11 Tdo 1537/2017-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. 3. 2018 dovolání
obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp.
zn. 13 To 126/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 2 T 171/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. S. o d m í t
á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 2 T
171/2015, byl obviněný M. S. uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako návodce ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr.
zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Pro
úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a
o trestu ohledně spoluobviněného J. J. a zproštění obžaloby u spoluobviněné M.
B. podle § 226 písm. b) tr. ř.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. S. a
spoluobviněný J. J. dopustili trestné činnosti tím, že
,,v přesně nezjištěné době, nejméně od 17. 5. 2013 do 26. 5. 2013, obžalovaný
M. S. jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., okres K.,
bez povolení užíval ke komunikaci s M. B. a obžalovaným J. J. mobilní telefon
zn. Nokia 2630 černostříbrné barvy se SIM kartou volacího čísla, jehož
prostřednictvím požádal svého známého obžalovaného J. J., aby pro něho sehnal
drogu pervitin, obžalovaný J. , přestože věděl o tom, že obžalovaný S. je ve
výkonu trestu odnětí svobody, jeho žádosti vyhověl a dne 20. 5. 2013 ukryl do
štětky na holení, u které provrtal držátko, dva sáčky s drogou pervitinem o
hmotnosti 2,0516 g, droga obsahovala celkem 1,504 g čisté látky metamfetaminu,
uvedené v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb.,
balík obsahující, kromě dalších věcí, i tuto holící štětku s ukrytou drogou
poté na základě telefonického návodu obžalovaného S. odeslala M. B. do věznice
V. na jméno odsouzeného K. B. a jako odesilatele uvedla jméno K. B., bytem P.,
P. ul.,
přičemž obžalovaný S. se tohoto jednání dopustil poté, co byl pravomocně
odsouzen dne 6. 9. 2012 rozsudkem Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 2 T
118/2012, pro trestný čin dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti
němu podali odvolání jak obviněný M. S., tak státní zástupkyně Okresního
státního zastupitelství v Kladně, a to ohledně spoluobviněné M. B. Krajský soud
v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 18. 4.
2017, sp. zn. 13 To 126/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. S., a to ve výroku o
trestu. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců.
Podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku bylo zároveň rozhodnuto o
podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let
za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Odvolací soud pak konečně podle
§ 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání státní zástupkyně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. prostřednictvím
svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
5. V podaném dovolání předně poukázal, že soudy obou stupňů dospěly ve
svých rozhodnutích k závěru, že obviněný se dopustil skutku naplňujícího znaky
skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dle
názoru obviněného však tento závěr postrádá jakékoliv ukotvení v skutkové i
právní rovině. Právě definice ,,návodu“, resp. její absence a konkrétní
vymezení, v čem měl návod ze strany obviněného spočívat, jsou základním
nedostatkem rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť bez tohoto nelze hodnotit
jednání obviněného spočívající v opatření drogy pro vlastní potřebu jako
trestné. Jelikož pak v otázce návodu zcela chybí jakákoliv judikatura, je pro
posouzení toho, zda se již jedná o návodce nebo ještě nikoliv, rozhodující
objektivní posouzení všech rozhodných skutečností.
6. Obviněný dále namítl, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů
nebylo nijak prokázáno, že by někdy někoho přesvědčoval nebo důrazně žádal či
vyzýval k opatření drogy. Obviněný se naopak pouze spoluobviněnému J. J.
zmínil, že mu drogy v průběhu výkonu trestu odnětí svobody chybí, přičemž
spoluobviněný J. J. se k obstarání drogy nabídl sám, tedy v této souvislosti
zcela objektivně nelze hovořit o jakémkoliv návodu ze strany obviněného. Z
provedeného dokazování též není zcela zřejmé, z čí iniciativy byly nakonec
drogy obviněnému v balíku poslány. Ani z jediného provedeného důkazu tak
nevyplývá, že by obviněný vzbudil ve spoluobviněném J. J. rozhodnutí spáchat
předmětný trestný čin. Obviněný pak k této argumentaci uvedl i příklad
modelovou situací, kdy poukázal na trestní odpovědnost osoby, jež sdílí
cigaretu marihuany s dalšími osobami, a na případnou navazující trestní
odpovědnost těchto dožadujících se osob. Zjednodušeně tedy lze konstatovat, že
soudy obou stupňů fakticky kriminalizovaly již jen pouhé požádání či koupi
drogy.
7. Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že pokud by soudy obou stupňů
v průběhu řízení důsledně hodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř., nemohly by nikdy dospět k závěru, že byla prokázána vina obviněného ve
smyslu distribuce drog. Soudy obou stupňů tak věc nesprávně právně posoudily a
jejich postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na
spravedlivý proces.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný M. S. navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265m odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby. Pokud by však Nejvyšší soud shledal, že pro daný postup
nejsou splněny podmínky, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k
odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného M. S. se písemně vyjádřil i státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 730/2017 ze dne 18.
8. 2017).
10. Ve svém vyjádření státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného
uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají v té části, v níž
předložil vlastní rozbor důkazní situace a hodnocení provedených důkazů se
závěrem, že jeho trestnou činnost neprokazují. Dovolání obviněného tak v tomto
směru představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, která
zároveň nijak nesvědčí o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem
provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. V této souvislosti pak státní
zástupce odkázal zejména na obsah provedených odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá, že obviněný instruoval
spoluobviněného J. J., o jaké množství drogy se má jednat a jakým konkrétním
způsobem ji dopravit do věznice. Soudy obou stupňů tedy v dané věci řádně
zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí, a zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se
zásadou volného hodnocení důkazů.
11. Podle názoru státního zástupce však obviněný relevantně namítl
nenaplnění všech znaků přisouzeného trestného účastenství ve formě návodu podle
§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, byť v jiném směru, než obviněný namítl.
Státní zástupce má totiž za to, že prostá analogie s odběratelem, který
nakupuje drogu od dealera, či dokonce analogie se vzájemnou skupinovou
konzumací drogy je zcela nepřiléhavá. Podstatou jednání obviněného M. S. bylo,
že ve spoluobviněném J. J. nově vyvolal předtím nezamýšlené rozhodnutí opatřit
drogu a tuto konspirativním způsobem dopravit do výkonu trestu, přičemž pro
realizaci tohoto záměru musel spoluobviněný J. J. na pokladě požadavku
obviněného M. S. vyvinout určité úsilí. Oproti tomu obviněným předestřené
situace předpokládají vzájemnou bezprostřední interakci po linii nabídka –
poptávka, popřípadě naopak jednostranné nabízení drogy odběrateli. V tomto
směru má tedy státní zástupce za to, že jednání obviněného vykazuje takové
specifické rysy, které umožňují závěr, že obviněný vzbudil ve spoluobviněném J.
J. rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v opatření psychotropní látky
jinému.
12. Problematičnost právního posouzení jednání obviněného však státní
zástupce shledal v tom, že účastenství na trestném činu je v českém trestním
právu ovládáno zásadou akcesority účastenství, tj. trestní odpovědnost
účastníka je odvozena od trestní odpovědnosti pachatele, přičemž tato zásada
nebyla dle státního zástupce v daném případě respektována. Obviněný byl totiž
uznán vinným návodcovstvím k trestnému činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v jeho kvalifikované
skutkové podstatě podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli tento znak
sám pachatel daného trestného činu nenaplnil. Účastníkovi trestného činu by
přitom mohla být kvalifikovaná skutková podstata přisouzena pouze v případě, že
takovou kvalifikovanou skutkovou podstatu naplnil i sám pachatel, pochopitelně
za předpokladu, že by to bylo zahrnuto zaviněním účastníka. O takovou situaci
se však v nyní předkládané věci nejedná a dle názoru státního zástupce tak
právní posouzení jednání obviněného nemůže obstát. Rozhodnutí soudů obou soudů
jsou tedy zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2017, sp. zn. 13 To 126/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 20. 9. 2016, sp. zn. 2 T 171/2015, a také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
14. Pro úplnost pak nutno uvést, že státní zástupce poté zaslal
Nejvyššímu soudu doplnění svého vyjádření k dovolání obviněného M. S. (sp. zn.
1 NZO 730/2017 ze dne 20. 9. 2017), v němž konstatoval, že i přes opačný závěr
Nejvyššího soudu v jiné trestní věci ohledně totožné problematiky (konkrétně v
usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016), setrvává na svém
procesním stanovisku ze dne 18. 8. 2017.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u
věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i
oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti
upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že
dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání
jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
20. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a
námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že
tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování,
hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní
povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace
nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní
hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání,
zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní
posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze
skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
21. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
22. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
23. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního
nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených
obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný
skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního
nesouladu nejedná.
24. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti uvádí, že pokud
obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho
vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze
přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k jednání obviněného je
naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze
strany soudu prvního stupně (č. l. 289-292), s nimiž se v rámci svého přezkumu
plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 351-353) a na tomto místě také Nejvyšší
soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě
řádně provedených důkazů, a to zejména záznamů telekomunikačního provozu,
výpovědí spoluobviněných J. J. a M. B., záznamu Vězeňské služby, odborných
vyjádření z oboru chemie a kriminalistiky, vymezil přesně definovaný, ucelený,
souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný
M. S. zcela prokazatelně instruoval a navedl spoluobviněného J. J., aby mu
opatřil drogu pervitin, a to včetně konkrétního způsobu, jak tuto drogu a v
jakém množství dopravit do věznice. Soudy obou stupňů tedy na základě řádně
provedených a hodnocených důkazů dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že
obviněný úmyslně vzbudil u spoluobviněného J. J. rozhodnutí spáchat trestný čin
spočívající v tom, že neoprávněně obviněnému M. S. opatřil a pro něj
přechovával psychotropní látku metamfetamin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že
za daného stavu nelze takovému závěru soudů obou stupňů vytknout žádné
pochybení.
25. V souvislosti s výše uplatněnými námitkami obviněného považuje
Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního
soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze
tak uzavřít, že obviněným vytýkané vady stran neprokázání jeho viny mají
výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom
neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního
soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
26. Pokud pak jde o další námitku obviněného, že svým jednáním nemohl
naplnit znaky účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na trestném
činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a
s jedy podle 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a s níž se v určitém
směru ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší
soud konstatuje, že takto postavenou argumentaci lze úspěšně podřadit pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
nicméně dospěl k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
27. Nejvyšší soud si je vědom, že účastenství je vybudováno na zásadě
akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti
účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. V rovině kvalitativní je
účastenství závislé na spáchání trestného činu či jeho pokusu hlavním (trestně
odpovědným) pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako
účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se pachatel hlavního
trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu
nebo jeho pokusu; rovina kvantitativní). Hlavním trestným činem se míní trestný
čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním
pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala
některá z forem účastenství. Právní kvalifikace jednání účastníka je podle
zákonné úpravy závislá na právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde
ovšem s určitými výjimkami – např. zohlednění kvalifikačních okolností jen u
těch osob, u nichž jsou dány, případy excesů. Podmínkou účastenství je příčinný
vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby, hlavního pachatele.
Účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu, a to
obecné, typové i protiprávnost (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné.
Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).
28. Podle názorů vyskytujících se v právní teorii koncepce účastenství
vychází z teze, že otázky určování trestní sazby a výměry trestu za účastenství
mají tu zvláštnost, že se tu uplatňují nejen okolnosti vlastní činu účastníka,
jako je tomu u jiných forem trestné činnosti, ale že se do účastenství
promítají i mnohé okolnosti charakterizující čin hlavního pachatele. Tyto druhé
okolnosti mají různou povahu: některé spoluurčují samu povahu trestného činu a
musí být zásadně přičítány všem osobám na trestném činu zúčastněným, jsou-li tu
potřebné subjektivní podmínky; jiné okolnosti mají povahu osobní, takže mohou
být přičítány jen tomu, u koho se vyskytují, nikoliv jiným osobám zúčastněným
na trestném činu. Je třeba tedy uvážit, zda mezi okolnostmi podmiňujícími
použití vyšší trestní sazby nejsou takové, které se svým významem omezují jen
na osobu, u níž se vyskytují, a dále i takové, které mají význam pro všechny
osoby na činu zúčastněné (někdy označované jako okolnosti „reálné“ povahy).
Okolnosti osobní povahy se mohou vyskytovat i v osobě účastníka – jako zpětnost
nebo jeho vlastnost jako úřední osoby. Jestliže platí výjimky v tom směru, že
se účastníku některé zvlášť přitěžující okolnosti za určitých podmínek přičítat
nemohou, platí stejné výjimky i v opačném směru, že se totiž u účastníka
uplatňují určité zvlášť přitěžující okolnosti, které pro hlavního pachatele v
úvahu nepřicházejí (přiměřeně srov. Solnař, V. Účastenství v československém
socialistickém trestním právu. Praha: Nakladatelství československé akademie
věd, 1959. s. 129, 139; dále také Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy
trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha:
Nakladatelství Orac, 2003, s. 392-393).
29. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí
být úmyslné, postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat
skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv.
dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svou účastí.
Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství,
návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být
konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 345).
30. Objektivní stránka účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku je pak naplněna, pokud návodce úmyslně v jiném vzbudil
rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin. Formy návodu zákon blíže nevymezuje,
a proto mohou být jakékoli. Může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou
formu vyvolání rozhodnutí. Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného
činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání
trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k
individuálně určenému trestnému činu či trestným činům, čin musí být
konkretizován alespoň v hrubých rysech. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se
jednat o podněcování podle § 364 tr. zákoníku za podmínek tam uvedených (Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s.
347-348).
31. V nyní posuzovaném případě šlo o to, že obviněný M. S. se činu
popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně,
jenž bez jakéhokoliv zpochybnění i ze strany státního zástupce nese znaky
účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k
trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil, ač byl za takový
čin v posledních třech letech odsouzen, a to konkrétně rozsudkem Okresního
soudu v Berouně ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 T 118/2012. Současně je ale v
daných souvislostech významné, že spoluobviněný J. J., hlavní pachatel, se
dopustil přisuzovaného trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku poprvé,
a tudíž u něj nebyly dány zákonné předpoklady pro naplnění kvalifikované
skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
32. Podle konkrétních okolností případu však nemusí být v kolizi se
zásadou akcesority účastenství, byl-li účastník na zločinu (či jeho pokusu)
uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty zločinu, aniž by znaky
takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil hlavní pachatel
zločinu. U účastníka se mohou vyskytovat okolnosti zcela osobního významu,
mající znaky zvlášť přitěžující okolnosti, které současně nejsou dány i u osoby
hlavního pachatele. Takovou okolností může být například i zpětnost, resp.
opětovnost. Jestliže je splněn nezbytný předpoklad potřebné formy zavinění, pro
právní posouzení účastenství jsou z hlediska okolností podmiňujících použití
vyšší trestní sazby v takovém případě rozhodné nejen znaky zakládající tuto
okolnost u hlavního pachatele, nýbrž i u účastníka, bez ohledu na to, jsou-li
dány i u hlavního pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016).
33. Dle Nejvyššího soudu lze s ohledem na výše nastíněná teoretická
východiska a konkrétní okolnosti daného případu uzavřít, že trestní odpovědnost
obviněného M. S. jako účastníka za dané situace nemusela a ani nemohla sledovat
linii trestní odpovědnosti spoluobviněného J. J. jako hlavního pachatele, a to
vzhledem k okolnostem osobní povahy daným na straně účastníka. Právě povahu
takové okolnosti má zvlášť přitěžující okolnost speciální recidivy podle § 283
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je-li tedy splněn nezbytný předpoklad existence
potřebné formy zavinění, spáchání návodu k trestnému činu hlavního pachatele za
okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, majících jen povahu
osobní, charakterizujících toliko čin osoby, u níž se vyskytují, které u
hlavního pachatele nejsou dány, je možné i při respektování a zachování zásady
akcesority účastenství. Právní posouzení činu obviněného M. S. jako návodu k
trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku shledal proto Nejvyšší soud správným.
Nepřisvědčil tak názoru státního zástupce, že zvlášť přitěžující okolnost
uvedenou v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by bylo možné aplikovat pouze v
případě, pokud by tento znak naplnil sám pachatel, tedy spoluobviněný J. J.,
přičemž obviněný M. S. by jej navedl s tímto vědomím. Podle Nejvyššího soudu
není v konkrétním případě v rozporu se zásadou akcesority účastenství, byl-li
obviněný M. S. uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a
s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž by znaky takové
kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil spoluobviněný J. J. jako
hlavní pachatel daného trestného činu.
34. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v
případě obviněného M. S. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem
nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu