11 Tdo 1569/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2015 o
dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. července 2014, sp. zn. 14 To
192/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T
164/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o
d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 164/2013, byl
obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku, a to v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nároku poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 14 To
192/2014, podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku shledává obviněný v porušení základních
pravidel pro rozhodování soudu v trestním řízení, a to jak u soudu prvního, tak
druhého stupně.
V prvé řadě je přesvědčen, že postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada
in dubio pro reo, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že ohledně skutku
specifikovaného v obžalobě existují zásadní pochybnosti. Další skutečností
podporující obviněným uplatněný dovolací důvod je fakt, že ačkoliv obviněný od
počátku popírá, že by poškozeného J. P. fyzicky napadl a pouze připouští, že
společně s tímto poškozeným spadli mezi lavice poté, co se po poškozeném ohnal
rukou ve snaze vymanit se z jeho sevření, soudy obou stupňů dospěly k závěru
zcela odlišnému, a sice že se obviněný dopustil trestného činu ublížení na
zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále uvádí, že proti sobě stojí
dvě skupiny protichůdných důkazů. Jednak svědecké výpovědi osob, které seděly s
obviněným u stolu, popř. u stolů sousedních, jež shodně potvrzují napadení
obviněného poškozeným J. P. a jejich následný nekontrolovatelný pád mezi stoly
a lavice a jež jsou soudy považovány za nevěrohodné, neboť byly údajně učiněny
ve snaze vyvinit obviněného, jednak výpovědi svědků S., T., B., K. a M., z
nichž někteří jsou ve vztahu k tomuto poškozenému osobami blízkými a kteří
zahlédli konflikt ze vzdálenosti cca 40 m, popř. nebyli konfliktu osobně
přítomni vůbec, a jejichž výpovědi se shodují pouze v popisu poranění
poškozeného. Obviněný též vyjadřuje pochybnost nad pravdivostí výpovědi svědka
K., která se značně liší od výpovědi samotného poškozeného J. P., a kde
přinejmenším za zarážející považuje fakt, že si svědek na předmětný konflikt
vzpomněl až po devíti měsících. Dále se obviněný domnívá, že závěry znaleckého
posudku nevylučují jeho verzi konfliktu, neboť znalec při svém výslechu
připustil možnost, že k podvrtnutí krční páteře došlo v okamžiku pádu
poškozeného J. P., jehož následky nebyl tento poškozený, vzhledem ke svému
značně podnapilému stavu, schopen koordinovat. Soudní znalec taktéž připustil,
že zaoblený roh lavičky je předmětem způsobilým vyvolat u poškozeného zranění v
oblasti obličeje. Obviněný uvádí, že i sám poškozený J. P. ve své výpovědi
uvedl, že se udeřil obličejovou částí o lavici. Vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem je tak obviněný přesvědčen, že zde existují značné pochybnosti o
průběhu posuzovaného skutku a dle jeho názoru není ani řádně prokázána příčinná
souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného J. P. Na závěr obviněný
zdůrazňuje fakt, že se soudy nezabývaly možností kvalifikovat skutek jako
nutnou obranu obviněného v reakci na útok poškozeného J. P. Obviněný závěrem
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Okresnímu soudu v
Písku věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., a proto bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní
argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací
důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn
v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího
se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon
vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích
námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v
jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje
zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To
pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch
obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán
vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména
odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený
skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice opírá
o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem
na obecná konstatování podaná shora Nejvyšším soudem je však v posuzované věci
zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.
Ve skutečnosti všechny obviněným vznesené námitky primárně zpochybňují
správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice
deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení
skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení.
Obviněný brojí proti nedostatečné aplikaci zásady in dubio pro reo, proti
způsobu hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při
provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených
důkazů, a to především hodnocení důkazů ohledně konfliktu mezi ním a poškozeným
J. P., ve kterém, dle jeho tvrzení, nedošlo z jeho strany k fyzickému napadení
tohoto poškozeného, ale pouze k obraně před jeho agresivním jednáním, jež
spočívala v ohnání se rukou proti poškozenému a která vyústila v pád obou
zúčastněných mezi lavičky. Tím se však obviněný primárně domáhá změny
skutkových zjištění soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny,
usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný
čin.
Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani námitkami, v nichž
obviněný podrobně rozebírá skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku a
výpovědích svědků, neboť jsou opět zaměřeny pouze do roviny procesně právní, a
to konkrétně vůči hodnocení provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že těmito
námitkami obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně
nemohl naplnit.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se zásady in dubio pro reo, pak je
možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce
neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším
dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve
věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá,
že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností
případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada iura
novit curia. Nejvyšší soud rovněž neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší
soud dovolání obviněného M. K. odmítl. Za podmínek uvedených v ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík