11 Tdo 1491/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 o
dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 9 To 279/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 8 T 177/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 8 T 177/2013,
byl obviněný P. Š. uznán vinným v bodě 1) přečinem porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku k § 205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro trestný čin v bodě 1) bylo
podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k
dřívějším odsouzením obviněného rozsudky Okresního soudu v Kolíně 24. 10. 2013,
sp. zn. 8 T 153/2013 a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 8 T 167/2013 a za trestný
čin v bodě 2) rozsudku byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně se obviněný dopustil trestné
činnosti tím, že:
1) v blíže nezjištěné době od 20. 9. 2013 do 19.00 hod dne 3. 10. 2013 prošel
do volně přístupných společných sklepních prostor bytového domu čp. … v K., ul.
B., kde vstoupil do již otevřených dveří č. … vedoucích do prostor bývalé dílny
a následně dveřmi č. … vstoupil do sklepního prostoru, užívaného poškozenou R.
V., sklepní prostory prohledal, ale nic neodcizil,
2) v přesně nezjištěné době mezi 7.00 hodinou dne 25. 11. 2013 a 17.00 hodinou
dne 26. 11. 2013, v Z. ulici čp. …, v K., se ke škodě P. H., IČ: 62483986, se
sídlem Dobrovského 275, Kolín III, vloupal do sklepa, a to tak, že otevřenými
dveřmi vstoupil do chodby domu, u schodiště přelezl kovové zábradlí, vnikl do
uličky vedoucí k uzavřeným a uzamčeným dřevěným dveřím do sklepa, u kterých
štípacími kleštěmi rozstřihl kovovou petlici opatřenou uzamčeným visacím
zámkem, čímž způsobil škodu ve výši 100,- Kč, dveře otevřel, vnikl do sklepa,
odkud odcizil nejméně dva prázdné kovové pivní sudy a jednu bednu skleniček
blíže nezjištěné hodnoty,
a jednání v bodech 1) i 2) se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního
soudu v Kolíně ze dne 5. 1. 2012, č. j. 3 T 261/2011 - 360, který nabyl právní
moci dne 16. 2. 2012, odsouzen mj. pro pokračující přečin krádeže podle § 205
odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí
svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
a který vykonal dne 29. 6. 2013,
Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný P. Š.
prostřednictvím svého obhájce, jednak státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kolíně v neprospěch obviněného, byla usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 9 To 279/2014, jako nedůvodná zamítnuta.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. Š. prostřednictvím
svého obhájce d o v o l á n í , v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný, který naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že
zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako přečin krádeže podle § 205
odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, namítá, že nebylo prokázáno, že přečin
spáchal, přičemž provedené důkazy odůvodňují, aby byl ve smyslu zásady in dubio
pro reo obžaloby zproštěn. Své dovolací námitky obviněný rozdělil do dvou
částí, když jedna část námitek směřuje proti výroku, jímž byl uznán vinným bodě
1) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a
krádeže ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku k § 205 odst. 2 tr. zákoníku a
druhá brojí proti výroku o vině v bodě 2), jímž byl uznán přečinem krádeže dle
§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Své výhrady odůvodnil tak, že i
při vědomí limitů uplatněného dovolacího důvodu nelze skutkový stav tak, jak
byl soudem prvého stupně zjištěn a z něhož vycházely oba ve věci rozhodující
soudy, takto právně posoudit.
Pokud jde o prvý skutek, obviněný připustil, že sice do sklepů poškozené R. V.
nahlédl, věci rozházené po chodbě si však pouze prohlédl, aniž by měl v úmyslu
cokoliv odcizit. Za situace, kdy neexistuje žádný důkaz o tom, že jednal s
úmyslem nalézt věci vhodné k odcizení a závěr soudu o naplnění skutkové
podstaty přečinu krádeže se opírá pouze o domněnky odvozované od jeho trestní
minulosti, nelze podle jeho názoru toto jeho jednání kvalifikovat jako přečin
krádeže ve stadiu pokusu, neboť bylo prokázáno pouze to, že byl na místě činu,
avšak subjektivní stránka věci, tj. úmysl věci odcizit prokázán nebyl. Mělo být
tedy v daném případě postupováno ve smyslu zásady v pochybnostech ve prospěch
obviněného a tuto trestní kvalifikaci odmítnout. Pokud jde o jeho jednání
kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr.
zákoníku, za nesprávný označil závěr soudu, že vstoupil do sklepní kóje
poškozené, neboť tento se opírá toliko o jeho nejednoznačné vyjádření, když se
rovněž domnívá, že i pokud by připustil správnost této úvahy, nelze toto jeho
jednání takto právně posoudit. Obdobně u skutku pod bodem 2) rozsudku
kvalifikovaného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku obviněný namítá, že oba soudy použily k jeho usvědčení důkaz, jehož
validita, s ohledem na fakt, že poškozený s tímto důkazem manipuloval, byla
podstatným způsobem snížena. Rovněž odmítl závěry soudu ohledně rozsahu jím
způsobené škody, když v tomto směru namítl, že pokud ani poškozený nebyl
schopen sdělit, jaká škoda mu měla vzniknout a hodnota věcí, které měl údajně
odcizit nebyla určena, je sporné, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty
přečinu podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem svého mimořádného
opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 9 To 279/2014 zrušil a sám
ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby nebo věc vrátil soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) podáním ze dne 5. 11. 2014 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k
dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím,
aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř.
v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence
je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice
formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci
zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ve
skutečnosti všechny vznesené námitky primárně zpochybňují správnost v soudním
řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného
dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému
hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu
dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem
uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že se
nedopustil inkriminovaného jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci s tím, že
závěry soudu se opírají toliko o jeho nejednoznačné vyjádření a domněnky
odvozované od jeho trestní minulosti a že provedenými důkazy nebyl prokázán
jeho úmysl věci odcizit. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny
skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této
změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o
trestný čin, resp. že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se tak ani
nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný polemizuje se závěry odborných
vyjádření a rozebírá skutečnosti uvedené ve výpovědích poškozených, neboť jde o
námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení
provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že obviněný důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Pokud část svých námitek obviněný zakládá na tvrzení, že důkazy prokazující
jeho vinu jsou pouze nepřímé povahy a jasně z nich nevyplývá, že trestnou
činnost skutečně spáchal, je nutné upozornit, že „trestní praxe nevylučuje, aby
závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé
k prokázání viny musí ovšem tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu
vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě
prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu
obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném závěru. Souhrn nepřímých
důkazů musí podávat ucelený obraz o trestném jednání obviněného tak, aby žádný
z jednotlivých důkazů nepřipouštěl jiný ani pravděpodobný výklad, který by
odporoval nebo narušoval verzi obvinění“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro
reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však
může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na
jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku
projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou
právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat,
že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a
jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s
procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj
odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných
soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz
např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Primárně je nutno říct, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a
opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné
znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů
soudu prvního a druhého stupně. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů
vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popřel, je z této
spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí poškozených R. V. a P. H.,
jakož i výpovědí svědka J. Ch., o jejichž věrohodnosti nemá soud důvod
pochybovat, a které nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších,
zejména listinných důkazů. V tomto směru lze zmínit zejména protokol o ohledání
místa činu, fotodokumentaci, jakož i odborná vyjádření. Pokud jde o odborné
vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie ohledně zajištěných
stop, z jeho závěrů je zjevné, že druhá ze stop, která byla identifikována jako
otisk části dlaně obviněného, svědčí o tom, že obviněný do sklepa poškozené V.
na ul. B. v K. nikoliv jen nahlížel, ale pohyboval se i uvnitř. Pochybnosti
podle Nejvyššího soudu nevzbuzují ani skutková zjištění v případě vloupání do
sklepa poškozeného P. H. v Z. ulici v K., když je nutno odmítnout námitky
obviněného stran manipulace s důkazy ze strany poškozeného. Odborným vyjádřením
z oboru mechanoskopie byla ověřena shoda mechanoskopické stopy v místě porušení
petlice sklepa v Z. ulici s kontrolní stopou, vytvořenou kleštěmi se žlutou
rukojetí, a byla též zjištěna individuální shoda. Rovněž na rukojeti kleští byl
zajištěn biologický materiál, který dle odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky, odvětví genetika, odpovídá DNA obviněného, a tento byl taktéž
zajištěn na rukojeti ohnutého šroubováku. Pokud jde o výhrady obviněného
ohledně výše způsobené škody, pro úplnost lze dodat, že i přes skutečnost, že
hodnotu odcizených věcí nebylo možno objektivně zjistit, jednání obviněného v
bodě 1) soud správně kvalifikoval jako pokus krádeže, neboť tento je trestný
již s ohledem na předešlé odsouzení obviněného za obdobné jednání v předchozích
třech letech bez ohledu na hodnotu odcizených věci, když na právní kvalifikaci
jednání obviněného v bodě 2), kdy se dopustil krádeže vloupáním, nemá vliv ani
fakt, že odcizené věci a jejich hodnota s ohledem na stanovisko poškozeného P.
H. zůstaly sporné a soud tak pro účely rozhodnutí shledal hodnotu těchto věcí
za nepatrnou. V průběhu řízení bylo na základě provedených důkazů mimo
pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil výše popsaného
protiprávního jednání, a toto bylo soudy rovněž bezpochybně právně posouzeno.
Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz str.
2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu),
které věnovaly náležitou pozornost zmíněným námitkám, vyčerpávajícím způsobem
se s nimi vypořádaly a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit.
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy
důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a
právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením
není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-
li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených
v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení
skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit,
že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této
souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II.
ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro
své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k
podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který
jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad a je způsobilý
umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II.
stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s
ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní
závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními
(včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace,
kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování
apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
obviněný P. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím
podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík