U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015
dovolání podané obviněným Z. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 12. 8. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 13/2012 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. S.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 40 T 13/2012, byl
obviněný Z. S. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 za
použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve
výměře 1 000 000 Kč (500 denních sazeb po 2 000 Kč), pro případ jeho nevykonání
ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře
jednoho roku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev, výkonu prokury a v zákazu samostatné podnikatelské
činnosti s předmětem činnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost v trvání deseti let. Dále bylo
rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti
tím, že
1. jako jednatel společnosti BMA TRADING INTERNATIONAL, s. r. o., IČO:
269 73 821, se sídlem Brno, Tábor 888/21 (dále jen „BMA Trading“), v úmyslu
opatřit si neoprávněně majetkový prospěch v době od 7. 1. 2010 při jednání se
zástupci společnosti The Pinheiros Corporation Limited, se sídlem Beech House,
18a Beech Street, Barnsley, South Yorkshire S70 4HT, Spojené království Velké
Británie a Severního Irska, registrované pod reg. číslem 4591451 (dále jen „The
Pinheiros“), předstíral, že hodlá s touto společností uzavřít řádnou kupní
smlouvu, na základě níž na ni převede vlastnické právo k tiskovému stroji zn. Heidelberg SM 74-4 H, výrobní číslo ...., rok výroby 1999, ačkoliv ve
skutečnosti stroj nikdy převést nechtěl a jednání se společností mu sloužilo
pouze k vylákání úhrady kupní ceny, a s tímto úmyslem dne 12. 1. 2010 zástupci
společnosti The Pinheiros, J. J. B., umožnil prohlídku uvedeného stroje v Brně
a též prostřednictvím telefonické a emailové komunikace jej ujistil, že stroj
je ve vlastnictví společnosti BMA Trading, může být okamžitě demontován a k
tomuto účelu uvedl i adresu pro naložení stroje, dne 18. 1. 2010 zaslal
společnosti The Pinheiros proforma fakturu č. ...., vystavenou dne 15. 1. 2010,
a dne 19. 1. 2010 tutéž fakturu s již opravenými chybami, na základě níž
požadoval uhradit kupní cenu stroje ve výši 164.900 Euro, načež zástupci
společnosti The Pinheiros v domnění, že na společnost bude převedeno vlastnické
právo k tomuto stroji, uhradili na bankovní účet společnosti BMA Trading č. ... dne 3. 2. 2010 zálohu ve výši 32.980 Euro a dne 12. 2. 2010 doplatek ve výši
131.920 Euro, přičemž ačkoliv zástupci společnosti The Pinheiros splnili
všechny smluvené podmínky a uhradili v plné výši dohodnutou kupní cenu, uvedený
stroj jim nevydal a získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu nebo
pro potřebu společnosti BMA Trading, čímž způsobil společnosti The Pinheiros
škodu v celkové výši 164.900 Euro, tedy 4.290.862,90 Kč,
2. jako jednatel společnosti BMA Trading v úmyslu opatřit si neoprávněně
majetkový prospěch v době od 14.
10. 2010 při jednání s M. C., podnikajícím pod
obchodní firmou CGM Celik Graphische Maschinen s místem podnikání
Daimlerstrasse 1, D-86836, Untermeitingen, Spolková republika Německo, (dále
jen „M. C.“), předstíral, že s ním hodlá uzavřít řádnou kupní smlouvu, na
základě níž na něj převede vlastnické právo k tiskovému stroji zn. Heidelberg
SM 74-4 H, výrobní číslo ....., rok výroby 2001, ačkoliv ve skutečnosti stroj
nikdy převést nechtěl a jednání s M. C. mu sloužilo pouze k vylákání úhrady
kupní ceny, a s tímto úmyslem zamlčel, že stroj má společnost BMA Trading pouze
v leasingovém nájmu a jeho vlastníkem je společnost D.S. Leasing, a. s., IČO:
489 09 238, se sídlem Brno, Londýnské náměstí 2 (dále jen „D.S. Leasing“), od
níž nemá žádný souhlas k nabízení ani k prodeji stroje, poté dne 18. 10. 2010
zaslal M. C. proforma fakturu č. ....., vystavenou téhož dne, na základě níž
požadoval uhradit kupní cenu stroje ve výši 166.500 Euro, a proforma fakturu
č. .... ze stejného dne za vyčištění, demontáž a naložení tohoto stroje, na
základě níž požadoval uhradit částku 1.500 Euro, a následně dne 21. 10. 2010
umožnil M. C. prohlídku uvedeného stroje v L. n. B. a sdělil mu, že bude k
dispozici do dvou týdnů, načež M. C. v domnění, že na něj bude převedeno
vlastnické právo k tomuto stroji, uhradil na bankovní účet společnosti BMA
Trading č. ..... dne 25. 10. 2010 zálohu ve výši 24.975 Euro a dne 4. 11. 2011
doplatky ve výši 40.000 Euro a 103.025 Euro, přičemž po úhradě kupní ceny na
něj vlastnické právo nepřevedl, ani převést nemohl, stroj mu nevydal a nevrátil
ani uhrazenou kupní cenu, kterou použil pro svoji potřebu nebo pro potřebu
společnosti BMA Trading, čímž způsobil M. C. škodu v celkové výši 168.000 Euro,
tedy 4.102.662,38 Kč,
3. jako jednatel společnosti BMA Trading, v úmyslu opatřit si
neoprávněně majetkový prospěch, v době od 14. 10. 2010 při jednání se
společností A. B. PRINTONE (2007) LTD., se sídlem Mifalot 20, Atarot Jerusalem
91531, Izrael, reg. č. 514023415 (dále jen „A. B. Printone“), předstíral, že
hodlá s touto společností uzavřít řádnou kupní smlouvu, na základě níž na ni
převede vlastnické právo k tiskovému stroji zn. Heidelberg SM 74-4 H, výrobní
číslo ..., rok výroby 2001, ačkoliv ve skutečnosti stroj nikdy převést nechtěl
a jednání se společností mu sloužilo pouze k vylákání úhrady kupní ceny, a s
tímto úmyslem dne 20. 10. 2010 umožnil technikovi Y. M., vyslanému poškozenou
společností, prohlídku uvedeného stroje a v době od 31. 10. 2010 do 2. 11. 2010
zaslal společnosti proforma fakturu č. ...., vystavenou dne 29. 10. 2010, na
základě níž požadoval uhradit kupní cenu stroje ve výši 158.500 Euro, a
proforma fakturu č. .... ze stejného dne za čištění, demontáž a naložení tohoto
stroje, na základě níž požadoval uhradit částku 1.500 Euro, avšak zamlčel
přitom, že stroj má společnost BMA Trading pouze v leasingovém nájmu a jeho
vlastníkem je společnost D. S. Leasing, od níž nemá žádný souhlas k nabízení
ani k prodeji stroje, a dále zatajil, že o prodeji stroje jedná též s M. C., s
nímž již dne 18. 10.
2010 uzavřel dohodu odpovídající kupní smlouvě, potvrzenou
vystavenou proforma fakturou, a v době do 5. 11. 2010 od něj inkasoval celou
smluvenou kupní cenu ve výši 168.000 Euro, načež zástupci společnosti A. B. Printone v domnění, že na společnost bude převedeno vlastnické právo k tomuto
stroji, uhradili na bankovní účet společnosti BMA Trading č. .... dne 9. 11. 2010 zálohu ve výši 23.755 Euro, a následně dne 4. 1. 2011 Y. M. opět umožnil
prohlídku tohoto stroje, nyní již po vyčištění, demontáži a převozu do skladu v
B., a telefonicky sdělil řediteli společnosti A. B. Printone, A. S., ...., že
stroj je nachystaný k přepravě a může tedy uhradit zbývající část kupní ceny, a
A. S. v domnění, že k dodávce skutečně dojde a na společnost bude převedeno
vlastnické právo, uhradil na stejný bankovní účet dne 4. 1. 2011 částku ve výši
50.000 Euro a dne 5. 1. 2011 částku ve výši 86.245 Euro, přičemž po úhradě
kupní ceny na společnost vlastnické právo nepřevedl, ani převést nemohl, stroj
jí nevydal a nevrátil ani uhrazenou kupní cenu, kterou použil pro svoji potřebu
nebo pro potřebu společnosti BMA Trading, čímž způsobil společnosti A. B. Printone škodu v celkové výši 160.000 Euro, tedy 3.973.671,53 Kč,
4. jako jednatel společnosti Graphic Machines Slovakia, s. r. o., IČO:
45 355 088, se sídlem Bratislava, Trenčianska 30, Slovenská republika (dále jen
„Graphic Machines Slovakia“), v době od 23. 3. 2011 při jednání se zástupci
společnosti WHITE HORSE MACHINERY LIMITED, se sídlem Unit 3 Fusion Point, Ash
Lane, Garforth, Leeds, LS25 2 GA, Spojené království Velké Británie a Severního
Irska, IČO: 02720968 (dále jen „White Horse“), předstíral, že hodlá s touto
společností uzavřít řádnou kupní smlouvu, na základě níž na ni převede
vlastnické právo k tiskovému stroji zn. Heidelberg CD 74-5-P2+LX, výrobní
číslo ..., rok výroby 2005, a k dalšímu souvisejícímu vybavení, a to strojům
zn. STAHL ST 100, sériové číslo ...., Polar MOHR 92, rok výroby 1998, sériové
číslo ...., Polar RAB 5, sériové číslo ...., Polar Lift LW 1000-4-EV, sériové
číslo ....., Polar Lift LW 1000-4-EV, sériové číslo ...., Perfecta P1000P,
sériové číslo .... a Heidelberg SB200, sériové číslo ...., ačkoliv ve
skutečnosti stroje nikdy převést nechtěl a jednání se společností mu sloužilo
pouze k vylákání úhrady kupní ceny, a s tímto úmyslem dne 23. 3. 2011 uvedené
stroje osobně ukázal v T. – S. zaměstnanci společnosti White Horse, B. L., dne
4. 4. 2011 zaslal společnosti proforma fakturu č. ...., vystavenou téhož dne,
na základě níž požadoval uhradit kupní cenu strojů ve výši 400.000 Euro, a dne
8. 4. 2011 na základě žádosti společnosti White Horse sdělil, že má na prodej
všech strojů výhradní smlouvu, ačkoliv věděl, že ve vztahu k nejhodnotnějšímu
stroji z tohoto souboru, tedy stroji zn. Heidelberg CD 74-5-P2+LX, má k
dispozici pouze kupní smlouvu uzavřenou dne 4. 4. 2011 se společností TISKÁRNA
EXPRINT, s. r. o., se sídlem Praha, Na Výsluní 201/13, IČ: 283 43 603,
zastoupenou Ing. M.
N., která je ovšem absolutně neplatná, neboť tato
společnost stroj nikdy nevlastnila, a současně věděl, že tento stroj je ve
vlastnictví společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem Praha 5 -
Smíchov, Plzeňská 3217/16, IČO: 257 23 758 (dále jen „Deutsche Leasing“), od
níž nemá on ani Ing. M. N. souhlas k prodeji ani k převodu vlastnického práva,
načež zástupci společnosti White Horse v domnění, že na společnost bude
převedeno vlastnické právo ke všem uvedeným strojům, uhradili na bankovní účet
společnosti Graphic Machines Slovakia č. .... dne 14. 4. 2011 zálohu ve výši
40.000 Euro, a následně dne 9. 5. 2011 opět umožnil B. L. prohlídku všech
uvedených strojů v T. – S. a ujistil jej, že hned následujícího dne může dojít
k jejich demontáži a odvozu, přičemž na základě tohoto ujištění finanční
ředitel společnosti White Horse, R. M., téhož dne zadal příkaz k převodu
doplatku kupní ceny ve výši 360.000 Euro na stejný bankovní účet, přičemž
ačkoliv zástupci společnosti White Horse splnili smluvené podmínky a uhradili v
plné výši dohodnutou kupní cenu, vlastnické právo ke strojům na společnost
nepřevedl a ve vztahu ke stroji zn. Heidelberg CD 74-5-P2+LX ani převést
nemohl, žádný ze strojů jí nevydal a nevrátil ani uhrazenou kupní cenu, kterou
použil pro svoji potřebu nebo pro potřebu společnosti Graphic Machines
Slovakia, čímž způsobil společnosti White Horse škodu v celkové výši 400.000
Euro, tedy 9.675.200 Kč,
a svým jednáním tak způsobil celkovou škodu ve výši 22.042.396,81 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě
škody, o níž nově rozhodl, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Michala Račoka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen,
a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soud prvního stupně ani odvolací
soud neprovedly důkaz svědeckým výslechem Ing. M. N., mezi skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu je dán tzv. extrémní
nesoulad a jedná se o typický soukromoprávní spor. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uvedl, že
rozvrh práce Krajského soudu v Brně neurčoval žádná pravidla, z nichž by bylo
možné v den nápadu jeho věci k tomuto soudu dovodit, že členy senátu se mají
stát přísedící PhDr. Soňa Haluzová a Mgr. Otto Císař. Obviněný poukázal na
ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích, podle kterého je
povinnou součástí rozvrhu práce i jmenovité určení přísedících, kteří budou
působit v jednotlivých soudních odděleních. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně
platný ke dni 26. 11. 2012 však tento požadavek nesplňoval, v kolonce
„přísedící“ je totiž u všech soudních oddělení působících v trestních věcech v
prvním stupni uvedeno pouze „podle seznamu v příloze“. Seznam přísedících pro
rok 2012 je pak sestaven jako jmenný seznam všech přísedících působících u
Krajského soudu v Brně, avšak není z něj patrné, v jakých soudních odděleních
konkrétní přísedící působí, je pouze rozlišeno, u které pobočky. Rozvrh práce
přitom ani na jiném místě neuvádí žádné pravidlo, podle kterého by bylo možné
dovodit, proč právě tito dva přísedící se stali členy senátu ve věci vedené pod
sp. zn. 40 T 13/2012. Nelze ani zjistit, kým a na základě jakých kritérií bylo
takto rozhodnuto. Podle obviněného lze tedy uzavřít, že v jeho věci rozhodoval
senát sestavený ad hoc. Oproti tomu obviněný poukazuje na rozvrh práce
Okresního soudu Plzeň-sever, který obsahuje jak přidělení přísedících do
jednotlivých soudních oddělení, tak i pravidla, podle nichž jsou jednotliví
přísedící přidělováni do senátů. Podle obviněného v jeho věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva na
zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázal k tomu také na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve
uvedl, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. M. N., který byl
zpočátku stíhán společně s ním, pokud jde o skutek č. 4. Jeho výpověď by podle
obviněného mohla potvrdit či vyvrátit jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že
svědek M. Š. převzal dne 12. 5. 2011 jménem společnosti Tiskárna Exprint od
obviněného částku 9 400 000 Kč, kterou si tato společnost ponechala z důvodu
smluvní pokuty dohodnuté v kupní smlouvě uzavřené s Grafic Machines Slovakia,
s.
r. o., z důvodu pozdního zaplacení kupní ceny. Ing. M. N. v přípravném
řízení dne 10. 5. 2012, poté, co bylo zrušeno jeho trestní stíhání, svoji
svědeckou výpověď odmítl. Soud prvního stupně předvolával tohoto svědka na
každé hlavní líčení, avšak svědek se ze zdravotních důvodů vždy omluvil. Při
hlavním líčení dne 21. 6. 2013 soud prohlásil dokazování za skončené a byly
předneseny závěrečné řeči. Poté soud vyhlásil další usnesení, že dokazování
bude doplněno, v hlavním líčení se bude pokračovat, a hlavní líčení odročil
výslovně za účelem výslechu svědka Ing. M. N.. Svědek M. N. se však nedostavil
ani na následující hlavní líčení, svou neúčast písemně omluvil zdravotními
důvody. Soud konstatoval tuto omluvu, provedl některé listinné důkazy a
následně předsedkyně senátu prohlásila dokazování za skončené a znovu udělila
slovo k závěrečným řečem. Dokazování přitom podle obviněného ukončila procesně
nekorektním způsobem, neboť nevyhlásila usnesení podle § 216 tr. ř. a neuvedla
důvody tohoto rozhodnutí. Soud prvního stupně nevyslechnutí svědka M. N. zdůvodnil tím, že svědek své
omluvy doplnil vysvětlením, že i pokud by se k hlavnímu líčení dostavil, využil
by svého práva a odmítl vypovídat, neboť je aktuálně vedeno proti němu
související trestní řízení jako proti obviněnému. S tím obviněný nesouhlasí,
jednak proti svědkovi nebylo v dané době vedeno žádné související trestní
řízení, jednak svědek v žádné ze svých omluv neuvedl, že by odmítl vypovídat,
vždy pouze odkázal na své zdravotní problémy. Navíc v omluvě z hlavního líčení
dne 21. 6. 2013 uvedl, že je připraven dostavit se jako svědek na další hlavní
líčení v září 2013. Obviněný je proto toho názoru, že jde o tzv. opomenutý
důkaz. Je zde dána souvislost důkazu s předmětem řízení, důkaz měl vypovídající
potenci a soud jej po celou dobu řízení za nadbytečný nepovažoval, dokonce za
účelem jeho provedení odročil hlavní líčení. Odvolací soud návrh obviněného na provedení důkazu výpovědí Ing. M. N. zamítl s
tím, že je zřejmé, že svědek předání peněz nebyl přítomen. Podle obviněného tak
nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou, neboť v době řízení před soudem
nebyl dán ani jeden ze tří důvodů, pro něž je možné důkaz neprovést. Obviněný pak jmenoval další důkazy, které podle něj zůstaly opomenuty, a to ve
vztahu ke skutku č. 1 předávací protokol ze dne 4. 10. 2010, smlouvu o dílo ze
dne 21. 12. 2010, občanský průkaz a cestovní pas W. S. M., jakož i jeho výslech
a výslech S. J. K.. Ve vztahu ke skutkům č. 2 a 3 jde podle obviněného o
listinné důkazy vypočtené na str. 36 a 37 rozsudku soudu prvního stupně, o
nichž se soud v souvislosti se skutkem č. 2 nezmiňuje a hovoří o nich až v
souvislosti se skutkem č. 3, přičemž je podle obviněného nijak nehodnotí. Pokud
soud považoval tyto důkazy stejně jako u skutku č. 1 za nevěrohodné, měl podle
obviněného provést dokazování k jejich věrohodnosti. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále uvedl,
že „mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu je dán
tzv. extrémní nesoulad“.
Podle obviněného nebylo jednoznačně prokázáno, že,
pokud jde o skutky č. 2 a 4 (pozn.: správně skutky č. 2 a 3), byl předmětný
tiskařský stroj skutečně oním strojem, který byl ve vlastnictví společnosti D. S. Leasing. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně učiněným na
základě výpovědi svědka R. P. z přípravného řízení, že výrobní číslo musí být
vyznačeno na samotném stroji a lze ho identifikovat, aniž by stroj byl v
provozu. Tento skutkový závěr z výpovědi svědka podle obviněného nevyplývá. Odvolací soud dále v této souvislosti konstatoval, že výpovědí svědka Ing. J. P. je vyvráceno tvrzení obviněného, že stroje jsou označeny samolepkami, které
u soudu dokládal, neboť ty na sobě nemají vyražené číslo. Obviněný však
netvrdil, že stroje jsou označeny samolepkami a jeho výpověď je s výpovědí
uvedeného svědka v souladu. Obviněný také navrhl provedení důkazu vzorem
identifikačního štítku, což však odvolací soud neučinil, pouze štítek založil
do spisu. Podle obviněného neobstojí skutkové zjištění soudů, že byl od počátku rozhodnut
poškozeným tiskařské stroje nedodat bez ohledu na to, zda kupní cena bude
zaplacena včas nebo ne. U skutku č. 4 bylo naopak prokázáno, že obviněný
prostřednictvím Graphic Machines Slovakia, s. r. o., prodal poškozené
společnosti White Horse Machinery Limited celkem tři stroje stejným způsobem,
přičemž v prvním i druhém případě stroj dodal. Teprve ve třetím, kdy se
poškozená společnost dostala do prodlení se zaplacením podstatné části kupní
ceny více než jeden měsíc, si obviněný v souladu s dohodnutými podmínkami
započetl zaplacenou kupní cenu proti pohledávce vůči poškozenému na náhradu
škody ve výši 9,4 mil. Kč (vzniklé tím, že společnost Graphic Machines Slovakia
zaplatila smluvní pokutu společnosti Tiskárna Exprint, s. r. o.). Obviněný se
ve všech čtyřech případech choval v souladu s kupními smlouvami a byli to
naopak poškození, kteří je nedodrželi. Toto také u dalších skutků podrobněji
rozvedl. Podle obviněného se v případě všech čtyř skutků jedná o typický soukromoprávní
spor, který nelze řešit prostředky trestního práva. Poškození s obviněným
uzavřeli prostřednictvím proforma faktury kupní smlouvu, ve které se zavázali
zaplatit v určitém termínu kupní cenu, přičemž ji v tomto termínu nezaplatili. Sami tak nedbali na ochranu svých zájmů, a to jak při uzavírání smlouvy, tak
při plnění základní povinnosti zaplatit kupní cenu. Obviněný, pokud jde o
skutek č. 2, odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2012, č. j. 12 Cm 21/2011-418, v němž se krajský soud neztotožnil s názorem poškozeného,
že prostřednictvím proforma faktury nebyla uzavřena kupní smlouva. K tomu také
obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu
řízení a rozhodnutí. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten po shrnutí
předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že obviněnému lze
přisvědčit, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012, kdy předmětná
věc napadla, výslovně neurčoval, který přísedící bude činný v které konkrétní
věci, ale pouze obecně stanovil, že přísedící bude určen podle seznamu
přísedících (str. 12 až 15 tohoto rozvrhu). Jak však bylo dovozeno k obdobné
problematice v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo
468/2014, nejedná se o akt libovůle či o účelové obsazení jednajícího soudu ad
hoc, pokud o jmenovitém zařazení přísedících do senátu v jednotlivých věcech
rozhoduje v souladu s rozvrhem práce předseda senátu. Při zařazení přísedícího
do senátu je totiž třeba zohledňovat nejen potřeby soudu, ale musí být
zvažovány i zájmy přísedícího, který není zaměstnancem soudu a vykonává
občanské zaměstnání, jeho osobní život i zákonné požadavky podle § 65 odst. 1
věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě přísedících
pak musí být větší míra flexibility než u soudců z povolání. Podle státního zástupce tak nedošlo k nesprávnému obsazení soudního senátu, tím
méně k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v návaznosti
na to ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K argumentaci obviněného podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že je zcela namístě vycházet ze skutkových
závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně a dále
rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud jde o problematiku
opomenutých důkazů, pochybení nastává, bylo-li procesními stranami navrženo
provedení určitého důkazu a tento návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut nebo zcela opomenut a dále pokud důkazy provedené nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového závěru. Taková
situace však podle státního zástupce nenastala. Obviněnému lze sice přisvědčit,
že uplatnil návrhy na doplnění dokazování, které nebyly akceptovány, avšak
stalo se tak za současného odůvodnění takového postupu. Do jisté míry specifická situace nastala podle státního zástupce stran výslechu
svědka M. N., jehož výpověď se s ohledem na zapojení ve skutkovém ději logicky
nabízela, což shodně vnímal i Krajský soud v Brně. Jmenovaný svědek se ovšem
nedostavoval k hlavnímu líčení, navíc v přípravném řízení, kdy se k výslechu
dostavil, odmítl vypovídat. Za takových okolností ovšem trvání na opakování
takového úkonu v řízení před soudem ztrácelo na relevanci, a pokud soudy
konstatovaly, že uvedený důkaz proveden nebude, je možné jejich tvrzení
přijmout, zejména zohlední-li se ekonomika trestního řízení, šíře dalšího
dokazování a schopnost těchto dalších důkazů stát se podkladem pro nepochybný
skutkový stav. Stav opomenutých důkazů tudíž podle státního zástupce nenastal.
Pokud jde o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry soudu na straně druhé, ani zde se státní zástupce s
tvrzením obviněného neztotožňuje. Obviněný zejména poukazuje na individuální
označení tiskařských strojů, což byl bod, kterému se soudy obou stupňů
dostatečně věnovaly a ke kterému provedly dostatečné dokazování, jež umožňuje
vyslovení skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině (srov. především str. 17 a 18 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Jestliže tedy obviněný v dovolání
takto zjištěný skutkový stav zpochybnil, jeho argumentaci nelze shledat
relevantní, a tedy podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Za relevantní ve vztahu k citovanému důvodu lze ovšem podle státního zástupce
považovat tvrzení, podle něhož není možné dovodit potřebné zavinění obviněného,
zejména že nebylo již od počátku jeho záměrem nedodat požadovaný tiskový stroj. Zde je však třeba konstatovat, že obviněný ve všech případech jednal obdobným
způsobem, nabízel k prodeji tiskové stroje, u nichž však tak nebyl oprávněn
činit, neboť nebyl zejména jejich vlastníkem. Obviněný vždy požadoval zaplacení
kupní ceny, přičemž poté započal s obstrukčním jednáním v podobě výmluv o
dočasných obtížích, znemožňujících předání (demontáž, odvoz apod.) stroje a
následně přestal činit kroky k údajnému prodeji úplně. S ohledem na právní
nemožnost realizovat prodej strojů, s přihlédnutím k tomu, že v případě útoků
popsaných pod body 2 a 3 se dokonce jednalo o ve shodnou dobu prodávaný jeden
stroj dvěma zájemcům (poškozeným), je zřejmé, že obviněný nemohl reálně
předpokládat, že by zájemcům skutečně tuto věc prodal, což současně značí, že
pokud jim tvrdil, že tak učiní a přijal kupní cenu, musel vědět, resp. přímo
cíleně směřovat k tomu, že zájemce (poškozené) uvádí v omyl za současného
(zejména) svého obohacení na jejich úkor. Tím ovšem podle státního zástupce
došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. V poslední části svého dovolání obviněný namítl, že soudy dříve činné ve věci,
ač měly, neaplikovaly zásadu subsidiarity trestního práva ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž současně poukázal na soukromoprávní podstatu celé
záležitosti. Státní zástupce se však domnívá, že užití zásady subsidiarity
trestního práva nebylo namístě. Jednání obviněného je zcela standardním
případem podvodného jednání, navíc naplňujícího, s ohledem na způsobení škody
přesahující 20 mil. Kč, znak kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly
dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší
hranici trestnosti. Obviněnému lze přisvědčit, že součástí skutkového děje je i
soukromoprávní rovina, což ovšem současně existující trestněprávní rovinu (a z
ní vyplývající možnost trestního postihu) nijak bez dalšího neeliminuje. Ani
zde se proto podle státního zástupce s argumentací obviněného nelze ztotožnit. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, v níž uvedl nejprve k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že jediným argumentem
státního zástupce na podporu závěru, že citovaný dovolací důvod není dán, je
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014. Toto usnesení však podle obviněného ve skutečnosti neřeší problematiku obdobnou
jeho případu. V označené trestní věci sice v rozvrhu práce Krajského soudu v
Ostravě pro rok 2011 nebyli přísedící jmenovitě zařazeni do jednotlivých
soudních oddělení tak, jak to vyžaduje ustanovení § 42 písm. a) zákona o
soudech a soudcích, tento rozvrh práce však alespoň stanovil, kdo rozhoduje o
zařazení konkrétního přísedícího, popřípadě náhradního přísedícího do senátu
rozhodujícího konkrétní trestní věc (předseda senátu) a jakými zásadami se při
tom musí řídit (s přihlédnutím ke struktuře a velikosti nápadu předseda senátu
dbá na rovnoměrné využívání všech přísedících zařazených do příslušného
senátu). Rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 však stanovil pro
určování přísedících do jednotlivých senátů takový systém, který předem
nevyloučil možnost libovůle při jejich výběru pro konkrétní trestní věc. Z
hlediska ústavního je podle obviněného takový stav neúnosný. Nadto i názor
prezentovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo
468/2014, tedy že „při zařazení přísedících do senátu je třeba zohlednit nejen
potřeby soudu, ale musí vyvažovat i zájmy přísedícího, který není zaměstnancem
soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho osobní život a zákonné požadavky
podle § 65 odst. 1 věta druhá zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při
volbě přísedících tak musí být větší míra flexibility, než u soudců z
povolání“, je podle obviněného v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3213/10. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že v roce 2012 z osmi krajských soudů pět
ve svých rozvrzích práce přísedící jmenovitě zařadilo do jednotlivých soudních
oddělení, popřípadě i stanovilo pravidla pro výběr konkrétního přísedícího v
rámci určitého soudního oddělení. Takový zákonný systém je zaveden i u většiny
okresních soudů. K neprovedení výslechu svědka Ing. M. N. obviněný konstatoval, že státní
zástupce ve svém vyjádření uvádí ohledně důvodů, ze kterých soud prvního stupně
tohoto svědka nevyslechl, něco, co v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
není, a sice tvrzení, že svědek v přípravném řízení, kdy se k výslechu
dostavil, odmítl vypovídat. K tomu obviněný zopakoval argumentaci již uvedenou
ve svém dovolání. Státní zástupce podle názoru obviněného v rozporu se
základními zásadami trestního řízení povyšuje ekonomiku trestního řízení nad
jeho právo na spravedlivý proces. K nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obviněný
poukázal na to, že ve svém dovolání netvrdí, že extrémní nesoulad by měl být
mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé.
Jednat o prodeji tiskařského stroje je oprávněn nikoli jen jeho
vlastník, taková situace je podle obviněného v praxi mezinárodního obchodu
zcela obvyklá. Stejně tak není nic neobvyklého, pokud je stroj nabízen k
prodeji současně více zájemcům. Z provedených důkazů podle obviněného
vyplynulo, že předmětný tiskařský stroj ve skutečnosti dvěma poškozeným
současně neprodával. Podle obviněného není také pravdivý závěr soudu prvního
stupně uvedený na str. 55 rozsudku, podle kterého takřka souběžně s poškozenými
uzavřel kupní smlouvy a s minimálním časovým rozdílem od obou subjektů přijal
na účet společnosti MBA Trading International, s. r. o., platby v plném rozsahu
kupní ceny. V případě třetího skutku byla kupní smlouva uzavřena až poté, co
marně uplynula splatnost celé kupní ceny v případě druhého skutku. Soud prvního
stupně tak nebere v potaz, že poškozený M. C. nedodržel splatnost podstatné
části kupní ceny a obviněný tak jménem MBA Trading International, s. r. o.,
odstoupil od smlouvy. K odstoupení od smlouvy pak v důsledku včasného
nezaplacení kupní ceny došlo i v případě společnosti A. B. Printone (2007) Ltd. Své dovolání pak obviněný ještě doplnil dalším podáním, k němuž doložil
statistické přehledy soudních agend za roky 2011 a 2012 zveřejněné
Ministerstvem spravedlnosti, a uvedl, že výsledky práce krajských soudů nebyly
jakkoli ovlivněny skutečností, zda v jejich rozvrzích práce byli či nebyli
přísedící přiděleni do jednotlivých soudních oddělení. I z tohoto důvodu proto
argumentace vyjádřená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4
Tdo 468/2014, podle jeho názoru nemůže obstát. Citované rozhodnutí navíc podle obviněného neřeší situaci obdobnou jeho trestní
věci, a to z důvodu rozdílnosti v obsahu obou předmětných rozvrhů práce. Nemůže
být proto v jeho případě precedenčním vodítkem ani důvodem k předložení věci
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V daném případě lze dát obviněnému za pravdu, že rozvrh práce Krajského soudu v
Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky § 42 odst. 1 písm. a) č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ani nároky vyplývající z čl. 38 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a na něj navazující judikatury
Ústavního soudu. Na nyní projednávanou trestní věc skutečně také nelze
vztáhnout závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, neboť v nyní projednávané věci nebyl rozvrhem práce
krajského soudu stanoven ani způsob, jak mají být přísedící zařazeni do
jednotlivých senátů v konkrétních věcech (kdo o tom rozhoduje a podle jakých
kritérií), nelze tak hovořit o „určité míře flexibility“, ale o absenci předem
daných transparentních pravidel. Vedení Krajského soudu v Brně také časem
změnilo svůj názor na vytvoření náležitých podmínek pro výběr přísedících pro
rozhodování konkrétní věci. Tento soud odstranil popsané vady novým rozvrhem
práce, kdy jednotliví přísedící jsou zařazeni do určitých soudních oddělení, a
tak jejich stanovení vyhovuje zákonným předpokladům. Na druhou stranu nelze usuzovat, že ustanovení konkrétních dvou přísedících
projednávajících trestní věc obviněného bylo aktem libovůle, jak se obviněný
domnívá. Pro to ostatně také neuvádí žádnou argumentaci. Lze se domnívat, že
Krajský soud v Brně měl v dané době vnitřní systém přidělování přísedících, ač
ten nebyl v rozvrhu práce vyjádřen, podle kterého byli konkrétní přísedící
určeni. V dané věci nejsou k dispozici žádné poznatky o tom, že by snad
přísedící měli být vybráni účelově. Nelze tak učinit závěr, že by přísedící
byli ustanoveni tak, že by obviněný byl odňat svému zákonnému soudci. Za této
situace pokládá Nejvyšší soud uvedenou vadu za formální, která neměla
prokazatelné materiální důsledky zakládající důvodné pochybnosti o spravedlivém
posouzení této trestní věci. Institut zákonného soudce byl do našeho práva
zaveden nově, a jak vyplývá i ze srovnání praxe jednotlivých soudů, nebyl vždy
správně interpretován pro postupy ustanovování přísedících, u kterých se
obtížněji s ohledem na jejich vlastní pracovní zařazení a další povinnosti
prosazuje. V současné době již bude nezbytné, aby soudy všech stupňů zajistily
ustanovování přísedících v souladu se zákonnými požadavky.V tomto směru učiní
trestní kolegium Nejvyššího soudu potřebná opatření. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i
v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale
ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že převážná část námitek obviněného citovanému
dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi jsou napadána právě skutková zjištění.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10.
2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším
soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který
byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti
akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov.
např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v
usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal:
„Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle
kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III.
ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a
svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný
z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v
rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce
tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v
rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů,
jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení
nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení lze konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě
vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a odůvodnění jejich
rozhodnutí nebudí pochybnosti. Pokud jde o svědka Ing. M. N., soud prvního
stupně k tomu na str. 45 rozsudku uvedl, že tento svědek v přípravném řízení
odmítl vypovídat. K hlavnímu líčení byl opakovaně předvolán, avšak opakovaně se
omluvil, přičemž omluvu doplnil vysvětlením, že i pokud by se k hlavnímu líčení
dostavil, využil by svého práva a odmítl vypovídat, neboť je aktuálně proti
němu vedeno související řízení jako proti obviněnému. Obviněný oproti tomu
uvádí, že proti svědkovi v dané době žádné související trestní řízení vedeno
nebylo, a také že svědek nikdy výslovně neuvedl, že by „odmítl vypovídat, neboť
je aktuálně proti němu vedeno související trestní řízení jako proti
obviněnému“, vždy podle obviněného odkázal pouze na své zdravotní problémy.
Navíc ve svém podání, kterým se omlouval z hlavního líčení dne 21. 6. 2013,
výslovně uvedl, že je připraven se dostavit jako svědek na další hlavní líčení
v září 2013.
Není zcela zřejmé, čeho se obviněný snaží svou argumentací dosáhnout. Sám totiž
jako přílohu dovolání doložil kopie listů č. 2310 (tuto ovšem ve zcela
nečitelné kvalitě) a č. 2311 spisu, kde jsou založeny písemná omluva svědka z
hlavního líčení nařízeného na den 21. 6. 2013 a úřední záznam hovoru, kterým se
svědek omluvil také ústně. Z obou listin jednoznačně vyplývá, že svědek
opakovaně prohlásil, že by k věci nevypovídal, ani kdyby soud na provedení jeho
výslechu trval. Svědek sice neuvádí, že je proti němu aktuálně vedeno
související trestní stíhání (zde se jedná o nepřesnost ze strany soudu prvního
stupně), své rozhodnutí však zdůvodňuje dřívějším obviněním své osoby pro
trestný čin. Za takových okolností nemohlo pochopitelně jít o opomenutý důkaz,
neboť i kdyby se svědek nakonec k hlavnímu líčení dostavil (opakovaně se
omlouval s poukazem na zdravotní důvody), neměl by jeho výslech za takových
okolností žádnou vypovídací hodnotu. Snaha svědka přesto k soudu předvolat pak
odporuje zásadě rychlého procesu (§ 2 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Soud přitom
neprovedení výslechu svědka řádně zdůvodnil.
U dalších důkazů, které podle obviněného zůstaly opomenuty, obviněný neuvádí, k
prokázání jakých skutečností měly sloužit, resp. proč měly být pro posouzení
věci významné. Důkazy také nelze označit za opomenuté z toho důvodu, že se jimi
soud zabývá v určité části odůvodnění rozsudku věnované určitému dílčímu
skutku, přičemž je vztahuje i ke skutku dalšímu, aniž by jejich hodnocení v
této další části rozsudku opakoval.
K námitce obviněného, že nebylo jednoznačně prokázáno, že, pokud jde o skutky
č. 2 a 3, byl předmětný tiskařský stroj skutečně oním strojem, který byl ve
vlastnictví společnosti D. S. Leasing, se (jak správně poukázal i státní
zástupce) podrobně vyjádřil odvolací soud na str. 17 a 18 rozsudku. Stěžejní
zde přitom nebyla otázka označení stroje štítkem či nálepkou, ale skutečnost,
že každý stroj je identifikován individuálním výrobním číslem, tedy neexistují
dva stroje se stejným výrobním číslem.
Čistě skutkový charakter má také námitka obviněného, podle které neobstojí
skutkové zjištění soudů, že byl od počátku rozhodnut poškozeným tiskařské
stroje nedodat bez ohledu na to, zda kupní cena bude zaplacena včas.
Subjektivní stránka je ovšem patrná z charakteru jednání obviněného, k tomu lze
odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Opakovat na tomto
místě jejich závěry by vzhledem k sofistikovanosti trestné činnosti obviněného
a smyslu dovolacího řízení nebylo vhodné. Nabízí se ovšem upozornit na
argumentaci obsaženou ve druhém odstavci na str. 51 rozsudku soudu prvního
stupně, kde je odkazováno na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.
6. 2012, sp. zn. 12 Cm 21/2011, kterým bylo rozhodnuto v obchodním případě M.
C., konkrétně na to, že (stručně řečeno) M. C. se nedopustil žádného porušení
smlouvy, kterým by obviněnému způsobil újmu, a v proforma faktuře žádné penále
mezi účastníky smluvního vztahu sjednáno nebylo. Obviněnému tak nevznikl žádný
nárok na účtování jakéhokoli penále za porušení smluvních podmínek. Tyto závěry
lze podle krajského soudu vztáhnout i na další části skutkového děje popsané
pod body 1, 3 a 4 výroku rozsudku, toto je také v jeho odůvodnění dostatečně
podrobně rozvedeno.
Z toho je ovšem také patrné, že i argumentace obviněného směřující k uplatnění
zásady subsidiarity trestní represe v podstatě staví na odlišných skutkových
závěrech, než v řízení vyšly najevo. Nelze konstatovat, že poškození s
obviněným uzavřeli prostřednictvím proforma faktury kupní smlouvu, ve které se
zavázali zaplatit v určitém termínu kupní cenu, přičemž ji v tomto termínu
nezaplatili, tedy sami nedbali dostatečně na ochranu svých zájmů, neboť to
neodpovídá skutkovým zjištěním, resp. obviněný zde vytrhává z kontextu pouze
část skutkového děje, opomíjí např. skutečnost, že neměl nárok na žádné smluvní
pokuty atd. Jinak se lze ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, tedy že
posuzovaný případ žádným způsobem nevybočuje z rámce standardních případů
podvodného jednání, navíc naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty, a
nejsou zde žádné zvláštní okolnosti, které by mohly odůvodnit nižší
společenskou škodlivost jednání obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
nedošlo. Dovolání obviněného Z. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch