11 Tdo 1582/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. arch. O. K., proti usnesení
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 jako soudu
odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T
174/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. arch. O. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T
174/2003 ze dne 4. 5. 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp.
zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005 uznán vinným trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák.
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že v P. v období od 24. 7. 2002
do 14. 5. 2003, v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne
15. 2. 1999, sp. zn. Nc 406/98, který nabyl právní moci dne 14. 4. 1999, jímž
bylo rozhodnuto o svěření jeho nezletilé dcery B. K., do péče matky Mgr. J. Z.
– K., a určena pravidla styku otce s dcerou, měl stále nezletilou u sebe,
ačkoli byl výzvou Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 11. 1999 a
výzvou Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 8. 2001 vyzýván k respektování
rozhodnutí soudu a usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 7. 2002, č.
j. 13 P 281/2000-186, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2002, mu byla za
nerespektování rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. Nc 406/98,
uložena pokuta ve výši 9.000,- Kč.
Za toto jednání byl odsouzen podle § 171 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 2 (dvou) měsíců a podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
1 (jednoho) roku.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město napadl obviněný odvoláním a
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým usnesením sp. zn. 8 To 324/2005 ze
dne 17. 8. 2005 toto odvolání zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Plzni bylo obviněnému Ing. arch. O. K. doručeno dne
16. 9. 2005, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 9.
2005.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 324/2005 ze dne 17. 8. 2005
podal obviněný Ing. arch. O. K. prostřednictvím svého obhájce dne 31. 10. 2005
dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr.
ř.
Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání předloženo Krajským soudem
v Plzni dne 12. 12. 2005.
V podaném dovolání obviněný zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a má za to, že ze strany soudů
došlo k nesprávnému výkladu občanskoprávních předpisů, upravujících civilní
soudní řízení, což bylo přímou příčinou nesprávných právních závěrů v trestním
řízení.
Došlo k pochybení v právním výkladu soudu o doručení, neboť podle jeho názoru
jde o dvě zcela samostatná řízení a plnou moc jednoho z uvedených řízení není
možno použít pro zastupování v jiném řízení. V této souvislosti dovolatel
poukazuje na to, že pokud bylo doručováno advokátovi rozhodnutí o uložení
pokuty (v řízení, které zahájila matka nezletilé svým návrhem), pak advokát
jednoznačně neměl plnou moc pro zastupování obviněného, a to z důvodů podrobně
rozvedených v daném dovolání a dále z důvodů vyplývajících z povahy věci,
totiž, že obviněný nemohl vědět o návrhu podaném matkou, neboť se o podaném
návrhu na výkon rozhodnutí dozvěděl až při doručování rozhodnutí v rámci
vykonávacího řízení, a proto nemohl s ohledem na tuto nevědomost udělit
advokátovi plnou moc. Podle jeho mínění soud doručil rozhodnutí někomu, kdo ho
nezastupoval, a proto nemohlo toto rozhodnutí nabýt právní moci. Z toho pak
obviněný dedukuje závěr, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný
čin.
Obviněný má rovněž za to, že pro posuzovanou věc platí ustanovení § 49 odst. 1
o. s. ř. v tehdy platném znění a v tomto kontextu poukazuje na nálezy Ústavního
soudu ČR, ve kterých byla opakovaně konstatována nutnost doručování podobných
druhů rozhodnutí účastníkům a to samozřejmě i v případech, kdy jsou zastoupeni
zástupcem. Pokud tedy soudy obou stupňů vyslovily v dané trestní věci opačné
právní názory, stalo se tak podle názoru dovolatele v rozporu s konstantní
judikaturou Ústavního soudu ČR.
Za nesprávné považuje dovolatel rovněž závěry soudů obou instancí v tom směru,
že založily jeho vinu na výpovědi jeho domnělého zástupce JUDr. K. a cituje
jeho výpověď.
V dalším pak obviněný vyslovuje názor, že k naplnění objektivní stránky
skutkové podstaty předmětného trestného činu je zapotřebí aktivního jednání
obviněného, jímž maří povinnost stanovenou soudním rozhodnutím. V tomto ohledu
pak zpochybňuje závěr o takovém jednání učiněný soudem v trestním řízení, neboť
svým pasivním jednáním pouze umožnil pobyt nezletilé dcery ve svém bydlišti a
vyhověl tak jejímu přání.
V závěrečné části dovolání obviněný namítá, že jeho jednání není trestným
činem, neboť jeho společenská nebezpečnost není vyšší než
nepatrná.
Z těchto důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil podle ustanovení §
265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil soudu první
instance k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného Ing. arch. O. K. se vyjádřila nejvyšší státní
zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího
státního zastupitelství.
Státní zástupce rozdělil námitky opírající se o dovolací důvod dle § 265b odst.
1 písm. g ) tr. ř. do tří okruhů a k jednotlivým se podrobně vyjádřil.
S námitkou týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle §
171 odst. 3 tr. zák. se státní zástupce neztotožňuje a má za to, že soud
nepochybil, pokud rozhodnutí o uložení pokuty doručil JUDr. K. a okamžik tohoto
doručení vzal za rozhodující pro stanovení právní moci.
Námitce obviněného, vztahující se k nesprávnému výkladu občanskoprávních
předpisů, který byl podle úvah dovolatele příčinou nesprávných právních závěrů
v trestním řízení o tom, že rozhodnutí o uložení pokuty v opatrovnickém řízení
je rozhodnutím zakládajícím povinnost něco vykonat, nelze podle názoru státního
zástupce přisvědčit. V této souvislosti pak státní zástupce polemizuje s
názorem obviněného na judikaturu Ústavního soudu citovanou obviněným a
konstatuje, že tuto judikaturu nelze v daném případě aplikovat. Státní zástupce
své úvahy vztahující se k doručení rozhodnutí o uložení pokuty sumarizuje tak,
že v posuzovaném opatrovnickém řízení zcela postačovalo doručit rozhodnutí o
uložení pokuty právnímu zástupci obviněného, kterému udělil dovolatel procesní
plnou moc k zastupování v tomto řízení.
K otázce stupně společenské nebezpečnosti trestného činu státní zástupce
podotýká, že protiprávní jednání obviněného vykazuje společenskou nebezpečnost
vyšší než nepatrnou a došlo tak k naplnění formálních i materiálních znaků
skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
K námitce uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. státní zástupce uvádí, že v posuzované věci odvolací soud řádně
provedl odvolací řízení a tudíž nelze jeho argumentaci přisvědčit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhuje, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného O. K. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou
osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat
za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň
podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr.
ř.).
Obviněný O. K. uplatnil v podaném dovolání dva dovolací důvody, a to dovolací
důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že skutek zjištěný soudem byl chybně
posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo vůbec o trestný čin nebo šlo o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího
důvodu tedy je možné namítat, že zjištěný skutek byl soudem nesprávně právně
kvalifikován, avšak není možné namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že
důkazy byly hodnoceny vadně, apod. Dovoláním tedy lze napadat právní
kvalifikaci zjištěného skutku.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že obviněný Ing. arch. O. K. v podaném dovolání
zpochybňuje naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák.
Námitky obviněného lze shrnout do následujících okruhů. Předně podle jeho
názoru pochybil soud při interpretaci norem občanského práva procesního, když
nevzal v úvahu, že rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno advokátovi, který
ho v řízení nezastupoval. Současně nesprávně interpretoval § 49 odst. 1 o. s.
ř. ve znění platném do 31. 12. 2002, když rozhodnutí o pokutě nebylo doručeno i
jemu samotnému, ale pouze jeho údajnému právnímu zástupci. Z toho podle názoru
obviněného plyne, že rozhodnutí o uložení pokuty nenabylo právní moci a jeho
jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin.
Další námitka obviněného spočívá v tvrzení, že nedošlo k naplnění objektivní
stránky skutkové podstaty. Ta podle jeho názoru předpokládá aktivní jednání,
jímž pachatel maří povinnost stanovenou soudním rozhodnutím. On však pouze
umožnil svým pasivním jednáním pobyt nezletilé dcery ve svém bydlišti.
Poslední námitka obviněného směřuje do hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro
společnost, která podle jeho názoru není vyšší než nepatrná, a proto skutek
nemůže být trestným činem.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák.
se dopustí, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v
občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem
schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí
nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí
jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Z textu zákona
plyne, že zákon předpokládá bezvýsledné použití alespoň dvou opatření v
občanském soudním řízení směřujících k výkonu rozhodnutí soudu (arg. „byla
bezvýsledně použita opatření“, k tomu přiměřeně srov. R 19/1998 Sb. rozh. tr.).
Skutková podstata trestného činu podle § 171 odst. 3 tr. zák. nevymezuje
konkrétní druhy opatření, jejichž bezvýsledné použití v občanském soudním
řízení je podmínkou naplnění této skutkové podstaty. O jaká opatření jde, plyne
z ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých
dětí, zejména z ustanovení § 272 a § 273 o. s. ř. Obecně lze konstatovat, že
opatřením v občanském soudním řízení se rozumí především mírnější způsoby
donucení, jež lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých
dětí. Tím nejmírnějším způsobem je postup upraven v § 272 odst. 2 o. s. ř. Na
základě tohoto ustanovení před nařízením výkonu rozhodnutí soud písemně nebo
ústně do protokolu vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo
neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s
nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil,
resp. aby soudem schválenou dohodu plnil. Výzva současně obsahuje i upozornění
na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Je
zřejmé, že již tato výzva má charakter opatření, které má na mysli ustanovení §
171 odst. 3 tr. zák. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že obviněnému
byly doručeny dvě výzvy ve smyslu § 272 odst. 2 o. s. ř. Ani po jejich doručení
obviněný nezletilou dceru nevrátil do péče matky a měl ji i nadále u sebe. Již
za tohoto stavu lze konstatovat, že proti obviněnému „byla bezvýsledně použita
opatření v občanském soudním řízení směřující …“.
Podle ustanovení § 273 odst. 1 o. s. ř. zůstane-li tato výzva bezvýsledná,
nařídí soud výkon rozhodnutí. Občanský soudní řád zná dvě formy výkonu
rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, a to uložení pokuty tomu, kdo neplní
dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově
nezletilých dětí; pokutu lze uložit do výše 50.000,- Kč a lze ji ukládat
opětovně. Druhou formou výkonu je odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí
nebo dohody nemá být a jeho předání tomu, komu bylo svěřeno nebo má být
navráceno, případně tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk
s dítětem po omezenou dobu. Z toho plyne, že pokuta ukládaná podle § 273 odst.
1 písm. a) o. s. ř. a odnětí dítěte nařizováno podle písm. b) téhož zákonného
ustanovení, jsou další dva druhy opatření, které má na mysli ustanovení § 171
odst. 3 tr. zák.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že pokutu lze uložit jen po předchozí výzvě
podle § 272 odst. 2 o. s. ř. a nařídit odnětí dítěte lze v některých případech
i bez předchozí výzvy.
Stran subjektivní stránky předmětného trestného činu bylo v průběhu řízení
prokázáno, že obviněný měl nezletilou dceru B. K. ve své péči, ačkoliv věděl,
že byla proti němu použita opatření směřující k výkonu rozhodnutí.
Z tohoto pohledu neobstojí jeho námitka, že mu nebylo doručeno usnesení
Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 13 P 281/2000 ze dne 2. 7. 2002 o uložení
pokuty v celkové výši 9.000,- Kč za nerespektování rozsudku Okresního soudu v
Českém Krumlově sp. zn. Nc 406/98 ze dne 15. 2. 1999, kterým byl obviněnému
upraven styk s nezletilou dcerou.
Rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno advokátovi JUDr. M. K. Tomuto
advokátovi udělil obviněný plnou moc pro zastupování, která je založena na č.
l. 140 spisu Okresního soudu Kroměříž, sp. zn. 13 P 281/2000. Jedná se o
generální plnou moc, která advokáta zmocňovala, aby obviněného „obhajoval,
resp. ve všech právních věcech zastupoval…“, tedy nejen ve věci návrhu na
vydání předběžného opatření, jímž se obviněný domáhal svěření nezletilé dcery
do vlastní výchovy, ale v celém opatrovnickém řízení, včetně řízení
vykonávacího. Bylo tedy povinností soudu rozhodnutí o udělení pokuty doručit
tomuto advokátovi. Z tohoto pohledu vzal soud zcela správně okamžik doručení
rozhodnutí o uložení pokuty jeho právnímu zástupci za rozhodný pro stanovení
právní moci tohoto rozhodnutí.
Pokud dovolatel tvrdí, že usnesení o uložení pořádkové pokuty v řízení vedeném
ohledně výchovy jeho nezletilé dcery od svého právního zástupce advokáta JUDr.
K. nepřevzal a tento ho rovněž o uložení pokuty neinformoval, z trestního spisu
plyne, že obviněný zprostil v průběhu řízení advokáta K. povinnosti
mlčenlivosti a tento v rámci svojí svědecké výpovědi jednoznačně potvrdil, že
usnesení od Okresního soudu v Kroměříži o uložení pokuty převzal (důkazem je
jeho podpis na doručence), faxem zaslal předmětné usnesení obviněnému a poté s
obviněným o uložení pokuty maximálně v průběhu doby, po níž bylo možno proti
usnesení podat opravný prostředek, telefonicky hovořil. Ze svědecké výpovědi
JUDr. K. dále vyplývá, že obviněný dal tehdy jasně najevo, že soudní rozhodnutí
o uložení pokuty nehodlá respektovat.
K otázce doručení rozhodnutí o uložení pokuty je třeba ještě připomenout, že k
řádnému doručení o uložení pokuty ve smyslu občanskoprávních předpisů bylo
postačující, aby toto rozhodnutí bylo doručeno jeho právnímu zástupci. V tomto
kontextu lze poukázat na to, že rozhodnutí Ústavního soudu, která obviněný v
podaném dovolání cituje a jichž se dovolává, řeší jinou problematiku (úhradu
soudního poplatku ve správním soudnictví).
V dané trestní věci lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu České
republiky, např. rozhodnutí občansko právní a obchodní (civilní) publikovaná ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2001 – usnesení sp. zn. 21 Cdo
1949/99. Při posuzování otázky, které jsou to úkony, jež má účastník osobně v
řízení vykonat(a je třeba doručit písemnost nejen zástupci účastníka, ale i
přímo účastníkovi), dospěla již soudní praxe k závěru, že takovým úkonem může
být např. důkaz jeho výslechem, neboť je pro provedení tohoto důkazu nezbytná
osobní účast takového účastníka. Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v
řízení osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo
účastníkovi.
Dle citované judikatury úvaha o tom, kdy je třeba doručit přímo zastoupenému
účastníkovi, se zužuje na objasnění otázky, kterými úkony jsou ty úkony, jež má
účastník v řízení učinit osobně. Z formulace zákonodárcem použité „osobně
vykonat“ vyplývá, že se jedná o ty případy (úkony), kdy konkrétní jednání
nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání
nezastupitelné.
Na tomto místě je třeba posoudit otázku, jakou povahu má úkon spočívající v
doručení nepravomocného rozhodnutí soudu o uložení pokuty v opatrovnickém
řízení. Zde se jeví zcela dostatečným doručit zmíněné rozhodnutí o uložení
pokuty právnímu zástupci obviněného, jemuž udělil obviněný procesní plnou moc v
zastupování v tomto řízení. Tímto právním zástupcem byl nepochybně advokát
JUDr. M. K., který za obviněného sepsal návrh na vydání předběžného opatření,
jež by vedlo k tomu, aby nezl. B. K. byla svěřena do jeho výchovy. Přílohou
tohoto návrhu je zmiňovaná plná moc. Ohledně tohoto návrhu bylo vedeno jednání
před Okresním soudem v Kroměříži dne 19. 6. 2002 a ze spisové dokumentace
vyplývá, že zde byl obviněný osobně přítomen spolu se svým obhájcem. Usnesení o
uložení pořádkové pokuty v opatrovnickém řízení bylo vydáno Okresním soudem v
Kroměříži pod sp. zn. 13 P 281/2000 dne 2. 7. 2002. Je tedy nepochybné, že
opatrovnický soud tak učinil v rámci jediného řízení a o doručení výzev podle §
272 odst. 2 o. s. ř. není sporu, neboť tuto skutečnost dokládají podepsané
doručenky.
Je tedy evidentní, že obviněnému bylo usnesení o doručení pořádkové pokuty v
rámci opatrovnického řízení řádně doručeno a že se od svého právního zástupce o
tomto rozhodnutí dozvěděl.
Pokud obviněný namítá, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. předpokládá
aktivní jednání pachatele, jímž maří výkon povinnosti stanovené mu soudním
rozhodnutím, kdežto on jenom pasivně umožnil pobyt nezletilé dcery ve svém
bydlišti, a proto nemohl naplnit tuto skutkovou podstatu, Nejvyšší soud
konstatuje, že podle nauky je jednáním ve smyslu trestního práva projev vůle ve
vnějším světě. Vůle řídí pohyb nebo zdržení se pohybu, jednání je proto nejen
konání, ale i opominutí. Z toho vychází i trestní zákon, když v ustanovení § 89
odst. 2 tr. ř. stanovuje, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k
němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Je tedy zřejmé, že
mařit výkon rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí lze nejen konáním (tj.
aktivním jednáním), ale i úmyslným opominutím konání, k němuž byl pachatel
povinen. I tato námitka obviněného tedy neobstojí.
K námitce týkající se materiální stránky předmětného trestného činu je třeba
uvést, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 3 tr. zák. je zájem na respektování soudního rozhodnutí. To však bylo
po delší dobu obviněným porušováno.
Prvoinstanční soud se velice podrobně zabýval posouzením materiální stránky a
zcela správně přihlédl při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání
obviněného sice k tomu, že nezletilá B. K. projevila opakovaně vůli žít s
obviněným v místě jeho bydliště (zde se věnuje studiu, sportovním aktivitám a
má blízké vztahy k ostatním členům rodiny), ale vzhledem k osobě obviněného
(ten byl podle rejstříku trestů v minulosti již soudně trestán pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit na
svědkyni J. Z. – K., přičemž uvedené odsouzení není ještě zahlazeno) a vzhledem
k době, po kterou se trestné činnosti dopouštěl, nelze dospět k závěru, že by
stupeň společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněného pro společnost
nebyl vyšší než nepatrný. Soud se vypořádal i s otázkou, zda na hodnocení
stupně nebezpečnosti činu má významný vliv fakt, že nezletilá B. byla dodatečně
svěřena do péče obviněného. Nejvyšší soud se s jeho názorem plně ztotožnil.
K tomu je třeba podotknout, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil
materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího
stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§
3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením
formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozh. č. 43/1996 Sb.
rozh. tr.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení podle uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy,
kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného
přezkoumání a procesní strana byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo
byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu (obviněný ho uplatnil v první
alternativě) nelze považovat argumentaci dovolatele O. K. za právně relevantní,
neboť v posuzované věci odvolací soud řádně provedl odvolací řízení, podané
odvolání shledal nedůvodným, a proto je v souladu s ustanovením § 256 tr. ř.
zamítl.
Současně je třeba poukázat na to, že odvolací soud při svém rozhodování žádné
procesní podmínky stanovené trestním řádem neporušil a dovoláním napadené
rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vadami vytýkanými obviněným,
přičemž z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že se s nimi v potřebné a
dostačující míře vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně.
Dovolací soud tak učinil závěr, že právní posouzení tohoto skutku soudy obou
stupňů je správné, neboť skutek obviněného popsaný ve skutkové větě výroku o
vině a rozvedený v odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171
odst. 3 tr. zák., námitky obviněného jsou proto zjevně nedůvodné. Dovolání
obviněného O. K. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman