ve skutkových větách soud konstatoval, že obviněný „si byl vědom, že nebude
schopen dostát svým smluvním závazkům vzhledem k nepříznivé finanční situaci
své vlastní, jakožto fyzické osoby, jakož i vzhledem k nepříznivé finanční
situaci společnosti S.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud dále uvedl, že svým jednáním způsobil škodu
v celkové výši nejméně 9.388.076,90 Kč, tedy částce blížící se dvojnásobku
škody velkého rozsahu. Na základě dokazování soud dospěl k závěru, že
obviněnému nebyl prokázán přímý úmysl. Konstatoval, že je však nepochybné, že
obviněný věděl, že pokud práce objedná, peníze si vypůjčí a sjedná lhůtu k
zaplacení či vrácení peněz, že v této lhůtě peníze vrátit či zaplatit nebude
schopen, musel si být pak vědom, že předmětným poškozeným může způsobit škodu a
pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V jeho jednání tedy soud
spatřoval nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. V této
souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu
(zejména č. l. 19 v. v. a násl.). S tímto hodnocením se ztotožňuje i Nejvyšší
soud.
V souvislosti s námitkou obviněného, dle níž soudy neprovedly navrhované důkazy
týkající se subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k jeho víře v úspěch
zamýšlených podnikatelských projektů, se Nejvyšší soud ztotožňuje s hodnocením
soudu II. stupně, když uvedl, že takový projekt je nutno mít zabezpečen po
finanční, technické a právní stránce, k čemuž nedošlo a obviněný spoléhal na
budoucí nejisté události, což se správně odrazilo v dovození nepřímého úmyslu
(viz str. 19 a str. 20 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K námitce o
vyloučení podvodného úmyslu jeho rozhodnutím uspokojit věřitele z výtěžku
prodeje rodinného sídla v B. –S. v hodnotě 12 milionů Kč Nejvyšší soud
připomíná, že sám obviněný v hlavním líčení dne 3. 4. 2007 (protokol č. l. 740)
uvedl, že o všechno jmění, zmiňovanou nemovitost v S. , ale i o byt jeho matky,
jímž ručil za své závazky, přišel již v roce 1999 či 2000. I když podnikl
soudní kroky, jimiž se pokusil získat tuto nemovitost zpět, je vyloučeno, aby
ještě v roce 2003 uvažoval o jejím prodeji a uspokojení svých závazků z jeho
výtěžku. Těmito námitkami obviněný pouze fakticky brojí proti soudy učiněným
skutkovým závěrům a jde tedy o námitky stojící mimo jakýkoli zákonný dovolací
důvod.
K námitce nedostatečného hodnocení jeho těžké osobní finanční a zdravotní
situace, která dle jeho mínění má vliv na právní kvalifikaci (kumulující se
dluhy, tlak věřitelů na vrácení poskytnutých půjček, uskutečněný sebevražedný
pokus) je nutno uvést následující: Okolnosti uvedeny dovolatelem dle Nejvyššího
soudu nemohly mít vliv na právní posouzení věci ohledně naplnění podmínek pro
použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. a pokračování v
trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák. Společenskou nebezpečnost jednání
obviněného vyhodnotily oba soudy shodně - jako podstatně zvýšený stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost, který je dán zejména výší způsobené škody,
jakož i způsobem provedení trestného činu. Nejvyšší soud připomíná, že tíživá
osobní situace byla důsledkem jeho úmyslné trestné činnosti. Uvedenou námitkou
se dovolatel ocitá rovněž mimo uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal
dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr.
řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jeho dovolání
odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. řádu. O odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Po u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman