11 Tdo 184/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11.
listopadu 2008 dovolání, které podala obviněná Mgr. Ing. S. H., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5
T 14/2006 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e k dovolání obviněné Mgr. Ing. S. H.
rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007 ve
vztahu k této obviněné z r u š u j e v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Mgr. Ing. S. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11.
2006, sp. zn. 5 T 14/2006, uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tento
trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti
měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání tří let. Dále jí byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní praxe po dobu tří let. Jen pro
úplnost je třeba dodat, že spolu s ní pro stejný trestný čin stáli před soudem
ještě další dva obvinění.
Proti výše uvedenému rozsudku podala Mgr. Ing. S. H. odvolání, o kterém
rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 4 To 306/2006 dne 20. 8.
2007. Z podnětu jejího odvolání byl v její věci napadený rozsudek v celém
rozsahu zrušen a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu byla
nově uznána vinnou tím, že dne 2. 3. 2004 v N. J. před senátem Okresního soudu
v Novém Jičíně v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 5 T 173/2003 proti
obžalovanému V. S. pro trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d),
e) tr. zák. a podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. jako svědkyně v hlavním
líčení se záměrem znevěrohodnit v řízení slyšené svědky L. S. a V. H., kteří
obžalovaného usvědčovali z protiprávního jednání, vědomě a po řádném poučení o
trestných následcích křivé výpovědi nepravdivě vypověděla to, že ji jako
advokátku sama L. S. kontaktovala počátkem června 2000 a informovala se u ní na
to, co je třeba předložit k sepsání kupní smlouvy na nemovitost, jaké dokumenty
potřebuje katastrální úřad a zda by byla ochotna jí smlouvu sepsat, že se jí L.
S. měla následně ozvat znovu s tím, že má výpis z katastru nemovitostí a kopii
nabývacího titulu, dále nepravdivě vypověděla to, že se k ní L. S. dostavila s
listinami a dále to, že v pátek 30. 6. 2000 jí kolem 16.00 až 17.00 hodin L. S.
telefonovala a domluvila se s ní, že se s kupcem nemovitosti dostaví o víkendu
a že následně o víkendu ji kontaktovala a v neděli kolem 14.00 nebo 15.00 hodin
dorazila do její advokátní kanceláře v N. J. s panem H., kde byla L. S. ve věci
iniciativní, kdy mluvila jak za sebe, tak za pana H. a že jí jak L. S., tak V.
H. tvrdili, že si předali peníze za nemovitost,
dále nepravdivě vypověděla to, že kolem Velikonoc roku 2002 ji kontaktoval V.
H. s požadavkem přípravy smlouvy o převodu nemovitosti a později do její
kanceláře přišli V. H. s mužem, ve kterém později zjistila pana P., připravila
jim kupní smlouvy, kdy při jednání V. H. s L. P. spolu mluvili o penězích a
vytahovali nějakou obálku,
přičemž pokud by soud rozhodující ve věci pod sp. zn. 5 T 173/2003 její
výpovědi uvěřil, mohl by jako nepravdivé vyhodnotit výpovědi L. S. a V. H. a
zprostit obžalovaného V. S. obžaloby pro výše uvedené trestné činy, k čemuž
nakonec nedošlo.
Toto jednání obviněné soud kvalifikoval jako trestný čin křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněné
byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto
trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu dvou let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého
obhájce dovolání. Rozsudek napadla v celém rozsahu, který se jí dotýká, tedy
jak ve výroku o vině tak i v celém výroku o trestu. Dovolání opírá o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, t. j. že ve věci rozhodl
vyloučený orgán, § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s tím, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy, že jí byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští.
V odůvodnění podaného dovolání uvádí, že jednáním, tak jak je uvedeno ve
výrokové části rozsudku prvního stupně, nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle
§ 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože z výroku nevyplývá naplnění znaku
objektivní stránky tohoto trestného činu „uvedení nepravdy“. S odkazem na
judikaturu (Rt 19/2006) opíraje se o citaci tohoto judikátu dovolatelka
dovozuje, že pro právní závěr o naplnění znaku „uvedení nepravdy“ musí mít soud
k dispozici dvě skupiny skutkových zjištění, a to skutková zjištění ohledně
obsahu svědecké výpovědi obviněného a současně skutková zjištění ohledně
skutečného stavu okolností, o nichž obviněný vypovídal. Právní závěr o naplnění
tohoto znaku pak soud činí porovnáním obou skupin skutkových zjištění a je-li
zjištěn rozpor, lze uvažovat o naplnění tohoto znaku. Dále dovolatelka uvádí,
že pokud jde o první okruh skutkových zjištění, jsou ve výrokové části rozsudku
jednoznačně vymezena. Pokud jde však o druhou skupinu těchto zjištění, v
rozhodnutí podle názoru dovolatelky absentují a nahrazují je okolnosti, které
se skutečného stavu absolutně netýkají a z nichž nelze nic dovodit o
pravdivosti učiněné svědecké výpovědi. Dospívá proto k závěru, že skutková
zjištění odvolacího soudu nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, jímž
byla uznána vinnou. Obecné konstatování nepravdivosti výpovědi na tomto závěru
nemůže dle názoru dovolatelky na věci nic změnit a ani v odůvodnění napadeného
rozsudku není konstatováno jakékoliv skutkové zjištění, s nímž by byla výpověď
dovolatelky ve zřejmém rozporu. Na závěr této části dovolání uvádí, že odvolací
soud v napadeném rozsudku nedospěl k žádným skutkovým zjištěním pokud jde o
skutečný stav okolností, o nichž obviněná vypovídala v předmětné svědecké
výpovědi a na základě zjištěného skutkového stavu tedy nelze dovozovat
jakýkoliv rozpor mezi obsahem výpovědi obviněné a skutečným stavem věcí, o
nichž svědčila.
V další části dovolání se dovolatelka zabývá naplněním znaku „má podstatný
význam pro rozhodnutí“. Uvádí, že se musí jednat o skutečnosti, které jsou
potencionálně způsobilé podstatně ovlivnit výrok o vině a trestu. Tvrdí, že
úvaze soudu o podstatném významu výpovědi obviněné pro rozhodnutí ve věci V. S.
neodpovídají jakákoliv skutková zjištění a úvahy soudu v tomto směru jsou
zjevně nepodloženou spekulací. Obviněná podle stanoviska odvolatelky vypovídala
o natolik marginálních okolnostech, že je přinejmenším pochybné, zda by mohly
podstatně ovlivnit rozhodnutí ve věci. Srovná-li se skutková věta rozsudku
vydaného proti V. S. se skutkovou větou napadeného rozsudku, není zde jakákoliv
zásadní souvislost. O tom, zda k uzavření smlouvy byla L. S. donucena
vydíráním, obviněná ve své svědecké výpovědi jednoduše nehovořila. Aby šlo
uvažovat o naplnění znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“, musely by být
nepravdivě uváděné skutečnosti v určitém kvalifikovaném věcném vztahu k
předmětu řízení, v němž pachatel činil výpověď a musely by mít s určitou
intenzitou potenciální dopad na výsledek řízení. Proto podle názoru dovolatelky
skutková zjištění odvolacího soudu tento znak nenaplňují.
Další námitka dovolání se týká porušení zákazu sebeobvinění. I když obviněná
odmítá skutková zjištění soudu, dovozuje, že mají-li přesto být takové skutkové
závěry v rámci dovolacího řízení akceptovány, nelze přehlédnout, že podle
závěru odvolacího soudu měla být Mgr. Ing. S. H. účastníkem na jednání V. S.,
přičemž okolnosti převodu předmětné nemovitosti představovaly rozhodující
skutkové okolnosti v trestním řízení proti V. S., tedy v řízení, ve kterém měla
obviněná poskytnout nepravdivou výpověď. Podle publikované judikatury se svědek
nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 tr. zák.,
vypovídá-li o okolnostech týkajících se své trestné činnosti, z níž by se takto
mohl sám potenciálně usvědčovat, a to bez ohledu na skutečnost, že ve věci, v
níž svědek vypovídal, nebyl obviněným a že se rozhodl vypovídat přes poučení o
právu tak neučinit. Nerespektování uvedených závěrů je jednoznačně porušením
zákazu sebeobviňování a pokud soud zákonná ustanovení zakládající zákaz
sebeobviňování při hmotně právních úvahách při naplnění znaku trestného činu
podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. ignoroval, je naplněn dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje
dovolatelka v tom, že povinnost vypovídat jako svědek je všeobecnou občanskou
povinností, která tíží každého bez ohledu na to, zda vykonává advokacii či
nikoliv. Jinými slovy poskytování svědeckých výpovědí do výkonu advokacie v
žádném případě nepatří. Pokud tedy v soudním řízení trestním svědčila, činila
tak jako občanka, nikoliv jako advokát. Nečinila tak v zájmu klienta podle jeho
pokynů, v jeho zastoupení a za odměnu, jak by nepochybně musela postupovat,
pokud by poskytnutí dané svědecké výpovědi se byť jen okrajově výkonu advokacie
týkalo. Podle názoru dovolatelky na tom nic nemění skutečnost, že po obsahové
stránce vypovídala v určitém rozsahu o okolnostech týkajících se výkonu své
advokátní praxe. Podle konstatní judikatury i komentářové literatury souvislost
spáchaného trestného činu s činností, jež má být zakázána, musí být užší, přímá
a bezprostřední. V daném případě však souvislost nebyla daná vůbec. Uložení
trestu zákazu činnosti je i v rozporu s účelem tohoto trestu, protože podle
judikatury je účelem trestu zákazu činnosti především zabránit v opakování
trestného činu. Zákaz výkonu advokacie by však těžko mohl zamezit tomu, aby se
obviněná obecně dostala do procesního postavení svědka. V závěru odkazuje na
rozhodnutí publikované pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1965, ve kterém se uvádí, že zákaz určité činnosti nebo povolání je
možno vyslovit jen tehdy, pokud tuto činnost pachatel při trestném jednání sám
přímo vykonával. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
řádu dovolatelka odůvodnila tím, že na rozhodování v její trestní věci se
podílely osoby, jež mají osobní vztah ke skutku, resp. v rámci širšího skutku
samy figurují. Namítá, že soudci podílející se na obou meritorních
rozhodnutích, jež byla v její trestní věci vydána, a to JUDr. Jana Veselá,
JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová, rozhodovali i v původním trestním
řízení vedeném proti V. S. Je přesvědčena, že toto původní trestní řízení
představuje v širším smyslu součást skutku, pro který byla odsouzena. Podle
jejího názoru je zcela nepodstatné, v jakém rozsahu se daní soudci původního
řízení zúčastnili. I kdyby se tak stalo byť jediným úkonem, jedná se nesporně o
osobní vazbu ke skutkovému ději, co představuje důvod vyloučení.
K dovolání obviněné se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. K jednotlivým dovolacím důvodům, o které obviněná opírá své
dovolání, uvedl, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat,
rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže
tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy
neumožňuje, aby dovolatel, věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci
rozhodoval, namítal tuto skutečnost až v dovolání. Že soudkyně JUDr. Marie
Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová rozhodovaly i v původním řízení vedeném proti
V. S., bylo obviněné známo ještě předtím, než Krajský soud v Ostravě vydal
rozsudek, který napadla dovoláním. Námitku podjatosti těchto soudkyň však před
vydáním rozsudku Krajského soudu v Ostravě neuplatnila. Tuto námitku tedy
nemůže uplatňovat v dovolacím řízení. Jiná situace je v případě námitky, podle
které rozhodovala ve věci údajně vyloučená soudkyně JUDr. Jana Veselá. Tuto
námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Podle názoru státního zástupce je však tato námitka zjevně neopodstatněná.
Státní zástupce konstatuje, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl
být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti
soudce objektivně přistupovat k věci a k úkonům, jim se týkajícím. Soudce si
při provádění úkonu trestního řízení nevytváří osobní vztah k věci či osobám,
když apriorní platnost opačného názoru by znamenala zpochybnění profesionality
soudce. Vztah k věci by mohl vzniknout, pokud by vyvstala potřeba vyslechnout
soudce v procesním postavení svědka, o jistém vztahu k věci by šlo uvažovat v
případě, pokud by soudce dal podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný
čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák.,
protože by z toho bylo zřejmé, že by si na věc vytvořil poměrně jasný právní
názor, který by do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. V
projednávané věci tomu však tak nebylo. Státní zástupce se proto domnívá, že v
tomto směru je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru
státního zástupce právně relevantní námitky jsou námitky, které směřují k
nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku „uvede
nepravdu“ a znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“. Dále podle názoru
státního zástupce do rámce tohoto dovolacího důvodu lze zahrnout i námitku, že
soudy chybně posoudily předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr.
řádu, t. j. skutečnost, že pokud obviněná podle závěru soudů obou stupňů
nepravdivě popsala okolnosti spáchání určité trestné činnosti, sama mohla být
pachatelem této trestné činnosti, což by ovšem vylučovalo trestní odpovědnost
za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175
odst. 2 písm. a) tr. zák. Státní zástupce dále uvádí, že znak spočívající v
tom, že pachatel uvede nepravdu, je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi
tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Předpokladem pro závěr, že tento znak byl
naplněn, je zjištění soudu, jaký je skutečný stav toho, o čem pachatel
vypovídal v postavení svědka v jiné věci. Pokud skutečný stav nelze zjistit, je
nezbytným předpokladem závěru o naplnění zákonného znaku „uvede nepravdu“
zjištění soudu, že je jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, aby stav toho, o
čem pachatel vypovídal v postavení svědka, byl ve skutečnosti takový, jak ve
výpovědi tvrdil. Podle názoru státního zástupce, který odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku, je zřejmé, že obviněná ohledně skutečností, k nimž
vypovídala v hlavním líčení dne 2. 3. 2004, uváděla nepravdu. Proto považuje
argumentaci dovolatelky v tomto směru za zjevně neopodstatněnou.
Jiná je podle názoru státního zástupce situace, pokud jde o naplnění znaku „má
podstatný význam pro rozhodnutí“. Státní zástupce poukazuje na to, že V. S. byl
stíhán pro dvojnásobný trestný čin vydírání a obviněná nevypovídala v trestním
řízení o konkrétních skutečnostech přímo se vztahujících k těmto skutkovým
podstatám. Pouze popisovala některé okolnosti týkající se sepisování kupní
smlouvy. Proto lze mít podle názoru státního zástupce pochyby o správnosti
závěru soudu druhého stupně, že výpověď obviněné měla pro posouzení viny V. S.
za výše uvedené trestné činy podstatný význam, tak jak to předpokládá skutková
podstata trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Dále
státní zástupce uvádí, že žádný ze soudů obou stupňů nehodnotil to, že u osoby
stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku musí
orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku, zda sama není
pachatelem. V takovém případě by nemohla být trestně odpovědná za uvedený
trestný čin, přitom ze skutkových okolností popsaných ve výroku o vině
Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že obviněná se mohla dopustit trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., případně
některé formy účastenství na tomto trestném činu. Proto je v těchto částech
podle názoru státního zástupce dovolání opodstatněné.
Pokud jde o tu část dovolání, ve které napadá obviněná výrok o trestu, zejména
trestu zákazu činnosti, státní zástupce s poukazem na fakt, že obviněná záměrně
vypovídala nepravdivě o skutečnostech, o kterých se dozvěděla jako advokátka,
což je třeba považovat za porušení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., resp. §
17 téhož zákona a za jednání, které je v rozporu s pravidly profesionální
etiky, dospívá k závěru, že pokud by dovolatelka chtěla dostát své povinnosti
zakotvené v § 21 zákona o advokacii, znamenalo to pro ni v konkrétní situaci
jediné - k předmětné problematice uzavírání smluv nevypovídat, případně
odmítnout odpovědět na otázky, které jí byly v souvislosti s danou
problematikou položeny. Jestliže však toto oprávnění nevyužila a vypovídala
lživě, jde o závažné porušení stavovských pravidel etiky, které nabylo povahu
deliktu postihovaného podle trestního zákona. Z toho důvodu se domnívá, že tato
dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální
náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání dle § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. řádu, dále zda bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze dovolání podat. Konstatuje, že jsou splněny všechny zákonné podmínky,
aby podané dovolání projednal.
Jako první dovolací důvod obviněná uvádí důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) r. ř., tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto
dovolacímu důvodu je třeba úvodem především uvést, že podle konstantní
judikatury se nelze na základě tohoto dovolacího důvodu domáhat nápravy
údajných vad v rámci skutkových zjištění. Těžiště dokazování spočívá zejména v
řízení před soudem prvního stupně a případně před soudem odvolacím. Z tohoto
hlediska je třeba přistupovat i k projednávanému dovolání, takže Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se otázkou z hlediska případných
skutkových námitek, způsobu hodnocení důkazů, tedy vad, jež by zakládaly
porušení § 2, odst. 5, 6 tr. řádu nezabýval. Nejvyšší soud vychází z principu,
že eventuelní zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání
připustit pouze tehdy, pokud existuje nepochybný extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a jejich hodnocením na jedné straně a skutkovými zjištěními
a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé, samozřejmě za podmínky, že
tuto skutečnost učiní dovolatel předmětem svého dovolání. O takový případ však
v projednávané věci nejde a Nejvyšší soud se nemůže tedy odchýlit od skutkového
zjištění, jak bylo učiněno v řízení před soudy nižších stupňů a je vázán
zjištěným skutkovým stavem.
Z výše uvedeného vyplývá, že právně relevantními z hlediska ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou pouze ty námitky, které se týkají nenaplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., konkrétně tedy námitky
nenaplnění znaku „uvede nepravdu“ a znaku „má podstatný význam pro rozhodnutí“.
Skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku naplní kromě jiného ten, kdo jako svědek před soudem uvede nepravdu o
okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Skutková podstata je
naplněna, pokud obviněný buď aktivně, tedy vědomě a úmyslně uvedl nepravdu o
skutečnostech, o kterých před soudem vypovídal nebo pasivně, t. j. úmyslně
zamlčel tutéž skutečnost. Podle názoru dovolatelky k naplnění znaku „uvede
nepravdu“ musí mít soud k dispozici dvě skupiny skutkových zjištění, a to
skutková zjištění ohledně obsahu svědecké výpovědi obviněného a současně
skutková zjištění ohledně skutečného stavu věcí, o nichž obviněný vypovídal. Závěr o naplnění tohoto znaku pak činí soud porovnáním obou skupin skutkových
zjištění. Dovolatelka současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod č. 19 Sb. rozh. tr., ročník 2006. Argumentuje tím, že skutečný
stav okolností, o kterých vypovídala, není z rozsudku krajského soudu zřejmý. K
tomu je třeba uvést, že právě rozhodnutí, na které dovolatelka poukazuje, se
touto problematikou zabývá hlouběji a dospívá k poněkud jinému závěru, když
uvádí, že kromě možností, jež naznačuje dovolatelka, přichází v úvahu i
situace, že skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal,
nelze zjistit, avšak tento znak je naplněn, pokud je vyloučeno, aby stav toho,
o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, byl ve skutečnosti takový, jaký ve
výpovědi tvrdil. Podle názoru Nejvyššího soudu z výroku napadeného rozsudku a z
jeho odůvodnění je zřejmé, že obviněná ohledně skutečností, v nichž vypovídala
před soudem, uváděla nepravdu. Tento závěr lze opřít zejména o obsah výpovědí
svědkyně L. S., svědka H., ale i další důkazy. A právě k tomuto skutkovému
názoru dospěly soudy prvního a druhého stupně jak v řízení proti odsouzenému
S., tak v řízení proti obviněné. To jednoznačně plyne z jejich rozhodnutí. Pokud jde o další námitku dovolatelky, že jejím jednáním nebyl naplněn znak „má
podstatný význam pro rozhodnutí“, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. Nepochybně dovolatelka nebyla přítomna jednání odsouzeného S. vůči jeho
tehdejší manželce L. S. a svědkovi H., které bylo kvalifikováno jako vydírání. Její výpověď však směřovala ke skutečnostem významným pro posouzení
věrohodnosti výpovědí těchto dvou významných svědků. Přitom v rozporu se
skutečností tvrdila, že svědkyně S. ji kontaktovala sama, přišla za ní sama,
aktivně iniciovala uzavření smlouvy apod. Tyto skutečnosti nelze považovat za
marginální okolnosti, které by nemohly v případě určité konstelace důkazní
ovlivnit rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, za okolnosti, které mají podstatný
význam pro rozhodnutí, nemusí být považovány pouze okolnosti, které mají pro
rozhodnutí význam naprosto fatální, ale musí jít o okolnosti, které jsou
způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu o vině či trestu, příp. rozhodnutí o
dalších výrocích. Otázka, zda se jedná o výpověď týkající se okolností, které
mají podstatný význam pro rozhodnutí, musí být vždy posuzována ve vztahu ke
konkrétnímu případu.
Za takovou je třeba považovat výpověď, ke které v době, v
níž byla učiněna, jsou orgány činné v trestním řízení nuceny přihlédnout a
která může vést k jinému rozhodnutí stran průběhu trestního řízení a jeho
výsledku a může znemožnit zjištění skutečného stavu věci. Z těchto důvodů
Nejvyšší soud považuje i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Za námitku obsahově naplňující dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu Nejvyšší soud rovněž považuje námitku, podle které je výrok, jímž byla
obviněná uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., v rozporu se zásadou zákazu
sebeobviňování a tedy obviněná neměla být tímto trestným činem uznána vinnou. V
tomto směru lze námitce obviněné přisvědčit. U osoby stíhané pro trestný čin
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, která měla nepravdivě popsat
okolnosti spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení
vyřešit jako předběžnou otázku, otázku, zda není sama pachatelem trestné
činnosti. V takovém případě nemůže být trestně odpovědná za uvedený trestný
čin. K tomu lze citovat rozhodnutí č. 39 Sb. rozh. tr., ročník 1970, které
uvádí, že pachatel trestného činu, který je vyslýchán jako svědek v trestní
věci jiného obviněného a vypovídající nepravdu ohledně svého trestného činu, i
když byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, se nedopouští trestného činu
křivé výpovědi, protože jeho trestní odpovědnost za tento trestný čin by byla v
rozporu se zásadou, že obviněného nelze k doznání žádným způsobem nutit. Ze
skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního i v rozsudku soudu
druhého stupně ve věci obviněné Mgr. Ing. S. H. plyne, že tato obviněná se svým
jednáním, ke kterému byla jako svědkyně vyslýchána, mohla dopustit trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., příp. některé
formy účastenství na tomto trestném činu. Za této situace neměla být tedy
trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku uznána vinnou a
v tomto rozsahu je její dovolání plně důvodné.
Pokud obviněná své dovolání opírá o argumentaci, že v její věci rozhodl
vyloučený orgán /§ 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu/, uvádí k tomu Nejvyšší soud
následující. Obviněná ve svém dovolání namítá, že rozhodování v její trestní
věci se zúčastnily tři soudkyně, které označuje za podjaté. Jmenovitě uvádí
JUDr. Janu Veselou, JUDr. Marii Slanou a Mgr. Alexandru Erbanovou.
Možnost podat dovolání z tohoto důvodu, tedy z důvodu, že věc rozhodoval
vyloučený orgán, zákon dále podmiňuje tím, že tento důvod nelze použít,
jestliže okolnost, že rozhodoval vyloučený orgán, byla tomu kdo podává dovolání
známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítána. Ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že okolnosti, jimiž
argumentuje jako důvody podjatosti u soudkyň JUDr. Marie Slané a Mgr. Alexandry
Erbanové, t. j. že tyto soudkyně rozhodovaly v původním trestním řízení proti
V. S. atd., byly obviněné známy ještě předtím, než krajský soud vyhlásil
napadený rozsudek. Před vydáním tohoto rozsudku však obviněná námitku
podjatosti vůči těmto dvěma soudkyním nevznesla. Je tedy zřejmé, že důvod
dovolání v tomto případě naplněn není.
Do jisté míry jiná je situace v případě námitek směřujících k údajnému
vyloučení JUDr. Jany Veselé. Dovolatelka argumentuje tím, že tato soudkyně měla
být z rozhodování vyloučena proto, že se podílela na rozhodování v původním
trestním řízení proti V. S. K tomu lze uvést následující. Podle § 30 odst. 1
tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce (eventuelně
další osoby), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení
nemůže nestranně rozhodovat. Z obsahu dovolání, které obviněná podala, plyne,
že důvod vyloučení u této soudkyně spatřuje v poměru k projednávané věci.
Argumentuje tím, že tato soudkyně (spolu s dalšími) rozhodovala i v původním
trestním řízení vedeném proti V. S., které představuje v širším slova smyslu
součást skutku, pro který byla odsouzena. Přitom považuje za zcela nepodstatné,
v jakém rozsahu se daný soudce původního trestního řízení zúčastnil a domnívá
se, že byť by to byl jen jeden jediný procesní úkon, jedná se nesporně o osobní
vazbu ke skutkovému ději (poměr k věci). S tímto názorem se Nejvyšší soud
neztotožňuje. Souhlasí s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, když ten uvádí, že poměr vyloučené osoby k
věci, případně osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní
podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně silným důvodem podmiňujícím
vznik pochybnosti o schopnosti soudce objektivně přistupovat k věci. Obecně je
nutno konstatovat, že soudce si prováděním úkonů trestního řízení nevytváří
osobní vztah k věci či osobám, jichž se tyto úkony týkají. Lze připustit, že za
jistých okolností sice může vztah k věci vzniknout, jedná se však o ryze
nestandardní situace, když je třeba např. soudce vyslechnout jako svědka, příp.
když soudce sám dá podnět k zahájení trestního řízení apod. V projednávaném
případě však o takovou situace nejde, a proto nelze stav podjatosti
konstatovat. Jen pro úplnost je třeba doplnit, že JUDr. Jana Veselá meritorně
ve věci obviněného V. S. nerozhodovala. Dovolání je tedy v tomto směru zjevně
neopodstatněné.
Dále dovolatelka napadla rozsudek i ve výroku o trestu, konkrétně ve výroku o
trestu zákazu činnosti výkonu advokacie. Namítá, že povinnost vypovídat jako
svědek je všeobecnou občanskou povinností bez ohledu na to, zda vykonává
advokacii či nikoliv. Pokud tedy v soudním řízení svědčila, činila tak jako
občanka, nikoliv jako advokát. Podle jejího názoru na tom nic nemění fakt, že
po obsahové stránce vypovídala v určitém rozsahu o okolnostech týkajících se
výkonu advokátní praxe. Poukazuje na to, že podle judikatury a komentářové
literatury musí být souvislost spáchaného trestného činu s činností, jež má být
zakázána, užší, přímá a bezprostřední.
Podle § 49 odst. 1 může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustí-li se
pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Otázka tedy zní, zda
jednání, kterého se obviněná dopustila, lze považovat za jednání, které je v
souvislosti s výkonem jejího povolání, t. j. s výkonem advokacie. Především je
třeba si uvědomit, že termín „v souvislosti s touto činností“ má poněkud širší
obsah než „při této činnosti“. Jinými slovy, pachatel se nemusí trestného činu
dopustit přímo při výkonu činnosti, která mu může být trestem zákazu činnosti
zakázána. Musí tam však být jistá souvislost. Podle názoru Nejvyššího soudu
právě fakt, že obviněná byla advokátkou, vedl k tomu, že byla vyslýchána jako
svědek ve věci, a to k otázce, co o věci jako advokát věděla a co ve věci
činila. Konec konců sama požádala své klienty V. S., L. S. a V. H. o zbavení
mlčenlivosti. Již z toho je souvislost s výkonem advokacie evidentně zřejmá.
Její postup v této věci byl, jak poukazuje i vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, z hlediska zákona o advokacii, t. j. č.
85/96 Sb., a advokátní etiky značně pochybný. Proto dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že z tohoto hlediska je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu k
dovolání obviněné Mgr. Ing. S. H. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4
To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007 ve vztahu k této obviněné zrušil v celém
rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ostravě
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomu rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman